Chvátající Magellanovy oblaky  
Přesné měření rychlostí dvou sousedních galaxií ukázalo překvapivý výsledek. Velký i Malý Magellanův oblak se pohybují příliš rychle na to, aby byly s naší Mléčnou dráhou gravitačně svázána. A nebo je hmotnost Galaxie výrazně vyšší než se dnes domníváme?

 

 

Zvětšit obrázek
Velký Magellanův oblak v souhvězdí Mečouna.
Kredit - Robert Gendler a Josch Hambsch

Magellanovy oblaky jsou na noční obloze pozorovatelná pouhým okem ale jen z jižní polokoule. Zatímco větší z nich nalezneme v souhvězdí Mečouna, menší leží v souhvězdí Tukana. Ve skutečnosti se jedná o nepravidelné, malé galaxie, které patří do Místní skupiny galaxií. Ačkoliv se zmínky o nich dají nalézt v mýtech australských, jihoafrických i tichomořských národů, z hlediska Evropanů byly popsány až v roce 1519 portugalským mořeplavcem Ferdinandem Magellanem.

 

 

 

Až doposud považovali astronomové oba oblaky za průvodce naší galaxie. Studium jejich pohybu může přinést poznatky o jejich historii i budoucnosti, ale také napovědět o struktuře samotné Mléčné dráhy. Proto astronomové Nitya Kallivayalil, Charles Alcock (oba Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) a Roeland van der Marel (Space Telescope Science Institute) provedli dosud nejdetailnější měření jejich rychlostí a došli k poněkud překvapivým závěrům.

 

Zvětšit obrázek
Malý Magellanův oblak v souhvězdí Tukana s krásnou kulovou hvězdokupou 47 Tucanae v blízkosti (na obloze).
Kredit - Josch Hambsch a Robert Gendler

 

 

Změřit skutečnou rychlost pohybu objektů ve vesmíru není zcela jednoduchým úkolem. Poměrně snadné je určit tzv. radiální složku rychlosti - tedy rychlost pohybu ve směru k nám (či od nás). Mnohem obtížnější je ale stanovení tzv. vlastního pohybu objektu, tedy složky rychlosti kolmé na radiální směr. Většinou to vyžaduje velmi pečlivá měření, navzájem oddělená roky. Teprve kombinací těchto dvou složek je možno určit reálnou rychlost v třírozměrném prostoru.

 

 

 

 

Zvětšit obrázek
Velmi zajímavým útvarem ve Velkém oblaku je mlhovina Tarantula. V jejím středu nalezneme shluk těžkých hvězd, jejichž světlo budí k záření mlhovinu.
Kredit - M. Schirmer, T. Erben, M. Lombardi (IAEF Bonn), ESO

Aby se s tímto problémem vyrovnali, použili astronomové Hubbleův kosmický dalekohled ke změření pohybu oblaků vůči vzdáleným kvasarům. Tyto kvasary jsou v tak obrovské vzdálenosti, že je můžeme považovat za pevné body v prostoru. Měření od sebe dělily dva roky. I tak se obě galaxie na snímcích posunuly velmi nepatrně. A výsledek? Překvapivý! Velký Magellanův oblak se pohybuje rychlostí 378 km/s, zatímco Malý oblak má rychlost 302 km/s. To jsou téměř dvakrát vyšší hodnoty než se uvádělo doposud. „Opravdu jsem neočekával, že se pohybují tak rychle,“ připouští překvapení i Nitya Kallivayalil.

 

 

 

Na to, aby mohly být obě galaxie gravitačně spojeny s Mléčnou dráhou, neměly by jejich rychlosti překročit hodnotu 250 km/s. Něco je tedy jinak než jsme si až dosud mysleli. Nabízejí se hned tři alternativní vysvětlení:

 

 

Magellanovy oblaky skutečně nejsou gravitačně svázány s Mléčnou dráhou a my jsme dnes v situaci kdy je pozorujeme jak „zrovna letí kolem“. To připouští i hlavní autor studie Nitya Kallivayalil: „Magellanovy oblaky opravdu nemusí být společníky Mléčné dráhy.“ V takovém případě se oblaky během několika dalších miliard let od Galaxie vzdálí.

 

 

 

 

Zvětšit obrázek
Oba Magellanovy oblaky jsou pozorovatelné pouze z jižní polokoule. Vlevo je Malý oblak, vpravo Velký i s mlhovinou Tarantula. Oblaky leží ve vzdálenostech 210 a 180 tisíc světelných roků.
Kredit - Graham Palmer

Pokud bychom ale „trvali“ na gravitační spřízněnosti oblaků, museli bychom připustit, že hmotnost naší galaxie je vyšší než si v současné době myslíme. A to téměř dvojnásobně. Pak by ani vysoká rychlosti obou galaxií nestačila na uniknutí z gravitačních spárů Mléčné dráhy.

 

 

 

Existuje i třetí vysvětlení, které ale spíš spadá do oblasti teorie. Pokud by rozložení temné hmoty v Galaxii nebylo sférické jak některé modely předpokládají, dala by se nalézt taková situace, kdy by i současná hmotnost Mléčné dráhy stačila na gravitační připoutání oblaků. „To by vyžadovalo galaktické halo, které je výrazně protáhlé,“ vysvětluje Nitya Kallivayalil. Svým tvarem by takové halo připomínalo spíš okurku.

 

 

 

A konečně poslední zajímavou skutečností je, že vzájemná rychlost obou oblaků je kolem 100 km/s. To znamená, že ani samotné oblaky nemusí být spolu spřízněny a může se jednat o náhodně se potkávající galaxie. A nebo - pokud gravitačně spojeny jsou - vysoká relativní rychlost vysvětluje, proč už se dávno nesrazily a nesplynuly v jednu větší galaxii.


Zdroje:

Harvard-Smithsonian Center Press Release
NewScientist.Com
Space.Com


 

Autor: Pavel Koten
Datum: 28.01.2007 02:27
Tisk článku

Související články:

Radikální kosmologie: Je náš vesmír plný tachyonů?     Autor: Stanislav Mihulka (19.04.2024)
Americké vesmírné síly a Astroscale U.S. vyvíjejí orbitální tanker     Autor: Stanislav Mihulka (04.04.2024)
Baryonové akustické oscilace údajně podporují vesmír starý 26,7 miliard let     Autor: Stanislav Mihulka (19.03.2024)
Gigantická nadkupa galaxií Einasto váží jako 26 biliard Sluncí     Autor: Stanislav Mihulka (16.03.2024)
Nový hypotetický objekt nestar je jako cibule. Gravastar uvnitř gravastaru     Autor: Stanislav Mihulka (20.02.2024)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz