Dějiny odhadů stáří naší planety jsou velmi zajímavým příběhem. Pohlížíme-li na tuto historii jako na kuriózní přehled podivných a někdy až vyšinutých teorií a myšlenek, brzy ji navíc shledáme docela zábavnou. Dnes víme, že se Země zformovala před více než 4,5 miliardami let, tedy vpravdě nepředstavitelně dlouhou dobou . Tyto dech beroucí číselné údaje však známe jen několik posledních desítek let. Až do objevu radioaktivních datovacích metod totiž lidé věřili, že svět je starý pouhých několik tisíciletí. Pojďme se tedy podívat, jak se pohled na stáří naší planety proměňoval a utvářel s postupně se hromadícími vědeckými poznatky. Již v období starověku si někteří učenci povšimli výskytu různých zkamenělin v po sobě jdoucích vrstvách sedimentů. Zřídka se pak vyskytla vizionářská myšlenka o velkém stáří světa a postupném dlouhodobém vývoji organismů . Tyto rané myšlenky o vývoji a vyhynutí dávného tvorstva však nemohly ohrozit po delší dobu panující náboženská přesvědčení. Nezpochybnitelnou autoritou ve středověké Evropě bylo Písmo svaté, umožňující hlásat pouze myšlenky, které nebyly v rozporu s biblickým pojetím vzniku světa. Nejkurióznější případ takového postoje přitom známe z poloviny 17. století. V roce 1654 vyšla kniha Annalium Pars Postierior irského arcibiskupa Jamese Usshera, ve které tento duchovní propočítal vznik světa s naprostou přesností na 23. říjen roku 4004 před narozením Krista. Využil přitom biblickou genealogii jako jediný platný zdroj informací. Až do druhé poloviny 18. století se pak neobjevila žádná obecně povšimnutá snaha o zpochybnění nevědeckých představ o stáří světa či planety v rámci pouhých několika tisíciletí. Jedinou výjimku představoval již mnohem dříve – ve 3. století př. n. l. – babylonský kněz Berossus, který ve své chronologii stanovil stáří světa na pozoruhodných 432 000 let.
V průběhu 11. století dospěli nejméně tři učenci (arabští mudrci Al Beruni a Avicenna a čínský vědec a státník Šen Kua) nezávisle na sobě k poznání, že zemská kůra se musela formovat nesmírně dlouhou dobu, kterou snad ani není možné reálně propočítat. Tento tzv. „koncept hlubokého času“ byl v Evropě přijat až o sedm století později s pionýrskými pracemi prvních novověkých přírodovědců. Velkým průlomem byla zejména práce dánského vědce Nielse Stensena, zvaného Nicolaus Steno (1638-1686). Ten navázal na starší Avicennovy myšlenky a jako první odhalil neoddělitelnou souvislost mezi přítomností zkamenělin a vrstev hornin. Definoval také některá základní pravidla budoucí vědecké geologie – například, že starší vrstvy jsou v neporušeném vrstevním sledu vždy umístěny pod mladšími. Na Stenovu práci následně navázal skotský geolog James Hutton (1726-1797) i jeho mladší anglický kolega William Smith (1769-1839). Práce těchto „otců“ vědy o Zemi poprvé postavila biblická dogmata do značně nepříznivého světla. Další příspěvek do této otázky přinesl ruský přírodovědec a průkopník na vědeckém poli Michail Lomonosov (1711-1765). Ten vyslovil názor, že naše planeta vznikla odděleně od zbytku vesmíru před několika stovkami tisíc let. Trochu umírněnější byl Francouz George-Louis Leclerc, de Buffon (1707-1788), který ke svému odhadu z roku 1779 využil jednoduchý fyzikální experiment. Údajně podle dělové koule utvořil malý model Země o podobném chemickém složení a poté měřil dobu jejího vychladnutí. Příslušným přepočtem na velikost pak dostal kýžený odhad stáří – 75 000 let. V porovnání se skutečným stářím planety jde stále o směšná čísla, v dané době však představovala významný pokrok. Není ostatně divu, že Buffon byl posledním známým vědcem, který se pro podezření z „kacířských myšlenek“ musel podrobit výslechu inkvizičního soudu.
Doba však dozrála do stavu, který již nepřipouštěl návrat k dávno překonaným a již dále neudržitelným myšlenkám. Mnozí přírodovědci si na několika kontinentech všímali silných vrstev, jejichž zformování muselo zabrat dobu mnohem delší, než jakou naznačoval text Bible. Na přelomu 18. a 19. století však ještě nikdo neměl jasnou představu, o jak dlouhou dobu by ve skutečnosti mohlo jít. V roce 1830 ovlivnil další představy o vývoji planety proslulý britský geolog a Darwinův přítel Charles Lyell (1797-1875). Ve svém stěžejním díle Základy geologie doložil, že změny zemského povrchu probíhající v dávné minulosti probíhají stejným tempem i dnes. V důsledku to znamenalo, že Země musí být stará nepředstavitelně dlouhou dobu, po kterou vznikaly dnešní velehory, mořská dna a další útvary zemské kůry. Jeden z prvních pravdě se blížících odhadů byl publikován britským fyzikem Williamem Thomsonem (později Lordem Kelvinem, 1824-1907) v roce 1862; měl pro mnohé zcela šokující hodnotu 20-400 milionů let. Při svém výzkumu Kelvin částečně navazoval na Buffonův experiment, ovšem s lepším vybavením i prostředky. Předpokládal přitom, že Země se zformovala jako žhavotekutá koule, která postupně chladla až k současné teplotě. Při svých výpočtech ovšem nepočítal s teplem, uvolněným radioaktivním rozpadem, v té době ještě fyzikům neznámým. V letech 1856 a 1892 přišli další dva vědci, němec Hermann von Helmholtz a kanadský astronom Simon Newcomb k údajům 22 resp. 18 milionů let, založeným na výpočtu doby, potřebné ke vzniku Slunce z původního oblaku plynů a prachu. Již zmíněný „otec evoluční myšlenky“ Charles Darwin (1809-1882) i jeho slavný zastánce Thomas Henry Huxley (1825-1895) však tyto údaje neuznávali a poukazovali na jejich značnou nepřesnost. Darwin sám dobře předpokládal, že k vývoji organického života až do dnešní podoby musel uplynout ještě mnohem delší čas, řádově snad až ve stovkách milionů let. Ještě na konci 19. století však prakticky neexistoval způsob, jak datovat stáří planety, zkamenělin nebo geologických vrstev s dostatečnou a vědecky podloženou přesností.
Vzácnou výjimkou byl v roce 1895 irský inženýr a matematik John Perry (1850-1920), který výpočtem, souvisejícím s pohybem teplotních proudů v zemské kůře získal údaj překvapivě blízký skutečnosti – 2 až 3 miliardy let. Jako první tak přišel s dnes ověřenou hodnotou v řádu miliard let. Jeho kolegové však stále pracovali s čísly o řád menšími. Jedním z posledních odhadů stáří planety bez využití radioaktivního datování byl výpočet dalšího irského fyzika Johna Jolyho (1857-1933) z let 1899 a 1900. Joly se zaměřil na výpočet doby, potřebné k akumulaci mořské soli z erozivních procesů a vyšlo mu rozpětí 80-100 milionů let. V té době však již fyzici Henri Becquerel a manželé Curieovi pracovali na objevu radioaktivity a během pouhých několika dalších let bylo radiometrické datování připraveno poodkrýt jedno z největších tajemství dějin – stáří naší mateřské planety. Jedním z prvních výsledků využití radioaktivity bylo datování stáří jisté horniny Sirem Williamem Ramsayem (1852-1916), spolupracujícím mimo jiné také se slavným Ernestem Ruthefordem (1871-1937). Měřením koncentrace hélia obdržel tehdy Ramsay věk 40 milionů let (nešlo o datování stáří Země), to byl však teprve skromný začátek. Koncem roku 1905 byly postupy radioaktivního datování vylepšeny a americký radiochemik Bertram B. Boltwood (1870-1927) získal datováním 26 různých vzorků horniny rozpětí 92 až 570 milionů let. Své výsledky vědec publikoval v geologickém časopise v roce 1907 a tehdejší vědeckou veřejnost ještě příliš neohromily. V té době se ostatně dinosaurům přičítalo stáří pouhých několika milionů let, například jurský Allosaurus měl žít asi před 3 až 8 miliony let, oproti skutečným 150 milionům. Mongolský Protoceratops byl zase ve 20. letech datován na 13 milionů let, ve skutečnosti žil ale před šestkrát delší dobou. Boltwood později zpřesnil svoje metody datování a po opakovaných testech mu vyšly údaje ještě výrazně vyšší – 250 milionů až 1,3 miliardy let. Scéna už ale byla připravena pro finální dějství tohoto příběhu. Člověk tak teprve na počátku 20. století zjistil, jak nesmírná je doba existence jeho rodné planety.
Další významnou osobností, spojenou s datováním stáří Země, byl především Arthur Holmes (1890-1965). Tento britský geolog věnoval takřka celou svoji profesionální kariéru radiometrickému datování hornin. V době, kdy téměř všichni ostatní toto úsilí vzdali, pokračoval Holmes energicky v pokusech s datováním pomocí olova. Již v roce 1911 v pouhých jednadvaceti letech velmi přesně datoval norské horniny z období prvohorního devonu (stáří 370 milionů let). O dva roky později publikoval stěžejní práci „Věk Země“ ( The Age of the Earth ), kde ještě mírně zvýšil horní odhad Boltwooda a stanovil stáří prekambrických hornin na 1,6 miliardy let. Věnoval se také teoretickým problémům s radioaktivním datováním a přes skeptický pohled většiny kolegů značně vylepšil a zpřesnil samotné datovací metody. V roce 1927 přišel s dalším navýšením odhadu, když postuloval pro mnohé neuvěřitelných 1,6 až 3,0 miliardy let. Geologická komunita však fyzikálně zaměřeného Holmese příliš nerespektovala a jeho údajům dlouho nedopřávala zasloužené pozornosti. „Otec moderní geochronologie“, jak začal být Holmes nazýván, pak ve 40. letech přichází s posledním navýšením stáří na 4 500 (+- 100) milionů let. V podstatě poslední velký posun v datování stáří naší planety přinesl rok 1956, kdy americký geochemik Clair C. Patterson (1922-1995) ještě za Holmesovy asistence použil datovací metodu uran-olovo ke zjištění stáří meteoritů, pocházejících z nejstarších období po zformování naší planety. Vyšel mu údaj rovnající se 4,55 miliardy let, platný s drobným zpřesněním dodnes. Původně vesmírná tělesa jako meteority jsou přitom pro datování výhodnější, jelikož oproti horninám zemské kůry nejsou zdaleka tolik pozměněny probíhající erozí nebo tektonickými a hydrotermálními pochody na Zemi. V následujících 50 letech byl Pattersonův údaj nadále prověřován a stáří planety bylo určováno také jinými technikami, přičemž dodnes jich bylo v závislosti na použitém materiálu vyvinuto asi čtyřicet. Dnes je nejčastěji uváděna hodnota 4,56 miliardy let s pouhým 1 procentem možné odchylky. Tak stará je tedy naše mateřská planeta, které se před pouhými několika generacemi přisuzovala jen „pouhá“ tisíciletí.
Slovníček :
Koncept Mladé Země – koncept relativně nedávného vzniku nebes, Země a života na ní všemohoucí bytostí někdy v době před 5700 až asi 10 000 let. Jde vlastně o doslovné chápání biblického výkladu stvoření světa Bohem během 6 čtyřiadvacetihodinových dnů. Dosud je uznáván v některých komunitách křesťanských a židovských kreacionistů.
Koncept Hlubokého času – v podstatě opak předchozího. Myšlenka nesmírně dlouhého geologického času, který musel uplynout od událostí, jako byl vznik vesmíru, planety nebo života. Byl poprvé vysloven v 11. století, vědecky však začal být dokazován až v posledních dvou stoletích.
Avicenna – (Ibn Síná, 980-1037), středověký perský učenec, přírodovědec a lékař. Patří mezi nejvýznamnější a nejvlivnější myslitele celého středověku, jeho poznatky byly i v Evropě respektovány a uznávány ještě během 17. století.
Radioaktivní datování – (též radiometrické datování) je metoda užívaná při datování různých materiálů, obvykle založená na srovnání mezi množstvím přirozeně se vyskytujícího radioaktivní izotopu s jeho produkty rozpadu, za využití známých poločasů rozpadu. Jde o jeden z hlavních informačních pramenů o skutečném věku hornin, zkamenělin, stáří planety apod.
Tabulka postupného zvyšování odhadů stáří Země :
Starověk, středověk – náboženská či mytologická chronologie, později autoritou Písmo Svaté, několik tisíc až několik stovek tisíc let
1654 – vznik světa kladen irským arcibiskupem Ussherem do roku 4004 př. n. l. (v té době by tedy svět existoval asi 5658 let, dnes 6019 let ), další odhady přibližně 3000 – 6000 let
1779 – Francouz Buffon přichází s odhadem 75 000 let , Rus Lomonosov o něco dříve s několika stovkami tisíc let
První polovina 19. století – vzniká geologie jako vědecká disciplína, první nesmělé odhady již stoupají k milionům let
1862 – Lord Kelvin jako první přichází s vyšším odhadem, stanovuje rozpětí 20-400 milionů let
1899-1900 – Irský fyzik John Joly přichází s podobným odhadem, ten činí 80-100 miliony let
1905 – Američan Bertram Boltwood poprvé stanovuje svůj odhad s použitím radioaktivity, získává údaj 92-570 milionů let , později až 1,3 miliardy let
1913 – Britský geochronolog Arthur Holmes zvyšuje odhad na 1,6 miliardy let
1927 – Holmes získává vylepšenou metodou datování přesnější údaj 1,6-3,0 miliardy let
1956 – Američan Clair Patterson stanovuje datováním meteoritů dosud platných 4,5 miliardy let , tento údaj se v následujících desetiletích mění již pouze v rámci desítek milionů let (druhé desetinné čárky)
2015 – stáří planety dnes stanoveno s malou odchylkou na přibližně 4,56 miliardy let
Odkazy :
http://en.wikipedia.org/wiki/Age_of_the_Earth
http://en.wikipedia.org/wiki/James_Ussher
http://en.wikipedia.org/wiki/Georges-Louis_Leclerc,_Comte_de_Buffon
http://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Holmes
http://en.wikipedia.org/wiki/Clair_Cameron_Patterson
http://en.wikipedia.org/wiki/Canyon_Diablo_%28meteorite%29
Roztomilý ediakarský „vysavač“ Quaestio odkrývá počátky evoluce živočichů
Autor: Stanislav Mihulka (15.10.2024)
Ozonová díra nad Antarktidou mizí. Plné zotavení se čeká do roku 2066
Autor: Stanislav Mihulka (19.09.2024)
Prastaré kratony byly vyzvednuty nezměrnými tektonickými vlnami
Autor: Stanislav Mihulka (14.08.2024)
Pěkný úlovek: Vědci vystopovali první superzemi ve vázané rotaci
Autor: Stanislav Mihulka (05.04.2024)
Nechtěný efekt ekologického zemědělství
Autor: Josef Pazdera (24.03.2024)
Diskuze:
problém datování
Petros Pd,2015-05-24 10:47:03
Radiometrické datování vůbec není přesné ani spolehlivé.... Ve skutečnosti je založeno na tautologické argumentaci a ne na spolehlivé testovatelné vědecké metodě... Např. indexace pomocí fosilií - darwinisté si vycucali z prstu jak jsou staré a tomu se musí přizpůsobit samotné datování. Ve skutečnosti Země nemůže být stará více než 500mil.let, spíše jen pár mil. let. Např. dinosauří fosilie datované radiometricko/darwinisticky na 60mil. let obsahují stále měkké tkáně - kolagen, krvinky i DNA přitom tyto materiály mají také poločas rozpadu a nemůžou vydržet déle než 1 mil. let. A co uhlík C14 v diamantech? Je toho mnoho, i rychlost chládnutí zemského jádra je v rozporu se 4,5mld let.
Re: problém datování
Ondi Vo,2015-05-25 15:27:21
Smím vás požádat o popis metod, kterými jste dospěl ke svému :"Ve skutečnosti Země nemůže být stará více než 500mil.let, spíše jen pár mil. let. "?
V diamantech je C14?, zajímavé, to bych nečekal.
Re: Re: problém datování
Petros Pd,2015-05-25 20:51:59
Nemusíte ani chodit na stránky kreacionistů, stačí číst pozorně články zde na oslu, myslet kriticky.
Jaký je poločas rozpadu DNA?
http://www.osel.cz/6526-jaky-je-polocas-rozkladu-dna.html
http://www.osel.cz/7308-a-prece-tam-jsou.html
http://mobile.kreacionismus.cz/content/dna-kostni-bunky-nalezeny-v-dinosauri-kosti
Krajní mez chování DNA pod bodem mrazu je 6.8mil let a to je po takovou dobu zcela nepravděpodobné.
Re: Re: Re: problém datování
Ondi Vo,2015-05-25 21:17:12
Přesto mi není jasné, jak jste došel k onomu maximálnímu stáří Země 500 milionů let.
Pokud vím, tak stáří Země, potažmo stáří Sluneční soustavy se neorientuje na nálezech DNA ve starých kostech.
No a ten "poločas rozpadu DNA" není na rozdíl od konstantního rozpadu isotopů některých prvků, nikterak konstantní a je závislý na spoustě faktorů a tudíž je to použití výrazu "poločas rozpadu" v případě DNA mírně zavádějící.
Jinak souhlas - stačí číst pozorně články nejen zde na oslu a myslet kriticky.
Re: Re: Re: Re: problém datování
Petros Pd,2015-05-26 18:58:08
Těch mnoho faktorů bylo již ve výzkmu zohledněno, takže max. 6,7 mil.
Ani poločas rozpadu izotopů nemusí být konstantní:
http://www.osel.cz/5257-budeme-opravdu-prepisovat-ucebnice.html
Dnes už si nikdo nemůže být na 100% jistý, že radiometrické datování je přesné. Proč se podle vás používá při datování indexace pomocí fosilií?
Re: Re: Re: Re: Re: problém datování
Ondi Vo,2015-05-26 22:29:33
Fosílie určitých vývojových fází indexují posloupnost vrstev nálezu, ne však jejich absolutní stáří. Fosilie a posloupnost jejich ukládání jsou známé na relativní datování již z konce 19. století, ale v té době se ODHADOVALO stáří Země v obrovském rozpětí od desítek tisíců let po desítky milionů let.
Metody datování podle poločasu rozpadu isotopů dalo vědě "do ruky metr" na měření času. Jo pochopitelně možné, že dojde k dalším korekcím dnes akceptovaného stáří 4,6 miliard, ale nebudou to násobky, spíš jen procenta. Konec konců není věda na konci, ba naopak a co se týče jaderné vědy, tak je velmi mladá.
Vámi citovaný článek : http://www.osel.cz/5257-budeme-opravdu-prepisovat-ucebnice.html by jste si moh také přečíst.
Pan Wágner v něm v úvodu zmiňuje kreativitu (bulvárních) žurnalistů v koncipování katastrofických titulů pro své články ... a v závěru píše (cituji)
"Hypotetické změny v radioaktivním rozpadu, které se diskutují v rozebíraných článcích, jsou natolik malé (desetiny procenta) a mají takovou periodicitu (roční), že nemají vliv na datování pomocí radioizotopů."
Re: Re: Re: Re: Re: Re: problém datování
Petros Pd,2015-05-27 19:45:41
Proč se tedy posloupnost neurčí přímo radiometricky když je to přesné? Vsadil bych se že kdyby dostali tři vědci k datování stejný vzorek a nemohli spolu během testování komunikovat, každý by se dopracoval řádově k jinému stáří a pokud vím tak se to i běžně stává, jenže to není vhodné téma pro prestižní tisk.
naivně se domnívám že 4,56 Gy je doba od výbuchu ?*novy, ze které se pak vyskládala ?*sluneční soustava
Josef Hrncirik,2015-05-21 20:48:25
Re: naivně se domnívám že 4,56 Gy je doba od výbuchu ?*novy, ze které se pak vyskládala ?*sluneční soustava
Ondi Vo,2015-05-21 22:20:16
Pokud si to dobře pamatuji, tak jsem čet, že jeden meteorit byl jako nejstarší kdy datovaný objekt odhadnut na 4,6miliard let (4,568 ±2 miliony).
Ten meteorit je fragmentem z doby plně probíhající akrece materiálu sluneční soustavy a různých kolizí planetesimálí.
Exploze a tedy smrt naší vesmírné babičky, pokud je Slunce naší matkou, se musela odehrát s podstatným předstihem. Jestli šlo o desítky, stovky, či tisíc milion let si upřesníme až prozkoumáme sourozence Slunce, tedy jejich planety. A to ještě potrvá.
...
Jan Kment,2015-05-20 21:59:15
Že svatá Helena byla vlastně chlap je sice zajímavé, ale taky bych se rád dozvěděl něco o spolehlivosti toho datování, nebudem zase za dvacet let (nějak úplně jinak) moudřejší?
Nicolaus Steno
Richard Malaschitz,2015-05-19 20:05:51
V rámci Vašej proticirkevnej a protináboženskej kampani, ste zrejme zámerne neuviedli, že ten prelomový vedec - ako sám píšete - Nicolaus Steno (uznávaný ako zakladeť modernej anatómie, geológie a palentológie), konvertoval z luteránskej cirkvi na katolícku. Stal sa kňazom a neskôr biskupom. Bol katolíckou cirkvou vyhlásený za svätého.
Re: Nicolaus Steno
Ondi Vo,2015-05-19 23:14:14
Zřejmě nebyl hloupej a tak si našel pohodlné bydlo. :-)
Re: Nicolaus Steno
David Nečas,2015-05-20 10:17:53
A ještě mnohem horší je, že v rámci cílené protijídelní kampaně článek vůbec nediskutuje, co si dával Nicolaus Steno nejraději k snídani.
Re: Nicolaus Steno
Petr K,2015-05-20 14:01:57
Zajímavé, že to považujete za tak důležité. Ale není bez zajímavosti, že "skalní věřící" toho vybádali hodně, pěkným příkladem je mnich Gregor Mendel - který de facto dodal munici pro teorii evoluce, která je s doslovným výkladem Bible v jasném rozporu.
Re: Re: Nicolaus Steno
Ondi Vo,2015-05-21 03:19:25
V 19. století bylo náboženství skoro všudy přítomné a přírodovědecký badatel musel být buď z bohaté rodiny a nebo si vyhledat bydlo v církevním zařízení.
I otec (jeden z otců) teorie Velkého Třesku fyzik Georges Lemaître byl teolog, Darwin pocházel z dynastie knězů a na kněze též studoval a i Einstein pocházel z nábožně ortodoxní rodiny. "Objevitel" heliocentrizmu byl také knězem. Nakolik byli skalními věřícími a jakou funkci a podobu měl ten jejich bůh je otázka.
Re: Re: Re: Nicolaus Steno
Rene Mikolas,2015-05-22 21:09:53
Každý veriaci vedec používajúci vedeckú metódu dospeje k materialistickým záverom.
Re: Re: Nicolaus Steno
Petros Pd,2015-05-26 18:37:19
Mýlíte se, Mendelovy oběvy tehdejším darwinistům naopak udělaly čáru přez rozpočet, protože co se dědičnosti týče, vycházel Darwin z Lamarckismu, dost dlouho trvalo než se s tím popasovali a přišli s neodarwinismem náhodných mutací. Zde je ale právě ten největší problém - porušení zákona entropie.
Meteority
Petr Hájek,2015-05-19 16:06:30
Asi se zeptám blbě a odborníci mne utřou, ale jak podle stáří meteoritu zjistím stáří Země? Ten kus šutru mohl létat kdoví jak dlouho kdoví kde, než sebou plácnul na Zemi...
A s tou desetiletou vyvřelinou je to jak? Laboratoře určily její stáří na 10 let +-10 000 let?
Re: Meteority
Lubomír Denk,2015-05-19 17:05:08
S tou vyvřelinou se to má tak, že byla (úmyslně) použita nevhodná metoda. Podrobněji třeba tady:
http://www.planetopia.cz/_kreace/geologie/datovani-lavy-z-hory-svate-heleny.html
1% - dost dobrý
Jakub Klos,2015-05-19 14:56:00
Nechci zpocybňovat výsledky geologů. Nicméně přesnost stáří s odchylkou 1% je k neuvěření. Četl jsem, že jeden vědec odebral vzorek vyvřeliny ze sopky Katrina v USA, která byla vyvřelá v tu dobu asi 10 let. Vzorek nechal prověřit v několika významných laboratořích. Výsleky byly dost nestejné v řádech tisíců až stovek tisíců let. On vlastně provedl validaci laboratoří na známém vzorku. Tahleta radiometrická metoda se logicky jeví jako velmi dobrý nápad, ale z hlediska metrologie je dost problém ji validovat, protože nejsme schopni s jistotou tuto metodu porovnat se vzorkem, o kterém bychom s jistotou věděli, jak je starý a zárovenň to číslo by bylo řádově srovnatelné se stářím Země. Jinými slovy bez validace jsou výsledky jen otázkou víry ve správnost techniky. Stejně tak se dá věřit ve správnost Písma.
Re: 1% - dost dobrý
Vojtěch Sokol,2015-05-19 15:48:41
Uryvek z clanku: "[K dataci je vyuzivano predevsim] meteoritů, pocházejících z nejstarších období po zformování naší planety. [...] Původně vesmírná tělesa jako meteority jsou přitom pro datování výhodnější, jelikož oproti horninám zemské kůry nejsou zdaleka tolik pozměněny probíhající erozí nebo tektonickými a hydrotermálními pochody na Zemi."
Proto ty obrovske odchylky pri dataci vyvreliny, ta uz bude nekolikrat zpracovana tektonickymi a jinymi porcesy.
Jinak dekuji redakci za upravu fontu, uz je to citelne.
Re: Re: 1% - dost dobrý
Jakub Klos,2015-05-20 07:39:16
Diky o to se budu zajímat. Jinak pravuji název sopky. Byla to St. Helens. Já si ty ženský pletu.
Re: Re: Re: 1% - dost dobrý
Jaroslav Pokorný,2015-05-20 11:36:32
St. Helens není ženská, ale Stephen Helens, kterýsi tamní guvernér.
Re: Re: Re: Re: 1% - dost dobrý
Jaroslav Pokorný,2015-05-20 11:38:01
Aha, už jsem si přečetl výše - já kdysi četl o guvernérovi Stephenu Helensovi.
Re: 1% - dost dobrý
Petros Pd,2015-05-24 11:02:44
Ty už byly dávno zpochybněny, prakticky naměříte co chcete jen musíte dopředu vědět co chcete naměřit. Celé je to jen o tom čemu je kdo ochotný věřit, pánové Dawkins a Hopkins prostě nechtějí inteligentní plán světa, proto raději věří těmto pseudovědeckým metodám a náhodám.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce