Už v roce 1992 byly na antarktickém ostrově Vega v sedimentech geologického souvrství López de Bertodano objeveny fosilní pozůstatky pozoruhodného pravěkého ptáka. V té době ale zkameněliny staré 69,2 až 68,4 milionu let neumožňovaly přesnější systematické zařazení tohoto pozdě křídového opeřence, nedochoval se totiž dostatečně kvalitní lebeční materiál.[1] Proto byl zpočátku klasifikován pouze jako blíže neurčitelný zástupce archaické ptačí čeledi Presbyornithidae, známé podle fosilních nálezů z několika kontinentů v rozmezí pozdní křídy až raného miocénu. Zhruba stejně starý je ostatně i mongolský presbyornitid druh Teviornis gobiensis, formálně popsaný roku 2002 ze zhruba 70 milionů let starých sedimentů geologického souvrství Nemegt.[2] Ale zpět k antarktickému praptákovi z ostrova Vega. Protože byla fosilie jeho typového exempláře uvězněna ve velmi tvrdé konkreci, trvala preparace a výzkum značně dlouho a formální popis tak byl publikován až v roce 2005. Americká paleontoložka Julia A. Clarkeová se svým týmem prozkoumala zkameněliny i za pomoci počítačové tomografie a stanovila pro nového opeřence jméno Vegavis iaai. Zatímco rodové jméno znamená v překladu „pták z (ostrova) Vega“, druhové odkazuje k názvu antarktické expedice Instituto Antartico Argentino (IAA).[3] Typový exemplář druhu V. iaai je dnes uložen v Museo de La Plata v argentinské provincii Buenos Aires. Druhý objevený exemplář se dochoval v podobě trojrozměrné fosilie a počítačová tomografie dokonce umožnila rekonstrukci jeho zpěvného ústrojí (tzv. syrinx). Syrinx vegavise má asymetrický třetí segment, což ukazuje, že tento prapták měl dva základní hlasové módy, vznikající v prostoru krku a podporované rezonančními strukturami z měkké tkáně.
Vegavis tak byl pravděpodobně schopen vyluzovat kejhavé zvuky, podobné hlasovému projevu dnešních hus nebo kachen a zároveň i dalších bazálních (vývojově primitivních) zástupců kladu Neognathae.[4] Už toto zjištění bylo velmi zajímavé a naznačilo, že antarktický prapták mohl patřit k nejstarším známým zástupcům „moderních“ ptáků. Clarková se svými kolegy dokonce odhalila početné kanálky pro šlachy v kotníkovém kloubu vegavise, což je anatomický znak typický pro skupinu Galloanserae, tedy zejména pro současné zástupce hrabavých a vrubozobých ptáků.
Fylogenetická analýza následně ukázala, že rod Vegavis je skutečně pevně usazen v kladu Galloanserae, což z něj dělá zástupce tzv. korunové skupiny ptáků. To znamená, že se jednalo o zástupce skupiny, která představuje i všechny žijící zástupce ptačí říše. Někteří paleontologové byli v tomto ohledu zpočátku skeptičtí, ale dnes již o tomto zařazení vegavise prakticky nepanují žádné pochyby, navíc se díky novému výzkumů publikovanému v roce 2025 ukázalo, že je pravděpodobně nejblíže příbuzný kladu Anseriformes (vrubozubí).[5] Novější objevy, včetně kvalitně dochované lebky dalšího jedince vegavise, toto zařazení tedy jasně podporují. Navíc antarktický prapták, dlouhý asi 60 cm a vážící kolem 400 gramů, už není v tomto ohledu sám. V roce 2020 byl z holandské nejpozdnější křídy popsán druh Anseriornis maastrichtensis, který dostal vtipnou mediální přezdívku Wonderchicken („zázračné kuře“).[6] Počítačová tomografie odhalila v hornině jeho skrytou lebku, která byla naštěstí téměř kompletní a skvěle dochovaná, což umožnilo s jistotou zařadit i tento druh do kladu Galloanserae (resp. Pangalloanserae). V současnosti tedy známe přinejmenším dva rody v rámci korunové skupiny ptáků z období nejpozdnější křídy, asi 69 milionů let starý rod Vegavis z Antarktidy a zhruba 66,8 milionu let starý rod Asteriornis z Evropy. To naznačuje, že první zástupci „moderních“ ptáků se museli objevit ještě dříve v průběhu křídové periody (podle výpočtů na základě tzv. molekulárních hodin k tomu došlo asi před 110 až 70 miliony let) a jednalo se velmi pravděpodobně o druhy žijící v blízkosti vody. Oba známé rody představovaly nepochybně marinní ptáky, vegavis měl silné nohy a mohutné kosti pro lepší „pádlování“ na vodě (jako dnešní potáplice nebo potápky) a asteriornis zase disponoval dlouhými tenkými končetinami, vhodnými pro brodění. Ostatně také dva další rody „zubatých praptáků“ ze Severní Ameriky, objevené již koncem 19. století – Ichthyornis a Hesperornis – byly rovněž mořskými (byť vzájemně značně odlišnými) ptáky, žijícími v blízkosti Velkého vnitrozemského moře.[7] Je jisté, že již na konci křídy, tedy ještě v době posledních populací velkých neptačích dinosaurů, muselo existovat množství druhů z moderní ptačí linie, jejíž zástupce známe i ze současné přírody. Nejednalo se ale jen o příbuzné dnešních kachen, labutí a slepic – v době tyranosaurů už žili i příbuzní dnešních běžců, tedy pštrosů, kasuárů a emu.
Vývojově primitivní zástupci korunové skupiny ptáků byli v době před 70 až 66 miliony let (a pravděpodobně i mnohem dříve) rozšíření prakticky po celém světě, což dokládá prostý fakt, že známe jejich fosilie z tak vzdálených míst, jako je Antarktida, Evropa a Mongolsko. Je možné, že v této době už si zástupci vývojově vyspělejších ptáků osvojili také různé ekologické strategie – někteří létali nad vodstvy a plovali, jiní se potápěli, další se brodili při pobřeží a jiní svižně běhali po pevninách ve vnitrozemí. Dobře pozorovatelné jsou také dva vývojové trendy, které jsou u těchto primitivních zástupců „moderních“ ptáků nápadné – a to je kompletní ztráta zubů z původně zubatých čelistí a také pokračující zmenšování tělesných rozměrů, související s potřebou maximálně adaptovat tělo pro aktivní let (hmotnost typového exempláře asteriornise je například odhadována na pouhých 394 gramů).[8] Není také náhodou, že Vegavis je prvním známým ptákem, objeveným na území dnes ledové Antarktidy. Ačkoliv tamní podnebí bylo v době pozdní křídy mnohem příznivější než dnes, přesto tu po značnou část roku panovaly mrazivé teploty a poměrně tvrdé podmínky, které by nejenom studenokrevní obratlovci nedokázali dlouhodobě snášet.[9] Vegavis tak již reprezentoval korunovou skupinu ptáků nejen z hlediska svého systematického zařazení (resp. původu), ale také celkově vyspělejší fyziologií, rychlejším růstem a v neposlední řadě i odolností vůči mrazivému klimatu. V letošním roce byly dokonce popsány hned dva nové druhy tohoto rodu, V. geitononesos a V. notopothousa.[10] I to nasvědčuje pravděpodobné skutečnosti, že tito archaičtí zástupci „moderních“ ptáků byli již značně rozšíření a diverzifikovaní, nejednalo se tedy o žádnou skrytou, obskurní a nepočetnou skupinu. Přesné systematické zařazení pravěkých zástupců korunové skupiny ptáků je stále značně obtížné, jisté je ale tolik, že byli již nedílnou součástí pomalu končícího světa, jemuž dominovali jejich vývojoví příbuzní, tedy druhohorní neptačí dinosauři. Jejich fosilie se bohužel nezachovávají příliš snadno, protože se jedná o poměrně křehké a tenké kosti, v budoucnu jich ale nepochybně objevíme více. A je docela dobře možné, že budeme nad jejich velkou rozmanitostí a relativní anatomickou i fyziologickou vyspělostí žasnout ještě více.
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary in English:
Vegavis is a genus of extinct bird that lived in what is now Antarctica during the Maastrichtian stage of the Late Cretaceous (about 69 million years ago). The type species is V. iaai, formally described in 2005 based on fossils from the López de Bertodano Formation. Two additional species, Vegavis geitononesos and Vegavis notopothousa, were named in 2026 based on additional material from the same formation. Vegavis potentially represents one of the earliest known crown group birds. The taxonomic position of Vegavis has been a subject of debate among paleontologists for over two decades since its initial description as a member of Anseriformes within the clade Galloanserae.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Vegavis
https://en.wikipedia.org/wiki/Asteriornis
https://dinodata.de/animals/birds/pages_v/vegavis.php
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/vegavis/
[1] Acosta Hospitaleche, C.; Worthy, T. H. (2021). New data on the Vegavis iaai holotype from the Maastrichtian of Antarctica. Cretaceous Research. 124: 104818.
[2] Kurochkin, E. N.; Dyke, G. J.; Karhu, A. A. (2002). A new presbyornithid bird (Aves, Anseriformes) from the late Cretaceous of southern Mongolia. American Museum Novitates (3386): 1–11.
[3] Clarke, J. A.; et al. (2005). Definitive fossil evidence for the extant avian radiation in the Cretaceous. Nature. 433 (7023): 305–308.
[4] Clarke, J. A.: et al. (2016). Fossil evidence of the avian vocal organ from the Mesozoic. Nature. 538 (7626): 502–505.
[5] Torres, C. R.; et al. (2025). Cretaceous Antarctic bird skull elucidates early avian ecological diversity. Nature. 638 (8049): 146–151.
[6] Field, D. J.; et al. (2020). Late Cretaceous neornithine from Europe illuminates the origins of crown birds. Nature. 579 (7799): 397–401.
[7] Chinsamy, A.; Martin, L. D.; Dodson, P. (1998). Bone microstructure of the diving Hesperornis and the volant Ichthyornis from the Niobrara Chalk of western Kansas. Cretaceous Research. 19 (2): 225–235.
[8] Field, D. J.; et al. (2024). Remarkable insights into modern bird origins from the Maastrichtian type area (north-east Belgium, south-east Netherlands). Netherlands Journal of Geosciences. 103: e15.
[9] Leuzinger, L.; et al. (2023). Latest Maastrichtian middle- and high-latitude mosasaurs and fish isotopic composition: carbon source, thermoregulation strategy, and thermal latitudinal gradient. Paleobiology. 49 (2): 353–373.
[10] Irazoqui, F.; et al. (2026). New species of Vegavis (Neornithes) from Antarctica highlights unexpected Cretaceous Antarctic diversity. Diversity. 18 (2): 82.
Diskuze:
