Hufnagelova ilustrace dronta, který žil ve zvěřinci císaře Rudolfa II. Kredit: Volné dílo.

Byl považován za tlustého a pomalého ptáka, kterého nebyl problém lovit. K této, nejspíš mylné představě, vedly obrázky ztvárňující ptáka v jeho načepýřeném stavu. Dnes se biologové začínají klonit k názoru, že i když byl dodo nelétavý, měřil asi jeden metr s hmotností přesahující 10 kg, byl pravděpodobně rychlý a mrštný. Rozhodně nešlo o tvora neohrabaného.

Jak si vyložit nynější slova generálního ředitele společnosti, že v rekonstrukci ptáka konečně významně pokročili? A co to bylo za problém, který tak dlouho řešili, když nešlo o techniku rekonstrukce genomu zárodečné buňky, ani o čtení genomu z muzejních sbírek?

Tím, co vědcům nešlo, se paradoxně ukázalo být zvládnutí techniky klonování. Přitom mělo jít takřka o rutinu s níž jako první u ovečky Dolly, před více než čtvrt stoletím přišel Ian Wilmut. Savčí vajíčko je titěrné, takřka nerozbitné a zásahy na něm, i následná kultivace, se provádí relativně snadno. Klonování ptáků je mnohem větším oříškem. Vejce ptáků jsou velká, neprůhledná a ptáci je snášejí až poté, co už je vývoj embrya v plném proudu. Z literatury byly sice známy případy, kdy se ptačí primordiální zárodečné buňky upravit a klonovat podařilo, ale to byly případy týkající se kura. V tomto případě ale jde o buňky holuba. Právě ony si postavily hlavu a odmítly spolupracovat.

Pravá polovina lebky oxfordského vzorku. Kredit: gnomonic. Museum of natural History, Oxford, CC BY 2.0

Proč zmiňujeme problém s buňkami holuba, když projekt počítá s tím, že rekonstruované blbouny budou snášet slepice? Důvod je prostý. Úspěch rekonstrukce každého vyhynulého zvířete nejvíc závisí na nalezení úzce příbuzného zvířete. Takové buňky skýtají větší záruky, že provedenou úpravu genomu akceptují a že tím nedojde k narušení vývoje embrya. A právě o to tu jde. Porovnáváním genomů se ukázal být nejbližším příbuzným Dronta, holub. Konkrétně holub nikobarský.

Kostra dronta mauricijského a rekonstrukce jeho pravděpodobné podoby. Kredit: BazzaDaRambler – Oxford University Museum of Natural History. CC BY 2.0

Holub nikobarský (Caloenas nicobarica) se svými 33 centimetry řadí mezi velké holuby. Obývá lesy v oblasti Malajsie. Je to parádník s černýma očima a modro-šedým bříškem. Hruď a hlavu mu zdobí dlouhá modrošedá přiléhavá pera. Zatímco ocas je jasně bílý, hřbet a křídla hrají barvami od hnědé do tmavě zelené. Ani jeho vajíčka nejsou fádní - má je světle modrá.

U nás se kdysi muselo za tímto holubem cestovat do ZOO Paha. Dnes by měl být k vidění i v Hodoníně, Olomouci, Plzni a snad i v Liberci.

S ptáky Dodo se poprvé setkali portugalští námořníci kolem roku 1507. Náčrtek je z roku 1634 od sira Thomase Herberta. Zobrazen je papoušek, chřástal a dronte. Kredit: Volné dílo.

Až nyní se dostáváme k postupu, kterým se vědci snaží vzkřísit mrtvolu podle genů získaných z muzejních vzorků. Po zvládnutí kultivace holubích primordiálních (zárodečných) buněk lze přikročit ke genovým úpravám v jejich genomu. Jinak řečeno - do genomu buněk dnes žijícího příbuzného holuba se vloží několik vybraných genů z blbouna (ostatně ten je nově taxonomicky řazen také mezi holuby).

Teď teprve vstupují do děje slepice (respektive kur domácí). Namnožené „nikobarské“ holubí buňky s upraveným genomem se injekčně budou aplikovat do kuřecích embryí. V některých případech u nich náhoda dá, že se buňky uhnízdí tam kde potřebujeme a dají vznik vaječníkům. Takové slepice pak sehrají úlohu náhradních matek a budou snášet vejce, ze kterých se budou líhnout holubi s geny Dronta.

Holub nikobarský  (Caloenas nicobarica). Kredit: Tomfriedel – http://www.birdphotos.com, Wikipedia, CC BY 3.0 .

Jaká je šance, že se vědcům vyhynulého tvora podaří přivést k životu?

Šalamounská odpověď zní – to záleží od toho, co si kdo pod pojmy s kterými se v projektu šermuje, představuje. Společnost Colossal například říká, že přivedla k životu vyhynulého pravlka. Nedávno obrázků bílých pravlčat Romula, Rema a fenky Khaleesi byla media plná a pravlci budili patřičný ohlas. Z nejnovějšího vyjádření představitelů společnosti lze soudit, že brzo bychom se mohli dočkat něčeho podobného i v ptačím podání. Alespoň podle zdůrazňovaného úspěchu s přechytračením holubích zárodečných buněk.

Hrozí ještě nějaký zádrhel?

U těchto pokusů je potřeba mít na paměti, že i když vše půjde podle plánu, výsledkem může být zklamáním. Finální produkt k proklamovanému pravěkému ptákovi bude mít totiž hodně daleko. Proč? Protože v holubím genomu se plánuje pozměnit jen něco málo genů. Nejspíš jen několik desítek. Rekonstruovaný dodo bude geneticky z naprosté většiny holubem a svému původnímu vzoru se nemusí podobat ani barvou, ani velikostí, ani stavbou těla, ba ani chováním.

Pětiměsíční Romulus a Remus. Kredit: Colossal Biosciences.

Proč tolik skepse? Protože i v tomto případě jde totiž o obdobu předchozího pokusu s přiváděním k životu pravlka. V něm také šlo o to, že z přečteného genomu pravlka přenesli do v laboratoři pěstovaných buněk dnešního vlka jen několik málo genů. Z takto připravených (z naprosté většiny vlčí buňky) došla k užitku jen buněčná jádra. Ta vědci přenesli do předem jader zbavených vajíček odebraných psí fence - náhradními matkami byly psí fenky. I když svět bombasticky hovoří o rekonstruovaném pravlkovi, v chromozomech uložené instrukce ve formě genů byly až na několik málo změn, ve skutečnosti instrukcemi pro tvorbu vlka. Nikoli pravlka!

Petru Jacksonovi a Benu Lammemu se dodo zdál asi malý a chystají se na třímetrového novozélandského ptáka moa. Kredit: Colossal Biosciences.

Kolik nový dodo bude mít těch prapůvodních genů, ještě nevíme. Můžeme ale předpokládat, že ten počet se nebude moc lišit od „zrekonstruovaného pravlka“. U něj se měnilo pouhých čtrnáct genů na dvaceti pozicích.

A teď pozor - vlk a pravlk byly odlišné druhy. To znamená, že se vzájemně ve svých genomech lišily v milionech lokalit!  Přeloženo do lidštiny - úpravou čtrnácti genů z vlka pravlka udělat nelze. Ti jízlivější z genetiků uvádí vše na pravou míru připodobněním které je i nám laikům blízké: My, lidé, máme v genomu něco málo přes deset genů z neandrtálců a za neandrtálce se nepovažujeme.

Musíme chápat, že termíny: „rekonstruovaný“, „oživený“, „navrácený“, vzkříšený,… jsou určeny pro media a uši sponzorů. O obnovu původních druhů nejde. Výsledkem jsou spíše kříženci. Správně terminologicky jde o geneticky modifikované organismy. To vše ve společnosti Colossal pochopitelně dobře vědí. Také ale dobře vědí, jak mocná dokáže být zloba anti gmo aktivistů, a jak poplatná jim je i legislativa. Možná i proto firma uvádí, že výsledky výzkumu půjde využít nejen k rekonstrukci zvířat vyhynulých, ale i k záchraně těch již nyní ohrožených.

Z méně přísného úhlu pohledu se na produkty Colossal Biosciences můžeme dívat jako na demonstraci dvou technologií - editace genomu a klonování. V budoucnu bychom se snad mohli setkat s věrnějšími napodobeninami vyhynulých organismů.

Autor článku se ale nemůže zbavit pocitu, zda by nebylo rozumnější úsilí napřímit směrem k editaci našich pochroumaných genů a k nápravě lidského utrpení. Blbounů, i těch nejapných, mu připadá všude dost.

Zdroj

Colossal Laboratories and Biosciences