Text na Papyru Derveni vykládá orfickou mytologickou báseň, viz článek Papyrus Derveni, seznámení s orfickou památkou. Kupodivu tak činí výkladovými prostředky, které pocházejí od Anaxagory. Kromě tohoto metodického rámce text obsahuje i řadu narážek na Anaxagorovy myšlenky a také na díla jeho přímých následovníků. Je vlastně s podivem, že výklad tak bizarního tématu pracuje s prostředky jednoho z nejracionálnějších filosofů a přírodovědců doby kolem poloviny 5. století před n. l. Například Slunce Anaxagorás chápal jako nesmírně veliké žhavé těleso, nikoli jako téma podivného mytologického děje. Neznámý autor výkladu zjevně chtěl zapůsobit svou intelektuální zdatností, i když je otázka, nakolik se nedopouští málem zneužití anaxagorovské linie předsokratovského myšlení. Buďme však pozitivní a oceňme, že díky zachování papyru vidíme, jak pestré pole témat se tehdy traktovalo.

Papyrus Derveni, sestavení závěru sloupce IV z menších fragmentů. Kredit: http://chs.harvard.edu/CHS/article/display/5684, Wikimedia Commons. Public domain.

Největším překvapením však není práce s dědictvím Anaxagory, nýbrž s textem Hérakleitova spisu. Ten zde sice neurčuje metodu výkladu, zato je pravidelně používán jako porovnávací materiál, jako zdroj údajně analogických myšlenek. Velká otázka je, proč. Hérakleitos přece nemá s orfiky ani s Anaxagorou nic společného. Psal krátce po roce 500 před n. l.

v maloasijském Efesu, popisoval hlavně strukturu diferencí (protikladů) v uspořádání kosmu, spolu s rolí náhody a osudu. Svou mentalitou kritika konzumních choutek davu by sice mohl být blízký řadě alternativců, kteří ocení výkřiky ve stylu „všechno je jinak“, jenže Hérakleitos je i přes ostrou ironii velice soudný autor, který dobře ví, co píše. Všechna témata u něho mají výtečně propracovanou a složitou myšlenkou souvislost, nejsou to žádné zmatečné výkřiky. Alternativcům mohla nahrávat také jeho stylizace do svébytného autora, který se staví mimo trendy dobového pokroku, myslí nezávisle, stylizuje se do solitérního mudrce starší doby. Rozhodující nejspíš bude, že Hérakleitos je také a možná především náboženský myslitel, který se pokouší o filosofickou reformu řeckého náboženství, i když zevnitř onoho náboženství. Kritizuje lidové představy a praktiky, nikoli náboženství samo. Zvláště kritizuje touhu davu po vyžití, pokud možno se slevou, dokonce i v náboženství. V tomto kontextu jsem některé Hérakleitovy zlomky z Papyru Derveni představil v závěru článku Jak se Hérakleitos smál náboženskému vyžití. Teď chci ukázat spíše tehdejší i současný způsob práce s nimi. Napřed se rozcvičíme na trivialitě, pak přijdou zajímavější témata.

Způsob citování v textu na papyru

Autor výkladu zapsaného na Papyru Derveni se navzdory podivnému mytologickému tématu snaží o téměř akademický způsob práce, alespoň v měřítcích své doby, tedy pokročilého 5. století před n. l. Zvláštností je překvapivě pečlivé označování citátů. Všechny delší důležité citáty jsou na svém začátku označené vodorovnou čárkou na dolním okraji řádku. To je specialita Papyru Derveni. Nejméně v polovině případů jde o citáty vykládané orfické básně, jak je zřejmé z jejich obsahu i z kontextu, na některých místech je to dokonce výslovně řečeno. Zbylé citace nápadně upomínají na Hérakleita. Že nejde pouze o umanutost čtenáře, který se Hérakleitem po desetiletí zabývá, je patrné z toho, že potkáme i dávno známé citáty. A na jednom místě se velice překvapivě dočteme, že autor komentáře považoval Hérakleita za souřadného s vykládanou básní, ačkoli k tomu není žádný rozumný důvod (sloupec IV,5): Stejným způsobem Hérakleitos [říká?], že to, co je společné, pře[vra]cí to, co je vlastní. Ten, který říká věci podobné [posvátné] řeči. Středním členem porovnání je Hérakleitova myšlenka o vzathu společného a vlastního. „Společné“ u něj patří na stranu probuzení a poznání, na stranu jednoty kosmu, osudové řeči. „Vlastním“ není míněna hodnota skoukromí, nýbrž uzavření do snu, do mínění, názorů, mimo společný svět. (Někteří vykutálení pokračovatelé Marxe z toho vyvodili, že vyvlastněním lidé dojdou uvědomění, což by bylo jako výklad přímo komické, kdyby s tím nebylo spojeno tolik tragických událostí.) Text pokračuje přímým citátem dvou dávno známých zlomků Hérakleitova spisu ve sloupci IV,6–9:

Ten, který říká věci podobné [posvátné] řeči [pravil]:

_Slunce co do přirozenosti z šíře lidské stopy nepřekračuje [hranic]e. Kdyby tot[iž vystoupil]o [o něco] [ze] své šířky, vyhledají je Erínye Erínye, [pomocnice Spravedlnosti].

Hérakleitos se neúčastnil dobových sporů o velikost Slunce, jehož šířku ironicky přirovnal k lidskému chodidlu, patrně myslel úhlovou míru (Thalés uváděl půl stupně, noha by se tak jevila ze vzdálenosti asi 30 metrů) a s důrazem na pohyb, neboť o délkové míře v tomto případě nic nevíme, dokonce až do novověku. Zdánlivý roční pohyb Slunce je omezen obratníky, kde nastávají slunovraty. Omezení ročního cyklu Slunce touto mírou je projevem řádu kosmu. Teď nejde ani tak o výklad těchto zlomků jako spíše o to, že v textu na Papyru Derveni je máme oba pohromadě v jedné souvislé větě, jejíž dialektová (iónská) dikce působí jako původní. A před slovem Slunce je ona vodorovná značka citátu. Současní vykladači Hérakleita v tom vidí vzácný příklad nalezené souvislosti textu. Důležité je také starší potvrzení textu citátů (B 3, B 94), které jsme doposud znali až díky autorům římské doby. Získali jsme lepší doklad pravosti textu, i když zrovna v tomto případě o něm snad nikdo nepochyboval.

Musíme rozlišovat mezi dobou napsání, stářím prostředníků zachování a stářím fyzicky nalezeného zápisu. Některé úseky Hérakleitova spisu známe díky autorům už generaci po něm (např. Epicharmos), jenže jejich díla máme k dispozici až v pozdějších opisech. Co do stáří jakéhokoli fyzicky zachovaného filosofického textu je snad jediným konkurentem citátů v Papyru Derveni čínský nález bambusových plátů s částí textu Tao te ťingu. To je další z řady pozoruhodných náhod, které Hérakleita spojují s mistrem Lao-tse, včetně obsahu jejich spisů, byť nikdo nepředpokládá v tak staré době vlivy v kterémkoli směru.

Většina studií kolem Papyru Derveni se soustředí na pochopení podaného náboženského výkladu. Bodejť ne, jde o nejvýznamnější orfickou památku. Význam papyru pro dějiny filosofie zůstával trochu v pozadí zájmu. Přesto Richard Janko, a to je učenec nanejvýše kritický, navrhnul jako Hérakleitův zlomek text ze sloupce XI,8–9, opět uvedený onou čárkou: _Protože si myslí, že tento bůh věští, přicházejí, aby se zeptali, co mají dělat. Orfickým kontextem je, že Noc věštila z adyta, tedy z nepřístupného místa chrámu, asi když Diovi věštila vládu. Hérakleitovým kontextem je výklad věštění jako znamení v chodu kosmu, spolu s kritikou davu, který si věštírnu plete s informačním střediskem a baží po neobvyklostech.

Příklad nového zlomku Hérakleitova díla

Hypotetických nových zlomků Hérakleitova spisu je v Papyru Derveni větší počet, nejspíš kolem sedmi. K podmínkám výběru patří značení vodorovnou čárkou v textu papyru, plus dikce a myšlenkový kontext ve známých fragmentech. Teď si představíme jeden zvláště vyvedený, který se snad už docela ujal.

Začíná delší parafrází Hérakleitovy kritiky stavu náboženství, jakou známe i z tradičně zachovaných fragmentů jeho díla. Pak je značka citátu a následuje dosud neznámý fragment, který však dobře harmonizuje s tím, co od Hérakleita známe (XX,1-12):

Méně se podivuji, že nerozumí ti z lidí, kteří vykonali posvátné obřady ve městech a uviděli posvátné věci. Není totiž možné uslyšet a hned poznat, co bylo řečeno. Ti, kteří [doufají získat poznání] od toho, kdo si z posvátných věcí dělá řemeslo, jsou hodni podivu i politování: Podivu, neboť ačkoliv se předtím, než vykonají obřady, domnívají, že budou vědět, poté, co vykonali obřady, odcházejí dříve, než nabyli vědění, a dále se neptají, jako by [už] věděli něco z toho, co viděli, slyšeli, nebo se naučili. Politování pak proto, že nejen promrhali poplatek [za obřady], ale navíc

_ odcházejí zbaveni úsudku.

Dříve než vykonají obřady s posvátnými věcmi, doufají, že budou vědět, když [si je] vyslechnou, odcházejí, zbaveni i naděje.

Uvozující pasáž nápadně připomíná parafráze Hérakleita u Hippokrata. Dokonce obsahuje identická slovesa, např. „mnozí se podivují, nemnozí poznávají“ v hippokratovském korpusu a „méně se podivuji, že nepoznávají“ zde v Papyru Derveni. Hérakleitovské ironii odpovídají i důvody politováníhodného stavu takto zasvěcených lidí (řádky 5–9): Přišli o peníze i o možnost se cokoli dalšího dovídat. Zaplatili si hlubší zabedněnost.

Dikce posledních tří řádků je snad nenapodobitelná. Už samo sloveso „odch

ázejí“ je u Hérakleita synonymické s „nevnímají“, „nechápou“. Celek svým vyzněním velice dobře zapadá do Hérakleitovy kritiky obvyklých zasvěcování, jakou známe ze zlomku B 14), jenž končí slovy: „Jsou [totiž] bezbožně zasvěcováni do mystérií obvyklých u lidí.“ V uvození i v přímém citátu vidíme také paralely se zlomky B 17, B 19, B 27, B 55.

Podobných příkladů bychom našli ještě několik. Zvláště skvostné jsou „mnohopupíkaté koláčky“, ale o těch někdy samostatně.

Potápěč?

Autoři, kteří citují Hérakleitovo dílo, citát často uvozují parafrází dalších Hérakleitových myšlenek, aby čtenáři poskytli vhled do původního kontextu. Někdy pak po citátu připojují jeho parafrázi v kontextu svého stylu filosofie. Citát se tak ocitá uprostřed dosti kombinovaného sendviče, který je sice povahy textové, nicméně jeho jednotlivé vrstvy mnohdy povážlivě prosakují. Typické to je zvláště pro nejčastější zdroje Hérakleitových fragmentů, jimiž jsou filosoficky ambiciózní autoři helénistické a římské doby, například stoik Chrýsippos, platonik Plútarchos a křesťan Kléméns z Alexandrie. Ti takové parafráze patrně psali sami, i když mohli použít i starší soubory výpisků z děl předsokratiků. Hérakleita velice často parafrázoval už Hippokratés, který psal mnohem dříve, přibližně ve stejné době jako autor komentáře uchovaného na Papyru Derveni.

Autor komentáře nalezeného v Derveni je ovšem myslitelem mnohem nižšího filosofického rangu než oni výše zmínění. Pracuje s Hérakleitovým odkazem velice naivně, přesto v zásadě „po srsti“, nenásilní jej, ba většinou ani nekomolí. Podrobný rozbor dikce parafrází Hérakleita, které v něm potkáváme, ukazuje na to, že představují velice specifickou vrstvu textu. K tomu přistupuje i argument nepříliš formální, málem subjektivní, totiž že úroveň oněch parafrází je sice o třídu nižší než Héraklitova (i než zmiňovaných filosofů), ale naopak o třídu vyšší než ostatního textu komentáře, který je naivnější. To vše by se dobře vyložilo předpokladem, že ony parafráze autor komentáře převzal z nějakého specifického zdroje, kterým by mohl být psaný výklad Hérakleita kolující už v 5. století před n. l.

Několik legend z oné doby naznačuje existenci výkladového spisu k Hérakleitovu dílu, možná pod titulem Potápěč, v narážce na ponor do proudů (viz Platónova parafráze Hérakleita slovy panta rhei, „vše proudí“) a na riskantní umění lovců perel. Nejslavnější byli na posvátném ostrově Délu. Takový kontext má také údajná Sókratova odpověď Eurípidovi (Diogenés Laertios II,22 a další autoři): „Čemu jsem rozuměl, je urozené, proto myslím, že takové je i to, čemu jsem nerozuměl, jenom to potřebuje nějakého délského potápěče.“ S odkazem na řadu dalších textů (pravda, ne příliš jednoznačných) lze vytušit slovní hříčku, totiž jako odkaz na starý výkladový text k Hérakleitovi, nazývaný Délský Potápěč. Ten mohl pracovat s Hérakleitovými klíčovými slovy i s citáty jeho díla. S touto hypotézou jsem přišel už na základě rozboru kontextů tradičních zlomků Hérakleita – a díky Papyru Derveni se nyní jeví pravděpodobněji, takže už získala i nějaké stoupence. Přesto upozorňuji, že na rozdíl od ostatního obsahu tohoto článku jde stále spíše o moji hypotézu než o vědecký konsenzus.

Příkladem takového textu v Papyru Derveni, který parafrázuje Hérakleita, aniž by jej citoval nebo zmiňoval, může být třeba část sloupce IX (řádky 5 až 10):

Kdo tedy rozumí, ví, že oheň, [nakolik] se mísí s jinými věcmi, je prý čeří a zabraňuje, aby se to, co je, sloučilo dohromady. Působením žáru (je) mění, nakolik to stačí k tomu, že [oheň], [sám] změněný, [již dále] nebrání tomu, co je, aby ztuhlo dohromady. Čehokoli se [oheň] dotkne, to, to ovládne, (sám jsa) ovládnut se mísí s ostatním.

Kromě mnoha jiných narážek je zde jedna zcela průhledná, a to díky málo častému slovesu „čeří“, totiž na zlomek B 125 ve čtení u Alexandra z Afrodisiady: „I kroužící (rozuměj: smíchaný nápoj) se usazuje, jestliže není čeřen.“ Čeření kosmu se děje proměnami energie, takže se svět nezdrcne.

Dovětek o kuchyňských fragmentech Hérakleita a učených hostech

Člověk si samozřejmě musí dávat pozor, aby ve všem, co otevře, neviděl hned Hérakleita. Po desítkách let práce na jeho výkladu taková obsese reálně hrozí. Přátelé si mě dobírali, že jim to připomíná starý protirežimní vtip o Leninovi přítomném všude, končící slovy „bojím se otevřít konzervu“. Humor je přešel v okamžiku, kdy jsme při společné práci začali na kuchyňském stole u nás doma nacházet nové zlomky Hérakleita. Vlastně naopak, mohli se uchechtat a propadali téměř nábožnému vytržení.

V první dekádě tohoto století jsme se ve škole v nevelkém počtu scházeli na pracovním semináři překladů předsokratovské filosofie. Dokonce jsme na to měli grant Raná řecká filosofie a přírodověda, takže bylo možné nakoupit knihy, licence k programům a trochu cestovat po knihovnách. V ještě menším počtu jsme se scházeli u nás doma k překladu Papyru Derveni, podobně jako předtím k překladu Hérakleita, i když v jiné sestavě, neboť doktorandi rychle stárnou. Knihy, papíry a počítače jsme si rozložili na velkém stole v kuchyni a na mnoho hodin se zabrali do díla. Občas nás vyrušila raně pubertální mladší dcera, která po cestě od plenění ledničky neopomněla poznamenat: „Že vás to baví.“ Byla to taková hra. Nás to bavilo velice.

Málem jsme nevěřili svým očím. Tak jsme psali do širého světa e-maily slovutným znalcům, jestli se nám to jenom nezdá, a ti kupodivu rychle odpovídali, většinou nadšeně, i když samozřejmě s tou či onou kritikou dílčích argumentů. Skoro rok jsme žili v okouzlení novými zlomky, kteréžto nadšení ovšem chápalo jen několik lidí rozptýlených po obou stranách Atlantiku.

Nejprve přijel Gábor Betegh, neměl to přes oceán a byl mladší. Zajímal se hlavně o výklad orfické básně jako alegorického rituálu, to s ním probíral Vojtěch Hladký, ale možnost nových Hérakleitových zlomků ho zaujala taky. Mě zaujalo už to, jak jsem ho vyzvedával v jednom nóbl penzionu na Starém Městě pražském. Moje žena mi vnutila lepší kabát, ale stejně jsem se tam u recepce obával vykázání. Profesor se na recepci cítil podobně rozpačitě, jeho plášť zrovna doznal jakési úhony, ale nad Papyrem Derveni hned roztál, v hospodě i ve škole.

Větší vítr jsme měli, když přijel sám Richard Janko i se ženou a držel na katedře přednášku a pracovní seminář. Předcházela ho totiž pověst drsného kritika. U nás se ukázal jako vlídný, vtipný a důvtipný starý znalec, takže bych nevěřil zvěstem o ráznosti jeho kritik, kdybych některé neviděl písemně. Sám to vysvětlil tím, že musí hospodařit s časem a energií, aby se nevyčerpal na pitomostech, ale s námi že ho to baví, i když třeba nesouhlasí úplně se vším, co nás napadá. Pardon, že se vytahuju, ale byla to zlatá doba.

Literatura:

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Pavel Mervart 2011. (Text, překlad a studie.)

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010, s. 331-338.

Richard Janko: Reconstruction (again) the Opening of the Derveni papyrus, in: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik CLXVI (2008). s 37-51.

Gábor Betegh: The Derveni Papyrus. Cambridge University Press 2004, 2009.