Zvětšit obrázek

Erytrovirus v elektronovém mikroskopu. Celý virus měří jen dvě desítky miliontin milimetru. Po prodělané infekci virus zanechává v našich tkáních velké množství svojí DNA. Tu si s sebou nosíme po velmi dlouhou dobu.

Vědci z Finska a Německa zavedli nový termín „bioportfolio“. Tímto termínem označují genomický materiál, který zůstává v lidském těle po prodělaných infekcích. Vědci demonstrují existenci bioportfolia na příkladu lidského erytroviru. Virový genomický materiál zůstává v lidském těle dlouho po prodělané infekci a poskytuje informace o původu viru. Z těchto pozůstatků virů se dají vyčíst i další podrobnosti charakterizující molekulární epidemiologii infekce.

Zvětšit obrázek

Virolog Klaus Hedman (uprostřed) se svými spolupracovníky z University of Helsinki.

I když zprávy týkající se erytrovirů zajímají jen malou skupinu specialistů, myšlenka sama je velmi zajímavá a je diskutována na širokém zdravotnickém poli. Poznatků lze totiž využít v získání představy o tom, jaké biologické děje probíhají během infekce a co se v našem těle děje po ní.

Výzkumný tým vedený  Klausem Hedmanem z Helsinské university prováděl kvalitativní a kvantitativní rozbory vzorků lidských tkání (osob, které se narodily 1913 – 2000) a také rozbory krevních sér pacientů z posledních dvou desítek let. Ve vzorcích sér a tkáních zjišťoval přítomnost genomické DNA nových a také již dříve známých lidských erytrovirů. Tento výzkum odhalil, že v lidských tkáních zbytky genomu erytrovirů přečkávají a že jsou prakticky všudypřítomné. Pozůstatky v nás zůstávají po hodně dlouhou dobu. Pro tuto změť genetického materiálu, zbylého v našich tkáních po prodělaných virových infekcích, začali vědci používat termín bioportfolio. Trochu nadneseně řečeno, jde o jakousi knihu, ve které lze číst o tom, čemu jsme byli vystaveni a jak jsme se s tím vypořádali.

Erytroviry si za své oběti často vybírají děti. (Credit: Stanford Univ.)

Zbytky virů se tak stávají novým zdrojem informací o naší minulosti. Genetici tak mohou ošetřujícímu lékaři „přečíst“, čím vším jeho pacient prošel.

Mnohem zajímavější se ale jeví tyto „záznamy“ virologům. Dají jim totiž přehled o tom,jak se jednotlivé viry v průběhu doby vyvíjely a měnily. A dobré poznání chování a zvyků nepřítele je vždy dobré znát, chceme-li nad ním zvítězit.

Zvětšit obrázek

Novorozenec, který útok erytroviru nepřežil. (Credit: Stanford Univ)

Už první pátrání v tomto bioportfoliu umožnilo vyčíst, že erytrovirus, který řádil ve střední a severní Evropě a který byl řazen k typu 2, měl ve skutečnosti již mnohem staršího předchůdce. Dalším poznatkem z těchto zachovaných záznamů je zjištění, že erytrovirus typu 3, který byl nedávno v naší populaci nalezen, nikdy nedosáhnul širokého rozšíření, a to přesto, že v Evropě cirkuluje od třicátých let minulého století až do dneška. 
Bioportfolio  tedy tvoří novou formu záznamů, která dovoluje číst na úrovni každého jednotlivce. I když se v této „knize“  teprve učíme orientovat, již nyní z ní genetik vyčte nejen to, co nás sklátilo, ale také to, jak se to v průběhu doby měnilo, zda se případně toto infekční agens přenášelo mezi různými biologickými druhy, nebo zda se jedná jen o čistě lidskou záležitost.

Další oblast využití těchto poznatků je možnost budoucí léčby. Ti, jež hodlají náš genom vylepšovat ve smyslu nápravy poškozených genů, chtějí sledovat délku a složení těchto jednotlivých fragmentů makromolekulární virové DNA. Slibují si od toho přípravu vektorů, které by náš organismus toleroval. To by umožňovalo  genovou terapii, která by byla v souladu s přirozenou charakteristikou lidského těla.

Pramen: PNAS April , 2006
Stanford University