Naučili jsme se chodit po dvou ve větvích?  
Otázka vzniku lidské chůze po dvou se vrátila na stromy.


 

 

Zvětšit obrázek
Naši předci se naučili chodit po dvou v korunách stromů. Orangutani si tento typ pohybu udrželi do dnešních dob. Šimpanzi a gorily se snažily udržet si přístup jak na zem tak i do korun stromů. Musejí proto zdolávat velké výškové rozdíly šplháním a musejí mít mohutné svalstvo pletence předních končetin. Mají „ramena přes celá záda“ – jsou v horní polovině těla těžší než v dolní – a musejí se na zemi opírat o klouby. Člověk se pobytu v korunách vzdal. Evoluce jej opatřila „lehčím vrškem“ a mohl pokračovat na zemi v chůzi po dvou. Tentokrát už se nepřidržoval rukama ani větví nad sebou ani země pod sebou.

Klasická teorie říká, že v korunách stromů se naši předci pohybovali především v závěsu na předních končetinách. Na zadní končetiny se postavili, až když slezli na zem. Vyznávání klasických teorií bývá nudné hobby, takže vědci rádi holdují alternativním náhledům. Jeden z nich říká, že se lidé naučili chodit po dvou v korunách stromů a polotovar chůze si přinesli na travou zarostlé pláně východní Afriky.

 

 


Tým britských vědců studoval pohyb orangutanů po pružných větvích stromů a došel k závěru, že to je počátek chůze po dvou. Chůze goril a šimpanzů, při nichž se zvířata opírají o zem i klouby prstů předních končetin je prý relativně nedávný vynález a svého druhu slepá ulička.

 

 

Chůze po pružných větvích, jichž se orangutani přidržují prsty zadních končetin, je energeticky velice úsporná, protože větev působí jako pružina. Lidoopovi stačí, aby se předními končetinami jen přidržoval větví nad sebou a může se pohybovat v korunách stromů rychle, lehce a s jistotou.

 

 

Tato teorie by také vysvětlovala, proč měli naši dávní živočišní předci sice zadní končetiny uzpůsobené k chůzi po dvou, ale zároveň jim příroda ponechala dlouhé přední končetiny uzpůsobené k pohybu ve větvích.

 

Naši předci se naučili chodit po dvou v korunách stromů. Orangutani si tento typ pohybu udrželi do dnešních dob. Šimpanzi a gorily se snažily udržet si přístup jak na zem tak i do korun stromů. Musejí proto zdolávat velké výškové rozdíly šplháním a musejí mít mohutné svalstvo pletence předních končetin. Mají „ramena přes celá záda“ – jsou v horní polovině těla těžší než v dolní – a musejí se na zemi opírat o klouby.  Člověk se pobytu v korunách vzdal. Evoluce jej opatřila „lehčím vrškem“ a mohl pokračovat na zemi v chůzi po dvou. Tentokrát už se nepřidržoval rukama ani větví nad sebou ani země pod sebou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco orangutan (A) chodí v korunách po dvou, šimpanz (B) se drží klasiky – pohybu po čtyřech.

 

Pramen: Science





Datum: 03.06.2007 09:51
Tisk článku

Neočekávané chování - Podivuhodný příběh behaviorální ekonomie - Thaler Richard
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 498 Kč
cena: 438 Kč
Neočekávané chování - Podivuhodný příběh behaviorální ekonomie
Thaler Richard
Související články:

Proč se v obýváku nejí     Autor: Jaroslav Petr (22.12.2009)



Diskuze:

Vědci neříkají nic nového,

Bohoušek,2007-06-19 23:03:10

protože Tarzan tuto schopnost chození ve větvích zaručeně měl také, jinak by nepřežil! Ještě že vědci za peníze daňových poplatníků mohou dělat takové superobjevy. Zajímalo by mne, zda praženy měly srst, které se človíčkové zuby-nehty svých šplhavých matiček úsilovně drželi, aby prudce nepolíbili Matičku zemi třeba v případě nadměrného holdování matiček zkvašeným ovocným plodům.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni


















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace