Epimenidés z Knóssu – muž boží, věštec, mytograf a astronom  
Divotvůrce z pořečtěné Kréty. Věštec, který věštil minulost, a přitom očistil Athény od moru. Reformátor mýtů, který poprvé zmiňuje „kosmické vejce“. Kupodivu taky autor nejstaršího řeckého pojednání v žánru epické astronomie, předlohy Arátových Jevů na nebi. To všechno v 6. století před n. l.

Představovat muže boží není snadný úkol, neboť sama jejich povaha si koleduje buď o nekritické vzývání, nebo spíš o totální odpis. S věštci to není o mnoho lepší. Zapisovatelé mýtů by mohli působit trochu odtažitěji, pokud ovšem nejde o radikální alternativce, což je tento případ. Útěchou nám nakonec budou fragmenty Epimenidovy astronomie. Ani tam nepůjde o kdovíjakou vědu, nicméně o docela rozumný a pěkný popularizující popis toho, co na obloze v průběhu noci a v průběhu roku vidíme, zvláště pokud jde o souhvězdí.

 

Muž boží

Fiktivní podoba Epimenida. Dřevořez z Norimberské kroniky, 1493. Kredit: Michel Wolgemut, Wilhelm Pleydenwurff, Wikimedia Commons. Public domain.
Fiktivní podoba Epimenida. Dřevořez z Norimberské kroniky, 1493. Kredit: Michel Wolgemut, Wilhelm Pleydenwurff, Wikimedia Commons. Public domain.

Tento titul není tak jednoznačně pochvalou, jak by mohlo vypadat. Označoval obzvláštní jedince, kteří se vymykali nejen z „normální“ společnosti, ale taky z obvyklého řeckého náboženství. Zaváděli novinky, mnohdy šokantní, nabízeli zasvěcení. Jako specifická kategorie pro typ osoby a fungování se termín užívá i v odborných pojednáních v naší době. V typickém případě je muž boží svými stoupenci uctíván jako bůh nebo aspoň výlučný zdroj božské pravdy, zatímco ostatní v něm spatřují namyšleného podvodníka nebo prostě mašíbla (zkratka Vladimíra Boreckého pro magory, šílence a blbce). Zhruba platí, že přijmout vše, co kterýkoli z mužů božích praví, vede jednoznačně do háje, ale že někteří z nich občas říkají taky zajímavé věci, které je škoda pominout. Některé z nich jsou úsměvné a přispívají spíše k pochopení jejich doby i lidského fungování v každé době, zatímco některé myšlenky některých mužů božích sehrály zásadní roli v rozvoji přírodovědy i filosofie. Nejznámějšími muži božími starší antiky byli Pythagorás a Empedoklés (viz článek Empedoklés před Darwinem).


Mužové boží zavádějí radikální novinky nejen náboženské a sociální, nýbrž i co do způsobu myšlení. Je krajně obtížné rozlišit, která myšlenková novinka je prvním výdobytkem nové racionality, a která pouze zahazuje i tu starou. Muž boží nám nechce ponechat možnost, abychom si z jeho nápadů vybrali něco objevného, aniž bychom plně propadli jeho kouzlu. Působí silou své osobnosti, k níž přidává dokonce zázraky. Bývá také divotvůrce. Někteří učenci 60. až 80. let 20. století (např. Walter Burckert) chápali muže boží jako příklady šamanských prvků v řeckém náboženství, nebo aspoň motivů příbuzných s šamanskými praktikami. Podobným problémům byl věnován už článek Kapka cizí krve v Řeckých žilách?), teď se obraťme k Epimenidovi.

 

Pocházel z Knóssu na Krétě. Byl Kréťan, i když nevíme, v jakém smyslu slova. Diogenés Laertios píše (I,109): „Rodem byl Kréťan z Knóssu, ale od Kréťanů se lišil typem úpravy vlasů.“ Možná další výstřednost. Každopádně mluvil a psal řecky, pěkně alfabetou. Měli bychom pojednat jeho život a dílo. Jenže máme problém, podle jeho stoupenců je synem nymfy. Muže boží těžko vměstnat do standardních kategorií, a Epimenidés je nejstarším z nich. Narodil se někdy v 7. století před n. l. a působil ve století následujícím, nevíme, zda jeho začátkem nebo výrazně později. Všichni autoři se shodují na jeho dlouhověkosti, přesto údaj o věku 157 let nebo ještě vyšším je těžko uvěřitelný. Diogenés Laertios cituje svérázný výklad délky jeho života (I,109):


Když ho jednou otec poslal na pastvinu pro ovci, odbočil v poledne z cesty a spal v nějaké jeskyni 57 let. Když pak vstal, hledal tu ovci, myslel si totiž, že spal jen chvíli. Když ji nenašel, vrátil se na pastvinu, a nalezl vše změněné a v držení kohosi jiného, až se úplně zmatený vrátil do města. Tam se u vchodu do svého domu setkal s lidmi, kteří se ho ptali, kdo je. Konečně nalezl mladšího bratra, tehdy již starce, díky němuž pochopil celou pravdu. Když se o tom dozvěděli v Řecku, pokládali jej za mimořádného oblíbence boha.“


Motiv pozastavení času při spánku v jeskyni najdeme v řadě legend a pohádek z různých dob. Bývá to i jakási forma sci-fi nebo fantasy, včetně příležitosti k sociální kritice. V daném případě možná jde o zveličení iniciační zkušenosti muže božího, na Krétě už Mínós chodil do horské jeskyně obnovit svou sílu. V Theopompově dílku Podivuhodnosti se dočteme, že ta dlouhověkost byla „opravdu“ zadrženým časem, neboť Epimenidés před koncem života „Zestárnul právě v tolika dnech, kolik let prospal.“ Diogenés Laertios referuje i starou demytologizaci (I,112): „Někteří však tvrdí, že nespal tak dlouho, ale že se na nějaký čas vzdálil sbírat byliny.“


Epimenidův život se stal součástí řady antických soupisů kuriozit, které byly v helénistické a římské době velice oblíbené. Například prý nejedl ani nevyměšoval: „Epimenidés dostal od Nymf jakýsi pokrm a uchovával jej ve volském kopytu. Požíval jej po malých dávkách, takže se nikdy nevyprazdňoval a nikdy ho nebylo vidět jíst.“


Tak už dost. Každopádně muž boží žil stranou od lidí a jinak než většina společnosti, vyznával jinou verzi náboženství. Přesto se občas pustil do veřejné činnosti typu očišťování nebo věštění. Není divu, že Epimenida se prý dovolával i Pythagorás.


Očišťování Athén

Když Athény sužoval mor, poslali pro Epimenida. Ten si prý počínal znamenitě. Podle Diogena Laertia (I,110): „Vzal černé i bílé ovce a přivedl je na Areův pahorek. Tam je nechal jít, kam by chtěly; pomocníkům však nařídil, aby každou z nich tam, kde si lehne, obětovali příslušnému bohu. Takto prý zlo ustalo. Dodnes je možné nalézt v athénských čtvrtích bezejmenné oltáře, připomínku tehdejšího usmíření.“

Pohled z Areopágu na Akropoli. Vlevo severní svahy, vpravo jižní svahy. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons . Licence CC 4.0.
Pohled z Areopágu na Akropoli. Vlevo severní svahy, vpravo jižní svahy. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons . Licence CC 4.0.
Svatyně Erinyí pod Areopágem, Athény. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Svatyně Erinyí pod Areopágem, Athény. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Areopág je skalnatý vršek hned vedle Akropole. Sídlil tam athénský soud a tehdy možná ještě i senát, nebo tam (po Solónově reformě) byla aspoň veřejně vyhlašována usnesení senátu, sídlícího už dole ve městě. Představa, jak stádečko ovcí slézá z Areopágu a rozptyluje se v místech nad Starou agorou a po nynější čtvrti Plaka (a na druhou stranu po jižních svazích Akropole), je roztomilá.


Památky, které v těchto místech zůstaly po Epimenidovu zásahu, nebo byly dodatečně postavené na jeho počest, popisuje antický cestopisec Pausaniás. Například v místech, kde je nyní Ódeion, prý stál „bronzový býk jakoby vedený k oběti, a je tu zobrazen sedící Epimenidés z Knóssu“ (I,14,4). Většina oltářů, připomínek tohoto očištění, však stála na severních svazích Areopágu a Akropole. Přímo na Areopágu prý Epimenidés „Athéňanům vztyčil oltáře Zpupnosti a Nestoudnosti“ (Kléméns Alex., Protreptikon 2,26,4). Pausaniás ovšem míní (I,28,5), že tak pouze pojmenoval dva „hrubé balvany, na kterých stojí žalobci a obžalovaní“ při soudu. Mužové boží rádi přejmenovávají předměty, aby se nazývaly „správně“. Pak popisuje svatyni, která se nachází malinko pod Areopágem. U skalní rozsedliny je tam svatyně Erinyí, tedy bohyň pomsty, které se rodí z kapek nespravedlivě prolité krve. Aischylos to místo líčí jako temné, vlhké a nepřívětivé. (Koncem 20. století navíc zapáchající, protože si tam odskakovali turisté, proudící davově po cestě kolem.) Podle Plútarcha (Solón 12) tam došlo k masakru „kylónské poskvrny“, kterou se pak snažil urovnat Solón. V blízkosti jsou i připomínky na kázání Pavla z Tarzu. Každopádně bylo Epimenidovo krátké působení v Athénách spojeno s Areopágem, podobně jako mnohem později působení Pavla z Tarzu. To odstartovalo řetěz konstruovaných spojitostí mezi oběma muži.


Většina autorů datuje Epimenidovu návštěvu Athén do první dekády 6. století před n. l., a uvádí k tomu věrojatně působící detaily. Jenže už Platón (Zákony I; 642d) je datuje do poslední dekády téhož století. Na některé ze stran je skrytá schválnost, které nerozumíme.

Podle drsnější verze byla k očištění Athén potřeba smrt dvou mladíků, prý dobrovolná oběť homoerotické dvojice z lásky k obci. Pravděpodobněji působí ta ovčí verze.


Věštění minulosti

Věštilo se různě. Výsostné způsoby věštění spoléhaly buď na povahu věštného místa (Dódóna), případně taky na specifický rituál, díky němuž skrze člověka promlouvá bůh (Apollón skrze pythii v Delfách). Apollón míval i své oblíbené věštce (mytický Teiresiás)… Muž boží občas věštil jen tak. Byl přece muž boží.


Epimenidés je zmiňován jako ten, kdo věští minulost! Toto neočekávané pojetí věštění dokládá sám Aristotelés (Rétorika III,17; 1418a21):

Vždyť co už nastalo, to mohou věštci docela vědět, jak pravil Kréťan Epimenidés, neboť nevěštil o budoucnosti, nýbrž o minulosti, která je také nezjevná.“


Ono to nemusí být tak divné, jak vypadá. Věštění budoucnosti se opíralo o „znaky“, rozumění minulosti také. Jedna věc je o minulosti cosi vědět, jiná je, jí rozumět co do jejího smyslu a kontextů. Právě ty většinou zůstávají nezjevné, aniž by v tom vždy musel být záměr. Epimenidés se vlastně pasoval do role interpretujícího historika. Šlo mu spíše o význam než o to, „jak to bylo opravdu“.


Podle jedné z verzí prý mor spojil s tzv. „kylónskou poskvrnou“, tedy s krvavou epizodou athénské politiky někdy kolem roku 633 před n. l. Dávno už nešlo o hledání viny a případné trestání viníků. Navíc nad pojetím viny tehdy převažovalo pojetí poskvrny. Tu bylo třeba očistit. Ne soudním procesem, ne politickým prohlášením, ne nějakým ekonomickým vyrovnáním, nýbrž rituální akcí, která ji měla smýt.


Kréstské mýty, nebo spíš kritika a inovace mýtů

Epimenidovi je přičítána řada spisů, zachovaly se však jenom zlomky. Je pravděpodobné, že názvy spisů jsou dodatečně vymyšlené, ale odrážejí jejich obsah. Nejsou to ovšem prosté zápisy krétských mýtů, nýbrž zásadní inovace mytologie, značně odchylná alternativa k Hésiodově Theogonii (viz článek Hésiodova Theogonie). Klíčem k porozumění je, že Epimenidés chce, co by prorok a muž boží, napravit náboženské a morální poměry na Krétě, které byly podle něho zoufalé. Proroci nejen utěšují, ale také kritizují, tepou i do vlastních řad soukmenovců.

Vajíčko zdobené zlatem, jako nádobka, nález z Kamarské jeskyně, asi 1900-1700 před n. l, Archeologické muzeum Hérakleion, skříň 23. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Vajíčko zdobené zlatem, jako nádobka, nález z Kamarské jeskyně, asi 1900-1700 před n. l, Archeologické muzeum Hérakleion, skříň 23. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
ajíčka votivní, terakota a mramor. Ze svatyně pod širým nebem nebo votivní jámy, Olous (Elounda), 700-400 před n. l. Archeologické muzeum Ag. Nikolaos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
ajíčka votivní, terakota a mramor. Ze svatyně pod širým nebem nebo votivní jámy, Olous (Elounda), 700-400 před n. l. Archeologické muzeum Ag. Nikolaos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Epimenidovo líčení začátku rození bohů (theogonie) vypadá takhle (zlomek B 5):


Ze Vzduchu a Noci se zrodil Tartaros (…), a z nich (všech?) dva Titáni, z jejichž spojení vzniklo vejce.“


Máme tu nejstarší řeckou zmínku o původu všeho dalšího z vejce, prototyp představy „kosmického vejce“! Pochází ta představa z dávné Kréty, nebo úplně odjinud, nebo z Epimenidovy „přehřáté“ mysli? Na Krétě po ní není ani stopy, nejen v textech, ale ani ve výtvarných zpodobněních. Nějaké mramorové makety vajec se sice najdou, podobně jako nádobky z ozdobených vajec, ale nic z toho nenasvědčuje nějaké výsadní roli, nevybočuje to z výskytu všemožných jiných věcí. (To bychom pak mohli usuzovat třeba na zásadní mytologickou roli želvy, těch je tam ještě víc.) Pokud by si to vymyslel Epimenidés sám, pak těžko vysvětlit, jak se ona představa stala později docela vlivnou alternativou. Nevíme, odkud to vejce vzal. Nemuselo jít doslova o vejce, byť třeba obrovské, ale třeba o vejce jako znak „biologicky“ zplozené struktury světa, výrazně kulově symetrické, s asymetrií nahoře/dole. Každopádně o století později athénský komik Aristofanés tento „vaječný mýtus“ zesměšňuje v komedii Ptáci. Považuje jej za orfický a Epimenida nezmiňuje. Jak by mohli orfici souviset s Epimenidem nebo s jeho neznámými prameny, to nikdo netuší. V mnohem pozdější antice je mýtus o kosmickém vejci součástí alternativních theogonií, zvláště orfických. Dočkal se také obliby v nové době, popularizoval jej např. Robert Graves (1895-1985). Je to emočně silná představa, s analogiemi v řadě různě starých kultur. V Řecku je to dáreček muže božího.


Epimenidés měl utkvělou představu, že lidé ctí chybné mýty. Proto zaváděl mýty ještě zvláštnější, zatímco jindy se vyjadřoval jako racionalistický kritik mýtů. Především šlo o silně pochopenou Diovu věčnost. Epimenidés se ohrazoval proti tradicím o Diově hrobu na Krétě na hoře Iúktás a snad i leckde jinde, neboť Zeus je přece věčný. Krétské verze řeckých mýtů jsou opravdu odlišné tím, že Dia zařazují do životního cyklu (Zeus Krétagenés). Právě tento krétský vliv na obecné řecké náboženství chce Epimenidés vymýtit! Jeho pojetí věčnosti se vymyká tomu, co je v archaické době obvyklé, a předjímá pozdější metafyzické spekulace o věčnosti (garantované logickou identitou). Distance od krétských verzí řeckých mýtů je také jedním z motivů jeho výroku: „Kréťané jsou vždycky lháři, zlé bestie a břicha líná“, z něhož se časem vyvinul logický paradox „Kréťan“, alias „Lhář“ (viz článek Lžou Kréťané všichni a pořád?).


Další ukázkou Epimenidovy kritiky populárních mytických představ je polemika s lidovou verzí centrální role Delf: „Uprostřed země ani moře totiž není pupek; je-li snad nějaký, je zřejmý bohům, však nezjevný smrtelníkům.“ Epimenidés nehledá střed na Zemi, vidí totiž osu všech proměn na nebi.


Astronomická epika a tradice epické astronomie

Fiktivní podoba Homéra ve stylu fiktivní podoby Epimenida, nebo naopak. Každopádně jedna ze standardních verzí téměř maškarních přeznačení ve fiktivních portrétech. Římská kopie řecké práce z rané klasické doby, z 5. století před n. l. Glyptothek München, inv. 273. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.
Fiktivní podoba Homéra ve stylu fiktivní podoby Epimenida, nebo naopak. Každopádně jedna ze standardních verzí téměř maškarních přeznačení ve fiktivních portrétech. Římská kopie řecké práce z rané klasické doby, z 5. století před n. l. Glyptothek München, inv. 273. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.

Epimenidés není astronom ve vědeckém smyslu slova, jako jimi budou třeba Thalés a Anaximandros; později Metón, který sladil lunární a solární kalendář; nakonec pak pythagorejští a naopak zase skeptičtí astronomové. Jeho stylu astronomie se říká „epická“, neboť navazuje na tradici homérského a Hésiodova popisu hvězdného nebe, s motivací orientační, poetickou a symbolickou. (Viz článek Achilleův štít jako symbol struktury světa.) Nebyl by to však muž boží, kdyby to nedělal po svém. Poetický popis dějů na nebi má roli nové a poněkud racionálnější mytologie, která zastiňuje tu tradiční. Málem bychom Epimenida jako astronoma pominuli, nebýt toho, že se na něho v helénistické době odkazuje Arátovovo dílo Fainomena (Jevy na nebi, doslova Úkazy). Arátos (315-240 před n. l.) se soustředí na popisy souhvězdí, včetně jejich denního a ročního běhu. Jeho dílo je vlastně předchůdcem barokních výpravných hvězdných atlasů i pozdějších populárních příruček orientace na obloze, v nichž má mytologie roli poetickou a mnemotechnickou.

 

Už v homérských eposech je cirkumpolarita Vozu popsána poeticky, leč přesně: „Točí se a na témže místě stojí“, nikdy nezapadá, „koupelí Ókeanových sám jediný účasten není“; je jaksi o to více nebeský. Arátos svůj spis uvádí analogií mezi Diem a spolehlivostí nebeské osy, symetrií oběhů kolem nebeského pólu (Fainomena 1–21). Toto téma je možná dědictvím Epimenida. Arátos vykládá jev cirkumpolarity a pak popisuje cirkumpolární souhvězdí. V archaickém Řecku to byly pouze obě Medvědice (mluvilo se o nich v duálu) a Drak, neboť nebeský pól byl tehdy díky precesi v souhvězdí Draka; k tomu jižnější poloha pozorovatelů, takže užší cirkumpolární okruh.


Arátův popis je ovšem oproti homérskému mnohem konkrétnější a přímo vědečtější, plný astronomických detailů a opřený o teorii. Právě teorii nebeského pólu jako myšlené osy otáčení propojuje s mytickým tématem Medvědic, k čemuž mu slouží citát Epimenida o souhvězdích Medvědic, které tančí kolem pólu (zlomek B 22, Fainomena 30-35):

(...) A je-li tomu tak, / pak úradkem velkého Dia vstoupily na nebe z Kréty / za to, že jej tehdy, když byl maličký, uložily / ve vonící Ídské jeskyni poblíž hory Dikté, / a celý rok o něho pečovaly, / zatímco diktyjští Kúréti klamali Krona.


Medvědice jsou zvěčněny na nebi. Otáčejí se (v té době) kolem místa v souhvězdí Draka. Nebeský pól reprezentuje věčného Dia.

Souvislost s Diovým pobytem v jeskyni Psychro (viz Kultovní jeskyně minojské Kréty) má u Aráta (163n) také další citát Epimenida (zlomek B 21), totiž při popisu nejjasnější hvězdy souhvězdí Vozky. Tou je „Koza“, Aix, novodobě Capella, což je latinky „Kozička“:

Posvátná Koza, o níž je zvěst, že přidržela vémě Diovi; / Loketní Kozou ji zvou věštci Dia.


Proč „Loketní“? Asi proto, že je na lokti vozky, podle něhož se souhvězdí jmenuje. Tím je mytický athénský král Erechtheus. Identifikace Loketní Kozy s kozou Amaltheiou (která podle jedné verze mýtu kojila malého Dia) je zřejmá. Navíc se Epimenidés pochlubil, že sděluje něco, co znají jen věštci Diovi.


Je také otázkou, zda pro Epimenida jsou mytické děje spíše jen mnemotechnickou připomínkou dějů na obloze, jako tomu bude u Aráta; nebo zatím pravděpodobněji naopak, chápe oblohu jako všem viditelnou manifestaci mýtů, navíc uchráněnou od iracionalit.


Dovětek pro detailisty: Zdánlivě malicherné problémy kategorizací

Epimenidés býval přidáván také k Sedmi mudrcům. To je samozřejmě nesmysl, nejen proto, že kategorii Sedm mudrců Platón definoval výčtem. Mudrci jsou spojeni se sapienciální tradicí, ne s mýty, a rozhodně ne s inovacemi mýtů. Představují jiný žánr i jiný typ působení (tedy odlišný diskurz).


Oproti Platónovým Sedmi mudrcům zavedl Aristotelés jinou kategorii: mytografy, tedy formálně vzato zapisovatele mýtů, reálně spíše mytologické alternativce. Aristotelés, jindy brilantní logik, zavedl tuto kategorii ne zrovna logicky čistě. Kdyby v ní měli být staří zapisovatelé mýtů, musel by tam být především Hésiodos. Ten tam není, evidentně jde o autory dalších generací, reagující na Hésioda, jehož pojetí se Aristotelovi hrubě nelíbilo. Dostaly se tam však i postavy mytické, Orfeus a Linos. Jednou se to tak zavedlo a edice to po tisíciletí tradují. Tak byl Epimenidés jakožto „mytograf“ zařazen mezi „presokratiky“, resp. „předchůdce“ (jak říkal Aristotelés), totiž předchůdce Aristotela.


Literatura

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna 1995, s. 74-77.

Arátos: Jevy na nebi, přeložil Radislav Hošek. V: Hvězdy, hvězdáři, hvězdopravci, ed. Jan Kalivoda. Praha: Antická knihovna 1986, s. 39-57.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010, s. 132-140.

Epimenidés na mém starém webu www.fysis.cz.

Datum: 09.07.2022
Tisk článku


Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán

Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace