Antiparos je menší ostrov jihozápadně od Paru (Parosu), je od něho oddělený úžinou širokou asi 1,5 km. Jeho jméno neznamená, že by měl něco proti Paru, ale že leží naproti. Na ploše 35 km² tu žije 1200 stálých obyvatel. Předběžně jsem ostrov popsal už v článku o jeho jeskyni, a to jako ostrov koupací. Zahraniční klientela zde oblibuje četné písečné pláže, dokonce „s jemným pískem“. Ty zrovna nemusím, zvlášť když jsem měl ještě z Prahy přímo klasické krvavé koleno značného rozsahu (v plném běhu jsem si šlápnul na nohavici).

Kdysi Antiparos hostil docela významná místa kykladské kultury rané doby bronzové. Z jejich umění můžeme nejvíc věcí vidět v Athénách a v Londýně. Archeologické muzeum na Paru odtud vystavuje dvě mramorové plastiky z dob řecké antiky. Cílem výpravy byla návštěva míst, ze kterých tyhle věci pocházejí. Ne že bych si dělal iluze, že tam tak moc uvidím, ale mám rád spojitosti míst a nálezů. Krom toho jsem se chtěl dostat až na neobydlený ostrov Despotiko.

Na leteckém snímku z Kyklad je odshora dolů vidět Paros, Antiparos a Despotiko. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Připravil jsem se studiem muzejních artefaktů, map a cestopisů od lidí, kteří tam v pozdním 19. století s archeologií začínali, od poučených nadšenců po špičkového archeologa. Tím velice kvalifikovaným nadšencem byl James Theodore Bent (1852-1897), jenž Antiparos prohledával spolu se svou ženou Mabel (1847-1929). Nebyl to ledajaký prospektor, brali ho vážně i opravdičtí archeologové a Britské muzeum se dodnes chlubí řadou darů právě od něho. Podporoval ho Wiliam Binney (1839-1888), britský konzul na kykladském ostrově Syru, který se také „zasloužil“ o to, že nálezy skončily v Británii. Ale byla to jiná doba a Bent sám byl zřejmě nezištný. Dalším byl Robert Swan (1857-1934), důlní expert pracující na Antiparu, při těžbě kalaminu, spíše limonitu s příměsemi azuritu a sloučenin zinku, asi to těžili kvůli zinku. A tím posledním v řadě pak Christos Tsountas (1857-1934), významný řecký archeolog, který po výkopech na Kykladách v posledních letech 19. století zavedl termín „kykladská civilizace“, ve smyslu starokykladská (Eyrly Cycladic), tedy především v rané době bronzové, dávno před Řeky. Od té doby tam víc než sto let nikdo nekopal. Stručný popis novodobé revize toho všeho od Alana Kinga je v odkazu pod článkem. Na rozdíl od nich jsem nehodlal nic vyhrabávat, natož odvážet, ale jen pobýt na patřičných místech a dívat se. Je to možná opožděná hra na klukovské dobrodružství v dědkovském věku, ale snad tolerovatelná, protože neškodná. Sám ji chápu spíše jako teorii v původním smyslu toho slova, tedy volnočasné civění na místech svatých. Kvůli této odtažitosti vždy doufám, že se nezapletu do těch či oněch třenic o nálezy nebo o politiku, ba že na rozdíl od nebohého Benta nezajdu na následky malárie, neboť odtud nejedu na Sokotru, jako kdysi on.

U přístavu na Antiparu. Kredit: Autor článku.

Na Antiparos se lze dostat malou lodí přímo z přístavu v Parikii na Paru. Levnější a spolehlivý přístup je z přístavu Pounta, kam se ovšem z Parikie musí popojet autobusem kousek na jih. Napříč úžinou tam v roli přívozu jezdí nečekaně velké ferry (trajekt), protože vozí i náklaďáky. Jezdí za každého počasí a lidi bere za babku.

U přístavu na Antiparu nás uvítá obří kopie hlavy kykladského idolu. Před ní je stanoviště autobusů. Když z centra přístavní části městečka vyrazíme po hlavní třídě na západ do vnitrozemí, dojdeme ke Kastru, je to asi 400 metrů. Cestou mineme Historické a folklórní muzeum, kolem něhož je krasopisně vyvedeno spousta mudroslovných veršů, jakož i v některých uličkách Kastra. Dál bychom mohli v tomto směru pokračovat na jakousi pláž na protilehlém západním poběží, je to opět jen kousek, jenže památečně zajímavá místa ostrova jsou úplně jinde, v okolí pláží na jeho jihu.

U Kastra na Antiparu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kastro na Antiparu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kastro je docela roztomilé, i když je velice mladé, až z pozdního středověku. Věž hradu z 15. století posloužila v nové době jako základna vodojemu pro normální vodovod. Nicméně Kastro stojí v místech, kde v antických časech bývalo centrum města nebo jeho svatyně. Žádné známky přestaveb s použitím antických stavebních článků jsem však nepotkal.

Torzo archaické koré z Kastra Antiparu, mramor, 550 až 540 před n. l. V levé ruce něco drží, snad granátové jablíčko. Archeologické muzeum na Paru, A 791. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Níké z ostrova Antiparos. Pravděpodobně akroterion z některého chrámu, mramor, pozdní 5. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, A 183. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tady se našla přinejmenším jedna ze soch, které vystavují na Paru, nejspíše obě. Tou první je koré (dívka) z 6. století před n. l. Možná dokonce přímo Koré, tedy Dívka ve smyslu Persefoné, dcery Démétry, ta občas držívá granáťáko. Druhou je Níké (Vítězství), o století pozdější. Možná zdobila vrchol střechy chrámu. I na torzech vidíme rozdíly mezi archaickým a klasickým ztvárněním postav.

Tím nejzajímavějším z Antiparu jsou ovšem díla starokykladské kultury rané doby bronzové. Ty pocházejí z jiných částí ostrova.

Kykladské idoly tvaru violy, mramor. EC I, 3200-2800 před n. l., z pohřebiště Krassades na ostrově Antiparos, z hrobu 117. Národní archeologické muzeum v Athénách, 4856. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Falický náhrdelník vyhotovený z polodrahokamů. Kykladská raná doba bronzová (EC I), 3200 až 2800 před n. l., z hrobu 115. Národní archeologické muzeum v Athénách, 4861. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Začneme v Národním archeologickém muzeu v Athénách, tedy v jeho oddělení kykladské rané doby bronzové v sále 6. Z Antiparu zde vystavují větší počet různě velkých „idolů" tvaru violy. To je jedna z možných stylizací ženské postavy, snad Velké bohyně, obvyklá zvláště na samém začátku rané doby bronzové. Podobné se občas najdou už v pozdním neolitu, zatímco v průběhu rané doby bronzové se postupně objeví řada dalších forem stylizace, takzvaných variet. Podle muzejní popisky to jsou nálezy z pohřebiště Krassades na ostrově Antiparos. S touto lokalitou bude ještě zábava.

Z téže lokality i doby pochází také falický náhrdelník nebo přívěšek z polodrahokamů a podobné drobnosti. Na sex si tehdy zjevně potrpěli a nestyděli se za to. Stejně jako v případě nahých ženských postav jde o sakrální záležitosti. Podle jedné z hypotéz je svébytnost sexu objevem podobných kultur doby bronzové, zatímco starší doby ctily spíše plodnost, a až řecká antika přišla s hodnotou erotiky jako individuálního vztahu v kulturním kontextu. Možná to nějak podobně bude, ale je to jen schéma.

(Chtěl jsem navštívit místa kolem lokality Krassades. Jde o místo jako takové, navíc zkušenost praví, že většina podobných lokalit bývá i krajinářsky velice půvabná. Protože v této části Kyklad nemám osobní konexe, tak jsem s pátráním započal v kyberprostoru. Vyhledávač napřed sveřepě nabízel lokalitu Krassedes na ostrově Paru. Nakonec si dal říct a našel popisky z Národního archeologického muzea v Athénách, které jsem kdysi přepisoval a překládal, ale naštěstí také odkazy na několik delších textů. Kvůli nejvyšší hodnověrnosti autorů i nakladatele působila nadějně kniha z roku 2017, viz pod článkem. Ta popisuje Krassades jako jedno z návrší skoro až na jihovýchodním cípu ostrova a udává i přesnou polohu. Poznamenává ovšem, že poloha zdroje takto označených Bentových výkopů byla už někdy mezi 19. a 20. stoletím zapomenuta, takže uváděná lokalizace je až dodatečná a hypotetická. Nutno připomenout, že valnou část i těch nejcennějších památek starokykladské kultury neumí nikdo spolehlivě lokalizovat, mnohé dokonce pocházejí z ilegálních výkopů. To je zásadní vada, místo k nalezeným předmětům patří, nemluvě o možnosti dalších výzkumů. Jenže ani renomovaná kniha nemusí být neomylná. Roku 2021 Alan King přesvědčivě doložil, že obecně přijatá lokalizace Krassades byla chybná. Kombinací pečlivé diskuze písemností z 19. století s důkladnou prospekcí na místech samých ukázal, že místo, které J.T. Bent označil jako Krassades, leží na jihozápadě ostrova, asi 1 km severně od novodobé vesnice Agios Georigos. Eforka, tedy ředitelka Památkové správy Kyklad, doktorka Zozi Papadopoulou, tam dokonce vykopala další zajímavé věci, přestože tam v minulé dekádě někdo ilegálně kopal. Krassades už bylo oficiálně „relokováno“, jen se to ještě nestačilo všude projevit. Leží nedaleko nepoužívané cesty k dolům na kalamin, kde v 19. století pracoval už zmíněný Robert Swan. Ty doly ovšem s dávným sídlem nijak nesouvisí. Pro chybnou lokalizaci na jihovýchodě ostrova se možná přimlouvala blízkost malých dolů na olovo, i když taky až z 19. století. Olovo patřilo k oblíbeným matriálům této civilizace. Přesto je i ono místo stále ve hře, a to jako kandidát na druhou Bentovu lokalitu, kterou označoval jako „Jihovýchodní“. Tato „Jihovýchodní lokalita“ dosud nebyla identifikována.)

Výřez z výhledu z místa před jeskyní na Antiparu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Turisté hojně fotí a všude možně to vyvěšují. Doufal jsem, že třeba u příležitosti nějaké pláže nebo vyhlídky najdu mezi tím vším taky něco zajímavého. Nenašel jsem. Fotí jen samé nezajímavé věci. Nelze se na ně zlobit, zajímavost je kritérium relativní. Aspoň je na dávných svatých místech klid. Takže trapně recykluji svoji fotku výhledu od jeskyně v podobě výřezu, směr pohledu je dobrý, ale oba kýžené cíle zůstávají schované. Za silnicí, která mizí za obzor v dálce vpravo, je pod obzorem vesnice Ag. Georgios a kus vpravo od ní Krassades. „Jihovýchodní lokalita“ se skrývá někde v kopcích v levé horní části fotky, asi taky za obzorem.

(V reálu člověk naráží na jiné problémy než ve virtuálním prostoru. Například na jízdní řád autobusu, rozmary počasí, nezřetelnou cestu a jemný písek. Kumulací většího počtu drobných schválností osudu jsem se na žádné z oněch dvou Bentových míst nedostal, i když mě od nich dělily jen stovky metrů. Bylo zrovna neobvykle teplo, 39 C ve stínu, a ten je zde vzácný artikl. To by nevadilo mně ani autobusu, na pevnině přece bývá i tepleji, jenže „turisté“ zůstali ve vodě, takže autobusák omezil počet obrátek. Bylo nutno dojet na konečnou, kus za jeskyni, až do Agios Georgios na jihu ostrova. Z opakování pokusu sešlo.)

Menší kykladská mramorová kandila. Kultura Grotta-Pelos, raná doba bronzová (EC I), 3200 až 2800 před n. l. Britské muzeum, GR 1890.1-10.5. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Keramická nádoba tvaru mořského ježka. Kultura Grotta-Pelos, EC I, 3200-2800 před n. l. Britské muzeum, GR 1884.12-13.42, BM Cat Vases A301. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Za dalšími nálezy z Antiparu této doby musíme do Londýna. Britské muzeum odtud vystavuje řadu nádob, kamenných i keramických. Například mramorovou kandilu, tedy závěsný lustr. Popiska hrdě hlásá „Daroval J.T. Bent“, tedy onen pionýrský prospektor Antiparu.

Podobný tvar má keramická nádoba „tvaru mořského ježka“ (to je formální kategorie, sea-urchin-shaped), s rytým dekorem. O té se zde píše, že ji J.T. Bent vykopal roku 1884.

Keramická pyxis s víčkem. Kykladská kultura Grotta-Pelos, začátek rané doby bronzové, EC I, 3200 až 2800 př. n. l. Britské muzeum, GR 1889.12-12.3, BM Cat Vases A311. Daroval J.T. Bent. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pestrosti tvarů keramiky této kultury ilustruje pyxis (pyxida), tedy nádobka na drobotiska. Je zdobená rytým „rybím“ dekorem.

Počáteční fáze kykladské rané doby bronzové (EC I, tedy Early Cycladic I, 3200 až 2800 před n. l.) měla ještě zčásti charakter chalkolitu, „doby měděné“. Jedna z jejích hlavních složek zvaná skupina (kultura) Grotta-Pelos (podle lokalit na Naxu a na Paru) souvisle navazuje na pozdně neolitické osídlení, představuje jeho organický vývoj. Typické pro ni byly právě kandily a vysoké kónické kamenné nádoby. Je otázka, nakolik pak slavná a rozšířená kultura skupiny Keros-Syros představuje pokračování této civilizační linie, snad ano, přinejmenším místy.

Teď pokročíme do vrcholné fáze kykladské rané doby bronzové (EC II, 2800 až 2200 před n. l.), i když většina nálezů i ukázek bude spíše z přechodového období, kdy se prolínají různé možnosti dalšího vývoje.

Hlavička idolu. Antiparos, kykladská raná doba bronzová, snad začátek jejího druhého období, EC II. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kykladský „idol“, přechod mezi kulturami Grotta-Pelos a Keros-Syros, EC II, 2800-2600 př. n. l. Britské muzeum, GR 1884.12-13.10. BM Cat Sculpture A26. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Novou epochu starokykladské kultury rané doby bronzové na Antiparu začneme v Národním muzeu Athénách. Je to hlavička „idolu“, tedy bohyně nebo kněžky.

Pokračovat budeme v Britském muzeu. Drobná mramorová figurka bohyně nebo kněžky reprezentuje přechod mezi starší kulturou Grotta-Pelos a novější Keros-Syros.

Kykladské „idoly“, varieta Louros. Raná doba bronzová, závěr kultury Grotta-Pelos, 2800 až 2700 př. n. l. Britské muzeum, GR 1884.1213.12-13. BM Cat Sculpture A8, A9. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Kykladský „idol“, varieta Kapsala, kultura Keros-Syros. Raná doba bronzová, EC II, 2700 až 2600 př. n. l. Britské muzeum, GR 1884.12-13.14. BM Cat Sculpture A21. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Různé možnosti tohoto přechodového období vývoje starokykladské kultury, resp. kultur, představují vlevo „idoly“ variety Louros, vpravo „idol“ variety Kapsala. Jsou to různé stylizace zpodobnění ženy. (Členění figur na variety je jemnější než celkové členění všech nálezů na kultury, resp. grupy. Obojí je vázáno na průběh chronologie i na určité skupiny lokalit. Každé z toho se nazývá podle eponymické lokality, kde se to našlo poprvé nebo nejslavněji.)

Měděná pinzeta a stříbrný náhrdelník, kultura Keros-Syros. Britské muzeum, GR 1884.12-13.26, GR 1884.12-13.21. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Olověná figurka muže. Raná doba bronzová (EC II), 2800 až 2200 BC. Britské muzeum, GR 1884.12-13.20. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na fotce vlevo je měděná pinzeta a pod ní stříbrný náhrdelník. Dostáváme se do pokročilejší podoby fáze EC II (druhé fáze kykladské rané doby bronzové), tedy do let přibližně 2800až 2300 před n. l. Dominuje zde kultura Keros-Syros.

Britské muzeum vystavuje také poměrně raritní figurku. Není mramorová, nýbrž odlitá z olova. Nepředstavuje ženu, nýbrž muže. A opět „vykopal J.T. Bent“. Takových figurek je jen několik, o málo víc je mramorových figurek mužských postav, nejslavnější je hlava z Amorgu, viz tady.

Kykladská „pánvička“ s dekorací pomocí razítek (vpichů). Antiparos, kykladská raná doba bronzová (EC II), 2800 až 2700 př. n. l. Vykopal J. T. Bent. British Museum, GR 1884.12-13.49 BM Cat Vases A 315. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tajemné předměty tradičně zvané „kykladské pánvičky“ jsou spíše kultovní standardy, vzdáleně analogické třeba šamanským nebo standardám kultur Malé Asie doby bronzové. Rozhodně se na nich nesmažilo. Zdobné vrypy mohly být vyplněné bílým kaolinem. Tahle je poměrně jednoduchá, i tak představuje typicky koncentrický vzor, možná něco jako Slunce v moři kolem něj.

Na Antiparu se samozřejmě našlo mnohem více předmětů z kykladské rané doby bronzové, tohle byly jenom ukázky. Zvláště nádob zde byl větší sortiment tvarů. A vynechali jsme obsidián, v této kultuře ještě všudypřítomný jakožto dědictví starších dob, ukážeme si jej jindy a jinde, třeba ze Saliaga.

(Nechápu, proč mnozí koupači tak milují jemný písek. Vleze všude, dokonce i když si do něj člověk nesedá. Nejvíc vadil krvavému kolenu a foťáku. Obojí jsem musel provizorně čistit, naštěstí úspěšně, pokračoval jsem pak na výstavu „150 let archeologie na Délu a v okolí“ v muzeu na Mykonu.)

Literatura

Alan King: Of Crows and Swans and Calamine – the Archaeology Theatre of Antiparos Marisa Marthari, Colin Renfrew, Michael J. Boyd: Early Cycladic Sculpture in Context. Oxbow Books 2017.

Větší fotogalerie Early Cycladic figurines v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.