Červený obr za štítem. Kredit: Gabriel Harry.

Britský nezávislý badatel Gabriel Harry si střihl pozoruhodnou letní vizi, která souvisí s protažením obyvatelnosti naší planety po zániku naše Slunce jako hvězdy hlavní posloupnosti. Je to samozřejmě science-fiction, vzhledem k úrovni dnešních technologií, ale opírá se o reálné základy.

Za zhruba miliardu let začne Slunci docházet palivo a postupně se změní v červeného obra. Oceány i atmosféra Země se vypaří a zbytek planety bude viset na vlásku. Pak z bývalého Slunce zůstane jen žhnoucí pecka v podobě bílého trpaslíka. Podle Harryho ale existuje způsob, jak by pozemský život mohl tomuto osudu uniknout. A co je ještě pozoruhodnější, ani bychom prý kvůli tomu nemuseli opustit Zemi. Stačilo by vybudovat několik (nesmírně ambiciózních) ochranných systémů.

Evoluce hvězdy typu Slunce. Kredit: ESO/M. Kornmesser, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.

Prvním problémem je Slunce. Jeho žár by bylo možné odstínit gigantický slunečním štítem. Do Lagrangeova bodu L1 bychom umístili těžké závaží, k nimž by byl na dlouhé kabelu umístěný štít, těsně za oběžnou dráhou Měsíce. K výrobě dvoumilionového kilometrového uhlíkového lana o délce 2 miliony kilometrů by podle Harryho stačilo vytěžit asi 40 % trpasličí planety Ceres, zatímco hliníkový štít o poloměru 350 000 kilometrů by si vyžádal pouhých 0,01 % hmotnosti Měsíce.

Odstíněné sluneční záření bychom museli nějak nahradit. Plynní obři Sluneční soustavy jsou vlastně planetárními nádržemi plnými paliva pro jadernou fúzi. Obsahují dostatek vodíku a helia na to, aby Zemi zásobovali energií po dobu přibližně 9,1 biliardy let. Fúzní reaktory vznášející se asi 6 500 kilometrů pod horní hranicí atmosféry Jupiteru by mohly nasávat vodík a helium-4 přímo z okolního prostředí a vyrábět energii, kterou by megalaser o průměru přibližně 15 kilometrů posílal přes soustavu přenosových stanic až na zemský povrch.

Přežila by Země červeného obra: Kredit: ESO/L. Calçada.

Ani zastínění Slunce by ale nestačilo. Museli bychom posunout Zemi na vzdálenější oběžnou dráhu. Jednou z možností by podle Harryho bylo těžit kyslík z Jupiteru a vysílat kolem Země úzký proud částic. Celková hmotnost tohoto proudu by odpovídala přibližně polovině množství vody, které každou sekundu odtéká z Amazonky. Gravitační efekt takového proudu by odsouval Zemi na vzdálenější orbitu a samotný proud by byl bezpečný, i kdyby třeba omylem zasáhl Zemi.

V průběhu miliard let také začne slábnout geologická aktivita Země. Ustane desková tektonika, přestanou vznikat pohoří a zastaví se recyklace živin, která je zásadní pro dlouhodobé fungování biosféry. Pro udržení přívětivé Země by bylo nutné deskovou tektoniku udržet při životě. Harry doporučuje vyrábět antihmotu a posílat ji vrtem do zemského jádra. Podle jeho výpočtů by stačily 2 kilogramy antihmoty denně.

Harry je galaktický izolacionista a navrhuje, že bychom raději měli zůstat a zvelebovat Zemi se Sluneční soustavou než se toulat po Mléčné dráze. Tvrdí, že je to ekonomicky výhodnější a že je to bezpečnější, protože nově kolonizované světy by si mohly vyvinout své kultury, národy a státy, které by nemusely být přátelské vůči Zemi. Hrozby vymření se očividně neobává. Co myslíte vy?

Video: Artist’s animation of the Sun becoming a red giant

Literatura

Phys.org 3. 8. 2026.

arXiv:2607.13084.