Zvětšit obrázek

Thijs Kuiken

Proti gustu žádný dišputát. Platí to i chřipkových virech. Americko-japonský tým virologů vedený Jošihirem Kawaokou z University of Madison v americkém Wisconsinu  a University of Tokyo zjistil odlišné chutě u ptačích a lidských chřipkových virů. Tyto viry se v těle oběti množí teprve poté, co proniknou do jejích nitra buněk.

Jošihiro Kawaoka

K úspěšné invazi se virus musí nejprve na povrchu buňky zachytit pomocí zvláštní bílkovinné  „kotvy“. Ta přesně zapadá do bílkovinných „kotvišť“ na napadené buňce. V roli virové kotvy vystupují molekuly hemaglutininu, které ční z viru na všechny strany a dodávají mu vzhled ježaté koule. Váže se na molekuly kyseliny sialové. Ty se nacházejí v dýchacích cestách ve dvou formách. Jedna je napojena na cukr galaktózu vazbou typu a-2, 3 a druhá pak vazbou typu a-2, 6. O rozmístění těchto molekul v lidském dýchacím traktu a o tom, jak moc která chřipkovým virům „chutná“ se vědělo jen málo.

Kawaoka a spol. zjistili, že kyselina sialová vázaná na galaktózu vazbou a-2, 6 (SAa-2,6Gal) se vyskytuje hlavně v horních cestách dýchacích. Druhá forma – tedy kyselina sialová vázaná na galaktózu vazbou a-2,3 (SAa-2,3Gal) je hojná především v plicních sklípcích. Ptačí chřipkové viry tíhnou k vazbě na SA a-2,3Gal a líbí se jim především v plicních sklípcích.

Po nákaze horních cest dýchacích lidským chřipkovým virem se virus šíří kapénkami, které vykašláváme.

Lidské chřipkové naopak preferují vazbu SA a-2,6Gal a jejich oblíbeným působištěm jsou horní cesty dýchací.  Vědci z Kawaokova týmu  to potvrdili, když nabídli lidským a ptačím chřipkovým virům různé typy laboratorně pěstovaných buněk z lidského dýchacího traktu. Lidské viry tíhly k buňkám horních cest dýchacích. Proto nás při „obyčejné“ chřipce pálí v nose a v krku. Proto nemocný kašle a šíří kolem sebe virus s vykašlaným hlenem.

Ptačí viry mají slabost pro povrch buněk plicních sklípků, i když virus H5N1 izolovaný z těl obětí v Hongkongu z roku 2003 inklinuje k oběma typům buněk. Tým nizozemských virologů vedených Thijsem Kuikenem z Erasmovy university v Rotterdamu ale zjistil u virů H5N1 obvyklé ptačí chutě – slabost pro buňky plicních sklípků a nezájem o buňky horních cest dýchacích. Kuiken zjistil,  že se ptačí viry vážou i v lidských plicních sklípcích i na bílé krvinky ze skupiny mikrofágů a zřejmě tak výrazně přispívají k vážným komplikacím ptačí chřipky u člověka, především pak ke vzniku těžkých zápalů plic. 

Podle Kawaoky i Kuikena je právě odlišná vazba na buňky důvodem, proč pacienti nakažení ptačí chřipkou nevykašlávají virus v takových kvantech a proč se virus H5N1 zatím šíří z člověka na člověka jen velmi neochotně. Na druhé straně však infekce plicních sklípků ztěžuje nemocnému dýchání a doslova jej dusí. Proto je nákaza ptačí chřipkou tak vážná a ve více než polovině případů končí smrtí.

K proměně sporadického zabijáka H5N1 v masového vraha může dojít podle Kawaoky jen v případě, že virus změní svou kotvu tak, aby se dokázal uchytit v horních cestách dýchacích nakaženého člověka s efektivitou lidských chřipkových virů. Bude k tomu potřebovat zřejmě celou sérii mutací. To nám dává naději, že pandemie vyvolaná potomkem dnešního viru H5N1 neklepe na dveře. Potřebné mutace zaberou viru nějaký čas – pokud k nim vůbec dojde a skombinují se příslušně nešťastným způsobem. 

Ptačí chřipkové viry míří přednostně do plicních sklípků.

Další dobrá zpráva je, že pokud se viru H5N1 zdaří změna jeho hemaglutininové kotvy tak,  aby se vázal na buňky horních cest dýchacích, může zároveň ztratit  zájem o své dosavadní kotviště v plicních sklípcích. Mohl by pak výrazně zkrotnout. Průběh onemocnění po infekci pozměněným virem by se mohl blížit standardní chřipce, která usmrtí obvykle jen jednoho ze sto tisíc nemocných. Schopnost hongkongského viru vázat se na buňky plicních sklípků i na buňky horních cest dýchacích ale moc klidu nedává. Navíc už se ukázalo, že bestie H5N1 proleze v těle oběti skoro všude, včetně ledvin, jater a mozku. A všude páchá velké škody.
O charakteru mutací, které by proměnily virus H5N1 v původce pandemie, začínají mít vědci velmi dobrou představu. Nabízí se nám tak  slušná šance, že zdravotníci potenciálně nebezpečný virus včas odhalí a přijmou proti jeho šíření potřebná razantní opatření (například nekompromisní likvidaci nakažených chovů drůbeže, očkování chovů v širším okolí atd.). I když v oboru likvidace zvířecích nákaz nejednou zavládne děsivá „lidová tvořivost“. Vzpomeňme jen na to, jak před pár lety Britové „bojovali“ se slintavkou a kulhavkou. Všem veterinárním epizootologům ještě dneska vstávají vlasy hrůzou – pokud tedy nejsou majiteli „hodně vysokého čela“.

Pramen: Nature, Science