Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době  
O souběžném vzniku evropské filosofie a věd několika oborů, s ukázkami metodologických problémů: principu aktualismu v geologii, historii a zoologii; 2D a 3D popisu světa…

Claude Lévi-Strauss roku 1973. Kredit: Bert Verhoeff / Anefo, Wikimedia Commons
Claude Lévi-Strauss roku 1973. Kredit: Bert Verhoeff / Anefo, Wikimedia Commons

Do titulku jsem si vypůjčil termín, který do českého prostředí uvedla Sylva Fischeerová. Těmi trojčaty myslí filosofii, přírodovědu a historii. Pokud bychom přírodovědu rozepsali na obory, které v té době prokazatelně vznikly a rozvíjely se, tedy geografii, fyziku, meteorologii a astronomii, dostali bychom celkem nejmíň šesterčata. A ještě tam byla geometrie! Řeč je teď o pozdní fázi řecké archaické doby, tedy o 6. století před n. l. Člověk naší doby je nakloněn ty zmíněné přírodovědné obory shrnout do (občas svérázného) dávného přírodozpytu, málem i s tou geometrií, zatímco filosofii a historii chápe jako „humanitní vědy“. Ve své době to ovšem takto nestálo. Filosofie s přírodozpytem byly velice propojené, zatímco historie byla trochu zvlášť, i když bývala spojená s geografií. Krom toho můžeme předpokládat ještě medicínu, i když jasné doklady máme až z následujícího století. A aby se pojmoslovný zmatek dovršil, tak filosofie sice v 6. století vznikla, ale pojmenována takto byla až o století později, s naprostou samozřejmostí až o dvě století (Platón).

 

Ani před vznikem filosofie a věd lidé samozřejmě nebyli hloupí, ale jejich moudrost spočívala „jen“ v tradovaných řemeslnických dovednostech a v mýtech. Mýtus sám o sobě není nic hloupého, vždyť dává lidem orientaci na světě plus řadu užitečných varování typu neznečišťovat studánky, dávat pozor na hady, vyhýbat se incestu… Racionalitu mýtů přesvědčivě ukázal např. Claude Lévi-Strauss (1908 – 2009). Mýty jsou doma v obřadu a v epické poezii, a teprve jejich druhotné „použití“ k novým ideologickým cílům z nich dělá trapné klamy, protože samo je klamem (viz článek Použité mýty). V proměněné společenské nebo přírodní situaci tradiční mýty dostatečnou orientaci neposkytují, naopak se mohou stát překážkou svobodného života i poznání. Tehdy je na čase hledat spíše rozumné důvody. V naší školní tradici se tomu říká cesta od mýtu k logu. Ta umožňuje různé výklady, přimlouvám se za pochopení „od poetických vyprávění nebo magické řeči k rozumově zřejmým důvodům“. Panuje celkem shoda, že výrazný gradient takové změny se v Evropě poprvé potká v Řecku pozdní archaické doby (6. století před n. l.). Další pak ve „vědecké revoluci“ helénistické doby (kolem 3. století před n. l.) a další v Evropě 17. století. V řadě jiných kultur je to trochu podobné, takže někteří jsou v pokušení z toho udělat jakousi „osovou dobu“, ale nejspíš jde jen o to, že takové posuny lze čekat nejspíš v průběhu doby železné.

 

Vznikly (ostatní) vědy z filosofie?

Boreás unáší princeznu Oreithyji. Zobrazení je ale až z doby klasické, 421 až 417 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Boreás unáší princeznu Oreithyji. Zobrazení je ale až z doby klasické, 421 až 417 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Slovo v závorce je kvůli těm, kteří filosofii považují za vědu. Teď však jde o jiný problém, totiž o prioritu filosofie. Aristotelés a mnozí další tvrdí, že („první“) filosofie je obecným jádrem poznání, od něhož všechny vědy čerpají obecné principy poznávání a pouze si přidávají svoje vlastní specifické principy navíc. V zásadě jde o ideologickou otázku, o primát filosofie nad (ostatními) vědami, spíše než o nový mýtus – a už vůbec ne o historickou fakticitu. Historickému vývoji to hrubě neodpovídá. Některé vědy sice opravdu vznikly vydělením z filosofie, ale po nějakém čase se osamostatnily ve zcela jiné podobě (fyzika, zčásti psychologie, logika…), k nelibosti Aristotela. Také Heidegger vykřikne: „Věda nemyslí!“ To jen pro ilustraci, vážně to mohou brát jen skalní zastánci jmenovaných autorit. Historicky vzato sehrál zásadní roli souběžný zrod filosofie a řady věd v rámci oněch iónských trojčat až sedmerčat. Už při něm se uplatnila řada metodologických vhledů, které pak zůstávají vůdčími myšlenkami řady věd.

 

Svět jednotný v prostoru i čase

První řečtí historici se zamýšlejí nad tím, jestli se události, o nichž vypráví mýty, mohly skutečně udát. Slavným příkladem je únos princezny Oreithyie z útesu v okolí Athén až někam na Krym, který měl provést Boreás, pán silného větru a thrácký vládce, sídlící kdesi na severu. Úvaha konstatuje, že silný vítr dokáže shodit dívku z útesu i v naší době a celkem kdekoliv, ale těžko ji odnese na takovou dálku, a už vůbec ne živou a vcelku. V minulosti sice mohl být silnější vítr, než jaký my pamatujeme, ale těžko řádově. Zrovna tak může být na Krymu (v pradávné i v archaické době) leccos jinak než v okolí Athén, ale leccos tam funguje stejně, nebo aspoň podobně. Tomu stejnému říkáme od 17. století dodnes přírodní zákony. Předpokládáme, že platí všude, i když část vědců se těší na možné částečné výjimky, zatímco jiná část je raději neuvažuje. Bez nějakého předpokladu „všude-stejnosti“ bychom nemohli svět poznávat, i když každý soudný člověk ví, že to jen v něčem může brát úplně doslovně. Všude-stejnost umožňuje racionální rozvrh – a současně svět odkouzluje. Odkouzlení světa od bájných paláců mytických sil i od paloučků víl nemusí být destruktivní, pokud se děje ve jménu okouzlení něčím silnějším a funkčnějším, v tomto případě možnostmi poznání.

Podobně je to mu s onou „vždy-stejností“. Není míněná doslova, lecjaké podmínky mohly být v dávné minulosti dost jiné. Nicméně předpokládáme, že pro pochopení minulých podmínek musíme znát tytéž zákonitosti, jako pro pochopení současných. Tento princip se také objevil už v 6. století před n. l. a v osvícenské době byl nazván princip aktualismu. K pochopení dávných procesů stačí znát síly, které dodnes v přírodě působí. V jiné formulaci: K pochopení současného stavu přírody (např. geologických struktur nebo rozvrstvení biologických druhů) stačí předpokládat velice dlouhodobé působení sil, které kolem sebe můžeme pozorovat. V novověku to máme spojené se jmény geologů Jamese Huttona (1726 – 1797) a Charlese Lyellyho (1797 – 1875, navíc s inspirací pro Charlese Darwina (1809 – 1882). Ostatně, v řecké archaické době byl i člověk ještě považovaný za součást přírody. Bylo to před vyvýšením lidského intelektu nad přírodu (viz článek Jak člověk k adjektivu „moudrý“ přišel) a před vznikem představy o globálně účelném uspořádání světa (viz článek Byly všechny Sókratovy nápady moudré?).

James Hutton na obrazu z 20. let 20. století (Abner Lowe). Kredit: nl.wikipedia via Wikimedia Commons.
James Hutton na obrazu z 20. let 20. století (Abner Lowe). Kredit: nl.wikipedia via Wikimedia Commons.

 

 

Toto jsou základní společné rysy oné novinky 6. století před n. l., byť jednotliví autoři je uplatňují s různou mírou důslednosti, a hlavně v různých oborech. Každý z nich často spojuje několik oborů, které později považujeme za dost disparátní. Například filosofii s meteorologií. Velice oblíbená totiž byla meteorologická metafora o povaze skutečnosti. Někdy bouře běsní, jindy je klid. Když běsní člověk, je to metafora? Cykly kosmu i society jsou analogizované s koloběhem vody, který sice byl znám už dávno, ale teprve v oné době byl plně racionálně popsaný. „Všechny řeky tečou do moře, ale ono se nepřeplní.“ Tato věta později pronikla i do židovské knihy Kazatel. Meteorologická metafora žila napříč obory a literárními žánry, jejími nejslavnějšími uživateli byli lyrický básník Archiloshos a mílétský filosof Anaximenés.

K novinkám oné doby patří také nový vyjadřovací prostředek takovýchto spisů, totiž žánr zvaný iónská naučná próza. Do té doby se podstatné věci vyjadřovaly veršem, zatímco prózou jen skladové hospodářství a vzkazy typu přijdu hned. Iónie, tedy řecký Východ (nyní západní pobřeží Turecka) představovala intelektuální vrchol v poklidné podobě. Nová mystika, v případě pythagorejců a později eleatů občas spojená i s vědou, byla doma na řeckém Západě, na Sicílii a jihoitalské pevnině.

 

Filosofií proti nouzi nebo uvnitř nouze?

Lyričtí básníci 7. a 6. století před n. l. (zvl. Archilochos a Theognis) pracují s konceptem nouze, nedostatečných schopností, bytostné „nešikovnosti“ (améchaneiá). Tak jsme na tom nejen ekonomicky, ale taky v lásce a poznání i ve všem dalším. Jsme prostě koneční, kromě jiného i v čase, tedy smrtelní. Občas si leckterý zpupný člověk myslí, že je pánem, ale ono ho to časem pustí. Nejde o morbidní úvahu, ale o popis tragické krásy života. Tento stav spojuje nás smrtelníky, a odlišuje nás od nesmrtelných. Tím je člověk plně zařazen mezi živočichy, zatímco na druhé straně jsou bohové. „I lev má občas nouzi, i když je velmi silný“, píše Archilochos. Všichni živočichové se snaží oddálit své meze i svůj konec a užít si, my lidé to děláme občas hodně plánovitě; někdy tak přehnaně moc, že si tím kazíme život víc než tou nouzí samotnou.

Chrám Afaie na ostrově Aigina (Aegina, Ejina) má s iónskými trojčaty společnou jenom dobu: Byl postaven na konci řecké archaické doby kolem roku 490 na místě staršího chrámu z doby kolem 600 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Chrám Afaie na ostrově Aigina (Aegina, Ejina) má s iónskými trojčaty společnou jenom dobu: Byl postaven na konci řecké archaické doby kolem roku 490 na místě staršího chrámu z doby kolem 600 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Přibližně od poloviny 20. století už nikdo dbalý faktografie netvrdí, že filosofie je zdrojem a patronkou věd. To je prostě hloupost, občas zastávaná z ideologických důvodů. Filosofie spíše doprovází vědy a rozličná umění. Živý je jiný spor, totiž zda filosofie (o možná i věda) vznikla jako pokus o vzmach proti oné nouzi, – nebo zda se děje uvnitř ní, tedy podobně jako lyrická poezie, i když jinými prostředky. Vzmach proti nouzi v ní vidí zastánci posmrtného života, ale také někteří osvícensky ladění intelektuální optimisté; zatímco jiní ve filosofii spatřují pokus o intelektuálně poctivý život uvnitř bytostné nouze, např. skeptici, existencialisté, také Martin Heidegger (abych o něm pro změnu napsal taky něco pěkného).

Problém je, že právě ti autoři, kteří v klasické době zavedou označení filosofie (pythagorejci, Platón), ji spojí s novým typem věčnosti, zatímco nouzi připíšou časnosti těla.

 

Nová astronomie

Archaická doba znala několik stylů nebo typů astronomie. Tradiční je epická astronomie, tedy vyprávění o podobách souhvězdí a jejich denním i ročním běhu oblohou. Poskytuje základní orientaci a přispívá k tomu, abychom se na světě cítili doma. Ozvuky tohoto stylu astronomie potkáváme v barokních obrazových hvězdných atlasech a dodnes v určité vrstvě popularizace astronomie. Osnovou je příběh (mýtus) a jeho kombinace s empirií, tedy s tím, co může na obloze každý vidět.

Kromě toho se se rozvíjela i astronomie zaměřená na kalendářní účely. Hojně pracovala se sledováním heliakických východů a západů hvězd nebo jejich skupin (třeba Plejád), samozřejmě také s pozicí Slunce a s lunárním cyklem. Společné Oběma zmíněným zaměřením byla potřeba souřadnic: azimutálních (obzorníkových), ekvatoreálních (rovníkových, i když tehdy se tak ještě nejmenovaly) a ekliptikálních (podle dráhy Slunce zodiakem). Dědictvím je „fundamentální“ astromomie, vlastně „astroměřičství“.

Oba tyto styly astronomie běžně nacházíme také v textech, které terminologie klasické i naší doby označuje jako filosofické. Kromě toho však vzniká zcela novátorsky koncipovaná astronomie, totiž astronomie založená pozorováním pomocí geometrického nástroje (gnómónu) a vytvářející převratné teorie kombinací geometrické, fyzikální a filosofické úvahy. Ta je už prvním vzdáleným předstupněm novověké astrofyziky. Jejím mistrem a nejspíš i zakladatelem byl Anaximandros z Mílétu (viz článek Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem). Anaximandros je objevitelem významu 3. dimenze, i když si s ní nedokázal tak úplně poradit. 2D úlohy, jako například schematickou mapu velké části plochého zemského povrchu, zvládal na svou dobu skvěle. Ale 3D úloha sklonu ekliptiky neměla v jeho době rozumnou interpretaci, i když úhel samotný změřil obdivuhodně. Až o několik generací později povedou podobné úvahy k představě Země tvaru koule a ke kulově symetrickému uspořádání, i když zatím geocentrickému. Podobné myšlení bude brzy stát i u zrodu heliocentrismu (viz článek Hiketás ze Syrakus – A už se točí!).

Boreás unáší princeznu Oreithyji. Tentokrát na keramice z konce klasické doby. Salting Painter, asi 360 před n. l. Louvre, K 35. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons.
Boreás unáší princeznu Oreithyji. Tentokrát na keramice z konce klasické doby. Salting Painter, asi 360 před n. l. Louvre, K 35. Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons.

 

 

Chybějící věda o látkách

Někdy jindy by se dal probírat obdivuhodný rozvoj řady vědních oborů už koncem řecké archaické doby. Za zmínku však stojí dost překvapivá tematická díra, totiž absence chemie nebo nějakého jejího ekvivalentu. Absence empirické vědy o látkách schopné budovat teorie je jednou ze zásadních limitací řeckého přírodozpytu, na čemž mnoho nezmění ani Anaxagorovo velice vtipné rozlišení čisté látky a směsi v rané klasické době. Aristotelés pak sice zavede pojem látka nebo hmota (hylé), dokonce velice intuitivně, jako odpověď na otázku „z čeho“, jenže s ním pracuje skoro jen v rámci metafyzických spekulací. V helénistické době nějakou chemii trochu supluje alchymie, ale suma znalostí o látkách příliš nepokročí nad praktickou rovinu řemeslných dovedností, třeba při barvení textilu (závislost některých barviv na pH, řečeno novodobě). Něco málo by se ještě vyšťouralo u koželuhů, metalurgů a farmaceutů, ale vzhledem k obrovským výkonům v jiných oborech je stav antické chemie žalostný, není to obor vědy.

 

Co dál?

Teď nutno odolat pokušení pokračovat. Jednak proto, že by článek přerostl v malé kompendium. Také však proto, že bych časem musel dát průchod své nedůvěře v nadvládu jazyka nad myšlením, kterou zavedla klasická doba (5. a 4. století před n. l.) a pak scholastika všeho druhu. Tím bych se odklonil od konsensu s mainstreamem, který je při popularizaci žádoucí hodnotou. Naštěstí to alespoň v astronomii a fyzice později napravil Galileo Galilei, když prostřednictvím Koperníka originálně navázal na staré motivy a metody, navíc s novou technikou.

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.

Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle, Z. Kratochvíl, Evoluce před Darwinem. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013.

Dirk L. Couprie, Robert Hahn, Gerard Naddaf: Anaximander in Context: New Studies in the Origins of Greek Philosophy. Albany: State University of New York Press, 2002.

Datum: 06.10.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Zdeněk Kratochvíl,2020-10-06 14:50:03

Když se dost přitlačí, tak to lze tak číct.
Opatrněji:
Objevitelem evoluce ve smyslu výkladu vzniku lokálně účelného uspořádání bez působení nějaké globální účelovosti je explicitně vzato až Empedoklés, v polovině 5. století před n. l. Dokonce formuloval působení selekce na morfologii a anatomii živočichů, včetně její závislosti na proměnách okolního prostředí. Navíc ho Darwin v té věci cituje (byť si mylně myslí, že cituje Aristotela, ale je to Aristotelova kritika Empedoklea).

Anaximandros je jakýsi privní předchůdce evolučního myšlení, ale nepříliš konkrétně (navíc málo zachovaného textu) a místy obrazně: půvůd života v mělkých zálivech, výstup na souš, proměny. Zrození lidí z živorodých žraloků.
Xenofanés (a ještě víc pak Anaxagorás) k tomu přidávají explicitní důraz na hluboký čas, plus ten aktualismus, hlavně v geologii. Pak už je ten Empedoklés.

Odpovědět

Skutečnými objeviteli evoluce

Tomáš Novák,2020-10-06 10:30:48

...byli Xenofanés z Kolofónu a Anaximandrós z Milétu, je to prosím tak? Jaký je na to Váš názor? Děkuji!

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace