Epigenetická paměť: vzpomínky po dědečkovi  
To, že můžeme po svém dědečkovi zdědit charakteristický tvar nosu nebo starožitné hodinky, překvapí asi málokoho. Že bychom ale mohli dědit „vzpomínky“? To už vypadá spíš jako sci-fi nebo ezoterická fantazie. Možná je to ale skutečnost – tedy aspoň pokud jste myš.


 

 
Dokto Brian G. Dias

Naši předkové nám promlouvají do života různě. Už z definice je jasné, že nám předávají své genetické vlohy – dobré i zlé. Neméně, a možná dokonce i více, nás ovlivňují sociální cestou, tedy výchovou, předanými zkušenostmi, ale také zděděným majetkem a sociálním postavením. Méně zjevné, ale podobně zásadní jsou vlivy, kterým jsme vystaveni v matčině lůně: hormony, infekce, toxiny, složení výživy, to vše nás nějakým způsobem spoluutváří.

 

Zcela jiná káva je ale dědičnost získaných vlastností. Je klasickou učebnicovou pravdou, se kterou se všichni setkáme již na základní škole v hodinách přírodopisu, že získané vlastnosti se prostě nedědí. Pokud celý život sportujeme, naše děti se nenarodí s fyzičkou o nic lepší než děti zapřísáhlých povalečů, a svaly si budou muset začít budovat zase pěkně od nuly. Ale má to i své výhody: Když přijdeme například o prst, naši potomci se narodí zase pětiprstí. Podobně jako jiné učebnicové pravdy, ani tato není zdaleka samozřejmá. Ještě v 19. století řada badatelů věřila, že dědičnost je univerzální a týká se vlastností získaných i vrozených – proč by také neměla? Jméno tomuto názoru propůjčil francouzský badatel Jean-Baptiste Lamarck (1744-1829), podle nějž se (silně zjednodušeně) označuje jako lamarckismus. Lamarck dokonce tento typ dědičnosti pokládal za hlavní motor evoluce. Charles Darwin byl podstatně zdrženlivější, ale ani on tuto možnost v principu nevylučoval. Teprve s poznáním genetických zákonitostí se začalo ukazovat, že k dědění získaných vlastností prostě organismy vybaveny nejsou.

 

 

 
Profesor Kerry J. Ressler

Dává to smysl. „Návod“ na vybudování organismu je zapsán v DNA, pocházející z pohlavních buněk našich rodičů. Samotný organismus je nejrůznějšími způsoby – výživou, učením, tréninkem, úrazy atd. – pozměňován a ovlivňován, ale do DNA se tyto změny nepromítají. Ale i kdyby, nebylo by to nic platné. Pohlavní buňky, poukázka na další generaci, totiž nevznikají z libovolných tělesných buněk, ale z buněk zárodečné linie, které jsou s nejvyšší možnou ochranou uloženy v pohlavních orgánech. Že svaly zesílí, mozek zmoudří a pokožka se opálí? Zárodečné buňky jsou hezky za větrem, a těchto všedních dramat se neúčastní. A zbytek těla? Ten je, jak už těla bývají, smrtelný, a bez potomků skončí v krematoriu či žaludku nějakého mrchožrouta. Další generace tak začíná (z tohoto hlediska) jako nepopsaný list...


Vypadá to hezky a logicky, skoro by se zdálo, že to musí být pravda. A taky do značné míry je. Jenže pravda, toť ve vědě a v biologii zvláště pojem dosti ošidný. Všechno, co řekneme, je totiž pravdivé jen do určité míry.


Máme tady pravidlo, které je striktní a omezující. Živí tvorové jsou ale od přirozenosti vynalézaví, a je jasné, že se je budou snažit obcházet. Vlastně i takové věci jako je péče o potomky a jejich výchova jsou zjevnou snahou předat budoucí generaci i to, co v genech není. A potom je tu celé pole epigenetiky, kde se živé bytosti snaží o totéž již na molekulární úrovni. Běžné živé organismy (nemají-li molekulárně-biologické vzdělání a laboratoř k tomu) nemohou cíleně přepisovat svou DNA. Mohou ji ale, řekněme, „připomínkovat“, trochu jako když si v knize podtrháváme nebo zvýrazňujeme určité pasáže. Svítivě žluté fixy sice s DNA příliš nezmohou, buňky ale místo nich používají například metylaci – přivěšování chemické skupiny na DNA řetězec. A tyto změny dědičné být mohou. Genetický text sice zůstává nezměněn, různé jeho části ale touto formou mohou být zdůrazněny nebo naopak odsunuty do pozadí, čímž se rodiče snaží předpřipravit své potomky pro jejich budoucí život. Je to dědičnost získaných vlastností? Jen do jisté míry – tento proces se podobá spíše přehazování předpřipravených výhybek nebo spínačů, nic nového nevytváří a nemá tedy onen „kreativní potenciál“ který si od dědičnosti získaných vlastností sliboval například vzpomenutý Lamarck.

 

Zvětšit obrázek
Čichové glomeruly ve střední části čichového laloku, vnímající pach acetofenonu, byly nejvíce vyvinuty u myší, jejichž otcové si prošli nepříjemnou zkušeností právě s touto sloučeninou (obrázek f). Myši, jejichž otcové žádnou nepříjemnou zkušenost neprodělali (obrázek d) anebo získali averzi k úplně jinému pachu (obrázek e), měli příslušné čichové glomeruly mnohem méně vyvinuté. (Kredit: Brian. G. Dias)


Co ale dědičná paměť? Z běžného života dobře víme, že potomci se nerodí vybaveni vědomostmi svých rodičů, a tím bychom mohli záležitost uzavřít. Předávání zkušeností z generace na generaci, bez zdlouhavého učení, by ale pro mnohé živé organismy bylo neodolatelně výhodné. Že by evoluce nepodnikla ani malý krůček ke genetické paměti?


Dva američtí vědci, konkrétně profesor Kerry J. Ressler a jeho postdoktorský asistent, doktor Brian G. Dias, nedávno popsali něco, co se dědičné paměti nápadně podobá. Pracovali s laboratorními myšmi, a zvolili způsob učení, který je myším blízký: čichovou paměť.


Experiment začal nultou generací laboratorních myšáků. Ti byli v rámci experimentu naučeni bát se konkrétních pachů. Vždy, když dostali příležitost přičichnout si k určité látce (acetofenonu nebo propanonu), dostali elektrickou ránu. Taková nepříjemná zkušenost se nezapomíná snadno, a proto příslušný pach později u těchto myší vyvolal známky strachu a zvýšenou lekavost.


Samci, kteří „dostali za vyučenou“, i jejich kolegové, kteří zůstali doma a nic nepříjemného se jim nedělo, byli o dva týdny později seznámeni se sympatickými myšími samicemi a vzniklo potomstvo prvé generace. Těmto myším už se nedělo nic tak nepříjemného jako jejich otcům. Badatelé jim prostě předkládali různé pachy, a zároveň se je pokoušeli vylekat hlasitým zvukem. Tento test by měl odhalit, co si myši o tom kterém pachu „myslí“: pokud jim je nepříjemný nebo alespoň podezřelý, znervózní a jsou lekavější, než když cítí pach, který v nich podobné pocity nevyvolává. Výsledek byl šokující: myši nejvíc nadskakovaly leknutím tehdy, když čichaly právě ten pach, s nimž měli jejich otcové nepříjemnou zkušenost. Jiné pachy s nimi nedělaly nic. Myši, jejichž rodiče nic nepříjemného nepotkalo, nechával klidnými acetofenol i propanol.


Dále se ukázalo, že myši jsou k pachu, jehož se báli jejich tatínkové, vnímavější a cítí ho při daleko menších koncentracích než myši normální. Ony samy se s ním přitom během předešlého života nesetkaly – jejich zvýšená citlivost i „podezřívavost“ k tomuto pachu musela být tedy přenesena z předešlé generace.


Tyto změny byly přitom pozorovatelné i na „hardwarové“ úrovni. Části čichového laloku, které mají na svědomí detekci příslušného pachu, byly totiž u myší této generace od narození zvětšené. Událost, která potkala otce, tak doslova přetvořila mozek jeho potomků!


Otázka ale byla, jakou cestou se informace z rodičů na potomky přenesla. Byla opravdu obsažena již ve spermatu, nebo snad myší tatínkové naučili své potomky, čeho se mají bát? Aby to ověřili, Dias a Ressler nechali samce první generace zplodit další potomky – tentokrát již vnuky původních samců, kteří se učili bát. Aby ovšem neponechali nic náhodě, tentokrát oplodnění proběhlo ve zkumavce, takže myšata ani jejich matka svého otce vůbec neznaly. Nic se ovšem nezměnilo – pokolení vnuků stále neslo změny v mozku, mající původ u jejich dědů.

 
Autoři dále zkoušeli, zda se zkušenost přenáší také od matky, a zjistili že ano. Nepříjemnou zkušenost přitom samice zažily ještě dokud nebyly březí, zážitek tedy musel nějak ovlivnit ještě neoplozená vajíčka, podobně jako předtím u samců spermie. I v tomto případě je důležité biologické mateřství, a přenos funguje i když se o mláďata stará úplně cizí samice.


Zásadní otázkou tedy bylo, jakou formou se získaná zkušenost na potomky přenáší. Existují sice případy, kdy si lidé či zvířata nesou „vzpomínky“ na dobu před svým narozením, ale doposud všechny se týkaly zážitků, které přímo či nepřímo potkaly utvářející se embryo. Jak si ale myši mohou pamatovat, co se dělo v době, kdy vůbec neexistovaly, kdy se kdesi v gonádách vznášely jen spermie a vajíčka?

Ukázalo se, že spermie otců prošlých nepříjemnou zkušeností s acetofenonem si nesou dobře patrnou „poznámku“ v DNA – gen pro čichový receptor citlivý k acetofenonu (označovaný snadno zapamatovatelným jménem Olfr151) byl u nich méně metylovaný. Jak se ale informace o tom, který gen má být takto označen, dostane ke spermiím, to je doposud obestřeno tajemstvím, které mohou odhalit jen další důmyslné experimenty.

 

Zvětšit obrázek
Představa, že by se vlastnosti získané během života jedince mohly přenášet na potomstvo, byla sice v 19. století běžná, později se k ní ovšem přistupovalo velmi nedůvěřivě. (Kredit: Wikipedia)


Znamená to tedy, že synové nesou na svých bedrech dozvuky traumat svých otců a dokonce dědů? A týká se to jen myší, nebo bychom paralely našli i u člověka? Do jaké míry je epigenetický přenos důležitý v běžném životě myší a lidí? To bohužel nevíme.


Je možné, že podobným způsobem se z generace na generaci předávají některé duševní poruchy. Může být analogickým způsobem dědičný chorobný strach z výšek či z pavouků? Nebo třeba deprese? Některé starší studie opravdu poukázaly na možnost epigenetického přenosu depresivního chování u myší, případně i následků dalších traumatických zkušeností, jako je nedostatek mateřské péče. Podobným způsobem mohou být děděny také charakteristiky metabolismu, což může hrát roli například v současné „epidemii“ civilizačních chorob. Z tohoto výčtu by se zdálo, že epigenetické mechanismy nám přinášejí jen trápení, kterého se nezbaví ani následující generace. Je ale více než pravděpodobné, že ve skutečnosti nám (i myším) tyto mechanismy k něčemu slouží – jinak bychom je neměli. Ovšem stejně jako v jiných případech si také epigenetiky nejdříve a nejvíce všímáme tam, kde nám vysloveně škodí.


A že škodit dovede! Autoři jako odstrašující příklad zmiňují endokrinní disruptor vinclozolin. Tento jed působí patologické změny chování a narušuje plodnost. Jako by to nebylo už tak dost zlé, tyto projevy se epigenetcky přenášejí i na generace, které se s vinclozolinem vůbec nesetkaly. Přinejmenším u potkanů toto „prokletí“ sahá přinejmenším do čtvrtého kolene!


Zdá se tedy, že vedle genetiky bude také epigenetika předmětem intenzivního biomedicínského výzkumu. A kdoví, jaké překvapivé objevy nás na tomto poli ještě očekávají?

 

Odkazy:

Dias, Brian G., and Kerry J. Ressler. "Parental olfactory experience influences behavior and neural structure in subsequent generations." Nature neuroscience (2013).
Novinky.cz
Psáno pro Osel.cz a Vzdálené světy

Autor: Tomáš Petrásek
Datum: 09.12.2013 08:47
Tisk článku

Budulínek - Svobodová Jana
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 39 Kč
cena: 32 Kč
Budulínek
Svobodová Jana
Související články:

mRNA epigenetikou postižená     Autor: Jan Nevoral (05.05.2016)
Methylace DNA: nové poznatky revolučního rozměru     Autor: Jan Nevoral (10.04.2016)
I u rostlin platí, že v lásce a válce, je vše dovoleno     Autor: Josef Pazdera (10.11.2015)
Jak se dědí homosexualita mužů?     Autor: Jaroslav Petr (18.10.2015)
Jsou centrioly nositelkami informace?     Autor: Josef Pazdera (01.07.2015)



Diskuze:

to mi nieco pripomina

Peter Dragula,2014-01-07 12:31:46

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,
ale prokazuji
milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání
zachovávají.

Odpovědět

Malý dotaz

Ondřej Hataš,2013-12-11 17:26:44

Dobrý den, chtěl bych se zeptat na jednu věc - v jaké fázi jejich vývoje tedy dochází k epigenetickým modifikacím samičích gamet?

Odpovědět

Přestavba mozku?

Jan Wachtl,2013-12-10 22:13:15

"Části čichového laloku, které mají na svědomí detekci příslušného pachu, byly totiž u myší této generace od narození zvětšené. Událost, která potkala otce, tak doslova přetvořila mozek jeho potomků!"
Dobrý den,
dovolil jsem si zahájit citací z článku se kterou nemohu souhlasit. Skoro jako by vědci dokázali určit jaká část čichového laloku (již tato specifikace naráží na problém lokalizace center v mozku, která ((centra)) sama o sobě mohou existovat, ale u jedince jsou ne-přesně určitelná až po pokusech na živých pacientech s jejich reakcí na "šimráním elektrodou" na konkrétních mistech mozku) (((což je u myši asi ještě problematičtější než u člověka))), přičemž i to je jen hrubý nástřel, a tedy přesné lokalizování centra reakce na určitou látku si snad už potom nedokážu vůbec představit) odpovídá konkrétní látce. Nemohu se zbavit pocitu snahy o určitou senzaci, bez bližších důkazů. Mozek každého jedince vzniká z podstaty sám od sebe - nikdo ho nenavrhl, v DNA není jeho stavební plán - postavil se sám podle životních zkušeností. Tedy mozek syna od otce se bude lišit a je neporovnatelný z hlediska zvláště prostorového. Klást důkazy na úroveň stavby čichových center - tedy nejméně prozkoumané části mozku - mi proto příjde přinejmenším přehnané.
Děkuji pokud se někdo dočetl až sem a zároveň děkuji i za Vaše názory.
Jan Wachtl

Odpovědět


Máte pravdu

Pavel Brož,2013-12-12 12:54:31

Mezi námi, klobouk dolů, jste opravdu pečlivý čtenář, sám jsem si toho na první čtení vůbec nevšiml, přitom je ten nesmysl ještě hlubší - obecně totiž se velikost žádné části mozku učením nezvětšuje, mělo mě to trknout. Samozřejmě že v důsledku evolučních selekčních tlaků lze velikost mozku či některých jeho částí zvětšit, ale rozhodně ne učením.

Dohledal jsem si supplementy k tomu článku, a našel jsem, že šlo o něco jiného - výzkumníci ve skutečnosti mj. měřili metylační status příslušných receptorových genů (ty receptorové geny uměly najít přesně díky specifické volbě vůně - acetofenonu) v DNA - a teď pozor - čichového epitelu myší (MOE - main olfactory epithelium). Takže toto byla ona avizovaná hardwarová změna, která byla pak mediálním předáváním zkomolena na údajně zvětšené části čichového laloku.

Podobné měření té metylace genů bylo prováděno i na spermatu těch myších samců.

Zmíněné suplementy naleznete např. zde:

http://www.nature.com/neuro/journal/vaop/ncurrent/extref/nn.3594-S1.pdf

Odpovědět


Morfologická změna

Tomáš Petrásek,2013-12-13 23:57:32

Morforlogická změna v čichovém laloku popsána skutečně byla, tuto skutečnost jsem si nevymyslel, vycházel jsem z originálního textu, kde doslova stojí:

"We found that the dorsal and medial M71-specific glomeruli in the olfactory bulb of F1 offspring of acetophenone-trained F0 males (F1-Ace-M71) were significantly increased in size compared with those of the offspring of home cage or propanol-trained F0 males"

Zvětšen nebyl čichový lalok jako takový, nicméně čichové glomeruly přijímající signál z receptoru M71, vnímajícího acetofenon, zvětšené byly. Do odborné terminologie jsem v původním textu zabíhat nechtěl, neboť jde o článek popularizační, nikoli odborný, neznamená to ovšem, že bych to opisoval odněkud z bulváru a nepodíval se na originál.

Tvrzení, že se žádná část mozku učením nezvětšuje, je nepravdivé a krom toho nesouvisí s tímto případem (v případě dalších generací nešlo o učení, ale "vrozený" fenomén).

Ad dotazy na čas, kdy dojde k modifikaci samčích gamet - to není známo. V tomto případě došlo k oplodnění dva týdny po zkušenosti s pachem. Předpokládám že na této otázce autoři studie pracují.

Odpovědět


Ad p. Petrásek

Pavel Brož,2013-12-14 15:21:49

Děkuji za reakci, uznávám tedy, že mnou dříve zpochybňovaná část Vašeho článku je správně. Nejsem kovaný v biologii, ale ve vědě o neuronových sítích jsem se kdysi velice dobře orientoval, a co si pamatuji, a co podle mě minimálně v teorii neuronových sítí nebylo dodnes vyvráceno, je její základní dogma, a to, že neuronová síť se učí nikoliv přidáváním neuronů, ale změnami synaptických vah, což je v praxi doprovázeno někdy dokonce zmenšováním celkového počtu spojů mezi neurony (v teorii neuronových sítí se tento proces nazývá klestěním sítě).

Dobrá tedy, v tomto speciálním případě tedy došlo ke zvětšení čichových glomerulů, to jsou natolik specifické buňky, že kvůli nim se zmíněné dogma neotřese, stejně tak jako se neotřese v důsledku faktu, že třeba počet amakrinních buněk z oční sítnice se může zvětšit. Můžete prosím poskytnout nějaké reference na studie prokazující zvětšení nějaké části mozku v důsledku učení? U lidí žádná taková studie z pochopitelných důvodů neexistuje, zajímalo by mě ale, jestli nějaké podobné studie existují u zvířat.

Odpovědět


Tomáš Petrásek,2013-12-15 19:51:00

Teď z hlavy mě napadá (u lidí) například studie na londýnských taxikářích, kteří (v době před GPS navigacemi) měli větší objem hipokampu (hipokampus mj. zpracovává prostorovou paměť). Sice nebylo prokázáno, jaký je směr kauzality, ale vyšlo, že déle působící taxikáři mají větší hipokampy, což naznačuje že asi v průběhu odsloužených let jejich objem narůstal. U zvířat se taky dá pozorovat že morfologie mozku se mění v souvislosti s prostředím a "zkušeností"

Běžnější ale je, že nějaká funkce získává prostor na úkor nějaké jiné, zjednodušený příklad - klavírista bude mít větší motorickou oblast kůry věnovanou prstům, ale nemusí to znamenat anatomickou změnu, jen rozšíření daného centra na úkor ostatních. Třeba u lidí od narození slepých přeberou oblasti normálně pracující se zrakovými vjemy úplně jiné funkce (např. sluch nebo hmat). Tady u těch myší to též mohlo být tak, že vnímání jednoho pachu bylo upřednostněno před jiným(i), aniž by se změnil celkový počet neuronů - ale to je moje spekulace.

Jinak neurony v mozku, i dospělém, normálně vznikají (navzdory mýtu tvrdícímu opak). Týká se to hipokampu i čichového laloku, o kterých tu byla řeč. Jestli a jak to souvisí s učením, to je složitější problematika.

Odpovědět


Pavel Brož,2013-12-15 22:59:23

Na tu studii o londýnských taxikářích si vzpomínám, máte na mysli zřejmě tuto:
http://www.pnas.org/content/97/8/4398.full#F2
Tam ale nešlo o větší hipokampy, ale o údajné „strukturální změny“ v hipokampech londýnských taxikářů, sami autoři píší:
„Although the analysis revealed no difference in the overall volume of the hippocampi between taxi drivers and controls, it did reveal regionally specific differences in volume.“
Co se týče velikosti těch změn, tak londýnští taxikáři měli mít výrazně menší přední část hipokampu, naopak o něco větší zadní část hipokampu, jak lze vidět např. na tomto obrázku:
http://www.pnas.org/content/97/8/4398/F2.expansion.html
Tak tato studie s tím centrálním dogmatem neuronových sítí určitě nepohne. To, že v mozku sice ve velmi omezené míře dochází ke vzniku nových neuronů, je sice pravda, poprvé to bylo objeveno někdy v polovině devadesátých let, a týkalo se to nějakých speciálních buněk, rozhodně ne typických neuronů. Později bylo prokázáno, že v omezených případech mohou vznikat v dospělém mozku i běžné neurony – obecně ale stále platí, že růst lidského mozku probíhá do cca 15 roku věku, a nikdy žádná studie neprokázala, že by starší lidi měli větší mozky než ti patnáctiletí. V té době jsem o těchto věcech velice často diskutoval s jedním českým neurochirurgem, a ten myšlenku nějakého signifikantního množení neuronů v dospělém lidském mozku kategoricky popíral, řka, že by prostě v té lebce na něco takového jednoduše nebylo místo, lidský mozek je tam napěchován celkem fest, což je vidět i na jeho zvrásnění, plus navíc je tu skutečnost, že dospělé specializované neurony se dělit neumí, vznikají z méně specializovaných buněk. Jinak samozřejmě je možné neurony do mozku úspěšně implantovat, ať už chirurgicky, anebo pomocí kmenových buněk, které se na neurony vzápětí přeučí. Tolik, co si z tehdejší doby pamatuji, samozřejmě že za posledních deset let došlo v této oblasti k mnoha novým objevům, nicméně dodnes nikdo nepřišel s tím, že by minimálně lidský mozek rostl v důsledku učení.

Ty realokace mozkových oblastí se dlouhou dobu studovaly, probíhá k nim i po amputacích či úrazech, kdy oblasti mozku, pro které už není využití, se přeučí na něco jiného. Dokonce nedávno běžel i nějaký populární pořad, ve kterém ukazovali pacientku s implantovanou elektrodou, která byla připojena k elektronickým brýlím, tak u ní také zaznamenávali změny v mozkové aktivitě různých center oproti stavu před operací. Mozek je extrémně plastický, to je pravda, ale všechny tyto změny zvládá softwarově, k nějakým podstatným hardwarovým změnám v něm není důvod docházet.

Odpovědět

Kdy dojde k přenosu?

Mintaka Öüü,2013-12-09 17:38:06

Dobrý den

Pokud jde o přenos informace z mozku myší, přepis této informace do DNA a připojení této DNA do DNA spermií. Kdy a jak rychle k takovému přenosu dochází.

Experiment by mohl probíhat tak, že by v zápětí po traumatizování byly odebrány spermie a testovalo se, zda již k přenosu došlo.

//
Na druhou stranu tyhle zkušenosti myškám hluboce nepřeji.
R.I.P myšičky.

Odpovědět

Dík za tento článek!

Jan Kment,2013-12-09 16:20:29

Něco podobného mi leží v hlavě už hodně dávno! Např,: jak se můj pes naučil aportovat a spoustu jiných věcí, třeba to vše, co zjevně věděl o lidech už v době, kdy bylo na zkušenost ještě brzo.
Ale i u dětí můžeme pozorovat sklony k určitým dovednostem, které nám připadají až zázračné. Rozhodně to ale není zákonité, jakoby se tenhle přenos děl velmi klikatými cestami... Ale už hmyz si přece nějak musí předávat získané znalosti a dovednosti, o tom, myslím, existuje řada důkazů. A slovní komunikace tím kanálem nejspíš nebude.

Odpovědět

O myšiach a ľuďoch.

Milan Závodný,2013-12-09 14:43:23

Myš je výsostne lovným zvieraťom, ako viaceré bizardné vlastnosti, vyvinula sa u nej i schopnosť ovplyvniť tvoriace sa pohlavné bunky. Dosť mi to pripadá ako prípad muchy mäsiarky - už larvy sú v prípade nadbytku potravy schopné množenia. Myši sú stále v strehu, ich život je krátky a strastiplný, preto ovplyvniť vlastné gény... prečo nie, mohla sa taká vlastnosť vyvinúť. Ale človek sotva. Nás síce lovili leopardi, hyeny, levy... Ale zďaleka sme neboli tak terorizovaní strachom, ako myši.

Odpovědět


Nemusí být pravda

Jiří Havel,2013-12-09 17:46:27

Evoluční tlak na tuhle vlastnost nemusí pocházet z toho, že jsou myši kořist. Taky to může být proto, že nežijí moc dlouho a mladé se nemají moc čas učit od rodičů. Mám pocit, že dravci v průměru učí mladé dýl, než jejich kořist. Otázka je, jak to rozseknout.

Odpovědět


Milan Závodný,2013-12-09 18:36:16

Áno, aj to môže byť dôvod. Nakoniec podobá sa to na kratučký život múch. Ako zistiť pravdu? Zrejme myši budú mať už v zárodočných bunkách onen mechanizmus zafixovaný. Čiže preniesť príslušnú časť DNA na iný organizmus... no, nie som odborník.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni