V posledním článku ze série o staré řecké filosofii se vydáme po stopách pojmu účel, řecky telos, latinky finis. Od toho máme pojem finalita, což je totéž jako teleologie (neplést s teologií, je to jen podoba slov, umocněná tím, že mnoho podob teologie pak pracuje také s teleologií). Všechno je prý podřízeno nějakému účelu. Myslí se celkovému účelu, neboť o lokálních účelech, třeba typu jdu pro chleba, většinou nikdo nepochybuje.
Stoupenci finality na nás nastražili řadu pastí. Například tu, že odmítnutím jejich nauky bychom odmítli i lokální účely. Nebo tu, že bez globální finality by svět a lidský život v něm neměl smysl. Tak to zkusíme postupně rozmotávat.
Smysl a účel někdy fungují pospolu, málem synonymicky, jindy se ovšem účel obrátí proti smyslu, může se stát vynuceným cílem. Ba i smysl se nemusí jenom zpochybnit, ale dokáže zdůvodnit kdejakou podivnost. Jsou s tím spojené četné paradoxy. Teď však nepůjde o pouhé jazykové mnohoznačnosti, nýbrž o to, jak se slavný „problém smyslu“ v řecké filosofii vůbec objevil, a jak v části tradičních škol nabyl podobu účelného řádu, který řídí chod celého kosmu. Taková vize může být útěšná i děsivá, může přinášet pocit domáckého pobývání na světě i pocit drobného kolečka v soustrojí kosmu. Každopádně už v antice vize celkového účelu skoncovala s otevřeností vůči evolučnímu myšlení a v novověku vedla k odmítání evoluce. A nejen to, omezila oblast poznání a svobody, všechno podřídila těm či o něm principům. Různí dědicové staré metafyziky se pak liší spíše pouze v tom, jakým principům. Navíc byla finalita velice dlouho používaná k filosofickému výkladu křesťanských dogmat, proto má mnoho lidí představu, že je přímou součástí náboženství, ať už křesťanského nebo předtím řeckého. Představa globálního účelu se však vylíhla ve filosofii, a to v řecké klasické době. Vedla k ní dlouhá cesta.
V řecké epice a pak znovu v tragédiích se slovo pro účel nebo cíl (telos) nejčastěji objevuje ve významu smrt, prostě definitiva. Podobně ve spisech raných historiků. Kontextem je, že se tím uzavírá příběh, a v tomto ohledu děj dává jakýsi smysl, ale jen v tomto ohledu. Nejde o žádný „absolutní“ smysl, nýbrž pouze o to, že příběh lze vyprávět nebo zpívat. Příběh má nějaký řád, je pochopitelný, i když třeba s mnoha zvraty. Zatím to vypadá, že jde hlavně o cíl nebo účel lidského jednání. Jenže podobně jako o příbězích lidí se mluvilo a zpívalo také o příbězích bohů, a nejspíš si podobně představovali běh všeho ve světě.
Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vlevo sedí jeho žena. Na zdi visí štít, toulec a lyra. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem roku 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vpravo obsluhuje chlapec. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
O našich lidských problémech spojených s láskou šťastnou i nešťastnou, s pomíjivostí a smrtelností, pak hojně pojednávají lyričtí básnici řecké archaické doby. Vrcholné příklady známe z díla Archilocha z Paru (680 až 645 před n. l.). Nehledá útěchu v nějakém hledisku věčnosti. Život lidský i běh přírody je „v obětí vln“. Prostě jednou jsi dole, jednou nahoře; jednou přijde děsivá bouře, jindy líbezný vánek; jednou povodeň, jindy sucho; jednou hostina, jindy hlad. Svět si v tom vystačí, nejspíš napořád, ale my smrtelníci máme problém, můžeme na to dojet. Pro kompenzaci naší „nouze“, založené konečností, podnikáme řadu akcí, abychom na něco silnějšího než my nedojeli hned. Jako když v bajce veverka poučuje zajíčka, aby si taky udělal zásoby na zimu. Později se ukáže, že my lidé jsme na účelová pojištění přímo specialisté, takže nás na rozdíl od ostatních živáčků neohrožuje pouze naše konečnost, ale taky naše přehnané pojišťování života, třeba představa životních jistot, někdy včetně metafyzických.
Podle této části lyriků svět běží plně soběstačně, protože mu nevadí, že každou chvíli mnoho věcí na něm zaniká, neboť zase mnoho věcí vzniká, někdy podobných, někdy jiných. Nám živáčkům ovšem vadí naše konečnost (vlastní i našich blízkých), tak ji po dobu svého života kompenzujeme lokálními účely, a jen jako znak svobody si občas dovolujeme jednání, které nesměřuje pouhému k oddalování konce. Taková neúčelovost je projevem radosti, svobody, souzní s celkem světa, který nesdílí starosti nás živočichů. Alespoň pokud se ona neúčelovost nezvrhne v pouhé rozhazovačné furianství, které jen předstírá vlastní důležitost a svobodu jiným způsobem, než jak činí kult životních jistot.
Olověné a bronzové „kostky, kůstky“, astrgaly. Kanellopoulovo muzeum v Athénách. (38) Bronzová hrací kostka, Χ 746. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Terakotová hrací kostka (vlevo) nemá součet protilehlých stran sedm! Archeologické muzeum na Délu, A 3985. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Prvním filosofem, který výslovně pojednal o tom, že běh kosmu není podřízený našim představám o zajištění vlastní existence, je Hérakleitos (psal kolem roku 500 před n. l. nebo o málo později). Možná je to jenom tím, že díla starších máme zachovaná tuze mizerně, zvláště Anaximandra. Nechci se teď pouštět do komplikovaných výkladů, snad postačí fragment (B 124) jeho díla:
„Jako hromada ledabyle rozsypaných věcí je nejkrásnější svět.“
Nejde o účelový výběr vytržený z kontextu. Možná to byla výpověď o tom, jak hvězdy tvoří souhvězdí, tedy jen v naší představivosti. Přesto nám umožňují orientaci. Každopádně jde i o příklad toho, jak se ve světě odehrává vztah náhody a uspořádání, vždyť slovo kosmos znamená krásné uspořádání. V tradičně náboženském kontextu šlo také o pochopení běhu osudu. Osud se manifestuje v podobě té náhody, která právě nastala! Na takovéto pojetí osudu navazuje ještě Sofoklovo drama Oidipús král, asi roku 429 před n. l. Osud je celková síť příběhů a náhoda je jedním ze způsobů, jak se se jednotlivé příběhy v rámci světa navzájem provazují, nejspíš nejen příběhy lidí. Symbolem je setkání na křižovatce, např. Oidipa s Láiem. Někdy je to pro jednotlivce nebo jednotlivinu tragické, což je antická analogie novodobé poučky, že statistika není o jednotlivých případech, nýbrž o souborech.
O půl století později Empedoklés píše, jak je spojování živlů určeno společným působením sil, které nazývá Filotés („přilnavá“ láska) a Neikos (svár). Jenže jde o síly příslovečně slepé, schopné spojit cokoliv s čímkoliv nebo zase cokoli rozcupovat. Žádný celkový účel zde nenajdeme. Vznik živočišných druhů vyložil jako výsledek náhodného spojování jakýchsi částí těl. Teprve přírodní výběr (jehož je objevitelem) vyfiltruje z mnoha neschopných verzí ty podoby, které jsou schopné přežít a rozmnožit se. Vtip je v tom, že Empedoklovi se podařilo vysvětlit lokálně účelové uspořádání živáčků působením náhodných dějů a působením selekce v rámci hlubokého času. Slavným příkladem už z antiky je, jak do sebe zuby většinou pěkně zapadají, což je účelné, leč je to výsledek selekce. Vyložit pozorovanou lokální účelovost v přírodě bez předpokladu nějakého globálního účelu bude i výsostným dílem Charlese Darwina. Pěknou ilustrací absence globálního účelu je, že evoluce optimalizuje pouze lokálně a s řadou nedokonalostí; necílí k ideálnímu optimu ani tam, kde by se nějaké mohlo najít. Tím si taky staví bariéry, které brání dalšímu zlepšování. (Raději se však smířím s ne zrovna šťastným vedením očních nervů a některých velkých cév než s dohledem globálního účelu.)
U žádného z filosofů v dobách před Sókratem opravdu nenajdeme nic o celkovém účelovém uspořádání světa. Dobrou jistotu máme díky tomu, že pro řadu tradičněji orientovaných filosofů a historiků filosofie to představovalo značný problém, takže to v průběhu posledních několika generací důkladně prošťourali a prodiskutovali. Nic. Navíc to platí nezávisle na míře příklonu dotyčných filosofů k náboženství.
Fragment helénistické mramorové sošky z athénského desmótéria. Možná představuje Sokrata. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Sókratés. Mramor, římská kopie (1. století n. l.) ztracené Lysippovy bronzové sochy z pozdního 4. století před n. l. Louvre, Ma 59. Kredit: Eric Gaba, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Zdá se, že autorem představy o globální účelovosti ve světě je Sókratés (469-399 před n. l). Napovídají tomu referáty u Xenofonta i skutečnost, že u Platóna a Aristotela je to už hotová věc. Sókratés tuto novinku asi nepotřeboval k výkladu uspořádání kosmu, ale jako nástroj morálního výkladu řeckého náboženství, kterým snad chtěl umožnit i jeho nezávislé překonání. Možná to mělo být jakési nové náboženství, intelektuální a morální. Xenofontovy místy téměř komické (nechtěně) referáty také naznačují, že pochopení globální finality je podle Sókrata výsadou lidí. My lidé máme globální intelektuální výhled, podobně jako sex nemáme omezený na dobu říje.
Platón. Mramor, prý 340 až 300 před n. l. (spíše pozdější kopie sochy z onoho období). Archeologické muzeum v Syrakusách (kde byl vězněný), inv. 742. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Aristotelés. Pentelský mramor, římská kopie (1. nebo 2. století n. l.) ztracené Lysippovy bronzové sochy z pozdního 4. století před n. l. Louvre, Ma 80. Kredit: Mbzt, Wikimedia Commons. Licence GNU 1.2.
|
V Platónově díle je už jasné, že cílem života je areté (zdatnost, fitness) a Dobro, ale jak globální teleologie řídí běh kosmu, to je naznačeno jen dost povšechně. (Výklad by souvisel s nuancemi hypotézy o idejích a s geometrickou konstrukcí vnímatelné vrstvy světa. Nejspíš tak, že dokonalost každé z idejí, tedy taxonů, je zdrojem dokonalosti jednotlivců, když se obrací ke svému zdroji, a dále až ke zdroji všech idejí, tedy k Dobru.)
Úplnou teorii fungování účelnosti představil Aristotelés. Za základ poznání považuje „poznání podstat a příčin“, navíc se prý nic neděje bez příčiny. Mezi příčiny ovšem řadí nejen „příčinu účinnou“ (latinsky pak causa efficiens), tedy to, co působí změnu, ale také „příčinu účelovou“ (causa finalis). Ta směřuje k cíli, obrazně řečeno k sobě výsledek změny táhne, a začleňuje změnu do sítě účelových vztahů. Účelová příčina působí, že každá změna cílí k uskutečnění optimální podoby a celkových souvislostí dotyčné esence. A jako prý nemůže být řetězec účinných příčin nekonečný, nýbrž předpokládá „první příčinu“, tak i řetězení účelů vede k jakémusi poslednímu cíli, což znamená jednotnou globální účelovost v kosmu, podle některých dokonce nad kosmem. Takto vypadá tradiční scholastický výklad Aristotela, při výkladu Aristotela i Platóna s ním pracovali už novoplatonici. Nutno zmínit, že někteří badatelé nad Aristotelovými zoologickými spisy se přimlouvají za značné oslabení takového výkladu, spíše na lokální účely tělesných plánů a chování živáčků, nebo alespoň na hledání celkového účelu uvnitř kosmu, ne mimo svět. Do tohoto sporu o autentický výklad Aristotela nehodlám zasahovat. Na jedné straně je jasné, že scholastická výkladová tradice Aristotelovi zle křivdí, na druhé straně se však v jeho rozsáhlém díle najde leccos.
Zásadní je, proč novověká věda opustila koncept účelové příčiny. Není to tak, že by někdo účel zakázal, ani tak, že bychom už věděli, že žádný účel není. Stačí, že odkazy k celkovějšímu účelu nedokážeme racionálně diskutovat. Vždycky si totiž umíme poradit pomocí nějakého příběhu, dokonce několika příběhů, aniž bychom mezi nimi uměli kriticky rozhodnout (někdy se tomu nevyhnou ani popularizace evoluce). To diskvalifikuje účelovou příčinu jako možný nástroj racionálního poznávání.
Pro úplnost nutno ještě zmínit, že stoici definitivně vyloží osud jako deterministický řád a zavedou pojem „zvyky přírody“ (nomoi tés fyseós), který předjímá naše „přírodní zákony“, zavedené v 17. století. Svět pak v jejich očích míří ke svému cíli přímo nutně, a to rovnou, ne skrze náhody, ale skrze vzájemné sounáležitosti („sympatie“ v původním smyslu slova) až přitažlivosti. Všechny věci a děje v kosmu jsou prý nastavené k působení ve vzájemné souvislosti.
Představa by to byla tuze pěkná, kdy nebyla provázaná s představou globálního účelu, čímž se ocitá mimo vědu v našem smyslu slova, a navíc nechtěně navozuje ne zrovna přívětivý rys jinak krásně celostního řádu.
Suma sumárum lze říci, že novodobá věda, která nás podle některých škarohlídů zbavila účelu a ztratila smysl, nás zbavila spíše nerozumných zbytečných úvah, a především nadvlády nějakého centrálního účelu kosmu. Sice dokážeme formulovat řadu obecných zákonitostí, ale poznávat musíme pěkně kousek po kousku, ne pomocí úvah o směřování k poslednímu cíli.
Literatura
Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Mervart 2010.
Z. Kratochvíl: Alternativy dějin filosofie. Mervart 2020.
Video: Přirozenost se ráda skrývá (pro Biologické čtvrtky ve Viničné)
Empedoklés před Darwinem
Autor: Zdeněk Kratochvíl (09.07.2019)
Byly všechny Sókratovy nápady moudré?
Autor: Zdeněk Kratochvíl (06.09.2019)
Aristotelés – logik a zoolog
Autor: Zdeněk Kratochvíl (24.11.2019)
Hérakleitos – Svět jako hra náhody, jejíž vládě říkáme osud
Autor: Zdeněk Kratochvíl (31.05.2020)
Koza na křižovatce
Autor: Zdeněk Kratochvíl (26.11.2020)
Básníci života i nouze
Autor: Zdeněk Kratochvíl (05.03.2022)
Chrýsippos a stoická fyzika
Autor: Zdeněk Kratochvíl (10.12.2023)
Diskuze:
Díogenés ze Sinópé a hygiena
Tomáš Novák,2024-11-25 11:35:44
Pane Docente, když už jsme u toho IQ antických filosofů - v jedné diskuzi na toto téma se objevil názor, že starořečtí myslitelé byli sice vysoce inteligentní, ale nikoliv nutně ve všech směrech. Konkrétně kynik Díogenés ze Sinópé (cca 413 - 323 BCE) prý běžně defekoval na ulici a veřejně masturboval(!). Je to pravda, ví se o tom něco více? Děkuji!
Citace z diskuze: The persons that could be characterized as somebody with high IQ (I mean extremely high…) are Plato, Sokrates, Aristoteles, Thales, Heraclites, Archimedes, Plotin, Plutarch, Proclus, Orfeus, Parmenides (especially), and many many others.
P. S. "Pneumatiko kentro" prý není kentaurova pneumatika, ale společenské/kulturní centrum" :-)
Re: Díogenés ze Sinópé a hygiena
Zdeněk Kratochvíl,2024-11-25 11:46:14
Jak má kdo vědět, jestli je to pravda, ale říká se to už odedávna, a možná to tak opravdu bylo. Bylo by to v souladu s kyniským pojeím filosofie jako protikulturního hnutí. Oni tím chtěli ukázat nezávislost na mínění lidí. Jestli to nějak souvisí s IQ, to nevím.
A to pneumatiko kentro je jedna z četných hrátek mezi starou a novou řečtinou, opravdu je to kulturní středisko (ale někdy taky pravoslavná duchovní správa), nikoli kentaurova pneumatika ani opravda pneumatik. Podobně metafora znamená stěhovák; idiotiko parking není parkovišě idiotské, nýbrž soukromé; atomiko plio není loď atomová, ale osobní; nautiki etairia není námořní prostitutka, nýbrž plavební společnost.
IQ starořeckých filosofů
Tomáš Novák,2024-11-23 14:04:47
Pokoušel už se vlastně někdo odhadnout IQ slavných filosofů antiky? Je to vůbec možné? A je pravda, že byli chytřejší než dnešní vysokoškolsky vzdělání lidé?
Rasismus a xenofobie u starých Řeků
Tomáš Novák,2024-11-22 10:11:34
Když už o tom mluvíme (nacisté obdivovali hlavně antický Řím), nalezneme i u antických řeckých filozofů nějaké rasisitické a xenofobní myšlenky? Děkuji!
Re: Rasismus a xenofobie u starých Řeků
Zdeněk Kratochvíl,2024-11-22 10:54:59
Pro Řeky je typická kombinace pocitu nadřzenosti (nad "barbary", většinou téže rasy a dost blízce příbuznýmni) co do kultury a náboženství, ale bez rasového zdůvodnění. Do novodobých termínů se to obtížně transponuje, snad něco jako nacionalismus bez rasismu. Jenže ani ten novodobý nacionalismus tomu moc neodpovídá, protože ten bývá xenofobní. Řekové staví na otevřenosti, ale po svém: všechno příjímat, ale proměňovat k obrazu svému a zlepšovat. Kontakt s cizincem, klidně jiné rasy, je zvláště vítaný, když přispívá ke kšeftu nebo k poznání.
(Antický Řím má jako pokračovatele na jedné straně středověké a další říše, na druhé straně fašismus. Samozřejmě taky řadu světlejších tradic. Tvrdý nacismus je nečekaně hodně inspirovaný taky řeckou klasikou, zvláště výtvarně a rétoricky, sofistikou, někdy bohužel i filosoficky, ale ne rasově.)
Re: Re: Rasismus a xenofobie u starých Řeků
Tomáš Novák,2024-11-22 11:32:31
Hitlera prý nejvíc fascinovala Myronova socha Diskobola z 5. století př. n. l. - jakožto dokonalé umění a symbol síly, zdatnosti a dalších "vůdcovských" vlastností "nadřazené árijské" rasy. Byl to takový starověký "pin-up boy" pro nacistickou propagandu. Kopie toho původního Diskobola se objevuje jako symbol i v propagandistickém filmu o berlínské olympiádě od Leny Riefensthalové. Viz článek: https://www.bbc.com/culture/article/20150324-hitlers-idea-of-the-perfect-body
In other words, the Discobolus became a pin-up boy for Nazi propaganda: as Ian Jenkins, senior curator of the ancient Greek collections at the British Museum, puts it, it was co-opted as a “trophy of the mythical Aryan race”. And even though its stay in Germany was no more than a decade (in 1948 the statue returned to Italy, and it was placed in Rome’s National Museum five years later), it would be a long time before the taint of its association with Hitler disappeared.
Kausalita / finalita ve fysice
Jan Moravec,2024-11-21 21:37:27
Díky za stručný a srozumitelný výklad.
V přírodě má ledacos dvě diametrálně odlišné tváře. Včetně té nejzákladnější fysiky - newtonovské mechaniky. Je možné ji formulovat kausálně i teleologicky.
Obvyklý popis má podobu "causa efficiens", to jest podobu diferenciální rovnice. Jak se mění poloha tělesa? Podle okamžité rychlosti (derivace podle času). Jak se mění rychlost? Zrychlením (opět derivace podle času), které je úměrné okamžité síle působící v daném místě a času. To je klasická školní formulace.
Ale je tu plně ekvivalentní popis "teleologický", totiž variačním principem: princip minimální akce jakožto "causa finalis". Trajektorie tělesa z bodu A do B je taková, že celková (!) akce celého průběhu je extrémní, zpravidla minimální. Nepouštím se do definice akce, ale je to exaktně definovaná veličina, snadno se to dá vygooglit.
Někdy (většinou) se pro výpočet hodí ta diferenciální rovnice. Někdy, zvlášť v theoretičtějších souvislostech, přijde vhod ta minimální akce.
Podobný "teleologický" variační princip je Fermatův princip lomu světla. Buď popisujeme dráhu paprsku podle zákona lomu (kausálně), nebo hledáme trajektorii, po níž projde paprsek mezi dvěma body za nejkratší čas. To by mě zajímalo, co si o tom ten paprsek myslí a podle čeho se řídí. :-) Ale taky je to ekvivalentní.
V biologii? Jo, to jsou ty "proximátní a "ultimátní" cíle živáčků. Ale stran analogií s fysikou bych byl opatrný...
Re: Kausalita / finalita ve fysice
Eva M,2024-11-22 09:57:33
("To by mě zajímalo, co si o tom ten paprsek myslí a podle čeho se řídí" - dobrý den, takový blbý nápad, nedávalo by v tom případě třeba smysl z určitého pohledu opustit pojem "paprsek" a uvažovat o tom jako o nějaké "interferenci", "skládání" něčeho - nějakých "funkci"?
omlouvám se za vyrušování)
Re: Kausalita / finalita ve fysice
Zdeněk Kratochvíl,2024-11-22 10:40:18
Díky za důležitý příspěvek. Problém je v tom, že jsem to hodně zjednodušil. Zčásti s ohledem na čtenáře, zčásti proto, abych nepsal o věcech, o kterých pouze vím, že jsou, ale neumím s nimi suverénně pracovat. Jsem sice poučen, že Lagrangián je rozdíl kinetické a potenciální energie celého systému, a že "akce" je jeho integrálem přes čas, ba že Hamiltonián je ještě obecnější a odpovídá celkové energii, ale sám to neumím počítat, takže se o tom možná vyjadřuju nepřesně, možná i blbě, vlastně do toho nemám co kecat, ale jenom zmínit. Zčásti jde taky o problém terminologický. Spíš se asi trochu rozplývá pojem příčiny, a to už od pozdního 18. století. Bylo by to skvělé téma na semestrální seminář, na kterém bych ale byl pouze jedním z účastníků.
Názorným příkladem scholastiké causa efficiens je, když hráč kopne do míče. Když magnet přitáhne hřčebík, je to v takovém popisu opět causa efficines, i když je směr opačný. Ostatně, elektrostatické jevy nabízejí oba směry, podle kombinace nábojů. U toho magnetu leckoho napadne, že by se to dalo popsat taky teleologicky, jako směřování. Jenže přinejmenším v tradičně scholastickém pojetí kauzy finalis by to vedlo do pasti, protože i v něm causa finalis působí vždy v souběhu s kauzou efficiens, nemnluvě o tom, jaké nové dokonalosti by tím hřebík dosahoval.
Nakolik jsem poučen, tak od dob Langrangea jde spíše o odklon od formalismu staré (i newtonovské) causa efficiens ke spíše matematickému formalismu, jak to spočítat. Cestou je ten princip minimální akce. Podobně s tím paprskem. Vlastně to vidíme i v nejjednoduším případě homogenního optického prostředí: Jestli řeknu, že světlo se šíří přímočaře, nebo že nejrychlejší trajektorií je v homogenním prostředí úsečka, je to ekvivalentní (diskutovali to už ve středověku, jen bez té rychlosti, jako "vlastnost" světla), ale ten druhý popis dává zajímavější další možnosti.
Dokonce i biologové říkají: "Místo klasické kauzality nás často zajímá, jak se stalo, že pozorujeme něco a jiné věci ne – a odpovídáme, že je to proto, že je to stabilnější nebo že to splňuje nějaký optimalizační princip." Četnost výskytu souvisí se stabilitou už ze statistických důvodů, ale představa (lokální) optimalizace systému je jiné kafe.
Nevidím v tom návrat staré kauzy finalis, protože to neotevírá nediskutovatelné verze účelů, ani zdání, že známe poslední účel světa, a že je to odněkud veleno. Ten "účel" je zde asi spíš rétorickým převlekem metody nějakých minimalizací nebo maximalizací. Ale jako vlastnost dění na světě a jeho poznatelnosti je to hodně zajímavá novinka.
(Soukromě bych si zavěštil, že časem necháme pojem příčiny jenom pro popularizaci, a to obě zmíněné příčiny, a budeme změny popisovat jinak.)
Re: Re: Kausalita / finalita ve fysice
F M,2024-11-22 11:14:29
Přiznám se, že bych do tohoto také neměl moc mluvit, ale vzpomněl jsem si na kousek textu který se sem podle mne opravdu hodí. Je od pana Wágnera z diskuse zde https://www.osel.cz/13614-co-je-to-virtualni-castice.html#poradna_kotva, ale četl jsem ho v mnoha obdobách i jinde: "Pozorujeme dané jevy a máme jejich popis, který nám umožňuje v daném případě i extrémně přesně tyto jevy popsat. Nic víc a nic méně. A v principu je možná každá filosofická interpretace, která výsledkům experimentů a pozorování daného jevu a případně danému popisu neodporuje."
Stejně tak zde, pokud k těm jevům přistupujeme poctivě a snažíme se je co nejpřesněji kvantifikovat tak by výsledkem měli být stejné rovnice a ten směr přistoupení a marmeláda (pardon) okolo spíše "jen" pomáhá lidem daný problém uchopit, existovat s ním a nesmí/neměla by se příliš odchýlit od pozorovaného.
Re: Re: Re: Kausalita / finalita ve fysice
Zdeněk Kratochvíl,2024-11-22 12:48:06
Ano, většinou to je jen taková marmeláda, kterou neradno brát moc vážně. Tehdy vidím úkol filosofie v tom, aby na to upozorňovala, nevařila víc marmelády, ale naopak kritizovala neadekvátní dedukce z ní.
Občas se však stane, že diskuze předpokladů otevře nový pohled, méně závislý na dosud nereflektovaných zbytečných předpokladech, někdy to umožní i novou třídu matematických popisů. Například už dávný "Galileiho" princip relativy, pak samozřejmě einsteinovská relativita, ale taky vyvrácení "skrytých parametrů". To je pak jiná jízda,která proměňuje naše pojetí skutečnosti; kromě nového poznání nosud neznámých detailů nás občas taky zbavuje zbytečných představ. I pak ovšem hrozí, že se navaří zase jiná nadbytečná marmeláda.
Smysl života
Tomáš Novák,2024-11-20 12:14:42
Pane docente, u Platoniků to byla nejvyšší forma vědění? Tedy směřujeme k naplnění svého života, když co nejvíce víme a známe? A co Němci (včetně nacistů), kteří později tvrdili, že Wissen ist macht? Děkuji!
Re: Smysl života
Zdeněk Kratochvíl,2024-11-20 12:46:05
S cílem lidského života je to u Platóna jednodušší než s cílem světa, i když úplně jednoduché to taky není, je to vrstevnaté. Na bazální úrovni je to areté, což se u Platóna překládá jako (celková) zdatnost, má skoro přesně stejný význam jako fittnes u Darwina, nezískává se jenom v posilovně (v antice v gymnasiu a palaistře), i když tam taky. Na vyšší úrovni sublimace životních sil je to poznání ve smyslu epistémé (vědění, věda), které se vztahuje k věčným idejím. Toho by vlastně dosáhnul i každý taxonom, pokud by ovšem spolu s Platónem předpokládal, že taxony jsou věčné, a že jsou zdrojem existence exemplářů. Platón to ovšem myslí trochu jinak. Je to rozcvička "ke skoku" ke zdroji všech idejí, k Dobru. Tato nejvyšší adea není taxon, ale zdroj ostatních idejí, podobně jako ideje jsou zdrojem jevových věcí. Vede k tomu řada rozcviček: v gymnasiu, studiem matematiky (ta má uschopnit k poznání idejí jako nezávislých na jevech), pak "taxonomická" hra s definicemi, které obrážejí ideje, a pak ten skok k Dobru. Celé je to míněno také v reinkarnačním kontextu, aby se už duše nepotřebovala znovu vtělit, když už všechno chápe.
A pokud jde o nácky, tak je zarážející, kolik toho z antiky recipovali, samozřejmě po svém. Většinou jde právě o klasickou antiku, někdy taky o pozdější barvitosti. Měl jsem v ruce velice obsáhlou knihu s perfektním výkladem novoplatonika Prokla, vydanou v Berlíně na podzim 1944! Měla ovšem náckovský úvod, asi jako řada jinak kvalitních odborných knih v jisté době u nás. V Berlíně jsem zažil i výstavu o vlivech antiky ve 20. století. Bylo tam spousta pěkných věcí i naprostých zhůvěřilostí. Přes všechnu denacifikační snahu kurátorů mi z toho bylo ve vlaku záptky docela šoufl.
Re: Re: Smysl života
Sta Ce,2024-11-21 16:37:58
Suma sumárum novodobá věda, která nás sice zbavila spíše nerozumných zbytečných úvah, a především nadvlády nějakého centrálního účelu kosmu, nás ale nezbavila a nezbaví šoufl prožitků z "projevů totální zvrácenosti" lidství, protože "šoufl" prožitek snad konečné asi tuší i bez vědecké opory?
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce