Co říkají jazyky a genetika o evoluční historii lidstva?  
Do dnešního dne se už objevily stovky vědeckých studií, které se zabývají evolucí lidských populací. Co je zpracovat všechny dohromady?
Khoisan. Kredit: Ian Beatty / Wikimedia Commons.
Khoisan. Kredit: Ian Beatty / Wikimedia Commons.

Koho by nezajímala stará rodinná historie? V posledních desetiletích se vyrojilo mnoho fylogenetických studií lidských populací. Probírají evoluci moderních lidí zepředu, zezadu, detailně, i méně podrobně. Co ale říkají všechny takové studie dohromady? Pavel Duda a Jan Zrzavý z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích zpracovali celkem 257 fylogenetických stromů, které pocházejí ze 200 vědeckých studií, publikovaných v posledních cca 25 letech. Z nich vytvořili fylogenetický supertree (čili strom stromů) lidských populací, který sahá více než 100 tisíc let do minulosti. Výsledky jejich studie uveřejnil prestižní časopis Scientific Reports.

 

Pavel Duda
Pavel Duda na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kredit: PřF JU.

Duda a Zrzavý potvrdili, že evolučně nejstarší ze všech dnešních lidských populací jsou afričtí lovci-sběrači Khoisani (někdy nazývaným Křováci nebo Hottentoti), kteří jakž takž přežívají v suchých oblastech jihu Afriky. Evropané jsou si podle tohoto supertree blízcí s etniky Blízkého východu a severní Afriky. Dnešní obyvatelé Austrálie a Papui–Nové Guineje jsou dávnými migranty z Afriky, zatímco většina obyvatel jihovýchodní Asie a Oceánie dorazila mnohem později z východní Asie. Nejbližšími dnešními příbuznými amerických indiánů jsou původní obyvatelé východních oblastí Sibiře, například Jukagirové a Ketové, což ukazuje na příchod lidí do Ameriky přes dnešní Beringovu úžinu. 
Evoluční vztahy některých lidských etnik zůstávají z různých důvodů nejasné. To se týká například obyvatel Andamanských ostrovů v Bengálském zálivu anebo Malgašů z Madagaskaru. Duda a Zrzavý také zjistili, že historie jazyků příliš nesedí na evoluční historii lidských populací. Geny a jazyky k sobě mají blízko, jejich evoluce ale neprobíhají v naprostém souladu.

 

Malgaši z kmene Antadroy. Kredit: Woodlouse / Wikimedia Commons.
Malgašové z kmene Antadroy. Kredit: Woodlouse / Wikimedia Commons.


OSEL: Podle čeho jste do vaší studie vybírali lidské populace?
Duda: Snažili jsme se vybírat tak, abychom pokryli všechny oblasti světa a současnou jazykovou diverzitu lidstva. Každá významná jazyková rodina je v naší studii zastoupena. Množství a kvalita dat však není pro všechny populace stejná. Na světě stále existují rozsáhlé oblasti, kde je lidská genetická diverzita nedostatečně zmapovaná. Jsou to těžko přístupné oblasti jako Amazonie, střední Afrika nebo Nová Guinea, ale také oblasti, kde odběr a čtení genetických vzorků komplikuje negativní postoj původních obyvatel a hrozící soudní žaloby. Z toho důvodu jsou jednou z nejméně zmapovaných území světa Spojené státy americké. Původní Američané „bílým“ vědcům z pochopitelných důvodů nedůvěřují a pro některé z nich je odběr genetických vzorků neslučitelný s jejich náboženským přesvědčením. Můžeme jenom doufat, že se jejich postoj časem změní a že pochopí, že jim genetici mohou naopak pomoci bojovat za jejich práva, jak ukázal nedávno uzavřený případ Kennewického člověka.

Andamanci na snímku z roku 1875. Kredit: Pitt Rivers Museum, Oxford.
Andamanci na snímku z roku 1875. Kredit: Pitt Rivers Museum, Oxford.

OSEL: Co považujete za nejzajímavější objev nebo zjištění, které z vaší studie plyne?
Duda: U metaanalýzy (čili analýzy analýz) jako je tato se o „objevu“ v pravém slova smyslu vlastně mluvit nedá. Studie je užitečným shrnutím všeho, co víme a nevíme o fylogenezi lidstva. Zároveň odhaluje oblasti světa, kde konflikt mezi genetickými a lingvistickými daty nebo mezi různými typy genetických dat vede ke k narušení struktury fylogenetického stromu.
Možná nejzajímavějším zjištěním je, že konflikt mezi dílčími evolučními stromy, založenými různých typech dat, není zdaleka tak velký, jak by se dalo čekat. Člověk je poměrně mladý druh, naše populace nejsou omezeny žádnými reprodukčně izolačními mechanismy, a zároveň můžeme migrovat na velké vzdálenosti. Proto by bylo možní předpokládat, že výsledný fylogenetický strom lidských populací, založený na různých typech genetických a lingvistických dat a na různých analytických metodách, bude velmi špatně rozlišený, ale není tomu tak. Výsledný fylogenetický strom je, když si odmyslíme několik těžko zařaditelných populací, velmi dobře rozlišený a jeho struktura odráží biogeografické i jazykové oblasti světa.


OSEL: Jaký je váš názor na postavení záhadných Andamanců a Malgašů?

Duda: Malgašové vlastně až tak záhadní nejsou. Předkové Malgašů dopluli na Madagaskar z Indonésie někdy v 9. století našeho letopočtu, později se však smísili s obyvateli východní Afriky. Jazykově jsou Malgašové příbuzní dnešním Indonésanům. Malgaština patří do rodiny takzvaných austronéských jazyků, do které patří například taky malajština nebo havajština. Indonéské kulturní dědictví je dodnes patrné v Malgašské kultuře, ať už jsou to vahadlové kánoe indonéského typu, metalurgické techniky nebo třeba xylofon. Geneticky jsou ale dnešní Malgašové bližší bantuským populacím v Mosambiku, Tanzánii a Keni. Není proto divu, že se Malgašové vzpírají jednoznačnému zařazení do struktury fylogenetického stromu a skáčou mezi jihovýchodní Asií a východní Afrikou v závislosti na tom, kterému typu dat přiřadíme větší váhu.

Ketové v roce 1914. Kredit: Fridtjof Nansen / Wikimedia Commons.
Ketové v roce 1914. Kredit: Fridtjof Nansen / Wikimedia Commons.

S Andamanci je to složitější. Je to populace, která není snadno zařaditelná antropologicky, lingvisticky, ani geneticky. Andamanci mluví izolovanými jazyky s nejasnými příbuzenskými vazbami k ostatním jazykům světa. První genetické analýzy ukázali, že ačkoli jsou Andamanci příbuznější Asiatům, než Afričanům, zaujímají v rámci jižní a jihovýchodní Asie izolované, primitivní postavení. Zřejmě patří k nejstarším obyvatelům této části světa. Podle jedné hypotézy jsou jazyky Andamanských ostrovů příbuzné jazykům, kterými se mluví ve vnitrozemí Nové Guinei. Naše analýza spolu s nedávnou analýzou genomických dat ukazuje, že by na tom mohlo něco být. Andamanci jsou příbuzní ostatním izolovaným populacím v jihovýchodní Asii, malajským a filipínským negritům a papuáncům, což naznačuje, že Andamanci jsou vlastně pozůstatkem dávné lidské migrace, která vedla ke kolonizaci Indonésie, Melanésie a Austrálie před více než 50 tisíci lety.


OSEL: Jak pracné bylo dát dohromady genetická data a jazyky?

Duda: Nejvíce pracné je sjednocení názvosloví lidských populací. Etnografie na rozdíl od biologie nemá sjednocenou nomenklaturu (etnografie stále čeká na svého Carla Linného.) Pro většinu lidských etnik existuje více označení, která se dělí na takzvaná endonyma a exonyma. Etnika jinak nazývají sama sebe (endonyma) a jinak je nazývají jiní (exonyma). Pro příklad není třeba chodit daleko. Lidem, kteří sami sebe nazývají Deutsche, my říkáme nepříliš hezky Němci (ti co jsou němí, co neumí mluvit), zatímco jiní jim říkají méně pejorativně Germans a tak dále. Jazyk je často nazýván jinak, než populace, která jím hovoří a v publikovaných fylogenetických stromech vedle nesčetných etnonym vystupují také názvy lokalit, například vesnic, kde byly odebírány genetické vzorky. Zjistit, které etnikum se skrývá pod názvem vzorku v genetické analýze, může být zdlouhavá detektivní práce, ale bez sjednocení názvosloví lidských populací nemůžeme dát dohromady informaci o příbuzenství, založenou na různých datech.


OSEL: Dá se odhadnout, kdy asi vznikly lidské jazyky?

Duda: Podle současných odhadů sahá vznik jazyka hlouběji než kořen fylogenetického stromu současného lidstva. Ze srovnávacích morfologických i genetických analýz plyne, že ani neandrtálcům nic nebránilo v tom, aby mluvili. Z toho lze odvodit, že schopnost mluvit měl nejspíš i společný předek anatomicky moderních lidí a neandrtálců, před více než půl milionem let.

 

OSEL: V čem je postavení Khoisanů tak výjimečné?

Duda: Khoisani představují nejstarší fylogenetickou linii současného lidstva. Lidé se de facto dělí na Khoisany a zbytek. K oddělení této linie od zbytku lidstva došlo před zhruba 100–120 tisíci lety. Podotýkám, že anatomicky moderní lidé, jak je definujeme podle morfologických znaků v paleontologickém záznamu, se objevili někdy před 150-180 tisíci lety. Khoisani pro nás představují cenné okno do naší dávné historie, protože bazální postavení ve fylogenezi lidstva se alespoň u některých z nich kombinuje s lovecko-sběračským způsobem života. V tomto světle je velmi zajímavá i otázka původu jejich unikátních jazyků, které se vyznačují přítomností zvláštních souhlásek (takzvaných mlaskavek) a velmi komplexní gramatikou a fonemikou.
To samozřejmě neznamená, že by se Khoisani vyvíjeli po více než 100 tisíc let v naprosté izolaci nebo že by byli prvními lidmi, kteří osídlili jižní Afriku. Khoisani se například smísili s nově příchozími bantuskými zemědělci, jako jsou Xhosové, Zuluové nebo Damarové a navzájem se ovlivnili také kulturně. Jedna khoisanská populace, Khweové, žijící v oblasti výběžku Caprivi v severovýchodní Namibii, vycházejí v naší analýze buďto jako sesterská skupina zbytku jihoafrických Khoisanů nebo jako sesterská skupina zbytku lidstva. Vzácné mitochondriální haploskupiny, přítomné v jejich genomech a nepřítomné v genomech ostatních khoisanských populací naznačují, že by Khweové mohli být pozůstatkem ještě staršího, snad předkhoisanského osídlení této části světa.


OSEL: K čemu je taková fylogeneze lidstva dobrá?

Duda: Kromě ukojení naší touhy zjistit, „jak to bylo“, lépe popsat lidskou (pre)historii, je fylogeneze cenným nástrojem pro takzvaný kross-kulturní výzkum. Informace o příbuzenství v kombinaci s příslušnými analytickými metodami umožnuje zkoumat obecné vztahy mezi prostředím a kulturou nebo mezi různými kulturními fenomény.
S využitím fylogeneze a etnografického záznamu můžeme také rekonstruovat evoluci kultury. Klasičtí antropologové jako Edward Burnet Tylor nebo James George Frazer navrhli řadu hypotéz o vývoji kultury, o tom, jak se lidské společnosti vyvíjí od divošství přes barbarství k civilizaci, od matriarchátu k patriarchátu a podobně. Kombinace fylogenetického stromu, založeného na genetické a jazykové informaci a etnografických dat, které tito antropologové a jejich žáci shromáždili nám dává možnost jimi navržené hypotézy explicitně testovat. Takto jsme náš supertree využili k rekonstrukci evoluce náboženství. Konkrétně jsme zkoumali, jak jsou fundamentální prvky náboženství, jako je šamanismus, víra v posmrtný život nebo víra v boha, staré a jak jsou sebou navzájem podmíněné. Celkem nepřekvapivě se ukázalo, že Tylor měl nakonec pravdu v tom, že základním (nejstarším) prvkem náboženství je animismus, který podmiňuje skoro všechny ostatních prvky náboženství. Takovéto a podobné studie umožňuje znalost fylogenetických vztahů a aplikace evolučně-biologických metod.

Literatura
Scientific Reports 6: 29890.

 


 

Poznámka

Animismus (z lat. anima, duše) je víra v existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí. Tato teorie o původu náboženství vznikla na konci 19. století a jejím tvůrcem byl Edward Burnett Tylor. Víra v existenci  duše vznikla proto, že si člověk nedokázal vysvětlit rozdíl mezi tím, co se mu zdálo ve snech a lidmi „opravdovými“, rozdíl mezi mrtvým a živým tělem a tyto protiklady šlo  vysvětlit vírou, že člověk má samostatnou duši, která stojí mimo každodenní zkušenost a mimo hmotný svět. Animistický model je podle Tylora pouze minimální definicí, jelikož z víry v duši vznikla víra v duchy a duchovní bytosti. Zpočátku to vedlo k polyteismu, který později vyústil v monoteismus.

Datum: 17.12.2016
Tisk článku

Související články:

Jak vzniklo lidské chování?     Autor: Redakce (08.02.2014)
Otázky kolem nového druhu člověka Homo naledi     Autor: Stanislav Mihulka (15.09.2015)
Geny po neandertálcích nám škodí     Autor: Josef Pazdera (09.01.2016)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz