Básníci života i nouze  
Řecká lyrika archaické doby, zvláště Archilochos z Paru v 7. století před n. l. „Žijeme v náručí vln.“ Potěšení smrtelníků uvnitř jejich nouze, konečnosti. Má filosofie, která vzniká o století později, nouzi překonat – nebo v ní obstát?

Arkesiné na kykladském ostrově Amorgu. Tady v 7. století před n. l. žil a básnil lyrik Sémónidés, i když se narodil na Samu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Arkesiné na kykladském ostrově Amorgu. Tady v 7. století před n. l. žil a básnil lyrik Sémónidés, i když se narodil na Samu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejstarším literárním žánrem byla v Řecku epika (viz např. Homérské eposy a Hésiodova Theogonie), stejně jako ve většině literatur. Brzy po ní nastupuje lyrické básnictví, jedna z prvních novinek řecké archaické doby. S trochou nadsázky lze říct, že epika se sice stala povinnou školní četbou, jenže pod lavicí si dorůstající žactvo četlo lyriky.

 

Lyrika vznikla autorským navázáním na lidové písně, nejčastěji milostné, svatební a pohřební. Je pochopitelné, že právě při těchto tématech vystupuje do popředí nezaměnitelnost a špatná zastupitelnost jednotlivých lidí i situací, stejně jako jejich pomíjivost. Lyričtí básníci jsou vlastně objevitelé nezaměnitelné hodnoty jednotlivců a okamžiku, v kontextu pomíjivosti jich a všeho, v kolotajícím proměnlivém světě. Pomíjivost okamžiku zaznívá i v pijáckých písních. Najdeme lyriky opěvující ctnosti, ale typičtější je pro ně bohémské pojetí života. Podobně tomu se sice najdou i lyrici státotvorní, ale mnohem častější je kritická role těchto básníků, často velice podobně jako u novodobých písničkářů.


Zlatou dobou řecké lyriky je 7. století před n. l., plus ještě první generace následujícího století, což je synchronní např. s keramikou „krásného stylu“ (orientalizujícího). Významné lyrické básníky samozřejmě potkáme i později. Díla řady z nich se zachovala jen zlomkovitě, ale hlavním problémem je adekvátní překlad. Sice už většinou nepíšou hexametrem, ba někteří z nich umožňují volnější pojetí metra, takže nemáme problém ani tak s ním (i když u jambů v češtině ano), jako spíš s obtížně přeložitelnými komprimovanými obrazy, občas navíc v aiólském dialektu. Problémem bývá taky překlad otevřených popisů milostných hnutí, když celkový dojem má být něžný, nikoli porno, ale taky žádné pokrytecké slušňáctví. Mnohdy si v překladu mnoho poetičnosti neužijeme, pouze se dozvíme, o čem to je – a originál bývá hodně tvrdým oříškem i pro řečtináře.


Školní výklad lyriků se bohužel často strukturuje podle helénistických gramatiků a římských „klas“ řeckých autorů, tím zde naštěstí nemusím obtěžovat. Když se ze svobodomyslné a někdy až protestní poezie udělá systém školních autorit, tak je to konečná. Chci teď jenom upozornit na několik zajímavých témat a pro kontext zmínit širší škálu, uvnitř které se rýsují. Výběr témat a postav je zčásti ryze subjektivní, zčásti je veden jejich rolí v řecké filosofii následujících generací.


Jde to i bez štítu

Pro epické hrdiny byl štít výsostným symbolem, což převzali ještě středověcí rytíři. Vrátit se z boje bez štítu bylo krajní potupou. Někdy před polovinou 7. století před n. l. to však Archilochos z Paru zpochybnil a oslavou šikovného útěku způsobil pozdvižení:

Kterýsi ze sajských mužů se holedbá štítem, jejž v křoví / – bez hany krásnou zbroj – nerad jsem zanechal kdes. / Sám však jsem unikl smrti! A štít ať je ztracen! / Horší nebude ten, který si opatřím zas.“

Archilochův reliéf na pozadí kúra A 1281. Úhel pohledu byl zvolen také jako ilustrace k Archilochově parodii na spartskou bojovou píseň. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Archilochův reliéf na pozadí kúra A 1281. Úhel pohledu byl zvolen také jako ilustrace k Archilochově parodii na spartskou bojovou píseň. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

 

Bojové písně?

Také, ale zrovna tak i parodie na ně. Opravdové bojové písně skládal v téže době např. Tyrtaios ve Spartě:

Zemřít v prvních řadách je krásné, padne-li v boji / chrabrý, statečný muž, bojuje za svou vlast.“


Sparta tehdy ještě nebyla jenom „železná“ a kulturně primitivní jako později, nicméně pěstovala dórský koncept jednoty mužů a představu vojska jako jednoho těla. Tyrtaios pracuje s tímto obrazem vojenského šiku, který jde na smrt jako údy jednoho těla. Na kykladském ostrově Paru, který zdlouhavě válčil s Thráky o ostrov Thassos až na severu Egeidy, někoho napadlo, že by Archilochos mohl pro parské vojáky složit podobně povzbudivou píseň. Složil, dokonce prý byla ve vojsku velice oblíbená, jenže oficiální bojovou písní se nestala:

Noha k noze, stehno ke stehnu…“ (dál už nastupuje ryzí mluva vojenská).

Archilochos byl napomenut, aby složil slušnější píseň. Složil:

 

Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem roku 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vlevo sedí jeho žena, zprava obsluhuje chlapec. Na zdi visí štít, toulec a lyra. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem roku 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vlevo sedí jeho žena, zprava obsluhuje chlapec. Na zdi visí štít, toulec a lyra. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Polní láhev si vezmi a lávkami veslařů kráčej, / k baňatým džbánkům spěj, víčka jim otevři všem, / rychle nabírej vína až do kvasnic! Nemůžem přece / konati takovou stráž, přitom však střízlivi být!“

 

Archilochos, básník života a vln (680 až 645 před n. l.)

Archilochos ovšem zdaleka není pouhý vtipný provokatér, natož zbabělec. V šestnácti letech prý na rodném ostrově Paru potkal Múzy a stal se jejich hlasem. Velkou část svého krátkého života pak strávil ve válkách. Někdy proto, že obec volala, častěji spíš proto, že pocházel z chudých poměrů a jinou obživu neměl. Lyrika nebyla zdrojem příjmu. Zažil vleklou a drsnou válku o daleký Thassos, „veškerou bídu Helénů“; padl však na Naxu, ve věku 35 let, při neúspěšném parském útoku na sousední ostrov. Jeho verše často vycházejí z nechtěné zkušenosti vojenského života, zvláště na moři. I nepřátele považuje za lidi, „vždyť Arés je lidem společný“. Archilochos je dávný předchůdce „prokletých básníků“, jenže v ostrovních poměrech: svérázný ctitel života, lásky, vína i obávaných mořských vln.

 

Střípek řecké keramiky kykladské produkce, z pohřebiště severně od Paroikie, 7. století před n. l., s malbou v orientalizujícím stylu. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Střípek řecké keramiky kykladské produkce, z pohřebiště severně od Paroikie, 7. století před n. l., s malbou v orientalizujícím stylu. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ty ostrovní poměry jsou pro jeho poetiku důležité. Pro Kyklady je charakteristické sepětí něhy a drsnosti: nádherné kameny a trní, nádherné moře plné útesů. K tomu lahůdky i riziko hladu. Když už tu něco vyroste, jsou to lahůdky; a kámen, který odře nohu, je krásný. Archilochos je básník obratů života, básník hodnoty okamžiku, nikoli životních jistot:

Na rukách vln se vznáší celý život náš!“


Nejde o jen tak ledajaké kolébání, nýbrž o obklopení životodárným i záhubným střídáním vzmachu a úpadku, jehož obrazem jsou vlny rozbouřeného moře. Život spočívá v neustálém plynutí a vychylování z rovnováhy, která se zase vyrovnává. Archilochos nepotřebuje žádný „pevný bod“, žádné „spolehlivé východisko“; ba ani nic jiného určitého, co by bylo vyloučeno z houpání vln ve stylu „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Život je jen náhoda a nejdůležitější náhodou je vpád Eróta. Dostatečnou útěchou, pokud ji Archilochos vůbec hledá, je rovnováha pohupující se skutečnosti, podobně jako později u Anaximandra a Hérakleita, avšak v méně odtažitém kontextu, totiž jako houpání lásky a bídy.


Sluníčko zapadá za Paros, pohled z naxijských hor. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sluníčko zapadá za Paros, pohled z naxijských hor. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejsme pány své situace, natož pány světa, naštěstí k nám skutečnost přichází z okolí a inspiruje nás, v rytmu dechu a v rytmu veršů.

 

Takovou vždy náladu / mívá člověk do života, jaký Zeus dává den, / také smýšlí podle toho, s čím se právě setkává.“

Každý to však prožívá jinak: „(...) a stejná není lidská povaha, / však každý jinou věcí těší se.“


Slavná báseň Glaukovi začíná popisem stísněné blbé nálady na lodi, kterou rozetne rozpoznání blížící se bouře. Teď už to bude zápas o život, což je paradoxně nadějnější:

Pohleď, Glauku! Moře v hloubce už se vlnou otřásá! / Kolem vršků Gyr už také vzešlá mlha drží se, / to je známka velké bouře. Pryč je z nejistoty strach!“

 

Zažíváme však i lecjaké jiné bouře. Archilochos vyzývá ke svéráznému hrdinství: K odvaze obstát v bouřích touhy, a to „nastavením hrudi“, nikoliv askezí. Básník srdce je současně básníkem dechu, života, žádosti, vášně a touhy, – vždyť to vše jsou významy řeckého slova thýmos, se kterým si hraje. Takovéto „srdce“ ještě není sentimentálním výrazem.

Srdce, srdce, rozvířené bouří strastí nezdolných, / vzchop se, braň se protivníkům, udatně jim nastav hruď! / (...) Pohleď, kterak plyne lidský los!“

Slovem „strasti“ je zde přeložen typický výraz lyrické charakteristiky smrtelného života, totiž „nouze, strast, nedostačivost“ (améchanié), kterého si blíže všimneme u Theognida. Jsme prostě koneční.


Archilocheion

Parští občané Archilocha obdivovali, ale také jím opovrhovali. Nakonec mu postavili památník Archilocheion, a to na Svatém mysu, blízko hlavního města ostrova. Archeologické muzeum v Paroikii vystavuje soubor nápisů, reliéfů a soch, odtud i z jiných míst města a okolí, které dosvědčují Archilochovu památku. Nápisy dochovaly také legendu o Archilochově vyvolení Múzami, které prý nejprve škádlil, a až později rozpoznal podle jejich daru. Odtud možná povstalo sousloví „škádlit múzu“.

Sál s nálezy z Archilocheia na Paru (i odjinud), kolem roku 500 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sál s nálezy z Archilocheia na Paru (i odjinud), kolem roku 500 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlavice iónského sloupu, mramor, 525 až 500 před n. l. Nápis z let 400 až 380 před n. l. o oběti u Archilochova hrobu. Místo nálezu: Elyta na Paru. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlavice iónského sloupu, mramor, 525 až 500 před n. l. Nápis z let 400 až 380 před n. l. o oběti u Archilochova hrobu. Místo nálezu: Elyta na Paru. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jiný nápis dokládá zajímavou legendu:

Lidé nepochopili, že [jeho verše] nebyly myšleny o pohlaví, ale o polních plodech (...) a pohnali básníka na soud. Zanedlouho však ztratili místní muži svou mužnou sílu.“ Problém pak vyřešila delfská věštírna, když Apollón skrze pythii parským občanům vyjevil, že stíhají básníka „bezprávným soudem“, a podmínil nápravu věcí jeho osvobozením. Vůči obviněním z neřádnosti ospravedlňují Archilocha i další nápisy, navíc dosvědčují jeho hrdinství ve válce s Naxem. (Paros jsem trochu popsal v článku Antické základy evropské kultury.)


Aiólská lyrika

Sapfó (620 až 570 před n. l.) je slavná básnířka z ostrova Lesbu (Mytiléné, Lesvos). Spíše než děje veřejného života ji zajímá Erós. Typický je popis jeho náhlého vpádu:

(...) a Erós mi otřásl / srdcem, jako když na horách do dubů vpadne vichr.“

Zde však „srdce“ není překladem za thýmos, jako tomu bylo u Archilocha, nýbrž za frenes; možná tedy jde spíše o schopnost rozvahy, která je Erótem otřesena. Jakožto archaický „psychofyzický orgán“ jsou frenes podobně jako thýmos situovány do oblasti hrudníku. (Viz článek Vnímání lidské figury v homérské době a „psychofyzické orgány.)


Ve veřejných záležitostech se naopak plně angažoval její krajan a současník Alkaios. Skládal také oslavné básně na jednotlivé bohy, mnohem osobněji pojaté než tzv. Homérské hymny. Slávu i emigraci mu však vynesla kritika mytilénských tyranů. Místo dnes málo srozumitelných alkaiových veršů nabízím jako ukázku dobové politické kritiky nadčasové dílko anonymního lyrika, možná s kykladského Amorgu: „Skrz úd vložil státní kasu / v tělo děvky proradné.“


Theognis z Megary (píše v 6. století před n. l.)

Theognis opěvuje ctnost, zdatnost (areté) a úctu k bohům, – ale při tom zakouší, jak je lidský život omezený, jak je člověk bytostně neschopný, nuzný. Zachovaly se jeho Elegie. Ty se nejprve obrací k Apollónovi, jehož průvodkyněmi byly Múzy. Člověk se ukazuje jako bytost, která nedostačuje nejen Apollónovu nároku rituální čistoty, ale která nedostačuje ani svým vlastním touhám:

Všechno, po čem by toužil, však nebývá člověku dáno, / neboť nemožnost krutá určí mu patřičnou mez: / Neznáme nic, my lidé, a bláhové myšlenky máme: / podle své vlastní mysli bozi však završí vše.“


To, co se my lidé domníváme znát, je „bláhové“, mataios, je to marné, bezvýsledné, pošetilé, ješitné, opovážlivé. Toužíme po všem možném, ale naše touhy jsou bláhové, jejich naplnění by nás stejně neuspokojilo, dokonce by mohlo uškodit nám i našemu okolí.

Často mluví o lidské améchanié, neschopnosti, nemožnosti, obtíži, nouzi. Ta nás neomezuje jenom zvenku. Ukazuje naše „meze“, díky kterým jsme tím, čím jsme. Tak tomu je i u jiných živých bytostí, je také postihuje nouze, nejsou bezmezné:

Stále se nesytí masem ani lev; ač velmi je silný, / přece zasáhne někdy tísnivá nouze i jej.“


Navíc v lidské společnosti nevládne uspořádaný vztah mezi majetkem a ctností. Chudoba přináší rizika závisti a nízkého smýšlení; nouze se projevuje i jako drtivá „nutnost“, ananké, ničící charakter lidí:

Blahobyt jedněch je stálý; však na druhé, třebaže srdce / zdržují od špatných činů, doléhá chudoba zlá, / matka veškeré tísně. Ač sami jsou ctiteli práva, / chudoba srdce těch mužů přivádí v nejeden hřích, / když smysly jim v prsou šálí, když nutnosti síla je drtí.“

Jedněm i druhým brání v jednání to či ono: „(…) jedněm jsou brzdou peníze, druhým zas chudobný duch.“ Nedostatek peněz je nepříjemnou brzdou, ale jejich nadbytek často vadí taky, byť je příjemný. Zvláště špatně lidé zvládají jak rychlá zchudnutí, tak rychlá zbohatnutí.


Většinou nemáme ve své moci dokonce ani rozum (nús, mysl, intelekt). I ten nás spíše ovládá, málem jako jedna z vášní, ať už neblaze nebo kýženě:

Rozum i jazyk, věc dobrá; však málo jen rodí se lidí, / kteří nad těmi dvěma měli by úplnou moc.“


Východisko z nouze (nemožnosti, marnosti, konečnosti)?

Theognis postavil oproti lidské nouzi potřebu ctnosti, zdatnosti (areté), podobně jako athénský mudrc Solón. Část méně bohémských lyriků ho bude následovat, např. Pindaros (522-443 před n. l.), nejoblíbenější básník Platónův. Pro většinu filosofů ovšem bude východiskem z nouze nejen zdatnost až ctnost, nýbrž filosofie jako taková. Pro část filosofů bude příznačná touha po vymanění z nouze konečnosti. Kdo nauky k „překonání“ nouze nesdílí, bude v očích metafyziků skeptikem, ne ve smyslu vědecké metody, ale ve smyslu nedůvěry ve své světlé nekonečné perspektivy.


Theognis oslavuje Apollóna a jeho narození na Délu. Právě vůči Apollónovu nároku poznání sebe sama si člověk uvědomí svou konečnost a nedostatečnost. Člověk není bůh. Jde o to, jak díky areté (zdatnosti, ctnosti) obstát v situaci lidské nouze. Koncept nouze je společný nejen řadě lyriků, ale téměř celé archaické vnímavosti a ještě i jejímu pokračování v klasické tragédii. Potkáme jej také u řady předsokratiků, zvláště na řeckém východě. Lyrika mu však dala výsostný výraz.

 

Novověký člověk může být konceptem vládnoucí nouze zaskočen, ba i zhrozen. Co je to za svět, co je to za lidské sebevědomí? Kde je lidská svoboda? Kde je pokrok? Tak se často ptá ateista i křesťan, podobně už i leckterý předkřesťanský filosof. Místo neslušné odpovědi lze upozornit, že nouze je znakem naší konečnosti. Nejsem nejchytřejší, nejbohatší, nejkrásnější, nejsilnější… Ba i kdybych byl, bylo to stejně v konečné míře. Nejsem nekonečný a nejsem věčný. Abychom na svoji smrtelnost nedojeli hodně brzo, tak porůznu pracujeme a plánujeme, občas nás to i těší. To smrtelníci dělají. Nejen lidé, viz bajka o veverčiných radách zajíčkovi stran zásob na zimu. Nebo verše o hladovém lvu, vyrážejícím na lov. My lidé jsme v tom přeborníci, takže si krom průšvihů následkem nedostatečného zajištění způsobujeme taky maléry z nadměrného pojištění, z touhy pojistit si i život; v krajním případě „zásvětní pojišťovnou“, na niž jsme degradovali nejedno náboženství (jak se tomu vysmíval Nietzsche).

 

Část filosofů staré i nové doby chce v nouzi lidské existence spíš obstát než ji překonávat, v 20. století např. existencialisté. Někteří by dějiny filosofie nejraději začínali právě tímto tématem lyriků archaické doby, tedy už o století dříve, než je konsenzuálním zvykem (viz článek Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době). Konfrontace lokálně účelového jednání nás smrtelných živáčků a metafyzických spekulací o globálním účelu světa (nebo dokonce nad či za světem) je tuze důležité téma. Lyrici naštěstí znají pouze lokální účely, ne globální účelový řád světa, jemuž bychom se měli podřídit.

 

Ještě k řecké lyrice

Několik lyriků archaické doby jsem trochu představil, několik dalších aspoň zmínil, ale je to jen příslovečný povrch ledovce. Zbývá upozornit na velkou rozmanitost tohoto žánru a na jeho tuhý kořínek. Lyrika představuje velice pestrá témata i životní styly: od vesele zbožného pijana Anakreonta po odtažitěji spirituálně laděného Pindara.

 

Mezi lyriky konce archaické doby se ovšem najdou i vykutálenci, které napadne své verše zpoplatnit. Jsou to vlastně vynálezci autorských práv. Ve škole, kde má být jasné, kdo je ten vynálezce, ať už padouch nebo hrdina, se to většinou hodí na Sémonida (Simonida, 556 až 468 před n. l.) z Keu; pozor, ne toho z Amorgu. Proměna představy o autorství je jednou z řady hlubokých změn na rozhraní mezi archaickou a klasickou dobou, to je však na jiné téma.

 

Přesto lyrika zdárně přežila nejedno kulturní rozhraní. Pokračováním lyriky archaické doby jsou například sborové písně (hymny) v klasických tragédiích. A lyrická poezie zaujímá významné místo také v novodobé řecké literatuře, viz např. Konstantinos Kavafis (1863-1933) a pak nobelisté za literaturu: Jorgos Seferis (1900-1971) a Odysseas Elytis (1911-1996).


Literatura

Nejstarší řecká lyrika. Radislav Hošek (ed.). Praha: Antická knihovna 1981. (Překlady.)

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 89-115.

Matúš Porubjak: Vôľa (k) celku. Velké Úľany: Schola philosophica 2010. (Hlavně o Theognidovi.)

Matteo Rivoli: L’iscrizione di Mnesiepes dall’Archilocheion di Paro (The Inscription of Mnesiepes from the Archilocheion of Paros). Axon, Vol. 4, Num. 1, p. 141n. Alma Mater Studiorum Università di Bologna 2020. PDF on line (edice inskripcí z Archilocheia na Paru, Licence CC 4.0).

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Archaeological Museum of Paros.

Datum: 05.03.2022
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz