Každý ví, že když něco čtu podruhé, tak tomu už rozumím líp. A když to čtu alespoň potřetí, tak i v moudrém textu občas narazím na problémy, které zakrývá, a kvůli nimž jeho poselství nelze šmahem přijmout se vším všudy jako definitivní pravdu. Lecjaká nauka napřed působí obtížně, pak samozřejmě, jako kdyby byla málem na všechno, a nakonec z ní lezou chlupy, protože je jenom k něčemu a jen za určitých omezujících předpokladů. Právě o tomhle pojednává hermeneutika, ale také o řadě dalších věcí, které s tím souvisejí: o problémech literárních žánrů a oborů, o problémech překladů a výkladů, předsudků a předpokladů porozumění. A nemusí jít jenom o texty, nýbrž také o porozumění naší přímé zkušenosti, nezprostředkované textem. Když se poprvé ocitnu v novém prostředí, ať už přírodním nebo sociálním, tak se špatně orientuju, jsem naivní až vykulený. Postupně se otrkám, projdu cyklem přes zevšednění k pochopení už jaksi zevnitř onoho prostředí. Teď se však zaměříme na setkání s texty nebo řečí, prostě s jazykovými útvary. Jsou to modelové příklady, mnohem jednodušší než „opravdická“ zkušenost, přesto někdy hodně složité. Napřed si představíme temné počátky tohoto oboru, pak skočíme do novodobých problémů s výklady.

Hermés vede procesí olympských bohů. Archaizující reliéf z Délu, 2. století před n. l. Archeologické museum na Délu, A 9. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Za všechno může Hermés

Zmíněnými problémy se už dávno zabývá hermeneutika. Může být pojata jako literární věda, ale také jako způsob filosofie. Je to umění překladu a výkladu (řecky techné hermeneutiké, latinsky ars interpretandi), tedy tlumočení v každém smyslu slova. Samo sloveso hermeneuein znamenalo napodobovat Herma v jeho umění tlumočit, vykládat. Tyto trapně etymologické poznámky nás mají upozornit, že ne vždy víme, na čem jsme, jak už to s Hermem a jeho působením bývá. Dokáže vážné věci sdělovat prostřednictvím vtipů, někdy dost cynických. Rád přeskakuje mezi žánry i kontexty a přesmykuje témata, to tak ve vtipech bývá, jenže pak se nestačíme divit, že to nebyl jenom vtip.

Nejstarší dějiny hermeneutiky občas také působí jako vtip (většinou ovšem nechtěně), a to ne vždy povedený. Mohli bychom začít u pythagorejců, nebo u racionálnějšího Anaxagory, nebo u stoiků. Tam všude začíná takzvaná alegorická exegeze, tedy alegorická metoda výkladu, byť pokaždé jinak koncipovaná a jinak zdůvodněná. Pro výklad biblických textů ji převzali Židé a pak křesťané. Sloužila tedy v řadě náboženství. Společným jmenovatelem byly pokusy o vymanění se z náboženského fundamentalismu. „Alegoréze“ znamená „mluvit o něčem jiném“. Text, jehož doslovné znění nechceme přijmout, se vyloží tak, že prý vlastně mluví o něčem jiném, že se vyjadřuje alegoricky. Už Órigenés (185-253) rozlišoval různé úrovně významu biblických textů a různé výkladové přístupy. Něco z toho je rozumné. Jenže i dobře míněná snaha o vymanění se z fundamentalismu se snadno přesmykne v opak, otevře dveře libovolným spekulacím, na kterých pak lpí podobně, jako fundamentalisté na doslovném znění textu. To patří k problémům všech pokusů, které chtějí nějak racionálně rozvolnit motivy tradované z hlubší minulosti, jenže pak vytvoří nové dogmatické klícky, pro změnu formalistní. A nemusí se to týkat jen zmíněných náboženství. Jedním z motivů dávné hermeneutiky bylo také odkrývání „hlubšího smyslu“, nějaké obecnější úrovně významů. Toto dobře míněné pokušení občas může ukázat cosi zajímavého, ale jindy připomíná spíše paranoidní myšlení. A ještě ke všemu jsme z 2. a 3. století n. l. zdědili texty sdružené v Corpus hermeticum. Jejich spojitost s hermeneutikou je však velice vzdálená. Filuta Hermés se už v dávných mýtech baví také tím, že svádí z cesty, ale i přitom leccos zajímavého ukazuje. (Strávil jsem dlouhá léta marnou snahou propojit civilizovanější podoby staré alegorické exegeze s moderní hermeneutikou, včetně studia hermetických spisů, o nichž jsem se mylně domníval, že by mohly fungovat jako metodický střední člen. Negativní výsledek je taky výsledek, jenže málo oceňovaný a v daném případě nadbytečně časově náročný.)

Co to vlastně čteme

Prvním předpokladem porozumění je správná identifikace žánru a oboru. Hledat v jízdním řádu poučení o kvantové fyzice nebo o přípravě guláše je dost marné. To každý ví a žalostným výsledkům takových pokusů by se každý zasmál. Méně jasné však je, kdy hledáme v náboženském textu poučení o určitém náboženství, kdy odpověď na to, „jak to je“, kdy spíše poetiku, a kdy jej omylem považujeme za vědecké sdělení. Pro další výklad to zde nebude tím hlavním, ale historicky vzato sehrálo studium biblických spisů velkou roli. Nejen proto, že bylo důležité pro náboženství, ale i z technických důvodů, neboť jde o nejlépe prozkoumané texty. Už v pozdním středověku rozlišoval Mikuláš z Lyry (Nicolas de Lyre, asi 1270-1349) různé literární žánry textů a kladl důraz na znalost jazyků originálů. Liberální teologie 19. století literární žánry pečlivě analyzovala. Například začátek knihy Genesis pochopila jako mytologický epos, zatímco knihu Jobovu jako dobový filosofický výklad, jehož záminkou byl děj orientální pohádky. Určení žánru úzce souvisí s tím, co od textu můžeme a nemůžeme očekávat, a jak se na jeho obsah máme ptát, abychom se nedobrali absurdit. Někdy je užitečné podrobně probírat dokonce i falzum, ale je při tom dobré o této jeho povaze vědět.

S žánrem souvisí i kontext, v němž a kvůli němuž určitý text čteme. Například učebnici kvůli složení zkoušky, ale někdy může být krajně špatná učebnice také kvalitním zdrojem cynické zábavy. Jinak čte učebnici její recenzent, nebo starou učebnici historik vědy. A co teprve poezie! S žánrem a kontextem souvisí i citlivost textu nebo řeči na chytání za slovo. V běžné komunikaci je to osvědčený návod k vyvolání hádky. V řadě vědeckých textů je naopak podmínkou přesného porozumění. Takové texty musí chytání za slovo vydržet, pokud není nemístné tím, že příliš často ruší souvislost i na jiných místech, než je to užitečné.

Důležitým faktorem je stáří textu. Takzvaná historická podmíněností je sice zneužitelná k ideologizaci, málem k jakési vládě dějin, nicméně je jasné, že třeba Eratosthenovy potíže s měřením vzdálenosti Měsíce tehdy nešly překonat sáhnutím po dalekohledu. Žádný starý naučný text nevydrží hodnocení z pozdějších hledisek, ale přesto může mít co nabídnout. Nemyslím iluzi jakési „původní“ moudrosti, ale poučení o starší fázi vývoje toho či onoho oboru nebo literárního žánru. K porozumění je dobré znát další texty z dotyčného kulturního okruhu. S tímhle přišla v 19. století tübingenská škola, původně ještě kvůli liberální teologii. Byla inspirovaná Hegelovým myšlením (z mého hlediska bohužel, svádí k té vládě dějin), nicméně oproti Tomáši Akvinskému to byla hudba andělská. Adolf von Harnack (1851-1930) představil dějinnou podmíněnost teologických nauk v díle Dějiny dogmatu (Praha 1903, 1973), ale to by bylo jiné téma. Mě nyní zajímá spíš to, že kvůli pochopení předsokratiků je dobré studovat zlomky jejich textů v kontextech dobové lyriky, tragédií a lékařských spisů – raději než Aristotelovy dodatečné referáty o jejich naukách, psané v naprosto cizorodém pojmosloví a v zásadně odlišném kontextu. Ty dodatečné referáty studuju kvůli pochopení pozdější školní tradice, tedy v rámci určitého schématu dějin filosofie a přírodních věd, ne těch předsokratiků. Někdy nezbývá než pracovat s Aristotelovým referátem, ale pak je nutné vědět, jak Aristotelés zacházel se staršími myšlenkami. Podobně tomu nás Hegelův výklad vzniku filosofie a vědy poučí spíše o Hegelovi než o čem jiném.

Hermeneutický kruh

Při prvním čtení náročnějšího textu něčemu rozumím a něčemu ne. Abych mohl číst dál, musím se občas vracet. Ani to vždycky nepomůže a nezbývá než zkoušet uhádnout, jak to autor mínil. Časem se ta sázka v textu ověří nebo nahradí jinou a snad lepší. Občas dokonce zjistím, že leccos z toho, o čem jsem si myslel, že tomu rozumím, jsem pochopil špatně. Opět nezbývá než své pochopení opravit.

Friedrich Schleiermacher. Kredit: MDZ München, Wikimedia Commons. Public domain.

Při četbě textu nebo poslechu řeči nezačínáme od pověstné nepopsané tabule („rasovy tabule“, tabula rasa). Něco málo už vždycky víme, třeba blbě, nějak rozumíme jazyku, včetně odborného, aspoň částečně. Tomu se říká před-porozumění. Účelem četby nebo poslechu je toto před-porozumění opravit a prohloubit, dojít k adekvátnějšímu porozumění. Problém je, že nelze předem rozlišit mezi nutným před-porozuměním a obtěžujícími předsudky. Onen rozdíl vyvstane až po hlubším pochopení.

Kdo by se nechtěl zbavit předsudků? Pokud jde o ty předsudky, které už nesdílíme a vadí nám na ostatních, tak snad každý. Zbavovat se těch ostatních předsudků, to může bolet, a může to přinášet přímo životní rizika. Člověk, který tvrdí, že nemá předsudky, má jenom jiné předsudky. Předsudek je vlastně takové před-pochopení, které v daném kontextu nepřispívá k pochopení. O jeho neblahosti zatím nevíme, nebo si ji nepřipouštíme. Lpění na předsudcích omezuje naše chápání i život, ale odkládat ty svoje, je obtížný běh na dlouhou trať. Jde to v kruhu: S hloupým předsudečným před-porozuměním toho moc nepochopíme, ale odkládat předsudky je možné a bezpečné až po otevření výhledu k vhodnějšímu porozumění. To se časem opět může stát omezujícím předsudkem, ale přece jenom představuje slušnější výchozí pozicí k dalším pokusům o hlubší pochopení.

Až potud jsme si vlastně zreferovali hlavní myšlenky klasika novověké hermeneutiky, kterým byl Friedrich Schleiermacher (1768-1834). Od předsudků a před-pochopení, skrze opatrné uhadování, k pochopení. Je to procházení kruhem postupného chápání, s řadou omylů po cestě, ne pouze lineární nárůst přijímané informace. Užitečná je přitom i rozumná míra redundance v textu, totiž že se trochu opakuje. Kromě jiného tím umožňuje kontrolu pochopení. V mluvené řeči je mnohem potřebnější, protože posluchač se na rozdíl od čtenáře nemůže zastavit, natož listovat zpátky.

Na námitky odpůrců hermeneutiky, že je to pořád dokola a v metodickém kruhu, přišla hrdá odpověď: Ano, je to hermeneutický kruh! Byl to vlastně starší nápad, leč doslova vzato termín hermeneutický kruh zavedl a teoreticky rozebral Wilhelm Dilthey (1833-1911). K hermeneutickému kruhu patří i to, že částem rozumíme skrze celek a celku skrze části. Jak ve smyslu celku určitého textu a jeho částí, tak ve významu světa a jeho částí, včetně dotyčného textu. Řeč je prostě artikulovaná a svět kolem nás do nějaké míry taky. Něco podobného říkal už Hérakleitos a později Mikuláš Kusánský. Některými texty nás provází nějaká téměř lineární „nit“ (dějová nebo logická), jinými spíše klubko souvislostí. To opět závisí na stylu, žánru a oboru.

Hermeneutické otázky

Četní filosofové vypěstovali kult „filosofické otázky“. Začali s tím Eleaté a sofisté, všetečnými otázkami byl slavný Sókratés, v obsáhlých spisech to dovršili Platón a Aristotelés. Většinou se bohužel unáhleně ptáme, „co z toho plyne“, abychom rychle zjistili, „jak to je“. Tvůrci novodobé hermeneutiky upozorňují, že se máme ptát spíše po tom, proč nás to tak zajímá, proč otázku formulujeme právě v určitém pojmosloví, a jak to předznamenává možné odpovědi.

Šťourání do předpokladů a kontextů je pro pokrok poznání mnohem zásadnější než vydobývání dalších výsledků, platných za momentálně přijímaných předpokladů. Relativizace před-porozumění a kontextů problému může otevřít zcela nové pole otázek, které dříve vůbec nebyly možné, někdy i navrhnout pozorování a experimenty, otevírající nové pole poznání. Už tradičním příkladem je teorie relativity, leč zdaleka nejen ona.

Tübingenská škola roku 1996. H.-G. Gadamer stojí uprostřed. Kredit: GiuseppeGirgenti, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vůči textům často trpíme i tím, že je přijímáme jako zjevení platného dogmatu. „Lidé nezkušení v četbě mnohdy nepojmou ani stín podezření, že by se text mohl mýlit, neboť vše psané berou jako dokument, který stvrzuje sám sebe.“ Tímto citátem se dostáváme ke snad nejvýznamnějšímu autorovi novodobé hermeneutiky, kterým je Hans-Georg Gadamer (1900-2002). Jeho stěžejní dílo Wahrheit und Methode (Pravda a metoda) z roku 1960 by díky svému rozsahu a vazbě mohlo posoužit i k sebeobraně. (Český překlad je rozdělil do dvou svazků.) Stalo se jednou z ikon evropských intelektuálů. Ti tradičnější si vychutnají, jak je autor povodí všemi možnými tématy evropské filosofie, občas i s překvapivými konotacemi. Čtenáři méně naklonění zrovna Gadamerovi ovšem cynicky poznamenají, že ponaučení o tom, že když něco čtu podruhé, tak tomu už většinou rozumím líp, by nemuselo zabrat tisíc stran textu. Nejspíš to přehání s redundancí v podobě detailních diskuzí s řadou filosofických škol. Někteří znalci se tím kochají, ostatní trpí.

H.–G. Gadamer toho během svého mimořádně dlouhého aktivního života vytvořil hodně. Leccos z toho patří spíše k libůstkám německé filosofie, leč odkaz hermeneutiky jako způsobu filosofování se ukazuje jako velice silný motiv, který se vepsal do myšlenek řady autorů i mimo okruh jeho žáků a dotyčné školy. Stačí si uvědomit, že ve filosofii i vědě mají důkazy vždy své předpoklady, mnohdy vyznávané jako samozřejmé, jindy skryté a zatím neznámé. Když se předpoklady odkryjí jako nesamozřejmé, důkazy padají nebo říkají něco trochu jiného, třeba složitějšího. Příkladem první situace je znicotnění tradičních „důkazů boží existence“, příkladem druhé a složitější situace vznik teorie relativity nebo kvantové fyziky.

(V 90. letech jsme se ve škole shlukli kolem kolegy, který se vrátil z konference, na níž přednášel sám H.–G. Gadamer. On náš zájem chladil slovy o tom, že oproti loňsku nebylo v té přednášce mnoho nového. Pak se plácnul přes pusu, vyřkl jadrné slovo a omluvně dodal: Kdybych se nedej bože dožil tolika let, a ještě k tomu přednášel, tak bych byl rád, kdyby v mé přednášce zbylo aspoň něco z toho, co tam bejvalo.)

Mysl autora

Občas ještě potkáme školní otázku typu „Co tím chtěl básník říci?“ Pokud byl příčetný a nebyl okolnostmi nucen k šifrování, tak snad chtěl říci právě to, co napsal. To, co napsal, je onou částí jeho úmyslu, kterou se mu podařilo napsat, jazykově sdělenou podmnožinou „nevýslovného“ záměru. Kriticky vzato se můžeme bavit jenom o dotyčném textu, i když jeho až bezbřehá inspirace může být tématem dalšího uměleckého představení, třeba v jiném díle nebo od jiného autora.

Když vykládám předsokratiky, musím zkoumat výrazové prostředky každého z nich a hrát si s významem jednotlivých zlomků tak, aby výsledný výklad zapadl do všech a také byl v souladu s možnostmi popisu světa v té době. Ono to může vypadat jako vžívání se do autora a doby, ale to by bylo hodně ošidné, vžít se lez úspěšně do lecjaké ptákoviny.

Občas se stává, že když je někdo právem slavný v určitém oboru, bývá brán jako autorita i v jiných oborech. Krom toho část lidí zajímají životy slavných. Svou zajímavost to může mít, ale může to taky skončit ve stylu herci vaří a filosofují, nebo dovoláváním se Einsteinových filosofických názorů. Lidé by chtěli odkrýt mysl génia v jejím celku. Oproti tomu Schleiermacher a tím více Gadamer před hledáním „mysli autora“ (mens auctoris) varují. Máme hledat a vykládat vyslovenou myšlenku, nikoli jejího autora. Ještě ostřeji to vyjádřil Roland Barthes (1915-1980), když mluvil o „smrti autora“. Nemá na mysli žádné morbidity, nýbrž odpoutání díla od autora okamžikem zveřejnění nebo uvolnění. Pokud autor ještě žije, má do výkladu co mluvit právě tolik, jako kterýkoli jiný interpret; víc zajímá pouze jeho životopisce, ne badatele v dotyčném oboru. Pokud je toho autor schopen, může napsat nové dílo s dalšími myšlenkami, včetně reakcí na případnou kritiku onoho staršího díla.

Ztraceno v překladu (nebo ve výkladu)

Spory o kvalitu toho či onoho překladu jsou mezi intelektuály v kurzu už pár tisíciletí. Každému překladu je možné něco vytknout, ale málokterý je tak špatný, aby něco neukázal člověku, který nezná jazyk originálu. Posouzení kvality překladu úzce souvisí s žánrem a oborem. Někdy je hlavním úkolem překladu přesný převod formálně vyjádřených myšlenek, občas za cenu nově zaváděných termínů v cílovém jazyce. Jindy je problémem spíše udržení literární roviny (bohatství jazyka, slang, vtip), případně i libozvučnost. Žádný překlad se nezavděčí lidem všem, ani všem situacím, v nichž má fungovat. V originálu je totiž také řada kontextů, které překlad obtížně zachytí, mnohé vůbec ne. To je zásadnější problém než „nepřeložitelné“ slovní hříčky, ty se dají zmínit v poznámce. S výkladem díla souvisí překlady také tím, že samy bývají zčásti výkladové, nabízejí už určitý výklad díla, mnohdy zužující.

Dobrý překlad, tedy dobře funkční překlad, zprostředkuje co možná nejvíce z toho, co říká originál, snad všechno podstatné, a současně dává pozor, aby neříkal něco, co v originálu není, aby neotevřel nedorozumění. V ideálním případě také zprostředkuje kromě „obsahu“ i něco z nálady (kontextových asociací) originálu. Leč jak říkal už Hans Georg Gadamer, „mnohé, co v originále zaznívalo v pozadí a mezi řádky, se překladu nepodařilo převést“. Totéž ovšem platí také o výkladech. Ty mají úkol usnadněný tím, že nemusí být psané v témže žánru a stylu jako předloha; stačí, že tyto parametry vykládané předlohy náležitě reflektují. Tak třeba při výkladu (i překladu) Hérakleita zkouším zachytit co možná nejvíce ze spletitých významových vazeb díla a uspořádat je v náležitých souvislostech, a současně se vyvarovat zavádění něčeho, co v textu není, například živlů, počátků a pralátek. Charakteristický styl textu zreferuju, protože je ilustrativní, avšak ve výkladu jej nenapodobuji, zatímco pro překlad je jeho adekvátní alternativa těžkým oříškem.

Literatura

Hans-Georg Gadamer: Pravda a metoda I. Přeložil David Milk. Praha: Triáda 2009.

Hans-Georg Gadamer: Pravda a metoda II. Přeložil David Milk. Praha: Triáda 2011.

Hans-Georg Gadamer: Problém dějinného vědomí. Přeložili Jan Sokol a Jiří Němec. Praha: Filosofia 1994.

Paul Ricoeur: Úkol hermeneutiky: Eseje o hermeneutice. Praha: Filosofia 2004.

Petr Pokorný (ed.) a kol.: Hermeneutika jako teorie porozumění. Praha: Vyšehrad 2006.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Mervart 2020.