Galileo Galilei, problémy a inkvizice  
Geniální technik a pozorovatel občas uvízl v zajetí své představy, občas se nechal unést svým misijním záměrem, někdy i zvláštnostmi své povahy. Opravdu se Země točí? A nebyl taky skrytý epikúrejec? Inkvizice ho naštěstí odsoudila „jen“ za kázeňský přestupek.

V článku Galileo Galilei – Vynálezy a astronomické objevy jsem Galileiho představil jako geniálního technika a astronomického pozorovatele. Teď je na čase pojednat problémy, a to jak vědecké, tak konflikt s inkvizicí. Galileiho nejpodstatnější počin k rozvoji novověké vědy, totiž jeho nový koncept fyziky, ale nechám na příště.

 

Galilei jako horlivý zastánce Koperníka

Mikuláše Koperníka (1473-1543) právem ctíme jako zakladatele novodobého heliocentrismu, ale z většího odstupu je problém složitější. Koperník vlastně vrátil astronomii tam, kde byla v helénistické době, než skeptici a stoici odmítli pythagorejský heliocentrismus. Měli k tomu dobré důvody, totiž nesoulad s pozorováním. Dnes víme, že stačilo nahradit kruhy elipsami a rovnoměrný pohyb 2. Keplerovým zákonem. Vývoj astronomie šel ovšem dlouho jinudy, protože Ptolemaiův model dobře vyhovoval pozorováním. Přesto byl Koperníkův počin zásadní, jako návrat před špatnou odbočku. Dalším problémem byla neujasněnost povahy oněch kruhových „sfér“ a povahy kosmických těles. Jenže Koperníkův heliocentrický model se většině nelíbil. Nejprve za to mohl biblický fundamentalismus, autorita Aristotela a zvyk na popularizaci odvarů z Ptolemaiovy učebnice. Koperník měl štěstí, že ještě doznívaly středověké poměry, takže nevzal špatný konec. Jeho dílo bylo církví zakázané až od roku 1616 do 19. století. Zato jeho nadšený popularizátor Girodano Bruno (1548-1600) byl upálen, i když za něco jiného, za trochu panteistickou verzi hermetismu, která byla heliocentrismem pouze zčásti inspirovaná. Upalování je drsnou módou nastupujícího novověku, nejvíc v letech 1550 až 1650.

Tycho Brahe: uspořádání orbitů, i s kometou. Tisk z roku 1680. Kredit: Deutsche Fotothek via Wikimedia Commons.
Tycho Brahe: uspořádání orbitů, i s kometou. Tisk z roku 1680. Kredit: Deutsche Fotothek via Wikimedia Commons.

 

Galilei měl smůlu na dobu a nejspíš i na svou povahu. Zakoukal se do Koperníkova modelu nedlouho předtím, než jej církev oficiálně zavrhla. Dokonce v době, kdy byl vážně ohrožen modelem, který zavedl Tycho Brahe (1546-1601) a podpořil jej přesným měřením poloh planet. Řada astronomů přijala jeho kombinovaný model, podle něhož Měsíc a Slunce obíhají kolem Země, zatímco všechny (ostatní) planety kolem Slunce. A ještě jinou cestou šel Johannes Kepler (1571-1630), který se obešel bez jakýchkoli epicyklů.


Galileo Galilei (1564–1642) byl zručný mechanik, taky prováděl řadu nečekaně přesných fyzikálních experimentů, ale v astronomii byl spíše vynikající a objevný pozorovatel než teoretik. Dokázal vidět téměř nemožné a většinou to i správně interpretovat, teoretický důmysl mu nechyběl. Jeho pozorování fází Venuše falzifikovalo Ptolemaiův model, ale většinu astronomů utvrdilo v příklonu k modelu Tychona Braheho. V pohybu „Medicejských hvězd“, tedy Jupiterových měsíců, Galilei správně viděl analogii sluneční soustavy. Přesto svou povahou nebyl odtažitý teoretik, zato náruživý propagátor novinek, často i vlastní šikovnosti. Z tohoto hlediska měl na dobu naopak štěstí: dostupnost dalekohledu, zázemí v rozvíjející se jemné mechanice, přátelství ve vědeckých, šlechtických a církevních kruzích. Jeho blízký přítel Maffeo Barberini se roku 1623 dokonce stal papežem (Urban VIII.) a dovolil mu tiše pracovat s Koperníkovým modelem.

Polohy Jupiterových měsíců podle pozorování některého Galileiho následovníka, 29. 10. až 02. 11. 1642 z Padovy. Opere di Galileo Galilei. Parte 3. Tomo 5. Astronomia. Kredit: Florence, Biblioteca Nazionale Centrale via Wikimedia Commons.
Polohy Jupiterových měsíců podle pozorování některého Galileiho následovníka, 29. 10. až 02. 11. 1642 z Padovy. Opere di Galileo Galilei. Parte 3. Tomo 5. Astronomia. Kredit: Florence, Biblioteca Nazionale Centrale via Wikimedia Commons.

 

Problémy s Galileim

To by ovšem nebyl Galilei, kdyby cokoli dělal jinak než s maximální publicitou! Krom přesných popisů astronomických pozorování psal popularizační díla, a to velice poutavě a barvitě, mnohdy nevybíravě vůči osobám a často ještě s nadsázkou. Tak jako si dokázal získávat přátelství významných mužů z politiky, církve i vědy, tak je dokázal i zahazovat. Příslovečný „boj za pravdu“ při tom občas dostával na frak spory o to, kdo dál dočůrá, nebo zvláštnostmi Galileiho povahy. Už převratné dílo Hvězdný posel (Sidereus Nuncius) z roku 1610 můžeme číst jako nadšené sdělení nových objevů spojené s velice vtipnou popularizaci astronomie; ale také jako ustavení nového diskurzu, který má zprostředkovat nejen vědecké novinky, nýbrž i samozřejmost pozice jeho autora. Lícem tohoto nového diskurzu je svěží zpravodajství a nastolení očividnosti nové vědy, rubem časté nadsázky a zjednodušení, občas působící dojmem nové ideologie, včetně později už nenaplněných slibů. Galilei často sliboval, že doloží pohyb Země, ale to se mu bohužel nepodařilo. (Ve prospěch rotace Země se sice později správně se dovolával slapových jevů, ale vykládal je chybně.)

Symptomatická je i Keplerova odpověď Rozprava s hvězdným poslem (Dissertatio cum Nuncio Sidereo), psaná v podstatně sušším a spekulativnějším stylu. Zato Galileiho Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo) roku 1632 značně přilily olej do ohně už tím, že v nich docela zesměšnil svého přítele papeže.

Právě popularizační aspekt Galileiho úsilí budil v církevním kruzích největší obavy, málem jako z nového a cizorodého náboženství. Navíc věděli, že si dělá šoufky z Aristotela, a někteří asi také tušili, že za tím stojí skrývané epikurejství. To mohl skončit jako Giordano Bruno. Primárně ne kvůli astronomii, ta by byla jen porušením zákazu a jedním z prostředků šíření hereze (kacířstva, bludu), nýbrž pro věci v očích církve nesrovnatelně horší.

Diskuze k výpočtům drah planet v Keplerových Rudolfínských tabulkách, 1623/1627. Kredit: Mathematical association of America via Wikimedia Commons.
Diskuze k výpočtům drah planet v Keplerových Rudolfínských tabulkách, 1623/1627. Kredit: Mathematical association of America via Wikimedia Commons.

 

Problémy s elipsou

Galilei přilnul ke Koperníkovu modelu do té míry, že nerad viděl i zásadní aspekty Keplerova díla. Keplera si velice vážil a hodně stál o jeho názor na své spisy, přesto nebyly vztahy obou mužů vždy urovnané a problémy přicházely spíš z Galileiho strany. Byly to hodně rozdílné povahy. Kepler (1571-1630) byl ryzí teoretik, vlastně vědec velice tradičního stylu, i když zrovna prováděl vědeckou revoluci. Galilei ho nejspíš podezříval z pythagorejské inherence do vědy, což by mohlo být oprávněné vůči dílu Kosmografické mystérium (Mysterium Cosmographicum) z roku 1596, na které Kepler kupodivu nedal dopustit, přestože z našeho pohledu působí jako pythagorejsky formalistní slepá ulička, z níž ho prý vyvedl Tycho Brahe. Překvapivé ovšem je, že Galilei neakceptoval právě nejdůležitější Keplerův krok směrem k novému astronomickému systému, tedy elipsu, jak ji známe i v dnešní formulaci 1. Keplerova zákona. Pohyb planet kolem Slunce po eliptické dráze nebyl pro Galileiho přijatelný. Na zachování kruhů trval do té míry, že kvůli němu byl ochotný připustit i nějaký dodatečný „malý epicykl“. Nemusela to být jen umanutá zahleděnost do Koperníkova odkazu. Copak jste někdy viděli, že by se v pozemské přírodě něco pohybovalo po elipse? A ještě k tomu kolem jejího ohniska a ne středu?


Galilei velice stál o to, aby obecné zásady pozemské fyziky a „nebeské“ fyziky, tedy astronomie, byly stejné. Aristotelés tvrdil, že matematicky popsatelná fyzika se může týkat jenom nebeských sfér. Tedy geometricky popisovaná fyzika, protože jiné matematice Aristotelés moc nedůvěřoval. Pozemské pohyby jsou v jeho očích příliš chaotické. Pozemská fyzika je podle Aristotela určena vlastnostmi živlů, zatímco nebeská se díky specifickému živlu chová formálně racionálně. U pythagorejců to bylo podobné. Svět byl tedy rozpolcen na pozemský a nebeský, ani ne tak z důvodů nějaké zbožnosti vůči nebi, ale z důvodů metodických. Fyzika jednotného světa je spolu s popisem volného pádu tím, co Galileiho činí tak výrazným předchůdcem Newtona i celé novodobé vědy. Galilei nejspíš nechtěl připustit nějaký speciální nebeský pohyb, který z pozemské oblasti neznáme. A nebyl sám.


Opravdu se točí?

Galilei se na rozdíl od Keplera občas pouštěl i do teologických sporů, což se mu asi stalo osudným. Nejspíš byl upřímný křesťan, který však touhu po misii přenesl i na Koperníkův model, takže chtěl, aby se stal pilířem celkového pohledu na svět, ne pouze astronomickou specialitou. Tím pádem občas tvrdil víc, než mohl dokázat. Hlavním problémem byl pohyb Země. Roční pohyb připouštěl už kardinál Kusánský (1401-1464) a byl nutnou součástí Koperníkova i Keplerova modelu, ve kterých Země navíc rotovala. Když to však chtěl Galilei doložit, tak narazil. V případě ročního pohybu Země na neměřitelnost paralaxy hvězd tehdejšími prostředky, ale nedařilo se mu to ani s rotací, nedokázal představit žádný pádný argument. Sice se správně dovolával přílivu a odlivu, ale jeho výklad slapových sil byl špatný. Neuspěl ani s výkladem pokusu s kolmým pádem, ke správnému popisu Coriolisovy síly bylo ještě daleko. Ve všech představených modelech stačí pozorování ročního pohybu Země, protože bez její rotace se už pak nic vyložit nedá. Opačně to ve výše popsaných modelech platí taky, ale je myslitelná výjimka (rotující Země v modelu odvozeném z Tychonova). Řečeno dnešní mluvou: Galilei to sice celkem dobře trefil, ale pro recenzovanou publikaci mu experimentální nebo pozorovací argument chyběl. Prvním ostrým dokladem pohybu Země, a to ročního, bude až objev aberace světla hvězd (James Bradley, 1725).


Galilei, Epikúros a teologové

Skutečnost, že Galilei nenásleduje Aristotela v astronomii, mohla vadit skutečně jen ojedinělým fandům této absurdity. Pár takových se vždy našlo, podobně i houfec biblických fundamentalistů. Tradicionalistická menšina dala spíš na Ptolemaia, což není Aristotelův model, ale koresponduje s řadou důležitých rysů Aristotelovy filosofie. Většina důvěřovala modelu Tychona Braheho. V pozadí ovšem strašilo podezření v té době přímo šílené: Není Galilei epikúrejec? Samozřejmě, že je, jenom se to v té době nemohlo veřejně říkat ani náhodou. Za to byla zcela jednoznačně ohnivá hranice!


Epikúrova nauka byla v křesťanském prostředí málokdy vítaná a byla častovaná mnoha pomluvami. Skutečným důvodem je nejspíš absence teleologie. Na rozdíl od Sókrata a jeho následovníků (Platón, Aristotelés…) totiž nepracuje s představou, že by svět byl řízen nějakým globálním účelem, dokonce připisuje roli i náhodě. Paradoxem je, že zrovna fyzika nepatří k nejsilnějším stránkám Epikúrovy filosofie (slušně řečeno), jenže z celé atomistické tradice zůstala v povědomí latiníků jako jediná obecně známá verze řeckého atomismu. Dokonce byla jedinou spojnicí mezi rozumným filosofickým přírodozpytem dávné iónské tradice, (např. Thaléta, Anaximandra, Anaximena, Anaxagory) a pozdější vzdělaností až skoro do 19. století. Tedy tradice, která svět nerozštěpovala na pozemský a nebeský, a většinou ani nepracovala s nějakými živly


V očích církve by epikurejství samo o sobě zavdalo příčinu k lecčemu, ale ne k upálení. K tomu musela přistoupit ještě další zápletka. Tou bylo ustanovení dogmatu o eucharistii na koncilu v Tridentu roku 1551. Toto dogma vykládá eucharistii podle Tomáše Akvinského jako změnu podstaty beze změny akcidentů. Do té doby si to křesťanští aristotelici klidně mohli takhle vykládat (jen občas jim církev Aristotela zakazovala, takže i Tomáš Akvinský musel měnit učiliště), ale teď je doba nová a vše musí být jednotné. Všem katolíkům bylo tedy nařízeno, že pod trestem věčného zavržení musí vyznávat taky Aristotelovy metafyzické termíny, a navíc zvláštní ne zrovna aristotelský trik s nimi, totiž transsubstanciaci. (O vzniku dogmat v tomto smyslu slova a pastorační praxi viz Vývoj křesťanských nauk a institucí od 1. do 4. století.)


Epikúrejec těžko může vyznávat, že při eucharistii dochází k transsubstanciaci, změně podstaty, protože o žádných podstatách neví, leda že by jimi myslel atomy. Za zpochybnění dogmatu byl ovšem trest naprosto jasný: upálení. Inkvizice je zvláštní případ vyhledávání zbloudilých ovcí.

Galileo Galilei asi v 60 letech. Ottavio Leoni, asi 1624. Biblioteca Marucelliana, Florence. Kredit: Shimmin, Wikimedia Commons.
Galileo Galilei asi v 60 letech. Ottavio Leoni, asi 1624. Biblioteca Marucelliana, Florence. Kredit: Shimmin, Wikimedia Commons.

 

Proces

Galileo uspěl v řadě disputací o dílčích objevech, například o reálnosti jevů pozorovaných dalekohledem, neboť totéž přes všechny nevraživosti tvrdili i jezuité. Roku 1616 však v Římě dostal zákaz „schvalovat a hájit“ teze Koperníkova spisu O obězích nebeských sfér. V Římě se nediskutovalo, nýbrž rozhodovalo. Pak mu ovšem Maffeo Barberini coby Urban VIII. dovolil zákaz lecjak obcházet, pokud nebude Koperníkův systém zjevně zastávat. Ale roku 1633, tedy rok poté, co se souhlasem církevní cenzury publikoval Dialogy o dvou největších systémech světa, byl povolán před Svaté oficium, tedy Kongregaci římské a obecné inkvizice. (Ta byla ryze novověkým opatřením z poloviny 16. století, jejím dědicem po dvou reformách je od roku 1965 Kongregace pro nauku víry.) Nutno dodat, že Dialogy opravdu jen formálně předstírají nestrannost autora. Jsou napsané velice vtipně, zastánce geocentrické nauky je vylíčen jako naivní prosťáček, v němž leckdo spatřoval papeže osobně.


Formálně bylo hlavním bodem žaloby porušení zákazu z roku 1616 „schvalovat a hájit“ teze Koperníkova spisu O obězích nebeských sfér. Soud prý nejprve zamítnul Galileiho žádost o odročení procesu ze zdravotních důvodů, které byly docela vážné, protože ve svých 69 letech trpěl kýlou. Dostal předvolání do Říma, jinak tam měl být „dopraven v řetězech“. Za těchto okolností se Galilei k soudu dostavil. Neuspěl ani s odkazem na dřívější dopis učeného kardinála Roberta Bellarmina, který mu zakazoval pouze schvalování a hájení dotyčné hypotézy, nikoli její referování pro účely obecného poučení. Kolem této listiny se objevily formální problémy, prý není jasné, zda nepořádkem inkvizičního archivu nebo podfukem v řadách inkvizice. Proces se táhnul, Galilei byl občas traktován se značnými poctami, jindy s ním naopak zacházeli jako se zločincem. Možná si dávali záležet, aby měl stále co ztratit.


Klíčová byla nabídka doznání viny, prý v podobě „pochybil jsem při psaní této knihy, kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti“. To bylo sice ponižující, ale vzhledem k oprávněné pověsti inkvizice málem úsměvné. Cílem církevní vrchnosti však bylo Galileiho ponížit ještě víc, nejspíš pro jistotu, aby se jeho vzpurnost neopakovala, nebo prostě jen tak. Součástí oficiálního inkvizičního rituálu bylo i „představení nástrojů práva útrpného obviněnému“, zatím ne mučení. Výsledkem bylo naprosté vědecké i osobní ponížení Galileiho, který se zřekl všeho a odpřisáhnul vše, co musel. Formálně byl odsouzen k doživotnímu žaláři, ale ve skutečnosti k docela fešáckému domácímu vězení. Soudcům tentokrát šlo „jen“ o úplné ponížení, ne o likvidaci nebo nadbytečné fyzické útrapy. Tohle měla být jiná demonstrace moci než pomocí hranice. Nebyla určena lidu. Dosavadní Galileiho dílo bylo zakázáno, ale bádání v jiných oborech se věnovat směl. (Na přírodovědce zapůsobil proces výchovným dojmem a raději se orientovali na užitečnější bádání stran vylepšování dělostřelectva, ba i šlechta získala větší respekt k pravé nauce, dokonce i k milosrdnosti církevní autority.) Prostě šílené, ale lepší než konec Giordana Bruna, a ještě získal léta času na další práci. Naštěstí nepřišla vůbec řeč na transsubstanciaci.

Villa Il Gioiello u Florencie, kde Galilei prožil v domácím vězení zbytek života. Kredit: sailko, Wikimedia Commons.
Villa Il Gioiello u Florencie, kde Galilei prožil v domácím vězení zbytek života. Kredit: sailko, Wikimedia Commons.

 

Prozatímní závěrečná poučení

Legenda o Galileiho zvolání „A přece se točí!“ je evidentně nepravdivá, i když nejspíš vznikla už v jeho době. Z druhé strany není pravdivá ani pomluva, že přišel o zrak následkem pozorování Slunce. Galilei nebyl hlupák ani nešika, navíc postupně slepnul až v posledních letech života.


Díla Koperníka, Galieliho a Keplera byla z indexu zakázaných knih stažena už roku 1835, od té doby je můžou všichni číst a šířit bez obav z věčných i časných trestů. Brunovo na indexu zůstalo až do jeho zrušení v letech 1966 až 1983. Roku 1992 byl Galileo Galilei církví oficiálně rehabilitován, po třináctileté práci zvláštní komise. Karol Vojtyla se jako papež Jan Pavel II. jménem katolické církve dokonce veřejně omluvil, ale s dědici „Svatého oficia“ nikdo o mnoho víc nezmohl. (Pořád lepší než sama ta trapná rehabilitace, kterou se lecjaké spolky snaží dodatečně vyvinit z toho, že problém je na jejich straně.)


Zbývá ovšem pojednat Galileiho fyziku a celkové pojetí vědy, v mých očích nejpodstatnější odkaz. Za něj ho nepotahovala církev, ale kupodivu mnozí z filosofů 20. století. Také ne právem útrpným, jen hrozbou ztráty vědecké a osobní cti. Občas došlo i na docela vlivné pokusy, jak zbavit cti přírodní vědy.


Literatura

Galileo Galiei: Hvězdný posel. Johannes Kepler: Rozprava s hvězdným poslem. Překlad a komentář Alena Hadravová a Petr Hadrava. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016.

Galileo Galilei na české Wikipedii a na anglické Wikipedii.

Datum: 15.05.2020
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace