Zemské jádro je zřejmě obklopeno pradávným dnem oceánu  
Síť seismických stanic v Antarktidě přispěla k odhalení pozoruhodné vrstvy v zemských hlubinách, na rozhraní zemského pláště a vnějšího jádra. Vrstva ULVZ (Ultra-low velocity zone) je v porovnání s tradičními vrstvami zemského nitra velmi tenká. Její mocnost je jen asi 5 až 40 kilometrů. Má podobu podzemních pohoří a zřejmě jde o dávnou oceánskou kůru s dnem oceánu, která klesla do hlubin v subdukčních zónách.
Skenování zemského nitra. Kredit: Edward Garnero & Mingming Li / Arizona State University.
Skenování zemského nitra. Kredit: Edward Garnero & Mingming Li / Arizona State University.

Seismologové se činí. Nasazují více přístrojů, které detekují více seismických vln. Výsledkem je, že se poslední dobou dozvídáme velmi zajímavé věci o zemském nitru. Výzkumný tým vedený odborníky americké University of Alabama nedávno využil globální seismické zobrazování vnitřku Země a odhalil pozoruhodnou hustou a zároveň tenkou vrstvu na pomezí zemského pláště a jádra. Zřejmě jde o dávné oceánské dno, které kleslo do hlubin.

 

Samantha E. Hansen. Kredit: University of Alabama.
Samantha E. Hansen. Kredit: University of Alabama.

Odborníci tušili, že tam něco takového je, ale doposud znali jen izolované kusy této vrstvy. Ponořila se velmi dávno, kvůli tektonickým pohybům. Nese označení ULVZ (Ultra-low velocity zone), má vyšší hustotu než spodní vrstvy zemského pláště a zpomaluje seismické vlny, které prolétají vnitřkem Země.

 

Jak říká vedoucí výzkumu Samantha Hansen, dnešní seismické výzkumy poskytují pohled do nitra Země ve velmi vysokém rozlišení.

 

Instalace vybavení seismické stanice v Antarktidě. Kredit: Lindsey Kenyon.
Instalace vybavení seismické stanice v Antarktidě. Kredit: Lindsey Kenyon.

Ukazuje se, že vnitřek naší planety je mnohem komplikovanější, než jsme si ještě nedávno mysleli. Důkazem toho je i odhalení celé zmíněné vrstvy týmem Hansenové, která se nachází v hloubce asi 2 900 kilometrů, v místech, kde zemský plášť přechází do vnějšího jádra.

 

Klíčovou roli ve výzkumu sehrála síť 15 seismických stanic, které Hansenová se svými spolupracovníky instalovala v Antarktidě. Stanice sbíraly seismická data po dobu 3 let. Tato síť využívala seismické vlny zemětřesení, která se v té době udála a vytvářela detailní sken zemského nitra.

 

Nakonec získali obraz zmíněné vrstvy na pomezí zemského pláště a vnějšího jádra. Její mocnost je jen pár desítek kilometrů, což velice málo ve srovnání s tloušťkou zemského pláště nebo zemského jádra. Výraznou vlastností této vrstvy je, že v ní velmi zpomalují seismické vlny, což vedlo k jejímu názvu.

 

Badatelé jsou přesvědčeni, že vrstva ULVZ představuje bývalou oceánskou kůru s dnem dávného oceánu, která klesla k rozhraní mezi pláštěm a vnějším jádrem. Dno oceánu se přitom dostává do hlubin v subdukčních zónách, kde se střetávají tektonické desky a jedna z nich se zasouvá pod druhou. Tato vrstva má podobu podzemních „pohoří,“ která se tyčí do výšek 5 až více než 40 kilometrů. Dotyčná podzemní pohoří přitom mohou hrát roli v uvolňování tepla z vnějšího jádra. Jejich hmota se může vracet k zemskému povrchu s plášťovými chocholy a vylévat se ven ve vulkanických erupcích.

 

Video: Dr. Samantha Hansen || Ultra-low Velocity Zones beneath the Southernmost Hemisphere

 

Literatura

University of Alabama 5. 4. 2023.

Science Advances online 5. 4. 2023.

Datum: 06.04.2023
Tisk článku

Související články:

V hlubinách zemského pláště objevili monumentální pohoří     Autor: Stanislav Mihulka (16.02.2019)
Vnitřní jádro Země vzniklo před 550 miliony let a obnovilo magnetický štít     Autor: Stanislav Mihulka (28.07.2022)
Vnitřní jádro Země se možná zastavilo a změní rytmus rotace     Autor: Stanislav Mihulka (25.01.2023)
Seismické vlny ukazují na existenci nejvnitřnějšího jádra Země     Autor: Stanislav Mihulka (22.02.2023)



Diskuze:

Ja si ten Bl.B. za kondenzát radšej ešte poistím

Jaroslav Knebl,2023-04-11 21:17:17

Tak si myslím, že taký scanner na báze neutrín by sa fakt šikol, to by sa tie zemetrasenia hneď ľahšie predpovedali, veď Zem je pre tie mršky prakticky priehľadná.. už len nájsť nejaký dostatočne veľký objekt podliehajúci slabej interakcii, ktorý by ich odchytával, lebo tie antarktické bazéniky, povedzme si to rovno, odchytávajú oveľa lepšie prašule, než neutrína. A USA je potom smutné, a hľadá kadejaké príležitosti, kde by sa dali predať nejaké zbrane na urovnanie hroziacej ekonomickej krízy. Nič proti Amíkom, ale tá ich obľúbená stimulácia ekonomiky vojenským priemyslom je už IMO trošku obohraná pesnička, a odkedy vystrčuje rožky ešte aj Čína, tak to vyzerá, že niekto tu začína ťahať za kratší koniec. Dovtedy sa chodí s džbánom po vodu, kým sa nerozbije, ach jo. A celé R&D viazne, no pekne.. Ale tak ja na politiku serem, ja chcem vedieť, ako sa má Luca.

Späť k balvanom:
Tak som si ten Bose-Einsteinov kondenzát trošku viac okukol na wiki, a žiaľ ono sa to dosť ťažko hromadí vo väčších množstvách, a naviac je tá mrška docela nestabilná. Hlavne celý kondenzát dosť rád imploduje, a vôbec sa správaním vymyká všetkým súčasným fyzikálnym modelom. No super, pretože tým pádom môj obľúbený model to nespochybňuje, zatiaľ. Navyše sa podľa anglickej wiki fyzikom polka kondenzátu pri implózii len tak stratila z experimentu, proste fuč a nevedno kam. Zákon zachovania energie by zaplakal.
Tak ja síce nie som príliš fanda všetkých tých temných ptákovín, ale zrovna so studenou baryonickou temnou hmotou (CDM) si myslím, že v tom p.Kulhánek nakoniec bude mať pravdu. Hlavne preto, že potrebujem nejaký rebelský materiál na materiálnu dušu:p Volá sa to Janusiánske procesy, kombinovanie zdanlivo rozporuplných ideí vedy a ezoteriky. Podľa wiki IIRC vraj keby čokoľvek z tých ezoterických ptákovín bola pravda, tak by to bolo v rozpore s celou súčasnou fyzikou.. tak ja neviem, ja si to veselo kombinujem už skoro 30 rokov a ten rozpor mi zatiaľ úspešne uniká.
Podľa mňa je tá zas*aná CDM ďalšie skupenstvo hmoty, za teplôt blízkych absolútnej nule, (plazma? →) plyn → kvapalina → pevná látka (→ BE?) → CDM. I keď v živote býva máločo lineárne, fyzici tuším poznajú ešte pár ďalších skupenstiev. No a behom toho prechodu skupenstva to možno celé rado tak nejak exploduje a imploduje. Ono to zdanlivé zdúchnutie hmoty z experimentu asi bude mať niečo do činenia s tým, že všetky použité experimentálne prístroje sú, tipujem, na báze elektromagnetickej interakcie? Podľa toho modelu, aký si pre mikrosvet predstavujem ja, by variety za extrémne nízkych teplôt expandovali do makroskopických rozmerov, čo by IMO mohlo vysvetliť zlyhanie detekcie pomocou elektromagnetizmu, nie?
Vedci kedysi upustili od definície fyzikálnych jednotiek pomocou vzoriek uložených v múzeach, pretože najskôr mali v rôznych inštitúciách po svete kilogramové závažia zhotovené podľa jedného prototypu (tuším Parížskeho? no proste niekde v Európe). A čuduj sa svete, bez ohľadu na to, ako dobre tie závažia izolovali od okolitého prostredia, a z ako chemicky a rádioaktívne stabilného materiálu ich vyrobili, ono im tie závažia v čase začali hmotnostne divergovať (žiadne oscilácie, vyslovene veľmi pomaličky od seba). Tak sa na to vybodli, že sa budú tváriť akože nič, a prešli na definície teoreticky odvodené z vlastností samotných atómov. No pokiaľ by sa tá extrémne nehmotná CDM nejako slabou/silnou interakciou vedela viazať na bežnú hmotu, tak by to tie odchýlky vysvetľovalo. A jej neochota interagovať elektromagneticky by jej umožňovala prenikať tými naivnými izolačnými opatreniami múzeí. A vtipné na tom je to, že vlastne takto nejako to popisuje Kafka a ezoterici, že vraj všetka tá hmota žiari, a má kadejaké svoje "aury". No možno by to žiarenie bolo neutrínové, a tie "aury" by mohla byť skoro nehmotná CDM viažúca sa slabou interakciou na bežnú hmotu. A vďaka tej slabej interakcii by reagovala s neutrínovým žiarením.
Mne by sa to celkom šiklo, pretože mám svoj obľúbený model, kde si predstavujem ľudí ako kvantovomechanické stroje, ako Penrose. A podľa Kafky by si tie stroje počas spánku peer-to-peer štýlom každú noc reuploadovali software skrz sekundárny reprodukčný mechanizmus pre algoritmy. Čo by nevyhnutne vynucovalo existenciu Freudovských defenzívnych mechanizmov v ľudskej mysli, pretože by to bol svet konkurenčného evolučného boja, v ktorom by prežívali tie silnejšie algoritmy. Takzvané "reinkarnácie" by sa dali vysvetliť ako dočasné anomálie reprodukčného procesu do novovzniklého evolučného priestoru ešte Freudovsky neuzavretého mozgu novorodenca. Akurát že keďže algoritmy rôznych ľudí by oň museli bojovať, tak by výsledná myseľ nebola reinkarnáciou, ale potomkom viacerých myslí, rovnako ako dieťa svojou DNA nie je reinkarnáciou ani otca ani matky. A s vekom dieťaťa by tá anomália zas zmizla, ako by sa to postupne zas premiešalo v agare ľudských podvedomí. Navyše, momenty smrteľného ohrozenia, keď sa celý život človeku takpovediac prehrá pred očami, by mohli byť vysvetlené posledným pudovým pokusom týchto algoritmov sa reprodukovať, a uniknúť z ohrozeného jedinca. Resp. niektoré softwarové víry by taký proces mohli využívať k reinfikácii, to trebárs keď zas nejaký trtko vyvraždí celú rodinu, a na záver aj seba:( Lenže mi chýba vhodný implementujúci mechanizmus pre celú takú baryonickú wifinku, ako Darwinovi, pretože vedci zistili, že elektromagnetické vlny ľudského mozgu majú dosah len pár cm:(
No tak to neutrínové vysielacie pásmo by mi pasovalo ako r*ť na šerbel, so superriedkou CDM zloženou z variet nafúknutých do makroskopických rozmerov, a teda schopných zachytiť neutrínové frekvencie. Ale keď tí vedci to nie a nie objaviť.. ja si myslím, že to robia naschvál, jasná ateistická konšpirácia, pretože fúúúj "duša" :p

Odpovědět

jen pro upřesnění

Dagmar Gregorová,2023-04-07 20:04:38

Aby nedošlo k mylným představám geologických věd méně znalých čtenářů, což není kritika, každý něco víme lépe, něco méně, si dovoluji upřesnit, že ta vrstva velmi nízkých rychlostí seizmických vln se nepodobá pohoří doslova - jak je známe někde z povrchu planety - spíše jde o větší nebo menší "nakupení" materiálu určitých vlastností, v němž dochází ke skokové změně v rychlosti seizmických vln. Ty rozdíly budou spojeny s vnitřní dynamikou a změnami pomalých konvekčních proudů v geologicky dlouhém čase, s rozmístěním subdukčných zón a s jejich přesouváním díky deskové tektonice.
Jak se původní hmota Země gravitačně diferencovala, lehká kontinentální kůra v podstatě stále "plave" na povrchu plastické astenosféry a může být i miliardy let stará. To neplatí o oceánském dně. V místech oceánských hřbetů se na dno oceánu tlačí mnohem těžší magma, vytváři se stále nová těžká oceánská kůra, jež se po geologicky dlouhé době opět podsouvá do hloubky v subdukčních zónách, natavuje se, lehčí, vodou nasycená část (zejména povrchové sedimenty) se v jisté vzdálenosti od subdukční zóny tlačí vzhůru, čímž vznikají sopečná pásma souběžně s mnohými subdukčními zónami. Těžký materiál klesá, případně se částečně mísí s hmotou pláště. Jestli ke dnu oceánu díky tepelně hnaným stoupajícím konvekčním proudům jsou vytažené těžké horniny (v podobě vysoce viskózního magmatu) z hloubek až u vnějšího jádra viz obrázek https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/01/Convection-snapshot.png je celkem logické, že subdukované těžké horniny oceánského dna budou postupně opět klesat až k hranicím jádra, kde samozřejmě nebudou tvořit rovnoměrnou vrstvu, ale se různě koncentrovat v menších nebo větších tloušťkách. Protože se povrch Země pohybem desek mění, případná nakupení, která vznikala po dlouhé miliony let, se samozřejmě nemusí nacházet pod subdukčními zónami, ale třeba pod velkými kontinenty. Samozřejmě vše souvisí s pomalými tepelnými pohyby (proudy) v zemském plášti. V geologicky dlouhé době ale způsobují úplnou recyklaci oceánské kůry. Žádná současná není starší 200 milionů let.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz