Případ, o kterém zde referujeme, vzrušil veřejnost i odborníky již koncem loňského roku. Nyní se dostává na hlavní stránky tisku znovu, spolu s podrobnostmi z odborné zdravotní dokumentace. Připomeňme si, že jde o případ muže s HIV, jemuž byla transplantována kostní dřeň.  Kostní dřeň dostával od dárce, který byl nositelem mutace, jež poskytuje ochranu proti HIV infekci. Po druhé transplantaci nemocný muž přestal užívat obvyklé léky, a přesto se již po dvacet měsíců u něho viry HIV neobjevují. Genová terapie tak dává naději i dalším nemocným s HIV.

HIV viry (červeně) napadají bílé krvinky zvané T-buňky (zeleně).

Existence  řídce se vyskytující mutace, jež poskytuje  určitou míru odolnosti před rychlým postupem onemocnění HIV, je známa již delší dobu. Nyní lékaři popsali případ, kde tento poznatek cíleně využili k léčbě.  Informace o vyléčení HIV pacienta transplantací kostní dřeně pochází od Gero Huttera z oddělení hematologie, onkologie a transfúze (Charité Medical University, Berlin) a jeho kolegů z dalších výzkumných berlínských pracovišť. Přesto, že jde o pouhý jeden případ, informoval o něm recenzovaný časopis New England Journal of Medicine. Jde o léčbu muže nakaženého HIV, kterému byla transplantována kostní dřeň od dárce se specifickou mutací projevující se jakýmsi genetickým makeupem na povrchu bílých krvinek.

Virus HIV ve své snaze se množit využívá určité receptory na povrchu buněk. Tak poznává, kterou buňku má napadnout. Můžeme si to celé představit, jako kdybychom měli na povrchu buněk „úchyty“, které viru HIV „padnou do ruky“ a jež mu umožní se do buňky provrtat a vykonat na ní dílo zkázy. Virus HIV se v této činnosti vyžívá na našich T-buňkách, což je  typ bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v naší imunitě. Jedním z receptorů na jejich povrchu je protein označený jako CCR5. Je řízen genem stejného názvu (gen CCR5). Odolné povrchové vybavení buněk spočívající v deleci kousku genu, a tím také nepatrně zmněněným povrchovým buněčným proteinem (v zahraniční literatuře se lze setkat také s označením „makeup“), je rozšířeno především u Evropanů. Má ho zhruba 1 % z nás. U Severoevropanů je výskyt genu odolnosti ještě o něco vyšší. Propůjčuje nám do jisté míry přirozenou ochranu před nákazou HIV. Asiaté a Afričané takovou ochranu ve svém genomu (a na povrchu buněk) nemají.

Protože  dědíme zmíněný gen od svých rodičů, máme ho ve dvou kopiích (alelách). Každá ze zmutovaných alel genu CCR5 (jde o variantu zvanou CCR5-Delta32, která postrádá 32 párů bází DNA), poskytuje svému nositeli zvýšenou odolnost – to se pak v případě nemoci HIV projeví zpomalením jejího rozvoje. Pokud jedinec má to štěstí a zdědí obě „ochranné“ alely (je homozygotem), má se za to, že je vůči nemoci zvláště odolný.   
V případě našeho muže šlo o Američana žijícího v Německu, bělocha čtyřicátníka. Nakazil se před deseti lety a byl léčen klasickými antiretrovirálními přípravky po dobu čtyř let. Šlo o klasickou léčbu, která se používá u většiny nemocných. Pacient měl ale smůlu a navíc se u něj objevila akutní myeloidní leukemie. Dostal chemoterapeutika a jeho léčba antivirovými přípravky musela na krátký čas ustat, aby se usnadnilo přežití transplantovaných buněk. Po třech měsících od znovu zahájené klasické léčby proti infekci HIV se v pacientově těle viry HIV přestaly vyskytovat. Po sedmi měsících se leukemie vrátila, a tak mu aplikovali znovu buňky kostní dřeně od dárce. Šlo o dárce, který byl testován na kompatibilitu v celé řadě genů souvisejících s imunitním systémem. Tedy o běžnou praxi, jež se dělá proto, aby se přenesené buňky dárce s těmi příjemcovými vzájemně nevraždily. 

Zvětšit obrázek

Zřejmě nejlepší výsledek léčby HIV se podařil německým vědcům pod vedením Gero Huttera. Jejich pacient již po dobu 20 měsíců nemá příznaky HIV.

Do seznamu adeptů pro vhodné dárce se původně dostalo 62 osob. Lékaři ale nakonec vybrali dárce, jenž měl obě kopie genu (CCR5) zmutované. Rozhodli se tak proto, aby jednou cílenou ranou zabili dvě mouchy. Jednak zmíněnou leukemii, a díky novým dárcově odolným buňkám proti HIV také virovou  HIV infekci. Před transplantací kostní dřeně měl pacient svoje bílé krvinky jen s jedním zmutovaným genem. Po druhé recidivě leukemie, při níž mu jeho vlastní buňky lékaři likvidovali chemoterapeutiky a ozařováním a tělo mu následně osazovali transplantovanými buňkami z kostní dřeně vytipovaného dárce, mu v jeho krvi začaly cirkulovat už jen bílé krvinky s mutací v obou kopiích genu CCR5. Tyto vyjímečně odolné transplantované buňky mu zajistily odolnost před HIV. A protože se leukemii také podařilo touto transplantací kmenových buněk, obsažených v kostní dřeni, zažehnat, lze říci, že se doktorům podařil husarský kousek – zabít dvě mouchy jednou ranou.

Otazníky i naděje
Z dřívějších zkušeností je známo, že zmutované kopie genu CCR5  poskytují svým nositelům ochranu před HIV, ale nezaručují jim ochranu stoprocentní. Navíc u pacientů s HIV přežívá i po drastické léčbě část jejich vlastních lymfocytů obsahujících viry, a ty pak působí v těle jako jakýsi rezervoár, ze kterého se po čase „uzdravený“  znovu nakazí. Pacient, o kterém je nyní řeč, však měl nějaké „zpekla štěstí“ a viry se v jeho těle již 20 měsíců neobjevují. Protože jde o jakousi výjimečnost, přehnaný optimismus v nalezení léčby HIV by nebyl na místě. Samotná transplantace kostní dřeně je velmi riskantní záležitost a doba, po kterou tělo nemá dostatek vlastních obranných lymfocytů (jsou zničeny chemoterapeutiky a ozařováním), jde o balancování mezi životem a smrtí. Nepěkné zkušenosti jsou také z následných častých komplikací spojených se „znovu se objevováním“ virů v krvi ze zdrojů, které se chemoterapií a ozařováním nepodařilo zničit (například z bílých krvinek uchovávaných v mízních uzlinách...). Přesto zde  popsaný ojedinělý případ je něčím výjimečný - ukázal totiž na  možnost úspěšné inaktivace receptorů na lymfocytech, jež virům HIV umožňují se na buňky přichycovat. Takový přístup by mohl být lehčí a efektivnější, než je zde popsaná transplantace kostní dřeně. Inaktivace receptorů CCR5 by se tak mohla stát účinnou metodou léčby a prevence infekce HIV.ˇ