Disk z Faistu patří mezi dost obecně známé kuriózní nálezy světové archeologie. Předmět je to vskutku působivý. Kruh, z obou stran potištěný tajemnými znaky ve spirálách, pochází z dávné minojské Kréty a provází jej řada nejasností. Podněcuje fantazii diváků, včetně řady badatelů. Co to vlastně je a k čemu to sloužilo? Odkud se to vzalo? Je to vůbec pravé? Co je tam napsáno? Na většinu z těchto a podobných otázek neumíme s jistotou odpovědět, ale je možné představit souhrn toho, co o tom víme přinejmenším s velkou pravděpodobností, ukázat kontexty a zmínit některé z možných i nemožných hypotéz. Pokusím se vyhnout pokušením vrcholící okurkové sezóny a podivná řešení zmíním až na konci článku. Začneme trapně objektivně.

Disk z Faistu vystavený v jednom ze sálů Archeologického muzea v Irakliu. Kredit: C messier, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Faistos, zbytky minojského města s palácem, s pohořím Ída na obzoru. Kredit: Jerzy Strzelecki, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V palácovém archivu minojského města Faistos na jižní Krétě se roku 1908 našel disk z pálené hlíny. Po obou stranách je potištěný znaky, které jsou většinou vykládané jako slabičné písmo. Vzácný nález vystavuje Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleonu), v hlavním městě Kréty. Na svých stránkách jej datuje do let 1700 až 1650 před n. l. Disk není zcela přesně kulatý, jeho průměr se pohybuje mezi 158 a 165 mm, tloušťka mezi 16 a 21 mm. Není to dělané kružítkem, ale dojmu koncentričnosti to neubírá.

Disk z Faistu, strana A. Kredit: C messier, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Disk z Faistu, strana B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Většinou je disk považován za rituální předmět, někdy za téměř insignii. Bývá chápán jako prezentace nějakého náboženského nebo magického textu. Spíše úsměv probouzí u většiny učenců nápad, že je to kalendář, i když ani to nelze spolehlivě vyloučit.

Nález, datace a původ

Faistos leží nedaleko jižního pobřeží Kréty, vzdušnou čarou asi 9 km na sever až severovýchod od letoviska Matala. V lecčem je podobný známějšímu Knóssu, až na to, že odkryté stavby zde nejsou alespoň částečně rekonstruované, nýbrž pouze technicky zajištěné. Kdo se v minojských památkách neorientuje, tomu Knóssos nabízí představu, jak to vypadalo, navíc v dobrém dopravním dosahu z centra hlavního města Kréty, hned za jeho okrajem. Faistos nabídne surovější a vlastně autentičtější pohled na majestátní zbytky paláce a města, v pěkně krajině a s řidším davem. Zdejší nálezy pokrývají dlouhé období od pozdního neolitu. Sláva Faistu však počíná až se stavbou prvních paláců kolem roku 2000 před n. l. a s krátkými přerušeními trvá do doby kolem roku 1400 před n. l., kdy bylo město definitivně zničeno. K významu Faistu přispěla i velká produkce nádherné keramiky zvané kamarská, podle horské kultovní jeskyně s jejími nejvýznamnějšími nálezy. Naopak ve freskách za Knóssem těžce zaostává, alespoň v tom, co se zachovalo.

Archiv minojského paláce ve Fastu. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Místnost, kde byl disk nalezen. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Disk našel Luigi Pernier z Italské archeologické školy, a to v ruinách jedné z místností palácového archivu. Dotyčnému bloku místností se říká archiv, neboť se tam našly tabulky s lineárním písmem A, nejspíš se skladovým hospodářstvím. Kousek vedle byl sakrální prostor. Podle charakteru nálezové vrstvy Pernier disk datoval do 17. století před n. l., totiž na začátek prvního období nových paláců počátkem minojské pozdní doby bronzové (Late Minoan I, LM I). Významná část učenců se na této dataci shoduje, případně diskutuje původ disku v době kolem roku 1700 před n. l., tedy na přelomu střední a pozdní minojské doby bronzové (MM / LM, resp. MM III / LM I), neboť v předmětu spatřují řadu „experimentálních“ rysů, prý typických pro toto přechodové období. Přesto se v akademických kruzích navrhují i jiné datace, vesměs v rozmezí let 1800 až 1450 před n. l. Starší datování předpokládá, že disk byl vyroben nebo importován dříve, než odpovídá vrstvě jeho uložení a nálezu. Pozdější datování často pracuje s představou, že tento předmět do nálezové vrstvy zapadnul, buď při zkáze paláce nebo při vykopávkách.

Část novodobých autorů, snad většina, předpokládá, že disk byl vyroben ve Faistu nebo někde na Krétě. Jiní se přimlouvají za anatolský původ, tedy import z Malé Asie. Argumentují některými podobnostmi znaků písma a také jiným způsobem vypálení, než je typický pro tabulky zachované v palácovém archivu, popsané minojským lineárním písmem A. Ty obsahují patrně jen údaje skladového hospodářství a nebyly určeny k dlouhodobému uchování. Vypálil je až požár při zkáze města. Jedna se pak našla i v téže místnosti jako disk a bývá datovaná do 17. století před n. l. Oproti nim je slavný disk z kvalitnějšího materiálu a záměrně dobře vypálený po potištění znaky. Dotyčný rozdíl lze ovšem vysvětlit jiným účelem tohoto předmětu. Bohužel jej neznáme, leč na skladové hospodářství to rozhodně nevypadá.

Není to falzum?

Několik hyperkritiků přišlo s tvrzením, že jde o falzum, že Luigi Pernier nastrojil podvrh. Je to hodně nepravděpodobné. Takovýto předmět by na počátku 20. století byl v dosahu fantazie a zručnosti snad jedině švýcarských restaurátorů, kteří v Knóssu pracovali pro Arthura Evanse (o jejich falzech viz ve stati A taky klukovské božstvo Kréty?, link je pod článkem). A ještě by museli předvídat znaky na sekeře z Arkalochori, nalezené až v letech 1934/35.

Radiouhlíkově není co datovat, v úvahu by připadala termoluminiscence. Ta určuje dobu od posledního zahřátí silikátů na teplotu nad asi 350 C, tedy při požáru nebo keramickém výpalu. Leckde koluje věta, že řecká vláda takový test dosud nedovolila, což zapadá do klišé „vlády nám tají“. Je to spíše v kompetenci Archeologického muzea v Irakliu, i když u tak významného předmětu je možné, že by k tomu byl potřeba také souhlas Vrchní správy památek, což je v Řecku vlastně ministerská instituce, tedy přece jenom součást vlády. Tak jsem se snažil o té metodě něco dozvědět. Prý je trochu závislá na přirozené radioaktivitě materiálu i okolí, a především je destruktivní. Nikde jsem nenašel, kolik materiálu je potřeba, ale nejspíš dost, když se všude mluví o „střepu“. Příklady úspěšné aplikace se týkají cihel ze starých staveb a velkých střepů. Cituji z článku Elišky Chimalové Světélkující keramika z roku 2023: „Zkoumaný materiál se očistí a zbrousí tak, aby se analyzovalo jeho jádro bez jakékoliv povrchové kontaminace a poté se vzorek zahřeje na vysokou teplotu.“ Přesnost je prý plus minus 10 %. To by spolehlivě vyvrátilo nebo potvrdilo novodobé falzum, ale nepomohlo by s diskuzí o přesnější dataci původu v minojské době.

Článek dodává: „Samozřejmě se nemůžeme spolehnout jen na výsledky z jednoho jediného vzorku.“ A dále: „Zároveň však musíme myslet na to, že jde o kompletně destruktivní a tedy nenávratný zásah do artefaktu. Je tedy třeba dobře zvážit, jaký předmět jsme ochotni obětovat pro toto poznání.“ Tak jsem se přestal divit tomu, že disk nebyl touto metodou analyzován. Podle kuloárních zpráv z prostředí Krétské univerzity se stále čeká na zásadnější technologický pokrok.

Natištěný text a použité písmo

Disk z Faistu, detail ze strany A. Kredit: Asb, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Disk z Faistu, detail ze strany B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Znaky na disku jsou většinou považované za text ve slabičném písmu, vytištěný před vypálením pomocí tiskátek. Už sám takovýto „tisk“ souvislého textu je docela unikátem. Tvůrce nápisu prý postupoval ve spirálové sekvenci ve směru hodinových ručiček směrem do středu disku. Taky si tam tu spirálu zakreslil a určité sekvence znaků, nejspíš jednotlivá slova, odděloval kolmými čárami, takže se ocitly v jakýchsi chlívečkách. Dokonce je patrné, že občas mazal a znovu tisknul, opravoval.

Na straně, kterou dnes označujeme jako A, je 31 slov. Na straně B je 30 slov. Nejkratší slova mají 2 znaky, nejdelší 7 znaků. Celkem je použito 45 znaků (různých tiskátek), k tomu ještě pomocné znaky, k jejichž kresbě byl použit stylus, například značka začátku textu (na obou stranách) a tenké šikmé čárky pod posledním znakem některých slov, což mají být snad značky odstavců nebo něčeho podobného.

Standardní číslování znaků 1 až 45 zavedl už Arthur Evans. Později se přidaly jejich názvy, podle toho, jak znak vypadá. To je někdy celkem zřejmé, jindy ne. Dnes jsou tyto znaky definovány i v Unicode. Stáhnout si je můžete z Wikimedia Commons, nabízí je i německá a anglická Wikipedie, základní text na disku i česká.

Destička s lineárním písmem A, z téže místnosti jako disk, 17. století před n. l. Překresba. Arthur Evans: The palace of Minos, 1921. Kredit: Dmitry Rozhkov, Wikimedia Commons. Public domain.

Dvojitá sekera (labrys) z jeskyně u Arkalochori, s nápisem, snad prý vyrytým, 17. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu, X2416. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Písmo použité na disku má analogie v jiných minojských písmech. Například v tzv. lineárním A, což je nejčastější písemný systém Kréty v dobách od 18. století před n. l. dál, po dlouhou dobu. Rozluštěné není, ale díky podobnosti s pozdějším lineárním písmem B, kterým je psaná mykénská řečtina, je umíme foneticky přibližně přečíst, samozřejmě s určitou licencí. (Vývoji písem na Krétě od hieroglyfů k alfabetě bude věnován příští článek.) Jenže podobností znaků na disku s lineárním písmem A není až tolik. Výtvarně vzato působí znaky na disku spíš trochu hieroglyficky, jeden znak je dokonce s tímto starším krétským písmem identický. Písmo na disku není totéž jako lineární A, je mu jen blízké svým typem, prostě slabičné písmo, a má s ním společnou menší část znaků. Ostatně, o různé verze písma není na Krétě nouze.

Nejbližší paralelu k písmu na disku nabízí nápis na bronzové sekyře z Arkalochori, datované do 17. století před n. l. Opět nejde o totéž písmo, i když podobností je více. Zajímavé to je, ale pouze to ilustruje pluralitu minojských písemných systémů a ukazuje na pravost disku. (V Arkalochori se kromě pořádných seker našly i menší zlaté, jedna s nápisem v lineárním A.)

Ta sekera je oboustranná, tedy takzvaný labrys, resp. dabrys. Nejspíš sloužila při obřadu. Má rozpětí 241 mm a v nejužším místě kolem otvoru pro topůrko výšku 74 mm. Dvojitá sekera je také znakem minojské moci, náboženské i politické. Její stylizovaná provedení zdobí paláce, na střídačku s býčími rohy, také provázejí pohřbené. K dějinám řeckého (ne)pochopení minojské Kréty patří, že takto ozdobené paláce a města pochopili jako bludiště. Složitá struktura ulic a průchodů na různých úrovních pater jim byla cizí, neorientovali se tam. Byl to Labirint (labrys-inthos), což původně znamenalo „Sídlo dvojité sekery“. Brzy to v řečtině nabylo významu bludiště, původně dokonce 3D. Možná k tomu přispěla i skutečná rituální bludiště, známá z miniaturních obrázků, jedno reálné se nedávno našlo při stavbě letiště u Kasteli na střední Krétě.

Rozličná tiskátka a pečetní razítka

Miniaturní pečetní razítka krétské provenience, 1900–1700 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Miniaturní pečetítka z minojské dílny v paláci v Malii, 1700 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Maličká razítka, kterými byl vytištěn text na disku z Faistu, samozřejmě nemáme. Můžeme si však ukázat jiná, pouze pro představení podobné technologie. Nevíme, v jakém smyslu to byly pečeti, možná třeba znaky dílny nebo druhu zboží, těžko říct. Zlaté pečetní prsteny vládců jsou trochu jinou kategorií předmětů. Tahle razítka se zhotovovala z polodrahokamů, například z křišťálu, chalcedonu (achátu) nebo jaspisu, aby vydržela. Zobrazovala dekorativní a přírodní motivy, imaginární zvěř a náboženské symboly, často také v kombinaci se znaky krétského hieroglyfického písma. V minojském paláci v Malii byla v komplexu skladů nalezena dílna na výrobu pečetí a v ní přibližně 125 kousků, určených k otiskování do jílu. Výjimečně máme doklady potištění keramických nádob před jejím vypálením. Spekuluje se také o vosku a dalších materiálech k otištění.

Nápis z Archanes, neobvyklá forma krétských hieroglyfů. Archanes, Fourni, 2100-1800 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu, Sk 2260. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nápis z Fourni u Archanes pro kontext

Použití tiskátek k vytvoření čehosi, nejspíš rituálního nápisu, dokládá na Krétě už takzvaný Archanes script, o několik staletí starší než disk z Faistu. Raritní předmět se našel ve Fourni u Archanes, nedaleko úpatí posvátné hory Iouktás (Júktas), asi 6 km jižně od Knóssu (vzdušnou čarou). Je potištěný neobvyklou formou krétských hieroglyfů, nejspíš jde o jejich vývojový stupeň. Znaky vypadají jako piktogramy, avšak celek ukazuje na slabičné písmo. Na rozdíl od disku z Faistu tady některá tiskátka obsahují více slabik, tedy spíše slova. Jiné nápisy psané touto formou písma jsou skromnější, přesto se v nich podezřele často opakuje „archanéská formule“ o 2 až 3 znacích. Máme tedy evidenci, že disk z Faistu není na Krétě jedinou písemnou kuriozitou z doby bronzové, i když nález z Archanes je menší, má jiný tvar a jiné uspořádání znaků, užívá jiné písmo a určitě pochází z dávnější doby.

Co je na disku napsáno? Dá se to rozluštit?

Drtivá většina archeologů a filologů se shoduje v tom, že disk z Faistu se rozluštit nedá. Nepříliš dlouhý neznámý text v neznámém jazyce a ve skoro neznámém písmu nedává šanci. Samozřejmě se přesto mnozí o přečtení pokusili. Co kdyby se objevil nápad, který by nemožnost překonal jako pouze zdánlivou. Jenže jak se v průběhu století zlepšovalo vědění o Krétě a lecčems jiném, tak se mantinely pro možná východiska zužovaly. Zatím to možnosti spíše vylučovalo, než zakládalo. Hlavní problém je, že nedokážeme rozluštit ani jazyk dost četných nápisů v minojském lineárním písmu A, které umíme přibližně foneticky přečíst a rozumíme několika jménům, místním a božským, snad i několika dalším slovům. Navíc ze značek na disku jsou tomuto písmu podobné jen některé. Seriosní autoři se omezují na určení formálních vlastností jazyka na disku, analýzou frekvence a rozvržení znaků. Zdá se, že onen jazyk používá flexi s reduplikací v kmeni, ale současně taky aglutinaci.

Najdou se ovšem jedinci, kteří se o nějaké řešení pokusili, a dokonce navrhli část překladu. Příčetní z nich to spojují s pokusy o obecnější rozluštění minojského jazyka, většinou prostřednictvím lineárního A. Velká část toho je rozumná práce, bohužel zatím s chatrnými výsledky pro jazyk v lineárním písmu A, a s prakticky nulovými pro disk. Leckdo se však pouští dál na tenký led, veden fascinací předmětem a tématem, někdo citačním indexem (kritický ohlas je taky impakt), jiný mediální slávou. Články typu Vědci rozluštili disk z Faistu jsou vítané. Tohle rozebírat by bylo na delší letní téma. Neshodnou se navzájem, ale přesto je možné, že některý z nich předjímá budoucí řešení.

Z naprosto z jiného soudku jsou texty, které nerespektují skoro nic z toho, co víme o Krétě, antice a čemkoli jiném, nerozhodí je ani přeskok o několik tisíciletí. Nelze s nimi polemizovat, protože kritika by se zdržela v každé větě několikrát, je to volný sled slov bez věcného významu. To by nebylo ani na letní téma, nanejvýš na aprílové. Mezi nimi se často vyskytují snahy rozluštit disk ve vlastním jazyce nebo jeho předstupni. Ani naše země nezaostává: „Na základě práce Antonína Horáka, O Slovanech úplně jinak, se domníváme, že nápisy na disku z Faistu mohou být praslovanské. Tento názor podporuje Ing. Petr Kovář, který text přeložil. Pokud přijmeme fakt, že původ písma je praslovanský, je nutné použít slovníky, v nichž jsou zachována nejstarší slova. Kovář určil význam každého znaku, vyhledal praslovanský název znaku a vyjmul první slabiku ze slov.“ Nedávám link, protože nechci zmnožovat návštěvnost podobných serverů.

Někdo ovšem problém pojme velkoryseji. Koupil jsem si (kupodivu v horské hospodě na planině Nida na Ídě) překlad disku z Faistu z atlantského jazyka do němčiny. Atlanťané se prý vylodili na nedalekých ostrůvcích Paximades, jakousi roli v tom hraje i daleké Tahiti, pak v Matale, a došli do Faistu, tam na disku popsali svoji pouť ve svém jazyce a písmu.

Přímo kosmickou dimenzi přináší hypotéza o mimozemském původu disku. Nějaký ET se asi snažil přizpůsobit technologiím a zčásti i písmu Minojců, a proto svou zprávu podal takto. Skoro jako když oba Voyagery (a už Pioneer 10 a 11) nesou pozlacenou kruhovou desku z mědi. Uprostřed ní je důmyslný piktogram, ale zbývající část nesoucí záznam je gramofonová deska, určená k přehrávání rychlostí 16+2⁄3 otáček za minutu. Je tam i jedna věta česky, prý s chybou. Disk z Faistu snad do gramofonu zatím nikdo nestrkal.

Literatura

Emmett Leslie Bennett: Aegean Scripts. In Peter T. Daniels and William Bright (Eds.): The World's Writing Systems. Oxford: University Press 1996.