Kde jenom nahou, kde, Praxitelés mě zřel?  
Afrodítin povzdech v Pseudo(?)-Platónově epigramu ilustruje dobové rozpaky nad Praxitelovou sochou z let 360 až 340 před n. l. Byl to snad první ženský akt, a hned bohyně. Dílo se rychle stalo velice slavným. Byla to nejvýtečnější socha na světě, jak napsal Plinius?

Zatím jsem řecké sochařství představil zastarale, nerovnoprávně a falokraticky: nazí mladíci, ale jen a jen oblečené dívky! Taková ovšem byla řecká archaická doba, ba ještě většina doby klasické. Tak pro jednou přeskočím do pozdní klasické doby, abych nastolil genderovou rovnováhu. A nebudou to žádné poběhlice, nýbrž sama bohyně a v životní velikosti! Překvapení z této výtvarné novinky vyjádřil už Pseudo(?)-Platónův epigram 23 (v překladu Františka Novotného):


Pafijská Afridíté kdys do Knidu přes moře přišla, / vlastní podobu svou v městě tom spatřiti chtíce. / Když si na vidném místě tu sochu prohlédla, řekla: /

Kde jenom nahou, kde? Praxitelés mě zřel?“ /

Neviděl Praxitelés, co vidět se nemá, však dláto / ji vytesalo tak, jakou ji Arés chtěl mít.


Stručnější verze se stejnou větou bohyně je v epigramu 24. Teď se nebudeme zabývat problémem autorství citovaných veršů, nýbrž sochou, kvůli které prý bohyně opustila své rodiště v kyperském Pafu a vydala se na cestu do Knidu, na jihozápadní pobřeží Malé Asie. Afrodíté se ráda druží s lidmi, takže sdílí i lidskou zvědavost. Pomineme také dovětek epigramu, narážející na to, že milencem bohyně provdané za Héfaista je krom Herma hlavně běsnící Arés. Ostatně, Praxitelovo dláto prý bylo vedeno spíše tvary bohaté hetéry Fryné, žijící v Athénách, která byla jeho dlouholetou přítelkyní; nakolik můžeme věřit zmínce v díle Athénaia z Naukratidy v 2. století n. l. Athénaios a Plútarchos také tvrdí, že se vlastně jmenovala Mésareté, a že Fryné (Ropucha) je přezdívka, kterou dostala v Athénách. Trochu delší pojednání o této soše se zachovalo jen u Plinia Staršího v díle Naturalis historia z roku 77 n. l. Tento latinský autor bohužel není z nejspolehlivějších, leč vybírat si nemůžeme.

 

Praxitelova Afrodíté, tedy Afrodíté z Knidu

Praxitelés patří k nejvýznamnějším sochařům sklonku řecké klasické doby. Narodil se v Athénách kolem roku 395 před n. l. do sochařské rodiny, takže na mramorových plastikách pracoval už od raného mládí, jeho synové pak taky. Až na výjimky však jeho sochy známe jen z helénistických replik a nejčastěji až z římských kopií.

Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: José Luiz Bernardes Ribeiro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: José Luiz Bernardes Ribeiro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: José Luiz Bernardes Ribeiro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: José Luiz Bernardes Ribeiro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Někdy kolem roku 350 před n. l. dostal zakázku z ostrova Kós ve východní Egeidě, aby zhotovil sochu Afrodíty v přibližně životní velikosti. Praxitelés prý udělal sochy hnedle dvě, aby si tamní měšťané vybrali. Obě byly z parského mramoru a jemně polychromované. Jedna však byla tradičně oděná, asi nepříliš, zatímco druhá nikoli. Nějakou textilii u sebe měla, ale jen jako drapérii, o kterou se opírala, kvůli stabilitě sochy. To souvisí s tradicí zobrazování po koupeli, v případě Afrodíty možná po vyplavání z moře u Kypru, neboť v tomto moři se bohyně zrodila.


Ostrované si vybrali oblečenu bohyni, leč ta neoděná nepřišla nazmar, zakoupilo ji řecké město Knidos. Vystavili ji v malém chrámu tak, aby ji návštěvníci mohli vidět ze všech stran, „na vidném místě“, jak praví epigram. Už od archaické doby se sochy dělaly tak, aby se mohly prohlížet z různých úhlů, byť u některých byl určitý úhel pohledu privilegovaný, počítalo se s určitým umístěním. V Knidu tedy Afrodíté stála nejen nahá, ale také vystavená okukování odkudkoli. Jediným omezením lidské zvědavosti je cudné gesto pravé ruky, které malinko komplikuje výhled přímo do klína bohyně. Samozřejmě je to spíše vtipný Praxitelův kalkul, plně v duchu Afrodíty, hra s naznačeným skrýváním, s cudným reflexem. Kontext chrámu ovšem nabádal ke slušnému chování, přibližně jako dnes v galerii, nikoli jako v hanbinci. (Knidos není Korint, kde byla v Afrodítině chrámu na Akrokorintu, vysoko nad městem, pěstována sakrální prostituce, v Řecku asi jenom tam.) Socha se rychle stala velice slavnou a lákala četné návštěvníky. Bylo to cosi mezi uměleckou novinkou a mírně opovážlivou pouťovou atrakcí. Na konci antiky se dostala do Konstantinopole, pro svou sbírku ji získal Lausos, milovník antického umění, roku 475 n. l. však zanikla při požáru.


Plinius píše (36,5,20), že „nejznamenitější dílo, a to nejen Praxitelovo, nýbrž na celém okrsku zemském je Venuše na ostrově Knidu, kam se mnozí plavili jen za tím účelem, aby sochu spatřili“. Vypráví také legendu, že jeden mladík se do sochy zamiloval, dokonce se na noc zavřel v chrámu a pokusil se s ní pomilovat „a zanechal na ní skvrnu jako doklad své touhy“. To by bylo úplně mimo meze slušnosti chování v galerii i v chrámu, ale nejspíš je to jen dodatečný (aitiologický) výklad fleku trochu jiného odstínu mramoru na těle bohyně.

 

Co udělal kopista Praxitela a co raně novověký umělec

Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
Afrodíté z Knidu. Římská kopie Praxitelova díla, jak ji restauroval Ippolito Buzzi (1562-1634). Museo nazionale romano di palazzo Altemps v Římě, Inv. 8619. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.

Už u první dvojice obrázků je v jejich popiskách poctivě přiznáno, že jde o výsledek práce Ippolita Buzziho. Teď máme pohledy zblízka. Z této římské mramorové kopie Praxitelova díla se zachoval jenom trup a stehna. Všechno ostatní, tedy hlava, paže, nohy a podpěra (drapérie a džbán), je dílem „restaurátora“ v raném novověku. Tak se to tenkrát dělalo. Někdy je to šílené, ale zrovna na této soše je kus poctivě odvedeného pokusu o rekonstrukci.

Na této zmenšené verzi z římské doby obnovil Joseph Nollekens na konci 18. století snad jen paže. Nález z Ostie, rozměry 107 x 33 x 35 cm. Britské muzeum, GR 1805,0703.16 (socha 1577). Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Na této zmenšené verzi z římské doby obnovil Joseph Nollekens na konci 18. století snad jen paže. Nález z Ostie, rozměry 107 x 33 x 35 cm. Britské muzeum, GR 1805,0703.16 (socha 1577). Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Na této zmenšené verzi z římské doby obnovil Joseph Nollekens na konci 18. století snad jen paže. Nález z Ostie, rozměry 107 x 33 x 35 cm. Britské muzeum, GR 1805,0703.16 (socha 1577). Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Na této zmenšené verzi z římské doby obnovil Joseph Nollekens na konci 18. století snad jen paže. Nález z Ostie, rozměry 107 x 33 x 35 cm. Britské muzeum, GR 1805,0703.16 (socha 1577). Kredit: Dorieo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Můžeme si to porovnat s jinou „kompozitní“ sochou s podobnými dějinami. Celek, který vidíme, vytvořil koncem 18. století Joseph Nollekens. Působí věrohodně, přestože „restaurátor“ se zachovanou zmenšenou kopií Praxitelovy sochy moc neřídil. Prý jí chyběly pouze ruce, ale měla je nejspíš jinak než originál. Muzejní popiska upozorňuje: „Mírný výstupek na bradě naznačuje, že v originále (tedy ve zmenšené římské verzi) bohyně zvedala levou ruku a dotýkala se prsty tváře.“ Britský sochař nejspíš nastudoval různé zachované verze a pokusil se o rekonstrukci Praxitelova originálu, byť materiálně z tohoto římského torza, ale na zachovaný obličej nesahal. Oni totiž v helénistické i římské době málo rozlišovali mezi přesnou sochařskou kopií a verzí až variací na téma daného díla. Zachované fragmenty takových „kopií“ vedou k jednomu zdroji až po detailním srovnávání.

 

Torza antických verzí a variací

Mírně zmenšená římská kopie Afrodíty z Knidu. Musée Royal de Mariemont, Morlanwelz, Belgie. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mírně zmenšená římská kopie Afrodíty z Knidu. Musée Royal de Mariemont, Morlanwelz, Belgie. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mírně zmenšená římská kopie Afrodíty z Knidu. Musée Royal de Mariemont, Morlanwelz, Belgie. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mírně zmenšená římská kopie Afrodíty z Knidu. Musée Royal de Mariemont, Morlanwelz, Belgie. Kredit: Romaine, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Torz římských kopií, verzí a variací tohoto Praxitelova díla je hodně desítek a mají různou úroveň. Jedno zde ukazuji v syrové podobě, jak se zachovalo. V tomto případě přidal římský kopista na vršek drapérie maličkého spícího Eróta. Tak zdětinštělé pojetí Eróta by Praxitela ještě nenapadlo, při rekonstrukci by musel pryč.

Pozdně helénistická kopie Afrodity z Knidu, mramor, výška 52,5 cm. Na levém stehně jsou zbytky prstů pravé ruky, kterou měla v gestu cudnosti před tělem. Walters Art Museum (Baltimore, USA) 23.217. Kredit: by the Walters Art Museum, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Pozdně helénistická kopie Afrodity z Knidu, mramor, výška 52,5 cm. Na levém stehně jsou zbytky prstů pravé ruky, kterou měla v gestu cudnosti před tělem. Walters Art Museum (Baltimore, USA) 23.217. Kredit: by the Walters Art Museum, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Hlava ženy, alias hlava Afrodíty z Knidu typu „Afrodíté Kaufmannova“, výška 35 cm, hrubozrnný maloasijský mramor, 150 před. n. l. Louvre, Ma 3518. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlava ženy, alias hlava Afrodíty z Knidu typu „Afrodíté Kaufmannova“, výška 35 cm, hrubozrnný maloasijský mramor, 150 před. n. l. Louvre, Ma 3518. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Specifickou eleganci helénistického sochařství představuje další torzo zmenšené kopie Praxitelova díla chované ve Walters Art Museu. Sochy z oné doby (kolem 200 před n. l.) dovedou působit přitažlivě. Ze srovnatelné doby pochází také hlava Afrodíty z Knidu chovaná v Louvru. Nejde nasadit na torzo z mnoha důvodů, navíc je v přibližně životní velikosti. Historici umění rozlišují řadu různých typů antických „kopií“ Praxitelovy sochy.

 

Co je divného na zobrazení nahé bohyně?

V dobách před Praxitelem přibližně platí, že bohové a muži se mohou zobrazovat nazí, zatímco bohyně a ženy nikoli. Je to však jen přibližné orientující pravidlo, žádný přírodní zákon, je z něho ještě víc výjimek než z gramatických pravidel. Od nejstarší doby se v Řecku kontinuálně potkávají drobné plastiky nahých bohyň orientálního typu, analogických Afrodítě. Mezi plastikami v daidalském stylu z řecké Kréty vzácně najdeme i velké reliéfy nahé bohyně, dokonce poměrně vyzývavě zpodobené. Přesto nejde o porno, nýbrž o ryze sakrální záležitosti, navíc v rámci patrně nijak explicitně sexuálního kultu. Prostě jako znak jedné z dimenzí božství. Zčásti je to tím, že na řeckém východě a v zeměpisně okrajových oblastech řeckého světa se ono pravidlo zobrazování občas invertuje. K tomu přistupuje vliv syrských a kanaánských podob bohyň plodnosti, z valné části zbavených drsnosti tamních kultů. Také na ryze řeckých vázových malbách se časem objevují nahé bakchantky a hetéry nebo pornai (hrubší prostitutky, většinou v komických scénách); necelých sto let před Praxitelem také scény lázně a oblékání (viz Sex a erotika v řecké antice). Umělecký ženský akt tedy má jakési starší předlohy, ale přísně vzato začíná až tímto Praxitelovým dílem, zvláště pokud jde o sochy.


Zobrazování odhaleného těla žen a dívek bránil princip, že „tajemství zůstává skryto“, má-li zůstat tajemstvím. Zvláště v Artemidině kultu je právě tato skrytost tajemství velice zjevná. Kdo ji ve volné přírodě spatřil při koupeli, nepřežil. Volnější to bylo s nymfami a něco úplně jiného jsou bakchantky, tedy lidské ženy běsnící na počest Dionýsa, ovšem v patřičný svátek. Afrodíté je jednou z velkých bohyň, ale od Artemidy ji odlišuje právě její vztah k lidem a k sexu. Není divu, že se její nahé podoby vždy vyskytovaly, přinejmenším okrajově, a že postupem času došlo na umělecký akt. Ostatně, Pseudo(?)-Platónův epigram se nijak moc nepohoršuje, spíš se diví, asi v narážce na příběh o krvavém trestu za spatření koupající se nahé Artemidy. Nebo v narážce na to, že dokonalost díla není odvozena jen od hetéry Fryné.


Naše doba obnovené pruderie má nový problém. Nezobrazil Praxitelés redukci ženy na objekt mužského chtíče? Mohl bych se zaklínat frázemi o umění a kráse, na nichž mnoho je. Jenže právě k Afrodítě patří také křehké pomezí zmíněné redukce, i když jako spíše krajní případ mnohem obecnější estetiky, obecnějšího prožitku.

 

Pokus o kritické scelení kopií díla

Sádrový odlitek dodatečně scelené Afrodíty z Knidu. Galerie antického umění v Hostinném, inv. č. 597. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sádrový odlitek dodatečně scelené Afrodíty z Knidu. Galerie antického umění v Hostinném, inv. č. 597. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Neoděné Praxitelově Afrodítě se v interiéru bývalého kostela naskýtá výhled na výkvěty řecké mytologie. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Neoděné Praxitelově Afrodítě se v interiéru bývalého kostela naskýtá výhled na výkvěty řecké mytologie. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zajímavý pokus o scelení zachovaných torz kopií Praxitelova díla umožňují sádrové odlitky. Jeden takový máme i u nás, v Hostinném, viz článek Nenápadný půvab a užitek sádrových odlitků. Hlavu „Kaufmannova typu“ Afrodíty chovanou v Louvru spojil s tělem z vatikánských sbírek prof. Klein. Plastika je v životní velikosti, i s podstavcem je 205 cm vysoká. Umístění opěrné drapérie nad velkou nádobou evokuje dojem, že ztvárnění navazuje na tradici koupelnových scén na červenofigurových vázových malbách. Je otázkou, zda by se (v duchu citovaného epigramu) v tomto díle Afrodíté poznala tak samozřejmě, jako v Praxitelovu originále. Možné rozpaky bohyně by šly na vrub spíše kvalitě římské kopie.

 

Polooděné a nahé sochy Afrodíty

Průběh zpodobňování Afrodíty bohatě vydá na samostatné téma, takže jenom předběžně. Praxitelova socha byla natolik slavná, že se dostala i na mince, dokonce v římské době. Ovlivnila také cudnější verze zpodobnění této bohyně, které pak jsou odvázanější. Příkladem je slavná raně helénistická socha Afrotídy Rhodské, asi také kultovní. Nejznámějším příkladem je ovšem trochu míň kurážná Afrodíté z Mélu z konce 2. století před n. l., kterou kdysi v Louvru chtěli mermomocí získat, v domnění, že jde o další Praxitelovo dílo, viz článek Venus de Milo. Cynik by poznamenal, že je to Afrodíté v negližé, zatímco ta Praxitelova byla bez negližé.

V pozdější antice se menší sochy nahé Afrodíty stanou dekoracemi v salonech bohatých měšťanů a také v městských parcích, podobně jako sochy nahých nymf. Pěkným příkladem je malá socha koupající se Afrodity z 1. století před n. l.

 

Nejslavnější nebo nejkrásnější socha?

Posouzení ponechávám na čtenáři. Ne formou hlasování, ale na každém jednotlivě. Neznám žádné obecné kritérium, natož „objektivní“, navíc to kromě osobního vkusu závisí taky na specifikaci žánru a stylu. Prostě dle libosti, ad libidum. Plinius si ovšem takové starosti nedělal a vyjádřil se jednoznačně. Omluvou mu je, že v jeho době a prostředí se všemožná „nej“ tuze oceňovala. Současným extrémem podobných snah jsou internetové výčty občas i děsivých „nejslavnějších“, „nejkrásnějších“ nebo „nejúžasnějších soch, které musíte vidět“ s přibaleným malwarem, takže nepotěším s linky. To Praxitelovo dílo přece jenom mělo něco do sebe, navíc pohnulo výtvarnou tradicí. Založení nebo proměna žánru je znakem skutečně silného autorství, také na úrovni diskurzu. To je skoro objektivní kritérium, ne však krásy. Praxitelés prostě nebyl žádný břídil, uměl dát život mramoru i výtvarným kategoriím.

 

Literatura

Platón: Epinomis. Praha: Laichter 1942, s. 226. (Nebo v jiných vydáních pseudoplatonik.)

Plinius Starší: Kapitoly o přírodě, přeložil František Němeček. Praha: Antická knihovna 1973, s. 291-292.

Kategorie fotografií Aphrodite of Cnidus na Wikimedia Commons.

Datum: 30.12.2022
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz