Alfabeta  
Hláskové písmo převzali Řekové od Féničanů asi v 9. století před n. l. Upravili si znaky, které použili pro zápis samohlásek, neboť semitský jazyk samohlásky nezapisoval. Alfabeta je prvním písemným systémem, který zapisuje samohlásky, a také zdrojem dalších písem v Evropě a v širším okolí. Od nápisů na keramice a kameni k papyrům a kodexům.

Písmo používala už nejstarší řecká civilizace, tedy mykénská alias achájská, a to od 15. století před n. l. Bylo to však písmo slabičné, viz článek Lineární písmo B, které mizí s koncem této kultury. Koncem období „temných staletí“ se nejspíš v 9. století před n. l. (plus minus století) v Řecku objevuje alfabeta, která zde s řadou úprav (se zjednodušenou diakritikou) přetrvává dodnes. Fyzické doklady nápisů máme na keramice od poloviny 8. století před n. l. Alfabeta nenavazuje na starší slabičné písmo, nýbrž je převzata od Féničanů (Foníčanů). Ti jsou skutečnými vynálezci hláskového písma (snad už v chatrně doloženém protosinajském písmu z 18. až 15. století před n. l., jazykově prý předchůdcem féničtiny a kanaánských jazyků).

Řekové přišli s další novinkou, totiž se zápisem samohlásek. Souvisí to s odlišnými vlastnostmi jazyka, ale také s jinou představou o roli písma. Jde o zápis zvukové stránky řeči.


Vznik

Fénické písmo zapisovalo jenom souhlásky, stejně tak pozdější hlásková písma dalších semitských jazyků. To mohlo svádět dokonce k představě, že znaky souhlásek reprezentují jakési zásadní významy, jak se to později projevuje například v hebrejském pojetí posvátného textu, jehož posvátnost je vázána přímo na znaky, nikoli „jen“ na celkový význam textu.

Jeden ze čtyř nejstarších známých alfabetických nápisů, tzv. Dipylon Inscription. Pozdně geometrická oinochoé (nádoba na víno), 740 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 192. Kredit: Durutomo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jeden ze čtyř nejstarších známých alfabetických nápisů, tzv. Dipylon Inscription. Pozdně geometrická oinochoé (nádoba na víno), 740 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 192. Kredit: Durutomo, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jeden z kandidátů na nejstarší alfabetickou inskripci v kameni: Archaický falický kámen, asi 7. století před n. l., s nápisem MUS ME IS/ATO, „Mys mě vztyčil". Zvláštní hermovka nebo spíše betyl. Archeologické muzeum na Korfu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jeden z kandidátů na nejstarší alfabetickou inskripci v kameni: Archaický falický kámen, asi 7. století před n. l., s nápisem MUS ME IS/ATO, „Mys mě vztyčil". Zvláštní hermovka nebo spíše betyl. Archeologické muzeum na Korfu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Řekové provedli typickou z nouze ctnost. Řečtina má jinou povahu a bez zápisu samohlásek by nebyla čitelná. Museli pro ně zavést znaky, což provedli přeznačením těch fénických hlásek, které řečtina nepotřebuje. Například Alef se stal alfou (Α, pak α) pro zápis „a“. Tím se řecká abeceda stala prvním písmem, které samostatnými znaky zobrazovalo souhlásky i samohlásky, tedy prvním písmem v užším slova smyslu. Obecně se předpokládá, že tento vývoj proběhl v jediném kroku, protože neznáme žádné mezipodoby. Další vývoj alfabety se týká jiných problémů než odvození z fénického písma, je podmíněn různými způsoby použití a přinejmenším do konce klasické doby je také lokálně diferencovaný.


Povaha alfabetického zápisu

Alfabeta nepochybně patří mezi největší přínosy řecké kultury. Zdaleka ne jenom proto, že už zase bylo možné psát, navíc mnohem snadněji. Nejzásadnější novinkou je pochopení písma jako pouhého prostředku k uchování a reprodukci hlasité řeči. Dlouho pak vládla představa, že text se čte „hlasem“, zatímco „tiché“ čtení patřilo v očích lidu ke zvláštnostem intelektuálů. Alfabetické písmo je pouhým prostředkem k reprodukci řeči, provázat s ním nějaké magické pochopení se „povede“ až některým extravagantním autorům helénistické a římské doby, nejspíš pod babylonským vlivem. Při výkladu zapsané řeči máme přemýšlet o významu slov v kontextu věty a celku textu, nikoli o nějakých svébytných významech hlásek. Slova zůstávají nejmenší jednotkou nesoucí význam, který je ovšem utvářen také jejich syntaxí a větnou strukturou, i strukturou textu jako celku. (Jako když se při digitálním kódování znaků nesnažíme vydojit význam textu z číselných hodnot znaků.) Instrumentální pojetí písma je pro charakter řecké kultury naprosto zásadní. Přitom není vyloučeno, že vytvoření znaků pro samohlásky mohlo být pouhou chybnou interpretací fénického písemného systému. V takovém případě by to byla mimořádně šťastná chyba! Každopádně k objevu alfabety vedla nejen urgentní potřeba samohlásek, ale také jiné pochopení řeči a role písma.


Je ostatně zvláštní, že tak upovídaná a málem grafomanská kultura jako je řecká, ctí zápis textu relativně málo. Přinejmenším ve srovnání s Židy, ale i s Římany. Jde o obsah, ne o písmenka. Také kult knihy vzniká až později (viz článek Literární vzdělanost). Postupně se sice objevují např. psané zákony, jenže poměrně dlouho jsou pouze obecné a stručné, neboť naštěstí zatím nikoho nenapadlo, že co není zakázáno, je dovoleno, a navíc hodně záleží na úvaze soudce. Ještě v klasické době, kdy už vznikla i jazykověda, si konzervativně ladění autoři stěžují na písmo jako na zdroj úpadku paměti. Třeba Platón v dialogu Faidros. V 7. listu dokonce tvrdí, že to důležité zapsat nejde, neboť silně závisí na mimojazykovém kontextu. Teprve později se konzervativní pozice vztáhne k písmu jako k nástroji kulturní konzervace, možná taky pod latinským a hebrejským vlivem. Dostupnost rozličných textů už od klasické doby přispěje spíše k demokratizaci vzdělání.

Pro začátek je základem kultury znát písničku, včetně jejího „textu“; případně znát nazpaměť báseň. Písmo je zatím pouhým nástrojem pro případ výpadků paměti. (Jak říkal jeden starší kolega: „Přiznejme si, že od jistého věku máme většinu své moudrosti k dispozici spíše v podobě písemné.) Krom toho písmo poslouží při nástrojových aplikacích typu účetnictví (jako už lineární písma) nebo cedulky „přijdu hned“; podobně jako „kupecké počty“ nebo míry a váhy poslouží na trhu. Leč z počtů se brzy stane matematika, míry a váhy se stanou nástroji vědy; a všestranný rozvoj poznání, zachycovaný v naučné literatuře, povede ke vzniku zcela nové a specifické kulturní vrstvy. (Viz článek Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době.) Písmo se stane nepostradatelným jak pro všední život, tak zvláště pro vyšší vzdělání.


Jak se psalo

Vzhled písma („font“) je silně závislý na materiálu, účelu a době. Rozličné je i uspořádání zápisu. Ještě v archaické době jsou časté zápisy psané „cik-cak“, zleva doprava a naopak, odborně zvané bústrofédon, „jak oře vůl“. Postupně se ustálil zvyk psát zleva doprava.

Base sloupu s cik-cak (bústrofédon) nápisem. Mramor, 42 x 11 cm. Archaická doba, závěr 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Naxu (Chóra), MN 6543. Text nápisuː „Leukarión mě vytvořil jako pomník Theolista.“ - Ληυκαρίον ἐηποίεσήν μη Θεολίστεο μνῆ̣μα (s nápisovými omikron místo ómega). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Base sloupu s cik-cak (bústrofédon) nápisem. Mramor, 42 x 11 cm. Archaická doba, závěr 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Naxu (Chóra), MN 6543. Text nápisuː „Leukarión mě vytvořil jako pomník Theolista.“ - Ληυκαρίον ἐηποίεσήν μη Θεολίστεο μνῆ̣μα (s nápisovými omikron místo ómega). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Pozdně archaický řecký nápis na kamenné destičce, psaný cik-cak (bústrofédon). Zakazuje přehnané pití. Stará Eleutherna, 600-450 před n. l. Archeologické muzeum v Rethymnu, E 125. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Pozdně archaický řecký nápis na kamenné destičce, psaný cik-cak (bústrofédon). Zakazuje přehnané pití. Stará Eleutherna, 600-450 před n. l. Archeologické muzeum v Rethymnu, E 125. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Samozřejmostí je, že se píše „velkými“ písmeny. Ta „malá“, tedy minuskule, jsou až středověký vynález pro rychlejší psaní. I ta „velká“ písmena mohla ještě v klasické době vypadat v různých regionech nebo nápisových žánrech všelijak, dokonce jich mohl být různý počet.

Dlouho se psalo bez diakritiky, bez interpunkce a většinou bez mezer. Tyto výdobytky se objeví až v helénistické době, leč ani pak se nestanou samozřejmostí. Často se psalo brutálně foneticky, asi jako kdybychom česky psali znělost a neznělost, včetně hláskových asimilací, aniž bychom se obtěžovali pravopisem. Takto bývají psány i ryze intelektuálské texty na papyrech. Problémem jsou dvojhlásky. Pro některé byly zavedeny zvláštní znaky, např. písmeno Ψ (pak ψ, psí), čteno „ps“; dále také Ξ (pak ξ, ), čteno „ks“. (Proslulé x s háčkem pro slovo kšandy ovšem nezavedli, neměli kšandy.) Jiné dvojhlásky se časem graficky atomizovaly, takže se pak musí psát dvě písmena, např. gg (2 gamma), většinou čteno „ng“; dále oy, čteno „ou“ nebo spíše „ú“. Písaři s nimi ovšem zacházejí po svém, opět podle znělosti, a později oy stahují do jednoho zvláštního znaku. Nezvedený žák, který v českém diktátu napsal „Jiří Spoděbrad“, by se mohl dovolat toho, že i důstojné papyry klidně píší epitéggén, protože se to stejně přečte epi tén gén (na zemi).

Výsledkem toho všeho je, že velkou část nápisů, ať už na keramice, kameni nebo na papyrech, ani řečtinář nepřečte. Potřebuje pomoc paleografa, který text přepíše do nějaké rozumné podoby, respektující školní usus. Připomíná to situaci, kdy před námi leží něčí nečitelný rukopis, i když důvody jsou většinou jiné. Každopádně se tím člověk občas dobře ztrapní před kamarády, kteří naivně předpokládají, že snad umí číst řecky. Jindy jsou nápisy a texty na papyrech krásně čitelné i pro laika, pokud umí písmenka.


Nápisy na keramice

O titul nejstaršího dokladu alfabety soupeří několik nápisů na vázách z doby kolem poloviny 8. století před n. l. Pak se s nimi roztrhne pytel. V archaické době je část vázových maleb doprovázena nápisy, které většinou identifikují zobrazené postavy. Někdy se najde i podpis vázového malíře nebo značka hrnčířství.

Západní varianta archaické alfabety na atickém černofigurovém kylixu (picí misce), asi 6. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 9146. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Západní varianta archaické alfabety na atickém černofigurovém kylixu (picí misce), asi 6. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 9146. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Nesmyslné nápisy na athénské černofigurové amfoře, 520 před n. l. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nesmyslné nápisy na athénské černofigurové amfoře, 520 před n. l. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výjimečně se najdou nápisy, které mají spíše povahu zdobnou a nic rozumného neznamenají. Jedním výkladem je negramotnost malíře, v archaické době to ještě není vyloučené. Možná to ale má jiné důvody, třeba záměrnou nekonkrétnost jmen. Nevyskytuje se to totiž u mytických scén, kde záleží na identitě postav, ale u obecných výjevů ze života.


Tesáno do kamene

Trvanlivost a krása kamene svádí k zanechávání písemných stop, i když to je pracné. Typ takových nápisů vypovídá o povaze kultury. Už od 7. století před n. l. kupodivu potkáváme jména lidí, „zvěčněná“ v nápisech. Zatím to ovšem mohlo mít spíše magický význam, jako asi na falickém kameni, jehož foto je v úvodu tohoto článku. Od 6. století před n. l. jsou některé sochy „podepsány“ vytesaným jménem tvůrce na soklu. Nejčastější jsou ovšem jména bohů a bohyň jako adresátů daru, třeba na podstavci jejich sochy. Pro nápisy v kameni se ustaví řada zvláštních grafických a pravopisných zvyků, někdy také lokálně specifických.

Inskripce na podstavci sochy. Věnování: „Apollónovi, který střílí daleko“. Archaická doba. Archeologické muzeum Démétria v Gyroulas u Sangri, Naxos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Inskripce na podstavci sochy. Věnování: „Apollónovi, který střílí daleko“. Archaická doba. Archeologické muzeum Démétria v Gyroulas u Sangri, Naxos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Stéla ze svatyně Afáie na Aigíně, 76 cm vysoký, s inventářem svatyně, 410 před n. l. Glyptothek München, 196. Kredit: User:Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.
Stéla ze svatyně Afáie na Aigíně, 76 cm vysoký, s inventářem svatyně, 410 před n. l. Glyptothek München, 196. Kredit: User:Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.

Takové neliterární nápisy jsou pro naše poznání antiky velice užitečné. Příkladem budiž inventář svatyně na ostrově Aigina (Aegina, Ejina):

[...] řetězy 2 (kusy), železo z poklopu 2, kleště 2. Výrobky ze dřeva: box na mast 1, truhly 3, zábradlí kolem sochy úplné (bylo součástí sochy Athény), křeslo 1, malé odpočívadlo 1, rám s opěradlem 1, malé truhlice 3, rám pro míchací nádobu 1, široký box 1. V administrativním domě následující: kotel na ohřívání vody bronzový 1, umyvadlo 1, mísy 2, sekera 1, závora 1, nůž 3, umyvadlo bronzové 1, odměrná nádoba 1, sítko 1.“

Časté jsou také rozličné veřejné cedule. Někdy jen na destičkách, asi jako dnešní „nekouřit“; někdy na velkých stélách nebo na stěnách budov. Rozsáhlejší z nich mívají charakter zveřejňující vývěsky: zákony, politické smlouvy, vyúčtování nákladů veřejné stavby… Jejich rozmach přinese římská doba. V obrovském množství je vystavuje zvláště Epigrafické muzeum v Athénách. Také pohřební a oslavné stély bývají často opatřeny nápisy.


Stabilizace alfabety, diakritika

Řečtí filologové helénistické doby (kolem 3. století před n. l.) zavedli školní usus, který se pro zápis starořeckých textů používá dodnes, tedy s tím rozdílem, že většinou používáme „malá“ písmena. Definitivně stabilizovali výčet a podobu hlásek, některé archaické nebo dialektové vynechali. Zavedli také systém diakritiky, který dovršil představu o zápisu jako o zápisu fonetické stránky jazyka: tři druhy přízvuků a několik dalších znaků upravujících výslovnost. K tomu interpunkce: mezera, tečka, čárka, středník, otazník. Reálná antická praxe tomu však odpovídá jenom občas. A stále se psalo „velkými“ písmeny.

Stéla s inskripcí: Archió, (její otec) Agathoklés... Mélos. Vápenec, kolem roku 500 před n. l. Berlin, Altes Museum, Sk 1161. Tvar písmen gamma a sigma je specifický pro archaické inskripce na Mélu (Milosu). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Stéla s inskripcí: Archió, (její otec) Agathoklés... Mélos. Vápenec, kolem roku 500 před n. l. Berlin, Altes Museum, Sk 1161. Tvar písmen gamma a sigma je specifický pro archaické inskripce na Mélu (Milosu). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Pěkně čitelný řecký nápis z římské doby, kolem roku 100 n. l., tzv. Plútarchova stéla: „Delfští spolu s Chaironejskými věnovali tuto (Plútarchovu) podobu podle příkazu Amfiktyonie.“ Archeologické muzeum v Delfách, N 4070. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Pěkně čitelný řecký nápis z římské doby, kolem roku 100 n. l., tzv. Plútarchova stéla: „Delfští spolu s Chaironejskými věnovali tuto (Plútarchovu) podobu podle příkazu Amfiktyonie.“ Archeologické muzeum v Delfách, N 4070. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Způsobně psané texty jsou pro nás důležité, protože občas mají rozhodčí roli pro pochopení možných významů. Například Hérakleitos psal na konci archaické doby svůj spis zajisté bez diakritiky, interpunkce a bez mezer. Zachované opisy citací jeho díla tyto výdobytky někdy používají a někdy ne. Hned začátek spisu můžeme tradičně chápat takto: „Vůči řeči platné – vždy – nechápající jsou lidé.“ Rovnoprávná alternativa však je: „Vůči řeči, která zavazuje…“ Rozdíl je ve vložení mezery. V originále skoro jistě bylo (bez mezer): ΤΟΥΛΟΓΟΥΤΟΥΔΕΟΝΤΟΣ… Tradičně se v 20. století vkládají mezery takto: ΤΟΥ ΛΟΓΟΥ ΤΟΥ ΔΕΟΝΤΟΣ… (Τοῦ λόγου τοῦδ' ἐόντος…, Tú logú túd eontos…). Zrovna tak je však možné čtení s jinak vloženými mezerami: ΤΟΥ ΛΟΓΟΥ ΤΟΥ ΔΕΟΝΤΟΣ (Τοῦ λόγου τοῦ δέοντος…, Tú logú tú deontos…). Místo genitivu ΕΟΝΤΟΣ (ἐόντος, eontos, platný, pravdivý, jsoucí) máme zcela jiné slovo, ΔΕΟΝΤΟΣ (δέοντος, deontos, zavazující, závazný, potřebný).


Destičky, papyry, kodexy

Nejběžnějším náčiním pro psaní byla vosková plocha v nízké dřevěné krabičce a rydlo (stylos). Bylo to velice praktické, opakovatelně použitelné, levné a lehké. Často byla sada několika takových destiček spojena do snadno přenosné soupravy, penálu. Zachovala se jen rydla a zobrazení destiček na vázových i jiných malbách, plus jejich literární popisy. Tento běžný zvyk se rychle stal základem řady metafor. Technika psaní do vosku se používala ještě i v římské době a ve středověkých školách.

Něco se psalo také přímo na větší dřevěné destičky, trvanlivější však byly kovové. Prý se zpočátku používaly k zápisu sakrálních a možná i literárních textů, rytých do tabulek měděného plechu. Fyzicky doložené máme nápisy na tenkých olověných destičkách, většinou na posvátných místech, kde tato praxe pokračovala i pozdější antice a kde materiál měl šanci se dochovat.

Linos čte ze svitku papyru, Músaios poslouchá a v ruce drží psací tabulky. Atická červenofigurová malba na ploché misce, 440-435 před n. l. Louvre, G 475. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Linos čte ze svitku papyru, Músaios poslouchá a v ruce drží psací tabulky. Atická červenofigurová malba na ploché misce, 440-435 před n. l. Louvre, G 475. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Fragment opisu Platónova dialogu Ústava, z 3. století n. l. Papyrus Oxyrhynchus LII 3679. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
Fragment opisu Platónova dialogu Ústava, z 3. století n. l. Papyrus Oxyrhynchus LII 3679. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Nejzajímavější jsou samozřejmě texty na papyrech. Umožňují ověřit pravost zachovaných pozdějších opisů děl řecké literatury. Její dodnes zachovaná část zahrnuje díla několika tisíc autorů, některá v úplnosti, jiná fragmentárně, a to se zachovala jen menšina. Ve výjimečných případech jsou papyry dokonce jediným zdrojem textů.

Práce v opisovačských dílnách, předloze nakladatelských domů a tiskáren, byla vedle práce pedagoga jedním z nejčastějších zaměstnání otroků. Zvyk psaní na papyrové svitky, které se četly převíjením role, máme literárně i obrazově doložený už od staré doby, ale fyzicky zachované papyry s opisy řeckých textů až tak moc staré nejsou. Většina jich pochází z řeckého Egypta helénistické a římské doby, což je dáno tamním podnebím a vysokou hustotou osídlení. Jen alexandrijská knihovna prý měla asi milion svitků. Nejstarší nalezený řecký papyrus však kupodivu pochází ze severního Řecka, je to slavný a po všech stránkách kuriózní Papyrus Derveni, fyzicky z konce 4. století před n. l.

Většina papyrů je špatně čitelná, navíc fragmentární, takový puzzle kousků literatury, který nutno sestavit, takže papyrologie je extra obor. Najdou se však i papyry ucelené a krásně čitelné. Bohužel nemám volně publikovatelné fotky papyrů psaných s úplnou interpunkcí a diakritikou. Nebývají časté.

Codex Harleianus 5557 (minuscule 321 Gregory-Aland) z 12. století. Začátek epištoly Pavla z Tarsu Kolosanům. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
Codex Harleianus 5557 (minuscule 321 Gregory-Aland) z 12. století. Začátek epištoly Pavla z Tarsu Kolosanům. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Koncem antiky se objevují kodexy. Místo stále delších svitků kvalitního papyru se píše na jednotlivé listy standardizovaného formátu, které jsou levnější, nemusí vydržet časté ohýbání. Původně se užívaly nejspíš na kratší dopisy a vzkazy. Listy kodexu se založí do pouzdra, většinou koženého. Později se začnou vázat.

 

Minuskulní kodexy

V byzantském prostředí 9. století se odedávna děděné tvary písmen alfabety upraví, aby se daly rychleji psát. Dnes jim říkáme „malá“ písmena. Takto jsou pak psány všechny vázané kodexy, tedy už knihy, navíc spíše na pergamen než papyrus, brzy také na papír. Často se uplatňují ligatury, jakýsi náznak těsnopisu.

Většinu antických literárních textů známe v úplnosti právě až v takovýchto středověkých opisech. Naštěstí nacházíme papyry s alespoň zlomky pozdně antických opisů, takže můžeme středověké kodexy kontrolovat. Pro řadu důležitých textů poskytuje skládačka papyrů úplný obraz, což nepřímo dodává na věrohodnosti i těm kodexům, jejichž starší předlohy neznáme.


Místo literatury

Všechny znaky alfabety, včetně archaických viz na Wikimedia Commons.

Kategorie Ancient Greek inscriptions na Wikimedia Commons.

Kategorie Epigraphical Museum in Athens na Wikimedia Commons.

Datum: 10.12.2021
Tisk článku


Diskuze:

Vznik písma

Tomáš Novák,2021-12-13 08:22:42

Skutečně vzniklo písmo v reakci na potřebu uchovávat záznamy o prodeji/nákupu zemědělských komodit ve staré Mezopotámii? Děkuji!

Odpovědět


Re: Vznik písma

Zdeněk Kratochvíl,2021-12-13 10:16:40

Je to jedna z pracovních verzí, říká se to. Byla by to otázka na sumerology, případně egyptology. Evidence skladového hospodářství je určitě důvodem užívání písma v řadě kultur. Na druhé straně si to těžko představovat jako nákup a prodej v našem smyslu, protože peníze se zavedou až mnohem později. Byla to spíš směna a písmo se hodilo zvláště tehdy, když nepřímá, nebo přes nějaké přerozdělování: tvorba zásob, příděl v naturáliích, dluh ve zboží. Kromě toho byla taky oslvaná role písma v náboženství i politice a role magická. Další problém je vznik písma, byť třeba hieroglyfického, z jednoduhých piktogramů, jaké se místy najdou už z neolitu. Do tohodle všeho bych nerad vrtal. Pro mě to začíná zásadním rozdílem mezi lineárním B a alfabetou - a hlavně s problémy alfabetických zápisů.

Odpovědět

Grafomanší Řekové

František Kroupa,2021-12-10 16:20:29

Řekl bych, že kdyby to zaslechli Egypťané, smáli by se, až by se za břicha popadali :-). Článek je perfektní, díky moc za něj. Vždycky mě fascinovalo (a fascinuje dodnes), jak se mohla velmi obsáhlá a obsahově náročná díla uchovat do dneška.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace