Západoafričtí šimpanzi používají válečnou taktiku považovanou za lidskou

Tříleté pozorování konkurenčních tlup šimpanzů v Taï na jihozápadě Pobřeží slonoviny odhalilo taktiku, jakou používají v konfliktech. Šimpanzi z Taï podporují představu, že válčení je starší než lidský druh. Dostali jsme ho do vínku od společného předka s šimpanzi. Život v tlupách byl očividně na ostří nože.

Šimpanz učenlivý. Kredit: Thomas Lersch, Wikimedia Commons.

Když Jane Goodallová objevila v Gombe vTanzanii nelítostné a brutální válčení šimpanzů, odmítala tomu uvěřit. Pro některé jsou šimpanzí války dodnes příliš šokujícím a syrovým zrcadlem. Snad se nám příliš zalíbil archetyp vznešeného divocha, který stále prorůstá západní civilizací, i když se mu vysmíval už Charles Dickens. Naši nejbližší žijící příbuzní, šimpanzi, nás ale vracejí nohama na pevnou zem.

Sylvain Lemoine. Kredit: University of Cambridge.

Tým odborníků University of Cambridge a Max-Planck-Institut für evolutionäre Anthropologie (MPI EVA) po dobu tří let studoval šimpanze (Pan troglodytes) na opačné straně Afriky v Národním parku Taï, který se nachází na jihozápadě Pobřeží slonoviny. Narazili přitom na chování, jaké u šimpanzů ještě nikdo nepopsal.

Šimpanzi v Taï žijí v tlupách, které mezi sebou válčí. Vědci pozorovali, že šimpanzi takticky vychytrale využívají výše položená místa, z nichž pozorují pohyby nepřátelských šimpanzů. Na základě takto získaných zpravodajských informací se rozhodují, jak budou postupovat dál. Lidé to dělají úplně stejně.

Badatelé zpracovali GPS data z více než 21 tisíc hodin sledování dvou tlup v Taï, které dohromady zahrnují 58 šimpanzů. Tyto tlupy jsou sousedé a často si konkurují o zdroje. To je zaručený recept na násilí. Vědci sledovali, jak šimpanzí hlídky pravidelně kontrolují jinak jen málo zřetelné hranice, aby tak stvrzovaly nárok na svá území.

Logo. Kredit: University of Cambridge.

Jak uvádí vedoucí výzkumu bioantropolog Sylvain Lemoine z Cambridge, hlídky často postupují ve více menších skupinách, které se drží blízko sebe a snaží se nedělat hluk. Pohybují se zároveň, jako by to bylo nějaké divadelní představení, i když může mít poněkud krvavou zápletku. Zkušenější pozorovatel snadno pozná, že šimpanzi vyrazili na hlídku.

Šimpanzí hlídky typicky míří do kopcovitého terénu u hranice, kde dochází k většině střetů. Nepochybně vědí, co dělají, protože nejde o nejjednodušší cestu. Zpátky se pak vracejí po rovině. Z návrší kopců zkoumají území protivníka. K výpadu se rozhodují podle toho, kde se pohybují nepřátelští šimpanzi. Když jsou protivníci vzdálení 500 metrů, dojde k výpadu s pravděpodobností 40 procent, pokud je to 1 000 metrů, je výpad na 50 procent, a když jsou rivalové dále než 3 000 metrů, hlídkující šimpanzi podniknou výpad s pravděpodobností 60 procent.

Podle Lemoineho je taktické válčení považováno za hybnou sílu lidské evoluce. Jak se zdá, můžeme to klidně rozšířit na šimpanze. Buď je válčení velmi výhodná ekologická strategie, k níž přiklonili jak lidé, tak i šimpanzi, anebo, ještě jednodušší je považovat válčení za znak zděděný od společného předka lidí a šimpanzů. Tak či onak, přírodnímu výběru válčení zřejmě imponuje. Také by to znamenalo, že primáti na téhle planetě vedli konflikty nejméně před 5 miliony let. Zároveň nám šimpanzi ukazují, jak asi vypadaly střety homininů před miliony let, kdy byl Homo sapiens jen vzdálenou budoucností.

Video: Wildlife of the Taï National Park, Côte d'Ivoire