Význam slov se během vývoje jazyka proměňuje. To je přirozené. Bývaly doby, kdy slovo děvka (resp. dievka) znamenalo prostě dívku. A když Komenský napsal, že „kvaltování toliko pro hovado dobré jest“, tak tím kvaltováním myslel násilí, pod vlivem němčiny (die Qualt). V některých obdobích je vývoj jazyka překotný, například zesílením vlivu jiného jazyka nebo módních memů. Kromě toho se objevují slangové formy, často generační. Těžko předem rozhodovat, kdy to přispívá k bohatství jazyka a kdy hrozí eroze jazykových souvislostí, přinejmenším prohlubování propasti mezi odbornými a všedními významy slov. Teď nepůjde o etymologie, nýbrž o významy založené užíváním oněch slov ve starších dobách, které se propsaly do odborné terminologie. Vývoj jazyka způsobil, že už jim často nerozumíme z přirozené jazykové souvislosti, takže nezbývá, než se jejich významy učit, pokud nechceme zůstat u vulgárních nepochopení.

Epické

Epika patří k nejstarším literárním žánrům. Zachovaný korpus řecké literatury začíná homérskými eposy (Ilias a Odysseia). Začíná se vzýváním Múzy: „O hněvu Péléovce, ó bohyně, Achilla zpívej, příčině běd…!“ (V desátém roce války je totiž Achilleus uražený, takže se hněvá, trucuje a nebojuje.) Je to hrdinská epika, tedy básnicky převyprávěné starší hrdinské mýty. Pak přijde Hésiodova theogonická epika, tedy zpracování mýtů o rození bohů.

Epiku jako literární žánr rozpoznáme podle způsobu vyprávění barvitého děje, v Řecku je v typickém případě psaná v hexametrech. Na témata epiky navazují klasické tragédie, na její náladu později také balady. V kontextu literárních žánrů poezie je protikladem epiky lyrika. V obecnějším kontextu antické kultury je opakem epiky věda a filosofie, například žánr naučné pojednání, zhruba počínaje Anaximandrem. Tam se má promýšlet a dokladovat obsah tvrzení, ne emočně opěvovat. Epika je sice psaná složitě a promyšleně, nicméně logika není rozhodčím její kvality. V epice se často objevují také reálná místa a někdy i historické postavy, ale ani fakticita o její kvalitě nic nevypovídá.

Epiku tradičně charakterizuje řada ustálených slovních spojení. Například „v epické šíři“, tedy zeširoka, s mnoha odbočkami a dějovým proplétáním, s občasným opakováním některých sekvencí, s řadou přirovnání. Nebo „epický Zeus“, tedy nejen pečující hospodář, ale také násilnický a záletný macho, rozhodně ne příklad intelektuálního a mravného nejvyššího boha, jakého popisují pozdější náboženští myslitelé.

Zeus důstojně vládne, i s orlem. Lakónský kylix, kolem roku 530 před n. l. Archeologické muzeum v Olympii, K 1292. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zeus s bleskometem nebo hromoklínem, drobný bronz, 12,5 cm. Dódóna, 475-450 před n. l. Antikensammlung Berlin, Altes Museum, Misc. 10561. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nedávno jsem potkal zvláštní užití slova „epické“, kterému jsem nerozuměl. Napoprvé jsem si je nedokázal vyložit jinak než jako mediální schválnost. Prý kdybych sledoval asociální sítě nebo aspoň běžné zprávy častěji než astronomické, tak bych to znal. Jako epické se teď označuje něco velkolepého až neuvěřitelného, prostě extrémního, co je provázeno vybičovanými emocemi. Nějaké střední členy s tradičním významem by se našly, třeba ta velkolepost, ale téma bývá jiné a způsob vyprávění se od tradiční epiky zásadně liší. Není složitě propracovaný. Ten nový význam má asi původ v americké angličtině influencerů a souvisí s oblibou děsivých příběhů, včetně některých mýtů, a s neznalostí jejich pramenů. Slovo „epické“ se teď užívá také jako lákavá pochvala, což by antické lyriky, filosofy a vědce překvapovalo, zatímco dávní epici by byli zaskočeni tím, co a jakým způsobem se vychvaluje. Ale pozor, epic fail anglicky znamená totální průšvih. V rané antice v takovém případě řekli v epickém duchu třeba: „Jako když se rozlomí lodní záď!“

Mýty

Mýty umožňují fungování společností i v dobách před příchodem nějaké vyhrocenější racionality. Zajišťují sladěnost s prostředím, jinak by populace nepřežila. Problém nastává při změně prostředí, například i jen během dlouhého času. Sladěnost pominula, z mýtů se může stát přítěž. Některá myticky založená tabuová opatření přetrvávají, například ta, které my dnes chápeme jako hygienická nebo eugenická, třeba udržování čistoty vodních zdrojů a cest, mytí rukou nebo zákaz incestu. Jiná se stávají spíše folklorem, někdy pověrami.

Definic mýtů máme nespočetně, ale snad teď vystačí dvě. V našem prostředí je nejznámější ta, s níž přišel Mircea Eliade (1907-1986): „Vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor.“ Nejkonkrétněji se vyjádřil Gerardus van der Leeuw (1890-1950): „Mýtus je slovní stránka rituálu.“ Aspoň je jasné, že ke skutečným mýtům se nedostáváme snadno, většinou je známe až v nějakém druhotném zpracování, buď uměleckém (epos), nebo v podobě dodatečného utřídění (Hésiodos, různé „mytologie“).

Mýty jsou velice různé. Ty o světě a bozích nastavují v dané kultuře základní orientaci, zatímco hrdinské mýty postupně přecházejí v epiku. Trochu problém bývá s politickými mýty, které legitimizují způsob moci. Ještě větší pak s tzv. etiologickými mýty, které zpětně zdůvodňují, proč je něco tak a tak. Často pracují s lidovou etymologií, včetně jmen míst nebo etnik a jejich fiktivních zakladatelů. Praotec Ión, praotec Čech.

V mytickém prožívání je svět živý a plný bohů, například Slunce je Hélios. Nicméně to mívá docela jasné vymezení podle různých způsobů pojednání. Slunce je Hélios, ale jeho pohyb můžeme měřit. Země je bohyně, ale oráme ji. V mytických příbězích se občas dějí věci, které by se v reálném světě odehrát nemohly. Tím jsou mýty podobné snům. Občas v nich vystupují i zvláštní postavy, trochu jako v pohádkách. Převažuje ovšem snaha o to, aby specifické mytické figury (drak, sfinga) a dějová schémata (např. incest) zůstávaly v příbězích a příliš nepronikaly do našeho bdělého světa. Když se mýtické postavy a dějová schémata ocitnou v reálu, bývá zle, viz úvodní situace tragédie Král Oidipús, s drakem a sfingou za městem. Podobně pak záměna snového a reálného incestu. Jako kdyby se zhmotnily snové představy, jako kdyby se svět zbláznil.

Zeus v podobě býka unáší Európu. Černofigurová malba na amfoře, 510 před n. l. Martin von Wagner Museum, Würzburg, L 193. Kredit: Daderot, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Zeus unáší Ganyméda. Větší terakota, 110 cm, 480 až 470 před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Joanbanjo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Řecké náboženství patří mezi ta eumytická. Mýtus (mythos) je zde chápán veskrze pozitivně. Vyprávěj dál! Podobně to má se zobrazováním a divadlem. Potkáme však i náboženství, která jsou vůči mýtům méně vstřícná. Pro staré latiníky je ekvivalentem mýtu pouhá fabula, vyprávěnka, nic moc, tedy s výjimkou politických mýtů. Pro křesťany a muslimy je zásadní fakticita (byť zčásti myticky založená). Krom toho se řada mýtů setkala s kritikou už v řecké archaické době ze strany rodícího se přírodovědného a historického chápání. Tak se stalo, že oproti dávnému řeckému pojetí mýtu stojí už v pozdní antice pohromadě velice různé kritické složky, například řecká věda a křesťanská kritika mýtů. V novověku to vše vyústí v kritiku náboženství jako takového. Od zbylých křesťanů je to ovšem pouze kritika „nerozumných náboženských představ“, např. pohanských. Tím jsou připraveny podmínky k novému negativnímu vyhrocení významu mýtu: to, co není pravda.

V médiích i v leckteré popularizaci vědy se slovem mýtus míní v lepším případě tradiční předsudek, v horším případě lež a podvod. Bourat mýty je znovu móda, jen si to ulehčujeme tím, že slovem mýtus bezdůvodně označujeme všechny nesmysly, které pěkně a užitečně bouráme.

Oblíbeným schématem bývá opozitum mýty a fakta. Něco na tom je, mýty se s fakty ne vždy dobře snášejí, nicméně takto tvrdá kontrapozice je zvláštním pokračováním latinské křesťanské kulturní tradice, zvláště v mediálním užití, ať už křesťanském nebo častěji ateistickém. Některé mýty sice obsahují také fakta, například Troju nebo Betlém, ale to je spíše kulisou jejich poselství než jádrem. Pouze z hlediska faktů je to jejich „pravdivé jádro“. Mýtus souvisí spíše s poezií (zvláště s epikou) a zaběhlou životní praxí (třeba nekálet na cestu) než s fakty a racionálními důvody, i když ty by v některých případech dávaly podobné rady, zatímco v jiných ne. To je tím proměněným prostředím, tedy oproti archaické době.

Klasické

Tohle slovo se i v odborném prostředí užívá ve dvou různě širokých významech. Od toho širšího z nich pak pocházejí další odvozené a zlidovělé významy.

V nejužším významu jde o vše, co je spojeno s řeckou klasickou dobou, tedy s řeckou kulturou v letech let přibližně 490 až 330 před n. l. O nějaké to desetiletí nejde. Rozhraní vůči předchozí archaické době je ve výtvarném projevu i ve filosofii velice ostré, ale trochu posuvné podle regionů a žánrů. Po klasické době následuje helénistická. Klasickou sochu poznáme podle veristického (realistického) pojetí. Většinou je však máme zachované až v helénistických replikách a římských kopiích, jejich prostřednictví se s řeckou klasikou v 19. století seznámili autoři učebnic. Do klasické filosofie patří např. sofisté, Sókratés, Platón a Aristotelés. Většinová představa je, že klasická doba je tím nejcennějším z řecké antiky. Sám ji nesdílím, ale trochu mě s ní smiřuje klasická tragédie (Aischylos, Sofoklés a Euripidés) a komedie (Aristofanés).

Parthenón v Athénách, 447 až 439 (s kompletní výzdobou až 432) před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Širší význam má slovní spojení „klasická studia“. Zahrnuje všechny obory o celé antice. Podobně tomu i klasická gymnázia, s řečtinou, latinou, historií a dějinami umění. Také evropský výtvarný klasicismus (pozdní 18. až rané 20. století) byl inspirován nejen řeckým uměním klasické doby, ale i celou pozdější antikou, včetně římské. Svým názvem navazuje na pojem klasiky v latinském významu jakési kulturní „třídy“ (classis). Ten prý zavedlo už antické latinské školství. Řadilo autory do několika tříd, z nichž ta první se pak stručně označovala rovnou jako klasici. Mezi ty prvotřídní patřili např. Caesar, Cicoero, Ovidius a Vergilius.

Dalším přenesením významu a zlidověním se pak dojde tu ke klasické hudbě, tu k „české klasice“ na jídelním lístku. Význam je snad jasný, znamená vlastně „tradiční a kvalitní“, důkladné. V řecké hospodě nenabízejí „řeckou klasiku“, nýbrž „tradiční (paradosiaka) jídla“. Jako klasické se označují také vrcholná období a díla rozličných kultur.

Většinou nehrozí, že by docházelo k záměnám mezi oněmi širšími významy slova. Hospodu s českou kuchyní si s koncertní síní ani s ústavem klasických studií lidi nepletou, významy jsou dostatečně disparátní. Problém se ovšem objeví v kolizi oněch dvou různých odborných výrazů. V jednom kontextu mluvíme o celé antice, v jiném jen o určitém velice úzkém období. Občas to působí zmatek i v odborných databázích, kde má být řecká klasická doba podmnožinou řecké antiky. Nejde jenom o databáze, ale o všechny vyhledávací prostředky, včetně třeba obsahu nebo jen nadpisu.

Ideje

Výraz idea zavedli v řecké klasické době Epicharmos a Platón. Není to nějaká myšlenka, tím méně naše myšlenka, nýbrž druhové určení. To je řecky eidos, a je to přesné synonymum za ideu. Platón k tomu přidal, že ideje (tedy druhy, taxony) jsou také zdrojem existence svých exemplářů. To je specifický znak platonismu, který ostatní neberou. Každopádně však platí, že taxony by nějak byly i bez nás, přestože jejich konkrétní uspořádání vymýšlíme a o jejich statutu nemáme vždy jasno. Například Aristotelés postupoval tak, že zrušil slovo idea, ale ponechal taxony (obecné pojmy), nikoli tak, že by význam slova idea zásadně přeznačil.

Taxonomický význam slov idea a eidos zůstal, i když si už skoro nikdo nemyslí, že by byly zdrojem existence svých exemplářů. Tento dávný význam kupodivu uchovala i novodobá řečtina, například v plurálu eidé ve významu druhy zboží v obchodě, třeba lovecké potřeby. Někomu to může připadat přízemní, ale je to přesný tradiční význam.

Už dávno však začal jazykový posun vedený představou o čemsi ideálním. Ano, platónská idea je dokonalejší než její exempláře, například není opelichaná. Jenže to „ideální“ se pak odvíjí spíše od toho, co kdo považuje za dokonalé. Proti tomu se v některých výkladech staly ideje božími myšlenkami, stále ještě nezávislými na nás.

Pak přišla přesmyčka, charakteristická zvláště pro novověk: Idea už je naše lidská myšlenka! Dokonce můžeme ideje vytvářet, svým myšlením.

Extrémem je pak užití slova idea pro pouhou představu nebo přání, tedy pro přímo opak dávného významu slova idea. Typické je to v mediálním prostředí, ale už dříve to mělo předlohu zvláště v politických souvislostech. Z novodobé řečtiny lze uvést odstrašující příklad užití slova idea jako myšlenky. Je jím „Velká myšlenka“ (Megali idea), totiž o Velkém Řecku, tedy iredentistická touha po obnově Byzantské říše. Od poloviny 19. století byla po řadu generací „vůdčí ideou“ řecké politiky. Krachla v krvi bezpočtu obětí, spolu s katastrofickou ztrátou autonomní Iónie, dnes v Turecku.

Obálka řeckého satirického časopisu Nový Aristofanés z konce 19. století. Egejské námořní muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pozor na velké ideje v tomto přeznačením smyslu slova. Často bývá dobré se od nich držet dál. Mnohým politikům se ovšem „velké myšlenky“ lecjakého druhu hodí, neboť probouzejí nadšení zadarmo. Nikoho nic nestojí, aspoň pokud je nezačnou opravdu uskutečňovat. Pak nezbývá, než udržovat nadšení silou rétoriky nebo rovnou brutální silou. Ač nejsem platonik, tak v takových případech navrhuji návrat k dávnému významu slova idea, například k epicharmovskému, byť se někdy jeví jako přízemně taxonomický. Taxony se totiž mezi sebou nějak porovnají, i když exempláře se běžně navzájem požírají.

(Vždycky mě překvapí, když v Řecku občas potkám někoho, kdo vážně tvrdí, že „naše hlavní město je přece Konstantinopol“. Je zbytečné vysvětlovat, že jenom Turků žije v Istanbulu o něco víc, než je počet obyvatel Řecka, a že pokus o jeho anexi by skončil ještě hůř než tažení na Ankaru roku 1920. Představa je to pěkná, dokonce věcnější než český zálusk na Královec, Königsberg, Królowiec, Kaliningrad, případně na Moravské pole. Jenže představa a skutečnost jsou dvě různé věci.)

Představy se mezi sebou porovnávají mnohem hůř než opravdické ideje, tedy než taxony. Na dostatečně velký počet glóbusů by se rozličné představy, rádoby „myšlenky“ či „ideje“ vešly. V reálném prostředí se ukáže, že jde o absurdity, buď naivní, nebo záměrně vymyšlené pro nadšené páchání násilí.