Plenění Tróje podle Vázy z Mykonu (i s koněm)  
Velká nádoba z doby kolem roku 670 před n. l. je zdobená reliéfy, které zobrazují závěr legendární války o Tróju: Achájci opouštějí úkryt v útrobách dřevěného koně a posléze ve městě mordují děti. Je to vážný kandidát na nejstarší zobrazení trójského koně – a současně na nejdrastičtější scény v rámci řeckého umění.

Velký reliéfní pithos z Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
Velký reliéfní pithos z Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Občas se stává, že nějaká poměrně významná výtvarná památka je současně plná hrůzy a zpupnosti. Nejčastější to bývá při uměleckém ztvárnění historických událostí nebo mýtů. Teď půjde o to, jak si Řekové v 7. století před n. l. představovali dobytí Tróje o pět století dříve. Jsou to obrázky mimořádně kruté. Ona historická událost byla určitě ještě děsivější, leč takto otevřený a přiznaný popis brutality je nejspíš novinkou. V pozdní době bronzové by si takovéto své počiny Achájci za rámeček nedávali (viz článek Mykénská zbroj). To muselo napřed „vystydnout“ a zlidovět v písních.

 

Nejprve je třeba představit nádobu, pak slavného koně a následné mordování trójských dítek, nakonec uvážit problémy takovýchto zobrazení.

 

Předmět doličný

Představovaná nádoba, často označovaná prostě jako Mykonos vase, je slavná už proto, že je vážným kandidátem na nejstarší zobrazení trójského koně. Má dvě ucha, takže ji populární literatura označuje jako amforu, tedy „dvouuchou“. Přesněji vzato je to úložná nádoba, tedy pithos. A protože je zdobená plastickými reliéfy, tak reliéfní pithos. Navíc je příkladnou ukázkou kykladské verze orientalizujícího stylu řecké keramiky, někdy označovaného také jako „krásný“ nebo „mélský“, i když nemusí pocházet zrovna z Mélu (Milosu), ale třeba z Paru nebo Naxu. Většina takových nádob byla nádherně malovaná, některé nesly místo malby reliéfní výzdobu.

Tento pithos byl vyroben v době kolem roku 670 před n. l. Jeho široké hrdlo je zdobeno scénou s trojským koněm, tělo nádoby pak podle popisky „pleněním Tróje“, jde ovšem o mordování dětí před jejich matkami. Vypadá to jako drsný komiks, ale jednotlivé scény na sebe nenavazují. Návaznost je jen v tom, že „dobytí Tróje“ začíná výsadkem z koně, pak následuje „plenění“.

Velké střepy náhodně našel jeden obyvatel ostrova Mykonu při jakési výkopové práci roku 1961. Bohužel nejsou všechny, ani nevíme, co v nádobě bylo. Archeologové se ke střepům dostali až dodatečně. Restaurovanou nádobu vystavuje Archeologické muzeum na Mykonu pod číslem 2240. (Toto muzeum je skvělým zbytkem slávy ostrova z doby před jeho totální devastací.)

 

Trójský kůň. Kredit: Paul, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Trójský kůň. Kredit: Paul, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Trójský kůň

Pověst o tom, jak Řekové po letitém neúspěšném obléhání přelstili trójskou obranu, zná snad každý. Udělali velkého dřevěného koně, dovnitř umístili vojenský výsadek a předstírali, že odpluli od Tróje a zanechávají za sebou tento dar, snad aby nebyli pronásledováni a netrpěli ani pomstou bohů. Trójané nedali na varování svých věštců, trójského koně si nainstalovali a podle toho to dopadlo.

Z klasické a pozdější antiky je textů na toto téma habaděj, ale v nejstarší době není hledání nijak snadné. Starší z homérských eposů, Ilias (9. nebo 8. století před n. l.) končí svůj popis dříve, než se achájským Řekům povede Tróju (alias Ílion) dobýt. A druhý z těchto eposů, tedy Odysseia (asi z pozdního 8. století před n. l.), vypráví děj z jiné perspektivy, začíná pátráním mladého Odysseova syna Télemacha po zmizelém otci. Mezitím líčí Odysseova dobrodružství na moři a bájných ostrovech. Později slavné téma trójského koně je v rozsáhlém eposu natolik zasuto, že by je méně pozorný čtenář přehlédnul, pokud by mu už předem nepřisuzoval váhu. Když je Odysseus hostem Fajáků (možná na Korfu), poslouchá zpěv, který ho dojímá až k pláči, ale nepřizná, že je vlastně o něm (Odysseia 8, 492-495 v překladu Otmara Vaňorného):

(…) kterak byl zřízen / onen dřevěný kůň, jejž Epeios s Athénou zrobil, / kterak na trójský hrad jej dopravil Odysseus slavný, / v nástrahu dav tam reky, již Ílion zbořili potom.

Pěvec líčí i použití koně (8, 503-516):

Druhá pak Achajů část kol slavného Odyssea / byla již uprostřed Tróů, jsouc v dutém ukryti koni, / poněvadž trójský lid již sám jej zatáhnul na hrad. / Tam stál ten kůň. Lid beze vší rozvahy mluvil / sedě tam okolo něho, a trojí pronášel radu: / jednak sekerou krutou to duté roubení rozbít, / nebo je vyvléci na hrad a odtud se skály svrhnout, / nebo je v obětní dar tam nechat k smíření bohů, / jakož také vskutku se později vyplnit mělo. / Takový města byl osud, by zhynulo, jakmile pojme / velkého ze dřeva koně, v němž Achajci, šlechtici vesměs, / majíce skrýš, zlou zhoubu a smrt všem Trójanům nesli. / Zpíval, jak achajský lid pak trójské rozbořil hradby, / když byl vystoupil z koně a z dutého úkrytu vyšel. / Zpíval, jak každý jinde to strmé pustošil město.

Vykoňování achájského vojska v Tróji. Zbroj ovšem odpovídá představám 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.Licence CC 3.0.
Vykoňování achájského vojska v Tróji. Zbroj ovšem odpovídá představám 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.


Tradice o trójském koni žila i v jiných písních, sláva této lsti asi není odvozena jenom z pozdějších zobrazení a komentářů k citovaným veršům, i když ty se na její rozrůstající pověsti mohutně podílely. Motiv trójského koně ovládl představivost a „danajský dar“ se nejpozději v klasické době stal příslovečným („Danaové“ bylo další označení pro Achájce).

Onen jmenovaný Epeios byl tesař, hlavní postavou akce je samozřejmě Odysseus, a oběma zdatně pomáhá sama Athéna. Co je to však za nápad a jak by mohl být realizován? Vždyť to vypadá jako nesmysl! Asi je, úkolem hrdinských písní není vždy jen faktograficky přesné líčení událostí, zvláště ne v onom druhém eposu; vždyť Odesseia pracuje také s námořnickými historkami, takže v ní najdeme i mnohem nepravděpodobnější scény.

Objevil se také pokus o částečnou demytologizaci trójského koně. Prý to nebyl dřevěný kůň, nýbrž loď! Zní to divně, dokud si neuvědomíme, že pro obchodní loď (nikoli vojenskou), koně a hrocha se občas používalo stejné řecké slovo: hippos. V případě hrocha se ještě dodávalo, že jde o „koně“ říčního, odtud hippopotamos. Obchodní lodě byly bachraté jako hroch, podle jiného výkladu nesly na přídi ozdobu ve tvaru koňské hlavy. Takový výklad v naší době prezentuje např. Francesco Tiboni. Na podporu uvádí, že v latinském Vergiliovu eposu Aeneis, psaném koncem 1. století před n. l., opatrnější z Trójanů navrhují, aby onen dar byl „potopen“, nikoli „spálen“. Obchodní loď s cenným nákladem byla obvyklým výkupným poražených.

Úskok (bojová lest) je novinkou, která předjímá začátek doby železné. Ne náhodou to vymyslí s Athéninou pomocí zrovna Odysseus, „muž lstivý“ (resp. „zchytralý“), což je v Iliadě nejprve nadávka, pak postupně skoro pochvala, když ho Odysseia opakovaně konfrontuje se situacemi, v nichž bez notné dávky lsti nelze obstát ani při sebevětší síle a odvaze. Lest se samozřejmě užívala odjakživa, ale nehodilo se, aby se jí někdo chlubil. Její veřejné užití bylo omezeno rytířskými ctnostmi, naivní přímočarostí zdatných hrdinů. Nadcházející doba železná bude zchytralostem v nejednom smyslu slova velice přát, od podvodů přes lest vojenskou po důvtip mudrců i vědců. Už Odysseus je líčen také jako „muž důvtipný“.

 

Mordování dětí

Plenění měst bylo a mnohde stále je oblíbeným projevem hrdinství. Čestným titulem „bořitel měst“ byl v homérských zpěvech obdařen také Odysseus, a po celou antiku je tento titul užíván pro různé mocipány a velitele vojsk, u historiků převážně jako pochvalný. Při dobytí města se samozřejmě děje mnoho násilných scén nejrůznějšího druhu. Se zabíjením, znásilňováním, loupením a žhářstvím nutno při takové příležitosti počítat. Odvádění do otroctví bylo samozřejmostí. Jak se však můžou vojáci vyžívat v mordování dětí? Vojna není kojná, ale tohle? Ženevskou úmluvu sice ještě neznali, jenže tohle se prostě nedělá, nezávisle na dohodách.

Žena a raněný dorůstající kluk se snaží obměkčit mladého vojáka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Žena a raněný dorůstající kluk se snaží obměkčit mladého vojáka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zatím to odnesla hlava kluka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zatím to odnesla hlava kluka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jakékoli humanizující dohody jsou myslitelné a aspoň občas trochu dodržované právě proto, že k takovým vymknutostem nebývá obecná vůle. V antickém řeckém kontextu je to zpupnost a rouhání vůči bohům. Je to blasfémie vůči Artemidě, ochránkyni dětí a všech mláďat, také vůči Hermovi a Apollónovi. (Artemidu Achájci urazili už při svém tažení, když Agamenón pronásledoval laň do posvátného háje, viz článek Lidské oběti a Lykantropie v řeckém náboženství – a Apollón taky fandil trójské straně.)

Rázně a vojensky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Rázně a vojensky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sice beze zbraní, ale nevypadá to dobře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sice beze zbraní, ale nevypadá to dobře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zobrazené chování řeckých vojáků těžko spojit s řeckou kulturou, která si tolik zakládá na péči o děti (paideia). Samozřejmě o vlastní děti, ne o cizí. Jenže i ty cizí jsou pod ochranou Artemidy a Herma. Vždyť ani lovec nezabíjí mláďata zvěře. Proč mocná Artemis tohle nepomstí, když řadu jiných rouhání mstí většinou drsně? Na úrovni řeckého náboženství ovšem nedává moc smyslu typicky novověká otázka typu: „Jak se ne to bohové můžou dívat?“

Zatím to vypadá málem nadějně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Zatím to vypadá málem nadějně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Asi nejšílenější scéna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Asi nejšílenější scéna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bohové si hlídají hlavně své záležitosti, i když kvůli nim zasahují také do lidských dějů (viz např. Théseova plavba). Jejich vztah k lidem přesně líčí 20. zpěv Iliady. V něm bohové uvažují o tom, že by do bojů o Tróju nastoupili přímo a přiznaně, samozřejmě rozděleni na obou stranách konfliktu. Brzy se však zděsí možných následků své síly a rozhodnou se pro jiné řešení. Sednou si na vyhlídku a budou se dívat. Přitom samozřejmě můžou fandit každý své straně (a v krajních případech ne zcela nápadně zasahovat do jednotlivostí děje). To je nejstarší předobraz „božské pozice“, tolik oblíbené v novověkém teoretickém myšlení, aniž by v nové době bylo zřejmé, kterého boha má na mysli. V antickém Řecku silně převažovalo mínění, že lidem nepřísluší posuzovat jednání nesmrtelných. To by bylo jako chtít posuzovat střídání ročních dob z hlediska mravního. (Ostatně, před pokusem o omluvné „hájení“ božských činů varuje i hebrejská kanonická kniha Jób. Teprve nominálně křesťanský novověk naplno otevře bezbožné téma ospravedlňování činů božích, v podivné disciplíně zvané theodicea.) Teď však jde o činy lidské, byť bohy dopouštěné, někdy dokonce podnícené.

 

Konec. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Konec. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Proč to vlastně zobrazovali?

Lze doufat, že ne pro ukojení sadismu diváků. Scény z války bývají drsné nejen ve výtvarném podání, leč i ve slovesném, v epice. Jenže co s mordováním dětí? Navíc je to dílo z období, které mám rád, dokonce z Kyklad.

V 7. století před n. l. se ve výtvarném umění objevila novinka: Začaly se často zobrazovat scény z mýtů a legend. Někdy skoro jako ilustrace. Mytická a legendární témata teď najdeme na vázových malbách i plastikách všeho druhu, od drobných reliéfů po velkou reliéfní výzdobu nejstarších řeckých chrámů. Stylu řecké archaické doby odpovídají relativně klidné obličeje, nepříliš dotčené dějem. Zvyk pak pokračuje až do konce antiky, jenže v klasické době ztratí zobrazení nadčasovou stylizaci a stane se téměř realistickým, což je pro každé zobrazování mýtu problém. Ta archaická stylizace působila, že divák snadněji leccos promine, kdežto veristické výtvarné zpracování hrůznou realitu ještě zdůrazní.

O důvodech takových uměleckých témat by se dalo lecjak mudrovat. Přeneseno do novodobých žánrů je to nejspíš něco na způsob ilustrace k baladě nebo ke grimmovským pohádkám. Na rozdíl od pozdějších tragédií, tedy od divadla klasické doby, je ve výtvarném umění těžko možná nějaká závěrečná katarze prostřednictvím děje. Smíření s mocí osudu je vyjádřeno jinými prostředky, například onou mimočasovostí výrazů osob, případně začleněním do dávno „vystydlého“ kontextu.

Datum: 03.05.2021
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz