Půjdem spolu do Betléma?  
Mírně trapná dekonstrukce vánoční legendy a málem i poetiky Vánoc, z nouze doplněná několika romantickými až sentimentálními obrazy pro potěchu duše.

Bazilika blízko jeskyněk v Betlémě, 4. až 6. století a pozdější dostavby. Kredit: 7777777kz, Wikimedia Commons.
Bazilika blízko jeskyněk v Betlémě, 4. až 6. století a pozdější dostavby. Kredit: 7777777kz, Wikimedia Commons.

Mezi nejstaršími křesťanskými svátky Vánoce nejsou. Nejsou „původní“, abych použil to dnes tak omílané slovo. Kdo chce hubit vše nepůvodní, mohl by to zkusit i s Vánocema, ať už z motivace ateistické, pohanské nebo dokonce křesťanské. Třeba ve prospěch Slunovratu, každopádně pryč od konzumního shonu. Ne vždy je ale moudré nepůvodní druhy, etnika a kulturní prvky rovnou hubit. Dokonce i ten shon může být trochu omluven.

 

Abych předešel nedorozuměním: Křesťané se od atestů nebo pohanů liší tím, že Ježíšovi připisují zásadní náboženský význam a ztotožňují se s ním. Proto jej titulují slovy Kristus, Syn boží... (Od titulu Kristus je odvozeno i slovo křesťan, nikoli od křtu, jak by to česky mohlo vypadat, i když křest s tím souvisí.)

 

Kalendářní předehra

Deziluze začnu od kalendáře. Ježíš se určitě nenarodil roku nula už proto, že podle civilního („občanského“) kalendáře žádný rok nula nebyl. V astronomickém kalendáři ovšem rok nula je, protože astronomové spolu s matematiky na rozdíl od ostatních lidí počítají v naší době od nuly a ne od jedné. V záporných letopočtech tím vzniká zmatek podobný číslování pater nebo podlaží. Jenže Ježíš se narodil nejpozději roku 4 před n. l. a nejdřív roku 11 před n. l., s dost velkou pravděpodobností roku 7 nebo spíš 6 před n. l., číslováno civilně, ne astronomicky. V daném případě není nutno diskutovat korektnost nebo nekorektnost označení „před n. l.“ a ne „před Kristem“, to by bylo opravdu absurdní. (Jeden kamarád raději v antice datuje „před vaším letopočtem.“) Ten „náš“ civilní alias občanský kalendář sice chtěl datovat od narození Ježíšova pěkně od jedničky, jenže vznikl až v 6. století a jeho autor, mnich Dionysius Exiguus, se někde seknul, když sčítal roky vlád a spoluvlád jednotlivých císařů, asi šlo taky o problém včetně / nevčetně. To už nejspíš neopravíme. Navíc se tenhle kalendář ujal až tak v 9. století.

Další trapnou okolností je, že o datu ani roční době Ježíšova narození nemáme vůbec žádné zprávy, dokonce ani rozumně staré legendy, podle okolností to nejspíš nebylo v zimě. Možná v časném jaře, ale to je jenom dohad. Také představa, že Ježíš žil příslovečných 33 let je až středověká, nemá ani žádnou starokřesťanskou předlohu. (Bylo mu o několik let víc, když byl na jaře roku 29 nebo 30 popraven.)

 

Jaké Vánoce by byly „původní“?

Když bychom na tu původnost přitlačili moc, tak by původní byl tak leda velký třesk, aspoň podle současné kosmologické teorie. Takže musíme opatrněji, spíš šetrně rozbalovat jakoby slupky, odkrývat jednotlivé starší vrstvy.

Freska z kostela sv. Františka, asi 13.století. Museo Diocesano di Rieti. Kredit: Lazio Futouring, Wikimedia Commons.
Freska z kostela sv. Františka, asi 13.století. Museo Diocesano di Rieti. Kredit: Lazio Futouring, Wikimedia Commons.

 

Původní křesťanské Vánoce

Vánoce, tak jak je u nás známe, jsou dozvukem barokní lidové zbožnosti. Ta navazovala na středověké motivy, mezi nimi je např. inscenace betlémské scény s čerstvě narozeným Jezulátkem, jakou dojemně provedl svatý František, v raném 13. století. (V jiném výkladu to dokonce byl zázrak.) K tomuto italskému motivu se už ve středověku přidal německý, totiž mystické nauky o trojím božím rození: skrze celek kosmu, v jeskynním chlévě v Betlémě a v duši každého člověka (Mistr Eckhart, Johannes Tauler). Díky tomu všemu se Vánoce postupně staly významným křesťanským svátkem, jak si to představitelé církve přáli už od 4. století. Už tehdy se začala zobrazovat betlémská scéna narození, ale hlavní křesťanský svátek z toho nebyl, tím zůstaly Velikonoce. Navíc se většina náboženských i prostě emočních témat dlouho nesoustředila na samo Ježíšovo narození, ale spíš na svátek Epifania, tedy na jeho „ukázání se světu“, lidově svátek „Tří králů“, i když i ten byl slavený v době kolem zimního slunovratu. Tato verze zůstala dominantní v pravoslaví, zatímco v západní církvi se Epifania dostala do závěsu Vánoc, svátku Ježíšova narození.

Giotto di Bondone: Freska Klanění Tří králů, roku 1305. Scrovegni Chapel, Padua. Kredit: Web Gallery of Art, Wikimedia Commons.
Giotto di Bondone: Freska Klanění Tří králů, roku 1305. Scrovegni Chapel, Padua. Kredit: Web Gallery of Art, Wikimedia Commons.

 

Pokud by kdo zatoužil po původnosti raného křesťanství, musel by se omezit na dvě legendy, zapsané v novozákonních evangeliích podle Matouše a podle Lukáše. Verze podle Matouše má ovšem vadu v tom, že zakládá spíše svátek „Tří králů“ než samotného Ježíšova narození. Autora neznáme, víme však, že zápis pochází z 80. let 1. století a přinejmenším od raného 2. století je standardní součástí křesťanské bohoslužby. Okolnosti Ježíšova narození dost podrobně pojednává verze podle Lukáše, ze stejné doby jako verze Matoušova. Vrcholí příchodem andělů a pastýřů k jesličkám v jeskynním chlévě. Autora sice nejspíš známe (asi je to průvodce a osobní lékař Pavla z Tarsu, prakticky zakladatele církevní instituce), jenže je to na rozdíl od Matouše řecky vzdělaný literát – a ta bukolická scéna je v duchu dobové literární módy obšlehnutá z Vergiliovy IV. Eklogy z roku 40, takový pěkný intertext s ryze pohanskou reminiscencí. (Lukáš s oblibou přeznačuje pohanská témata, například exponovaný výrok Pavla z Tarsu o Boží promluvě k němu ve Skutcích cituje Eurípidovy Bakchantky z 5. století před n. l., kde ovšem centrální větu „Marně kopeš proti bodci“ pronáší Dionýsos.) V duchu svého vychování Lukáš uvádí i historické okolnosti, které Ježíšovu narození bezprostředně předcházely: „Za dnů judského krále Heroda...“ O kousek dál mluví o „nařízení císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu; tento první soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius“. To prý přinutilo Ježíšovu matku Marii k cestě do Betléma, následuje porod v nouzovém ubytování nejspíš skoro prázdného jeskynního chlívku. Právě podle Lukášova popisu politických okolností je spočtené ono výše zmiňované rozmezí dat Ježíšova narození.


Papyrus Bodmer XIV-XV alias Papyrus 75 Gregory-Aland, pozdní 2. století. (Je to z jiné kapitoly, nenašel jsem volnou fotku textu 2. kapitoly.) Kredit: en.wikipedia.org, Wikimedia Commons.
Papyrus Bodmer XIV-XV alias Papyrus 75 Gregory-Aland, pozdní 2. století. (Je to z jiné kapitoly, nenašel jsem volnou fotku textu 2. kapitoly.) Kredit: en.wikipedia.org, Wikimedia Commons.

Položení svátků Ježíšova narození a nejspíš už Epifanie na zimní slunovrat je z největší části až dílem 4. století. Hlavním křesťanským svátkem ovšem zůstaly Velikonoce a význam Vánoc se jim začal přibližovat až ve středověku a v baroku. Ostatně i v pohanské antice se slavilo spíš výročí smrti než narozeniny, pokud se vůbec takovéto efemérnosti slavily. Na ustavení Vánoc, ve smyslu ztotožnění Ježíšova narození a Epifanie se Slunovratem, se asi podílela samozřejmost Velikonoc jako hlavního křesťanského svátku. Ty se zcela důvodně slavily v den židovského svátku Pascha, tedy připomínky exodu, který prý započal v den dávného egyptského (a nejen egyptského) jarního svátku, slaveného krátce po jarní rovnodennosti. To je velice důstojná linie, sahající svým původem až do neolitu, vždyť souvisí se zemědělstvím a chlebem. Vánoce pak měly být pochopeny přímo kosmologicky, prostřednictvím ztotožnění svátku se zimním Slunovratem.

 

Pohanský slunovrat

Pokud by kdo zatoužil po původnosti starého pohanství, má možnost. Nebude chodit do Betléma v zemi judské. Stačí očekávat zimní slunovrat s vnímáním jeho náboženského nebo aspoň poetického významu, v lepším případě na tomu adekvátním místě, což ani nemusí být vystavěná svatyně, stačí nábožensky nebo krajinářsky exponované místo.

Řekové ve svém starém (pohanském) náboženství na slunovraty nijak moc nedali. To jejich sousedé, ale i jejich předchůdci na stejném území, byli stran slunovratů jinačí pašáci. Například obyvatelé Kyklad rané doby bronzové. Posvátný ostrov Keros má při pohledu z jihovýchodního pobřeží Naxu (a z úžiny mezi ostrovy Koufonisia jihovýchodně od Naxu) siluetu ležící ženy – a z jejího klína vychází o zimním slunovratu Slunce, o letním slunovratu úplněk Měsíce. Rození Slunce z kosmické ženy ležící na moři.

Letos připadá zimní slunovrat na dobu před ránem 22. prosince (v 05:19), takže slunovratová noc je o tři dny dřív než vánoční.

Někdy se poetické analogie různých náboženství a jejich zachované hmotné památky pěkně zamotají. Kulturní překryvy několika náboženství dovedou dělat divy; ne vždy poznáme, co je převzetí, co analogie, někdy možná založená jenom analogickou poetikou. Příklad: Jedno z velice starých zobrazení betlémské scény, z roku asi 400, se našlo na křesťanském náhrobku na Naxu, ještě k tomu ne moc daleko od dávné posvátné jeskyně Zás (stará dialektová verze Diova jména). Samozřejmě naxijský mramor, navíc kombinace raně byzantského výtvarného stylu a staré dobré naxijské práce s kamenem. Už víc jak tisíc let předtím na Naxu přetlumočili památku na ještě mnohem starší epochu do podoby řeckých kultů Dia a Dionýsa. Kdybychom o křesťanství nevěděli od jinud (a neměli text Nového zákona), považovali bychom je podle okolností nálezu této památky za další naxijský metamorfát kultu Diova nebo Dionýsova narození. To je samozřejmě pitomost, jenže nejeden bůh se narodil v jeskyni, v Řecku nejčastěji Zeus a Dionýsos. Ti se narodili dokonce v celé řadě jeskyní!

 

Betlém z Naxu z roku 400. Byzantské muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Betlém z Naxu z roku 400. Byzantské muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

(Předpokládám, že slovo pohané už v běžné řeči neznamená nadávku. V raném středověku to bylo nepěkné označení, odvozené od pozdně latinského slova pagani, něco jako burani. Souviselo s hrdostí městských křesťanů jakožto nositelů zbytků antické kultury, oproti zaostalému/zachovalému venkovu. V opačném směru se zase používala nadávka kreténi. To nemá co do činění s Krétou, ale s jakýmsi latinsko-francouzským slovem pro křesťany.)

 

Problémy kýče, shonu a projekcí

Jeden kamarád se s estetikou vánočního stromečku smířil tím, že jej prohlásil za tradičně lidový surrealistický objekt. Skutečné kýče vyrábí ve velkém reklama vánočních (vý)prodejů a mnoho lidí si spíše oddechne, když má (před)vánoční shon za sebou. Nebylo by lepší se bez toho kupení pokrmů a dárků obejít? Bylo, protože se tím zakrývá tichá povaha Vánoc. Nebylo, protože bychom se ochudili o dozvuky pradávných rituálů. Jde vlastně o analogii toho, čemu se prý u indiánů říkalo potlač (anglicky potlach), tedy o plýtvavé pohoštění a obdarování. Hostina a dary manifestovaly moc a současně ochotu vydat se až do krajnosti, někdy i za cenu ohrožení vlastního přežití.

Dárky ovšem nemusí jenom ukazovat moc, mají dělat radost. Dostalo mě žadonění jednoho mrňouse o další cukrátko: „Já je už asi nepotřebuju, ale dělá mně to radost!“ Zkusit někomu udělat radost je důležitější než předvést se, dokonce i než plnit jeho přání (aby to nebylo jako v těch pohádkách o splněných přáních). Na tom se snad můžou shodnout pohani, křesťani a ateisti.

 

Astronomický pokus o dataci Vánoc?

Evangelium podle Matouše popisuje příchod Magů do Betléma. Je to součást obecné snahy jeho autora, jak Ježíše chápat především v kontextu židovských a dalších blízkovýchodních tradic, na rozdíl od středomořsky kosmopolitního Lukáše. (Evangelium podle Marka začíná až veřejným vystoupením dospělého Ježíše a podle Jana sice začíná parafrází stvoření podle Genesis, ale pak skáče tam, kde začíná Marek.) Magové by měli být perští nebo chaldejští (mezopotámští) kněží, lidová tradice z nich udělala Tři krále. Text je zvláštní tím, že jeho část může působit jako amatérský referát dobové astrologické zprávy. Četní novodobí autoři se pokusili o jeho rozkódování právě tímto způsobem. Pozor, nejde o akceptaci astrologie, ale o pochopení dobového vyjadřovacího prostředku. Pokud na to vsadíme, což není nerozumné, ale taky nijak důkazné, tak by šlo o třikrát opakovanou konjunkci Jupitera se Saturnem v Rybách, v letech 7 a 6 před n. l. Dobový astrologický výklad by opravdu mohl znít: „Židovský král přichází do Palestiny.“ A věta „hvězda se zastavila“ by možná mohla znamenat „zastávku“ zdánlivého pohybu planety v astronomickém smyslu, kdy je chvíli „stacionární“. Bůh suď. Pořád je to rozumnější než tam strkat návrat Halleyovy komety roku 12 před n. l. Je to moc brzo, navíc komety tenkrát neměly dobrou pověst. Převážil aristotelský a zprostředkovaný babylonský názor (o málo poději referovaný i Ptolemaiem), že od komet se dá čekat leda neštěstí. Navíc se tehdy nedaly předpovídat, aby se ti mudrci z Východu včas vypravili na cestu.


Obě podání novozákonních evangelií o Ježíšově narození spíše ilustrují, jak se konkrétum stává tématem legendy; jak se událost formuje jako příběh, tedy mýtus, který má v dalším kontextu evangelia světodějný význam. Historické narození se rychle stalo rozvinutým mýtem a postupně dokonce založilo specifický mýtus o dějinách, pochopení dějin jako příběhu. Za tuto iluzi o smyslu dějin ovšem Ježíš tak úplně nemůže, to spíš Augustin a v ateizované podobě Hegel a jeho následovníci. Lidi prostě chtějí mít nějaký ten smysl dějin, mnozí jsou kvůli tomu ochotní skousnout leccos.

Giotto, detail komety. Kredit: Web Gallery of Art, Wikimedia Commons.
Giotto, detail komety. Kredit: Web Gallery of Art, Wikimedia Commons.

Kometu zobrazil nad scénou příchodu mudrců k betlémským jesličkám až Giotto di Bondone roku 1305. Není jasné proč, asi jen jako výtvarný motiv, který se hodí ke světodějné události, ale ujalo se to.

 

Zvláštnosti křesťanství

Křesťanství se od většiny náboženství liší mnoha parametry: má posvátné texty, víru, nadpřirozeno, náboženskou nauku, instituci (církev), misie... To by bylo na jiné povídání, vždyť tyto spíše zvláštnosti mnozí mylně považují za obecné vlastnosti všech náboženství. Dvě jeho zvláštnosti však s tématem Vánoc souvisí, a jsou to drsné paradoxy.

Jen pracně najdeme jiné náboženství, které by mělo tak pozitivní příklon k hodnotě jednotlivých lidí i těla, jako křesťanství ve své dogmatické nauce; ale ještě obtížněji najdeme náboženství, které by jednotlivce tak ponižovalo a poutalo, a vše tělesné totálně znevažovalo a bálo se toho s naprostou hrůzou, jako křesťanství ve své morální nauce a hlavně v kazatelské praxi.

Křesťanství vyrostlo z Ježíšova odkazu zřeknutí se moci; ale reálný příklon církve (církví) k jurisdikční, politické i ekonomické moci má obdobu jen v některých dávných despociích.

 

Literatura

Evangelium podle Lukáše, v edicích Nového zákona.

Evangelium podle Matouše, v edicích Nového zákona.

Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad 1993. (Tam není o Vánocích ale o textech Nového zákona.)

Článek Tajuplný ostrov, součást kapitoly Malé Kyklady v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Datum: 18.12.2019
Tisk článku

Související články:

Slunci nejblíže? V zimě!     Autor: Pavel Koten (03.01.2008)
Betlémská hvězda nejspíš nebyla hvězdou ani kometou     Autor: Josef Pazdera (05.12.2016)
Slunce vyzývá k pohanským oslavám     Autor: Josef Pazdera (21.06.2018)



Diskuze:



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace