Obří lidožrouti z Tanzanie  
Tendaguru Hill, 60 kilometrů severozápadně od města Lindi, rok 1886…

Dusivé africké parno ubíralo síly s každým krokem. Mladý bojovník kmene Mwera už odhodil svůj štít a navzdory nebezpečí ze strany lidožravých lvů pokračoval do zakázané oblasti. Dobře věděl, že jeho předkové tam nechodí už po celá staletí. Jeho pradědeček tam proklouzl jen na chvíli, když byl mladý chlapec. I když se tehdy dostal jen na samotný okraj té strašlivé oblasti, nikdy víc už se tam neodvážil. Za svůj nerozum zaplatil pořádným výpraskem a potupou před celým kmenem. Přesto měl vlastně velké štěstí, kdyby se mu totiž povedlo dostat se dál, možná by se odtamtud už nikdy živý nedostal. Všichni přece vědí, že v zakázané oblasti žije obávaný obr – lidožrout, pojídající dospělé muže jako mouchy. Svými strašnými kostnatými pařáty uchvacuje lidi jako malé myšky, vynoří se nečekaně přímo z půdy a uchopí statného bojovníka jako větvičku. Pak ho stáhne dolů a pozře. Mnoho statečných válečníků už zde pod zemí našlo svůj hrob, jejich život vyhasl v jeho děsivé říši. Proto nesmí nikdo do zakázané oblasti vstoupit, to je odedávna platící zákon jejich kmene. Jenže Nwazi už na něj nedbá – nedávno totiž přišel o vše kvůli projevení strachu z útočícího levharta. Ztratil své výsadní postavení v kmeni, svoji vyvolenou a dokonce i úctu mladších členů kmene. A tak se rozhodl vybojovat si všechno zpět…anebo raději zemřít. A co by mohlo být lepším způsobem odčinění hanby než najít samotného děsivého lidožrouta a postavit se mu tváří v tvář?

Umělecká představa o podobě setkávání domorodých obyvatel distriktu Lindi s fosilními kostmi obřích sauropodních dinosaurů. Kredit: Vladimír Rimbala (pro autorovu knihu Dinosauři v Čechách, nakl. Vyšehrad, 2017)
Umělecká představa o podobě setkávání domorodých obyvatel distriktu Lindi s fosilními kostmi obřích sauropodních dinosaurů. Kredit: Vladimír Rimbala (pro autorovu knihu Dinosauři v Čechách, nakl. Vyšehrad, 2017)

 

S oštěpem připraveným k hodu nebo bodnutí opatrně kráčel nízkými křovinami, kňourání a mručení ospalých lvů přitom slyšel ze všech stran. Občas měl dokonce pocit, že snad musí na některého každou chvíli šlápnout. Nebo si od něj šelmy přece jenom drží odstup? Že by se ani lví smečky neodvážily do blízkosti tohoto místa? Možná to nebezpečí cítili lépe než lidé. Dobře věděli, že tady všude číhá smrt. Nwazi byl ale plně odhodlaný splnit svůj zamýšlený úkol. S prázdnou se vrátit nemůže, někteří členové kmene určitě vědí, kam zamířil. Pokud neuspěje, cesta zpět se mu tak nejspíš navždy uzavře. Mladý bojovník přeskočil změť kořenů, plazících se po zemi před ním a naposledy se sehnul k popelavě šedé zemi. Její vůně byla podivná, úplně jiná než ta, kterou tak dobře znal. Tahle půda mu připadala jako cizí kus země z nějakého jiného, možná pradávného světa. Zamyšleně kráčel dál a najednou zakopl o jakýsi oblý kus světlého kamene. Když vzhlédl, povšiml si dalšího podobného kamene. A za ním ještě dalšího a o kousek dál ještě jednoho. Byly všude okolo něj! A nebyly to obyčejné kameny, Nwazi v nich ihned rozpoznal jakési velké kosti. Vypadaly trochu jako sloní obratle, ale byly ještě větší. Mladý bojovník náhle pocítil nevýslovnou bázeň při představě tak obřího zvířete. Muselo zemřít už kdysi dávno, co ho ale mohlo zahubit? Dá se něco tak velkého vůbec ulovit? Při těchto myšlenkách se pomalu otočil, aby se rozhlédl po okolí a okamžitě strnul hrůzou. Jen pár metrů před ním tu vyčnívala ze země kostnatá ruka, velká jako obří klec. Samotné články prstů byly větší než on a kostnaté ruce by tak lehce polapily několik lidí najednou! Na víc už Nwazi nečekal a dal se na útěk. Strach z nadpřirozeného netvora v něm přece jenom zvítězil. Skončit jako svačinka obřího lidožrouta se mu prostě nechtělo…[1]

 

Možná právě tak nějak probíhala dávná setkání domorodých obyvatel Tanzanie s fosiliemi pozdně jurských dinosaurů, později vědecky rozeznaných německými badateli. O historii vykopávek v tanzanském Tendaguru, na počátku 20. století součásti kolonie Německé východní Afriky, jsem zde psal již vícekrát. Z této významné paleontologické lokality pochází několik desítek dosud formálně popsaných druhů dinosaurů, mezi nimi i obří brachiosauridní sauropod Giraffatitan brancai, štíhlý teropod Elaphrosaurus bambergi nebo „ostnitý“ stegosaurid Kentrosaurus aethiopicus.[2] Vědecká historie vykopávek v Tendaguru se začala psát v roce 1906, kdy byly místní fosilie ukázány německému inženýrovi Bernhardu Wilhelmu Sattlerovi, který na ně obratem upozornil paleontology v Berlíně. Zejména německé vykopávky v letech 1909 až 1913 pak byly natolik úspěšné, že zanechaly v dějinách paleontologie nesmazatelnou stopu.[3] Pravda, v současnosti je toto období (v podstatě plným právem) kritizováno a označováno jako koloniální kořistění, dokonce snad probíhají jednání o možném navrácení fosilií zpět do Tanzanie, touto aktuální tematikou se zde ale zabývat nebudeme.[4] Podstatné je, že o následných meziválečných vykopávkách vedených Brity i o nově popsaných dinosauřích druzích, identifikovaných po více než století jejich uložení v depozitářích, se obecně dobře ví.[5] Prakticky zcela neznámá je ale historie předvědeckých objevů dinosauřích fosilií v této oblasti.

 

Jisté je jen tolik, že místní domorodí obyvatelé o dinosauřích zkamenělinách velmi dobře věděli, a nejen to. Patrně je považovali za jakési přírodní kuriozity, možná v nich dokonce, podobně jako severoameričtí Indiáni, spatřovali skutečné kosti kdysi žijících zvířat.[6] Nemáme ale žádné doklady o tom, že by světlé zkamenělé kosti, často dosahující obřích rozměrů, zahrnovali do své kultury či obrazu světa nebo s nimi zacházeli jako s kultovními až náboženskými objekty. To ale ještě nic neznamená – Němci ani Britové totiž žádný etnografický výzkum neprováděli a o skutečném vztahu obyvatel této části Tanzanie ke zkamenělinám tehdy žádné informace nevyhledávali. Dnes je bohužel na podobné výzkumy příliš pozdě, protože po mnoha generacích, které se od té doby vystřídaly, už budou nejspíš jakákoliv zjištění zkreslená a nepřesná. Jisté je, že Sattlerovu týmu, pátrajícímu na začátku 20. století po nerostných surovinách, ukázali podivné obří kosti právě místní obyvatelé. Nepochybné je také to, že o fosiliích dobře věděli domorodci dávno před tím, než se zde objevili první Evropané. Podobně tomu ostatně bylo i na území dnešní Kanady, Spojených států Amerických, Jihoafrické republiky, Austrálie, Číny, Mongolska a možná i v některých částech Evropy (Itálie, Portugalsko).[7] Víme ale o dinosauřích zkamenělinách z Tendaguru před rokem 1900 ještě něco dalšího?

 

Před několika lety se k tomuto tématu vyjádřil německý historik Holger Stoecker, který tvrdí, že fosilie obřího rodu Giraffatitan neobjevili jako první němečtí paleontologové, ale místní obyvatelé, kteří tyto zkameněliny využívali při svých rituálních ceremoniích a evropské průzkumníky k nim přímo dovedli. Dále Stoecker uvádí, že o konkrétních představách Afričanů sice nic nevíme, o dinosauřích kostech v Tendaguru i na okolních lokalitách ale dobře věděli už před příchodem vědců.[8] A i když Evropanům zkamenělé kosti ukázali, neznamená to, že by si jich nevážili. Označovali je prý jako mafupa (což v jazyce kiswaheli, tedy svahilštině, znamená „velké kosti“) a pokládali je za svoje mali (ve stejném jazyce „jmění“ nebo „bohatství“). I proto byli údajně zpočátku velmi podezřívaví k úmyslům, které měli Němci s lokalitou Tendaguru.[9] Stoecker uzavírá, že by bylo vhodné zjistit, kolik z tehdejších představ, legend a ústních tradic ještě ve 21. století přežívá – a to jak z doby před-koloniální éry, tak i z doby samotných německých vykopávek, kdy byly na lokalitě zaměstnávány stovky domorodých dělníků.[10] Další zajímavý postřeh přinesl již v roce 1912 německý paleontolog Edwin Hennig, který se sám podílel na vedení vykopávek v Tendaguru. Ve své knize na toto téma uvádí, že v souvislosti s fosilními nálezy působí jako značně zajímavá skutečnost rozšířená legenda o obřím pravěkém zvířeti, kterou tradují prakticky všechny kmeny v distriktu Lindi.[11] Mohla snad tato pověst vzniknout na základě objevů fosilií obřích sauropodních dinosaurů?

 

Fotografie domorodého dělníka, najatého Němci na vykopávkové práce v Tendaguru během let 1909 až 1911. Místní však o dinosauřích kostech věděli mnohem dříve, než se na toto místo vypravili první Evropané. Kredit: Neznámý autor; Wikipedia (volné dílo).
Fotografie domorodého dělníka, najatého Němci na vykopávkové práce v Tendaguru během let 1909 až 1911. Místní však o dinosauřích kostech věděli mnohem dříve, než se na toto místo vypravili první Evropané. Kredit: Neznámý autor; Wikipedia (volné dílo).

Taková varianta se určitě nabízí, ale sám Hennig už před 110 lety nadšení trochu tlumil. Píše totiž, že průkazné dinosauří fosilie v době vykopávek nebyly místním známé a legendy tak mohou souviset spíše s náhodně objevovanými zvětralými zkamenělinami na povrchu. Hennig se také pokusil odhadnout dobu, před kterou legendy o obřím zvířeti (původci fosilních kostí) mohly vzniknout. Tento odhad založil na odchylkách v dialektech při pojmenovávání těchto objektů, a to v soudobém nářečí různých okolních kmenů. Označení jako majimwi, mazimwi nebo ma’ini dávají tušit, že to mohlo být už před hodně dlouhou dobou (snad v řádu staletí). Přesto se podle Henniga ani tato rozšířená legenda nestala univerzálně známou a povědomí o ní měli spíše jen někteří členové kmenů. Nakonec ani popis onoho legendárního netvora neodpovídal představám napříč různými kmeny – pro některé byl jakousi obří obdobou slona nebo nosorožce, pro další obludnou verzí krokodýla či lva a pro jiné zase člověku podobným obrem nebo příšerou zcela nepodobnou všem jiným živočichům. Tak jako tak, obeznámenost afrických kmenů s dinosauřími fosiliemi v Tendaguru je i v předvědeckém období prakticky jistá a nevyvratitelná.[12] Snad se o tomto zajímavém „dinosauřím folklóru“ z východní Afriky jednou dozvíme víc.


Napsáno pro weby OSEL a DinosaurusBlog.

 

Short Summary in English: In recent years it becomes more and more obvious that dinosaur fossil bones in the Tendaguru locality were well known to local tribes long before the arrival of Germans to this area in the beginning of the 20th Century. Local residents not just knew the bones, but also used them in their religious rites and in 1906 guided German explorers to the future famous paleontological localities.

 

Odkazy:

https://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2008/07/15/3793919.html

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/tendagurus-lost-world-36938870/

https://www.berliner-zeitung.de/en/how-the-berlin-natural-history-museum-is-tackling-its-colonial-past-li.155270

https://blogs.scientificamerican.com/tetrapod-zoology/gerhard-maiers-african-dinosaurs-unearthed/

https://en.wikipedia.org/wiki/Tendaguru_Formation


 

[1] Socha, V. (2016): Úvod k rozepsané a dosud nedokončené knize s pracovním názvem „Soumrak v Titanii“.

[2] Wolf-Dieter, H.; Bussert, R.; Aberhan, M. (2011). A blast from the past: the lost world of dinosaurs at Tendaguru, East Africa. Geology Today. 27: 101–106. doi: 10.1111/j.1365-2451.2011.00795.x

[3] Bussert, R.; Wolf-Dieter, H.; Aberhan, M. (2009). The Tendaguru Formation (Late Jurassic to Early Cretaceous, southern Tanzania): definition, palaeoenvironments, and sequence stratigraphy. Fossil Record. 12: 141–174. doi: 10.5194/fr-12-141-2009

[4] Viz například odkaz: https://www.theguardian.com/world/2018/may/17/germany-resists-returning-museum-exhibits-to-ex-colonies

[5] Viz např. odkaz: https://data.isiscb.org/isis/citation/CBB168836588/

[6] Mayor, A. (2005). Fossil Legends of the First Americans. Princeton University Press (446 str.).

[7] Xing, L.; Mayor, A.; Chen, Y.; Harris, J.; Burns, M. (2011). The Folklore of Dinosaur Trackways in China: Impact on Paleontology. Ichnos-an International Journal for Plant and Animal Traces – ICHNOS. 18: 213-220. doi: 10.1080/10420940.2011.634038

[8] Viz například odkaz: https://www.science.org/content/article/countries-demand-their-fossils-back-forcing-natural-history-museums-confront-their-past

[9] Biskup Thomas Spreiter, dopis Janenschovi nebo Hennigovi, datován 22. 7. 1910: Přírodovědecké muzeum v Berlíně (Historische Bild- und Schriftgutsammlungen, Pal. Mus., SII, Tendaguru-Expedition 5.2, p. 2.)

[10] Viz například odkaz: https://boasblogs.org/dcntr/the-brachiosaurus-brancai-in-the-natural-history-museum-berlin/

[11] Hennig, E. (1912). Am Tendaguru: Leben und Wirken einer deutschen Forschungsexpedition zur Ausgrabung vorweltlicher Riesensaurier in Deutsch-Ostafrika. Stuttgart: E. Schweizerbart (str. 134).

[12] Viz např. odkaz: https://geocollnews.wordpress.com/2021/08/03/tendaguru-a-decolonisation-perspective/

Datum: 01.04.2022
Tisk článku


Diskuze:

Legendy

Tomáš Novák,2022-04-02 13:08:51

Je vážně škoda, že tam nebyli i němečtí etnologové, kteří by podobně jako Adrienne Mayorová sbírali jejich legendy, pověsti a mýty. Asi bychom se hodně divili, co všechno už tehdy znali a kolik informací o těch fosiliích v předvědecké době chápali. To jsou lidé, kteří znají kosterní anatomii slonů, lvů a antilop naprosto perfektně, rozhodně by jim zkamenělé obratle, žebra, stehenní a pažní kosti apod. jurských dinosaurů neunikly. Třeba věděli, že to byla nějaká neznámá a dávno neexistující obří zvířata, která už se nikde nevyskytují...

Odpovědět

lidožrouti

Miroslav Heyduk,2022-04-02 10:36:11

...a mohou k nám přijít i lidožrouti z východu ?

Odpovědět


Re: lidožrouti

Tomáš Novák,2022-04-02 13:06:05

Prosím, bez politického podtextu...to sem (ani k jiným článkům na Oslovi) nepatří ;o)

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce







Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace