
Pachycephalosaurus wyomingensis je v současnosti nejznámějším a patrně i největším dosud popsaným zástupcem skupiny Pachycephalosauria, tedy tzv. tlustolebých dinosaurů. Tomuto ptakopánvému býložravci z úplného konce křídové periody jsem se věnoval i v několika dřívějších článcích, mezitím ale v posledních letech přibylo množství paleontologických objevů, které nám o tomto pozoruhodném dinosaurovi prozrazují další podstatné a zajímavé informace. Co tedy o pachycefalosaurovi dnes všechno víme a zároveň co důležitého zatím ještě nevíme? První fosilie dosud jediného dnes formálně platného druhu Pachycephalosaurus wyomingensis byla patrně objevena již roku 1872 Ferdinandem V. Haydenem, mylně však byla označena za část tělního pancíře jakéhosi neznámého plaza. Paleontolog Joseph Leidy pak fosilii pojmenoval Tylosteus ornatus.[1]
Jako dinosauří zkamenělinu ji rozeznal až roku 1902 paleontolog Oliver Perry Hay[2] a definitivně až jeho kolega Charles Whitney Gilmore o 26 let později[3]. Trvalo ale další půlstoletí (až do roku 1979), než bylo rozeznáno, že se jedná právě o fosilii pachycefalosaura.[4] Mezitím byly objeveny další zkameněliny tohoto dinosaura a i přes původní pojmenování Troodon wyomingensis a záměnu ptakopánvého marginocefala pachycefalosaura za malého deinonychosaurního teropoda troodona (způsobenou zejména povrchní podobností jejich fosilních zubů)[5] byl v roce 1943 formálně stanoven rod Pachycephalosaurus[6]. Konečně v roce 1983 bylo spojeno rodové jméno Pachycephalosaurus s druhovým wyomingensis, což je dosud jediný platný taxon v rámci tohoto rodu.[7] Co se týká rozměrů pachycefalosaura, v tomto ohledu panovala rovněž po dlouhou dobu značná nejistota a samotná velikost dinosaura byla především v populární literatuře na konci minulého století obvykle zveličována. Často se například jeho tělesná délka uváděla v rozmezí 6 až 8 metrů a jeho hmotnost až v hodnotě kolem 2 tun.[8]

V současnosti jsou odhady pachycefalosauřích rozměrů podstatně umírněnější, délka dospělých jedinců je odhadována asi na 4,5 metru a hmotnost v rozmezí 370 až 450 kilogramů.[9] Jednalo se tedy spíše o zvíře ve velikostní kategorii koně, nikoliv o velikosti nosorožce.[10] Vzhledem k nepatrnému množství dosud objevených fosilních jedinců pachycefalosaurů však můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že existovaly i mnohem větší exempláře. Tomu ostatně napovídá i izolovaný fragment jedné lebky s typickým kopulovitým „dómem“ o tloušťce asi 22 až 25 cm a celkové délce v kompletním stavu zhruba 60 cm.[11] Na lebce se nacházelo také množství menších hrbolů oblého tvaru, velké kulaté očnice směřující dopředu (poskytující dinosaurovi částečně binokulární vidění) a malá tlama zakončená rohovinovým „zobákem“. Krk měl patrně prohnutý tvar písmene „S“, což příliš nenasvědčuje pravdivosti populární hypotézy o rituálních soubojích v podobě srážení se hlavami, které mělo být u pachycefalosauřích samců běžné.[12] Není také jisté, zda má pravdu paleontolog Jack Horner a jeho kolegové, kteří dlouhodobě tvrdí, že taxony Dracorex, Stygimoloch a někteří další pachycefalosauridi jsou ve skutečnosti jen mladšími věkovými stadii pachycefalosaura. V tom případě by mladí jedinci měli lebku podstatně plošší a s mnohem delšími a výraznějšími růžky okolo budoucího lebečního „dómu“.[13]

Ani otázka „trkání“ hlavami při soubojích nebo obraně před dravci, ani otázka ontogeneze pachycefalosaurů dosud není uspokojivě vyřešena a stále existují početné tábory zastánců protichůdných názorů v těchto zajímavých otázkách.[14] Jisté je, že pachycefalosauři měli velmi silné a dlouhé nohy (umožňující rychlý běh), tuhý pevný ocas (možná s osifikovanými šlachami) a poněkud malé pětiprsté přední končetiny.[15] Právě rod Pachycephalosaurus dal název celé vývojové skupině marginocefalních ptakopánvých dinosaurů a v současnosti do něj náleží již 18 jistých a 4 poněkud problematické taxony.[16] Nejnovějším z nich je mimochodem archaický druh Zavacephale rinpoche, popsaný nedávno z rané křídy Mongolska.[17]
Nejbližším vývojovým příbuzným druhu P. wyomingensis je podle fylogenetických analýz taxon Alaskacephale gangloffi, formálně popsaný roku 2006 z arktického souvrství Prince Creek na Aljašce.[18] Společně tvoří klad Pachycephalosaurini, do něhož může patřit také druh Stygimoloch spirifer (pokud je platným samostatným taxonem a nikoliv jen vývojovým stadiem samotného rodu Pachycephalosaurus).[19] Téměř všechny dosud známé fosilní pozůstatky pachycefalosaura pocházejí ze sedimentů souvrství Lance ve Wyomingu a Hell Creek v Montaně i obou Dakotách (fosilie tohoto dinosaura už však byly nejspíš objeveny i v kanadské Albertě, a to v sedimentech geologického souvrství Scollard).[20] Tento dinosaurus tedy patřil k tzv. Lancijské fauně, poslední dinosauří megafauně na území západu Severní Ameriky. V období posledních zhruba 2 milionů let křídové periody (zhruba před 68 až 66 miliony let) byl tedy přímým současníkem jiných slavných dinosaurů, jako byl Tyrannosaurus, Triceratops, Edmontosaurus, Ankylosaurus a dalších.
[21] Je možné, že se stávali kořistí rychleji běhajících mláďat tyranosaurů, smeček dromeosauridních teropodů i jiných dinosauřích nebo krokodýlích predátorů ve svých ekosystémech. Naopak pachycefalosauři sami se patrně živili rozmanitou stravou, složenou z listů, semen a plodů rostlin a možná i menších živočichů. Jejich zuby byly poměrně drobné a hrbolaté, nehodily se tedy pro spásání tuhých a pevných částí vegetace (jako tomu bylo například u ceratopsidů s mnohem odolnější denticí). Naopak jejich vroubkované ostré okraje byly ideální pro mechanické zpracování měkké rostlinné hmoty, jako jsou listy.[22] Dosud nejlépe dochovaný fragment přední části čelisti ukazuje, že zuby v této části tlamy byly velmi ostré a měly podobu jakýchsi čepelí, mohly tedy sloužit také jako zbraň při lovu menších živočichů, kterými si snad pachycefalosauři zpestřovali svůj jídelníček.[23] Co nám asi o těchto stále záhadných dinosaurech prozradí budoucí objevy?
Napsáno pro webové stránky DinosaurusBlog a Osel.
Short Summary in English: Pachycephalosaurus is a genus of pachycephalosaurid ornithischian dinosaur. The type species, P. wyomingensis, is the only known valid species. It lived during the Maastrichtian age of the Late Cretaceous period (about 68 to 66 million years ago) in what is now western North America. Its fossil remains have been excavated in Montana, South Dakota, Wyoming, and even Alberta. It is mainly known from a single skull and some extremely thick skull roofs (up to 25 cm). Pachycephalosaurus is estimated to have reached 4.5 meters long and weighed 370 to 450 kg.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pachycephalosaurus
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_p/pachycephalosaurus.php
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/pachycephalosaurus/
https://www.dinochecker.com/gallery/pachycephalosaurus.php
https://www.mindat.org/taxon-4576687.html
[1] Leidy, J. (1872). Remarks on some extinct vertebrates (PDF). Proceedings of the Academy of Natural Sciences of Philadelphia: 38–40.
[2] Hay, O. P. (1902). Bibliography and catalogue of the fossil Vertebrata of North America. United States Geological Survey Bulletin. 179: 1–868.
[3] Gilmore, C. W. (1928). Fossil lizards of North America. National Academy of Sciences Memoirs. 22 (3): 1–201.
[4] Baird, D. (1979). The dome-headed dinosaur Tylosteus ornatus Leidy 1872 (Reptilia: Ornithischia: Pachycephalosauridae). Notulae Naturae. 456: 1–11.
[5] Gilmore, C. W. (1931). A new species of troodont dinosaur from the Lance Formation of Wyoming. Proceedings of the United States National Museum. 79 (9): 1–6.
[6] Brown, B.; Schlaikjer, E. M. (1943). A study of the troödont dinosaurs with the description of a new genus and four new species. Bulletin of the American Museum of Natural History. 82 (5): 115–150.
[7] Galton, P. M.; Sues, H.-D. (1983). New data on pachycephalosaurid dinosaurs (Reptilia: Ornithischia) from North America. Canadian Journal of Earth Sciences. 20 (3): 462–472.
[8] Holtz, T. R., Jr.; Rey, L. V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek (2012); str. 49). New York: Random House.
[9] Benson, R. B. J.; et al. (2014). Rates of Dinosaur Body Mass Evolution Indicate 170 Million Years of Sustained Ecological Innovation on the Avian Stem Lineage. PLOS Biology. 12 (5): e1001853.
[10] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton, NJ: Princeton University Press. p. 244.
[11] Benson, R. B.; et al. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology. 61: 13-48.
[12] Goodwin, M.; Horner, J. R. (2004). Cranial histology of pachycephalosaurs (Ornithischia: Marginocephalia) reveals transitory structures inconsistent with head-butting behavior. Paleobiology. 30 (2): 253–267.
[13] Horner J. R.; Goodwin, M. B. (2009). Extreme cranial ontogeny in the Upper Cretaceous Dinosaur Pachycephalosaurus. PLoS ONE. 4 (10): e7626.
[14] Goodwin, M. B.; Evans, D. C. (2016). The early expression of squamosal horns and parietal ornamentation confirmed by new end-stage juvenile Pachycephalosaurus fossils from the Upper Cretaceous Hell Creek Formation, Montana. Journal of Vertebrate Paleontology. 36 (2): e1078343.
[15] Carpenter, K. (1997). Agonistic behavior in pachycephalosaurs (Ornithischia: Dinosauria): a new look at head-butting behavior. Contributions to Geology. 32 (1): 19–25.
[16] Woodruff, D. C.; Schott, R. K.; Evans, D. C. (2023). Two new species of small-bodied pachycephalosaurine (Dinosauria, Marginocephalia) from the uppermost Cretaceous of North America suggest hidden diversity in well-sampled formations. Papers in Palaeontology. 9 (6): e1535.
[17] Chinzorig, T.; et al. (2025). A domed pachycephalosaur from the early Cretaceous of Mongolia. Nature: 1–8.
[18] Sullivan, R. M. (2006). A taxonomic review of the Pachycephalosauridae (Dinosauria: Ornithischia). New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. (35): 347–365.
[19] Wroblewski, A. F.-J. (2025). Southernmost record of the pachycephalosaurine Stygimoloch spinifer and palaeobiogeography of latest Cretaceous North American dinosaurs. Lethaia. 57 (4): 1–10.
[20] Evans, D. C.; Vavrek, M. J.; Larsson, H. C. E. (2015). Pachycephalosaurid (Dinosauria: Ornithischia) cranial remains from the latest Cretaceous (Maastrichtian) Scollard Formation of Alberta, Canada. Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments. 95 (4): 579–585.
[21] Weishampel, D. B.; et al. (2004). Dinosaur Distribution. In: D. B. Weishampel, P. Dodson, and H. Osmólska (eds.) The Dinosauria (2nd edition). pp. 517–606.
[22] Maryanska, T.; Osmolska, H. (1974). Pachycephalosauria, a new suborder of ornithischian dinosaurs (PDF). Palaeontologia Polonica. 30: 45–102.
[23] Maryanska, T.; Chapman, R. E.; Weishampel, D. B. (2004). Pachycephalosauria. The Dinosauria (2nd edition). Berkeley: University of California Press. pp. 464–477.
---------
Diskuze:
Tlustolebci
Tomáš Novák,2025-09-23 17:40:42
Velmi zajímaví dinosauři, o kterých toho zatím bohužel moc nevíme. Asi nežili v oblastech, kde byla šance na zachování vyšší než vyloženě nulová. Snad na horách nebo ve vyšších polohách. Proto se většinou zachovaly jen jejich lebeční kopule nebo jiné mohutné kosti.
Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni