Dost početná parta biologů, kvartérních geologů a archeologů se rozhodla podat svou zprávu o výstupech dvou grantů poněkud šířeji. Obohatili ji o výsledky dlouhodobějších výzkumů, pro laiky taky představují základní metody paleoekologie a všem nabízejí důležité obecné úvahy o vývoji krajiny. K tomu detailní příklady, někdy až humorné, a spousta fotografií (krajiny, detailů, z postupů zkoumání) i něco grafů. Tím pádem kniha značně nabobtnala, a je to ku prospěchu věci. Příběh krajiny v měřítcích tisíciletí je ilustrován drobnými příběhy z průběhu výzkumů, většinou ve smyslu konkrétních postupů, ale někdy i dost bizarních setkání. V té krajině se totiž stopy po lidech doby mezolitu prolínají se stopami po nedávných až současných tábornících, na přístupnějších místech se potkají i mastňáčtější výletníci, občas nepočetní místní obyvatelé, leckde i stopy po sovětské okupační armádě, která si zdejší tajgu neomylně vybrala jako jedno ze svých hlavních sídel u nás.

Obálka knihy Autorů:  Pokorný Petr;Šída Petr (Nakladatelství Kodudek, 09 / 2025). Kredit: Autor článku.

Mýlil by se ten, kdo by první slovo titulu přímo spojoval se sudetskou němčinou na českém území. Termín Hinterland z němčiny dávno přejala anglická odborná literatura jako označení pro krajiny mimo hlavní centra lidské civilizace. Pro zapadákovy z hlediska sídelního a ekonomického, ale důležité pro pochopení širších kontextů, často také snadněji čitelné.

A slovo archeologie v titulu knihy je míněno jak ve smyslu tradičním, tak v širším významu zkoumání minulosti prostřednictvím hmotných památek. Především jde o celek, občas označovaný jako paleoekologie.

Ukazuje se, že lidé manipulovali lesem už dávno před pastevectvím. Nejen kácením stromů a lovem, ale i vysazováním lískových keřů v okolí dočasných sídel, nebo aspoň jejich „pletím“. Je ovšem problém, jak rozpoznat, která opuštěná skalní skrýš lískových oříšků patřila mezolitickému člověku, a která veverce. Indikátorem mohou být bobky. Podobně se bez drahé izotopové analýzy špatně rozpoznávají zbytky pradávného ohniště od tábornického, starého desítky let.

Odběr vzorků pro paleobotanickou analýzu při jiné akci a jinde (na akropoli na vrchu Vladař u Žlutic), ale metoda je stejná a osazenstvo skoro taky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

První kapitola nese název Hlavou a rýčem. Listování v přírodních archivech a hledání kořenů současného světa. Začíná statí Rozprava o metodě. Nelekněte se, nejde o formalistní „metodický úvod“, nýbrž o vymezení hřiště, tedy o geologická specifika pískovcové krajiny, charakter „záznamů“ (geologických, subfosilních, sociálních, textových) a konkrétní přírodovědecké metody. Výzkumníci pracují v poměrně drsném terénu, prolézají úžlabiny skalních stěn, kopou u jejich úpatí a vrtají v mokřadlech pod nimi; ale pracují taky v laboratořích, včetně radionuklidových nebo zase pokročilé mikroskopie. Střídají Hinterland s výdobytky center civilizace. Roli pomyslného stroje času mají letokruhy, a především několik metrů dlouhá trubka pro odběr vzorků z hloubky mokřadel. Jedním z důležitých indikátorů jsou pylová zrna z výkopů i vrtů. Taky mikroskopické spory hub a částečky uhlíku z požárů lesa (makroskopické jsou spíše v okolí lidských ohnišť).

Pak už přijdou statě, jejichž titulky jsou trampům dobře povědomé: Pelešanské jezero, Dračí díra a spol.; Převis Velký Mamuťák, Pompeje Českého ráje. A mezi nimi ona Tajga bezdězská, krajina zamrzlá v čase.

Člověk by málem propadl iluzi, že jsme v divočině, jen místy občas narušované mezolitickými sběrači, neolitickými a pozdějšími pastýři, různými vyděděnci vytlačenými až sem, prospektory, trampy nebo armádou, vlastní i okupační. Samozřejmě, že třeba na Kokořínsku se blízkost pokročilejší civilizace projevuje docela mohutně. Tak si to výzkumníci porovnali s Adršpachem, tedy s tamními skálami, opředenými legendou, že je lidé poprvé spatřili až v 19. století. Je tam opravdu Odvěká divočina? Velice podrobné zkoumání ukázalo, že vývoj lesa zde sice sleduje obvyklou posloupnost od konce doby ledové, ale že je už v mezolitu formován také lidmi, od neolitu důkladně, přestože první pylová zrna obilovin se objevují až ve středověku. Zemědělství ve svém plném rozsahu tam většino nestálo za tu práci, tak se krajina využívala postaru, pro sběr a k pastvě. To podrobně ilustruje poslední článek této kapitoly. Nálezy popírají romantickou představu výletníků (od raného 19. století), že jdou do „panenské přírody“. Pouze do méně nápadně ovlivněné, spíše než do méně ovlivněné.

Vypadá to na kvalitní vzorek. Teď jde o to uchovat souslednost vrstev. Rozdělení na všechno možné a určování pylových zrn se bude provádět až v Praze. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kapitola Surfování na časové ose. Systematická část představuje chronologický rámec příběhu krajiny. Stať Ostrůvky pozitivní deviace aneb Nenápadný půvab doby ledové ukazuje, jak zde dokonce i některé relativně teplomilné druhy stromů (dub, lípa, jasan) přežívaly díky mikroklimatickým gradientům v členité krajině. Nemusely se tedy nutně „stěhovat“ na jih a pak zase zpátky. Také se ukazuje přítomnost modřínu, „analogicky k drsným krajinám dnešní Sibiře a Mongolska“, takže se u nás nejedná o „nepůvodní druh“. (To leda ve smyslu novodobé výsadby.) Stať Starousedlíci, migranti a podivné aliance pojednává převážně o soužití rostlin v měnících se klimatických podmínkách v průběhu řady tisíciletí a také se sílícím vlivem člověka na ráz krajiny. Nové druhy přicházely bez lidského přičinění, některých starousedlých ubývalo, jiné druhy se naopak stávaly dominantními.

Poslední kapitola nese název Čtyři praktická cvičení v paleoekologickém relativismu. Znovu se vrací Případ modřín; požár v Českosaském Švýcarsku má za následek Nejmladší český prales; hledá se Ztracený šneků ráj.

Ze závěrečné stati K čemu nám to bude? Reflexe poznatků z hlediska praxe ochrany přírody cituji nabízené hlavní body:

(1) Přijměme jako fakt, že příroda a krajina se měnily vždy, mění se a budou se měnit i nadále.

(2) Středoevropská krajina byla po mnoho tisíciletí spoluutvářená lidmi.

(3) Klíčem k udržení biodiverzity byla a je pestrá mozaika, kde každý kousek krajiny může vypadat a fungovat jinak. Nemá proto smysl hledat „jediná správná“ řešení…

Proč mě to vlastně zajímá, když je to úplně mimo můj obor? Je to přece pěkné, a to jak ta krajina, tak ty metody a jejich souhry. A navíc, ono to tak úplně mimo obor není. Ne kvůli nicotným archeologickým nálezům, pro spojitosti s antickým Řeckem nebo obecněji s dávným egejským prostorem by u nás byly zajímavé úplně jiné lokality. Ale kvůli jaksi stereoskopickému čtení paměti krajiny, při němž mi specifika těch pískovců vzdáleně připomínají insulární efekty, když je na ostrovech řada věcí, které jsou i jinde, prostě líp vidět.

Symptomatické je věnování knihy „dvěma průkopníkům paleoekologického a enviromentálně archeologického výzkumu severočeských pískovců, Vojenu Ložkovi (1925-2020) a Jiřímu A. Svobodovi (1953), na jejichž myšlenky a celoživotní dílo navazujeme“.

Literatura

Petr Pokorný, Petr Šída (eds.) a kol.: Hinterland. Archeologie severočeských pískovcových krajin. Praha: Kodoudek 2025.