Byly všechny Sókratovy nápady moudré?  
Můžeme se vůbec odvážit kritizovat Sókrata, mučedníka filosofie, vzor moudrosti a pro Platóna přímo typus filosofa? Můžeme. Jde o podezření, že zavedl představu celkového účelu ve světě, tedy (globální) teleologii, alias finalitu. Trocha účelnosti nemusí škodit, ale spoutání světa a všech přírodních dějů pod nadvládu celkového účelu (smyslu), to je jiná.

Římská kopie sochy Sókrata, kterou kolem roku 320 v Athénách udělal Lysippos, nyní v Mnichově. Kredit: Wikimedia Commons .
Římská kopie sochy Sókrata, kterou kolem roku 320 v Athénách udělal Lysippos, nyní v Mnichově. Kredit: Wikimedia Commons .

Sókrata je zvykem pojednávat s veškerou úctou a respektem. Důvodů je řada: Prý to byl první pořádný filosof, který zbytečně nemudroval o přírodě, ale obrátil pozornost k lidským věcem; jeho žákem a obdivovatelem je sám Platón, který ho považuje za vzor filosofa; většina dalších antických filosofů považuje Sókrata za svého váženého předchůdce; byl to naprosto nezištný člověk; navíc nespravedlivě popravený v inscenovaném procesu.

 

Z této skoro povinné vážnosti je záhodno vybočit! Proč? Protože při vší úctě k nespravedlivě odsouzenému poctivému člověku nemusíme hodnotit obrat od přírody k věcem lidským jenom pozitivně. Navíc se objevuje vážné podezření, že by právě Sókratés mohl být původcem představy o globální teleologii (vládě celkového účelu) ve světě. Je to trochu na pováženou, jenže zájem o poctivé chápání světa by měl převážit nad lidskými ohledy.

 

Sókratés sám nepsal, takže pod jeho jménem dnes koluje leccos, například výrok „Vím, že nic nevím“. Nepíšící a přitom slavný myslitel se stal projekční plochou všemožných (i nemožných) představ. Je zvláštní, kolik bylo o jeho filosofii napsáno knih, když všechno v nich závisí na tom, jak pochopí vztah mezi Sókratem jako literární postavou Platónovým dialogů a historickým Sókratem. Formálně je to velice podobné jako úvahy o Ježíšovi na základě spisů jeho následovníků, tedy textů Nového zákona. Je také zvláštní, jak malá část filosofických pojednání přihlíží k velice nevlídnému pojetí Sókrata jako literární postavy u Aristofana.


Jak ze Sókratova odkazu pochopit to cenné, ale neskočit na vějičku zdánlivě nádherných možností myšlení, které však hrozí povážlivým posunutím výhybky směrem k uzavření do lidských problémů a pod nadvládu účelovosti? „Objektivně“ to máme ztížené skutečností, že Sókratés nic nenapsal, „subjektivně“ tím, že byl roku 399 před n. l. ve věku 70 let nespravedlivě popraven. Doufám, že čtenáři Osla jsou vůči rouhání se „lidským hodnotám“ a „smyslu světa“ odolnější než leckterá humanitní pospolitost, nemluvě o pokrytcích.

Napřed tedy o tom, co je ve všech dobových textech o Sókratovi alespoň podobně, pak přijde čas na kritiku odvratu od přírody a především kritiku Sókratova konceptu celkové vlády účelu ve světě. Tento koncept totiž převezmou nejvlivnější filosofové antiky, takže novodobý člověk snadno nabývá mylnou představu, že jde o cosi, co bylo na světě odjakživa, co naštěstí odstranili epikúrejci, skeptici a v nové době definitivně např. Galilei a Darwin.

 

Neúspěšný sofista?

Sókratés byl bezpochyby historickou postavu a řádným občanem Athén, i když s výraznými podivínskými sklony, na jejichž výkladu se různí autoři neshodnou. Podle Platóna byl Sókratés prototyp filosofa a přímo opak sofistů. Podle Aristofana to byl potrhlý mudrlant, dokonce sofista, jenže naprosto neúspěšný. A do třetice, Xenofón Sókrata líčí s naivním obdivem, chybí už jenom zázraky. Shoda vládne v tom, že Sókratés klade lidem podivné otázky.

Aristofanés. Kredit: Wikimedia Commons.
Aristofanés. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Všichni tito svědkové jsou ovšem podjatí, Aristofanés negativně, ostatní pozitivně. Přesto je nemůžeme jen tak zlehčovat. Např. Aristofanés, který roku 423 před n. l. uvedl komedii Oblaka, v níž sókratés vystupuje, Sókrata znal. K žánru komedie patří, že diváci musí postavu dobře identifikovat s její představenou karikaturou. Platón (427-347 před n. l.) byl Sókratem natolik fascinován, že z něho učinil hlavní literární postavu většiny svého díla, převážně ovšem mluvčího svých vlastních nauk a názorů. Literárně názorová identifikace nadmíru vzdělaného vysokého aristokrata s takovým podivným šupákem je zvláštní. Hodnověrně působící legenda to vykládá tím, že Platón strávil se Sókratem osm let života, od svých 20 do 28 let. Xenofón (asi 430-354 před n. l.) je autor méně tvůrčí, zato mezi zplanělými oslavnými řečmi asi uchovává i cenná svědectví, nezametá vždy stopy.

Všichni tři referující autoři se netají svými antipatiemi k sofistům. Nenechme se tím unést, reální sofisté byli velice různí, viz článek o Antifontovi. Jenže Aristofanés karikuje Sókrata jako extrémního sofistu, zatímco Platón a Xenofón se zaklínají Sókratem ve jménu filosofie, kterou chápou jako opak sofistiky. Přitom slovo filosofie masově rozšířil právě Platón, krom jiného to měla být intelektuální činnost, která „zbraně sofistů“, tedy logiku a dialog, obrátí proti nim samým, k pravdě. (Před Platónem známe jediný spolehlivý výskyt slova filosofie, kupodivu v Hippokratově distanci od ní.) Sofistu, dokonce sofistu obzvláště škodlivého, viděl v Sókratovi také athénský soud. To je ve shodě s Aristofanem, i když soud sám známe z podání Platónova díla Obrana Sókrata. Platón totiž tvrdí, že spravedlivý bývá odsouzen jako zdánlivě nespravedlivý (a naopak), tak že to na světě chodí. Neoplývá důvěrou k justici.


Když se v Platónově Obraně Sókrata (23b) Sókratés hájí tím, že svými otázkami hledá někoho moudřejšího, dochází i na větu, ze které později vznikne ona populární fráze vím, že nic nevím: „Ten z vás, lidé, je nejmoudřejší, kdo jako Sókratés poznal, že jeho moudrost opravdu nemá žádnou cenu“. Taková moudrost se prodávat nedá, vždyť kdo by si ji koupil? Pokud bychom tedy spolu s Platónem zúžili pochopení činnosti sofistů na dosažení zisku a úspěchu, navíc zčásti podvodně, tak by Sókratés sofista nebyl. Pokud však sofisty pochopíme šířeji a patrně náležitěji jako nové prostředí, v němž se pracuje s logickými možnostmi jazyka, tak by sofistou byl, ovšem zvláštním, nejen svou neúspěšností.

Platón. Kredit: Wikimedia Commons.
Platón. Kredit: Wikimedia Commons.

Všichni tři naši podjatí svědkové se sice neshodnou v tom, zda Sókratés byl nebo nebyl sofista, zato se shodnou v tom, že byl neúspěšný, přinejmenším v očích davu.

 

Sókratova společenská a ekonomická neúspěšnost je pro Aristofana jedním z důvodů výsměchu, pro Platóna velké filosofické téma, pro Xenofonta téměř hagiografický rys. Přeskočím trivialitu, že sofisté berou peníze, kdežto Sókratés ne. Sókratés nemůže brát peníze, protože nic neučí, pouze druhému pomáhá „porodit myšlenku“, kterou se pak od něho sám dozví, nanejvýše pak přezkoumá náležitost jejího vyjádření. To je standardní iluze dialogu, kterou Platón bedlivě střeží. Důležitější je ta Sókratova neúspěšnost sama o sobě. Sókratés se stává prototypem filosofa, protože je moudrý skutečně, nikoli jen zdánlivě, zatímco zdánlivě moudří hlupáci jsou považovaní za moudré. Podobně prý bude nespravedlivý považován za spravedlivého a spravedlivý bude odsouzen (Ústava II,2–5; 358b–362c). Filosof i filosofie prochází tímto nepochopením v očích mocných i v očích lidu, zatímco klamavé nauky a podvodné činy docházejí úspěchu. Neúspěšnost se stává kritériem poctivosti. Až potud by to byla buď útěcha pro deprimované, nebo převratné vyhlášení nezávislosti na světských kritériích; dokonce vyhlášení války kritériu úspěšnosti, málem ve stylu kritiky establishmentu z pozice undergoundu. (U nás na tento motiv navázal kromě jiných Jan Patočka a v souvislosti s ním pak Václav Havel, viz např. Moc bezmocných. Josef Šafařík však moudře pravil, že se nemáme zaplétat do osidel moci. To není výzva k politické rezignaci, ale k opatrnějšímu postupu než jakým je sázka na moc, byť bezmocných.) Platón tím možná kompenzuje mocenské ambice své představy o filosofech jako o kýžených vládcích.


Vraťme se však k Sókratovi. Spolu s Platónem můžeme obdivovat jeho nezištnost a všestrannou nezdolnost, v boji, při víně i v erotice. O to obtížněji se nám pak bude kritizovat. Nedivme se, že se v Sókratovi zrovna nevyznáme. Vždyť i Platón jej přirovnává k sochám Silénů.

 

Divadelní maska Siléna. Kredit: Wikimedia Commons.
Divadelní maska Siléna. Kredit: Wikimedia Commons.

Některé takové sochy prý byly rozdělávací a uvnitř trochu podivně vypadajícího Siléna obsahovaly zajímavé věci. Sókratés byl Silénovi opravdu fyzicky podobný, o tom je aspoň trochu shoda. (Fotogalerie Siléna nebo silénů je tady .)

 

Obrat k věcem lidským?

Aristofanés Sókrata líčí jako bizarního a naprosto nevěrohodného meteorologa. Podle Platóna se však Sókratés od přírodozpytu distancuje (Obrana 26d): „Myslíš, že žaluješ Anaxagoru, milý Meléte?“ Xenofanés dokonce podrobně vypráví, že Sókratés zanechal zkoumání přírody jakožto nevěrohodné a nepodstatné, a obrátil zájem k věcem lidským! To se ovšem často říká právě o sofistech, přestože to jenom zčásti odpovídá skutečnému stavu věcí. „Obrat k věcem lidským“ se stal okřídleným tématem mnoha učebnic dějin filosofie. Jedni jej zčásti neprávem spojují se sofisty, jiní právě se Sókratem – a špatně by snášeli charakteristiku Sókrata jako neúspěšného sofisty. Filosofie se ocitla mezi „humanitními vědami“. Ano, jsou lidé, kteří filosofii považují za vědu, ještě k tomu za humanitní. Dokonce jich je asi většina, jak mezi lidmi z oboru, tak v akademickém managementu, což je vyjádřeno i „číselníkem oborů“ a klasifikací „skupin oborů“ CEP, CEZ a RIV. Subverzně podotýkám, že jí možná ani jedno z toho nesvědčí.


Globální účel ve jménu zbožnosti

V čem je ohledně Sókrata shoda aspoň mezi Platónem a Xenofóntem? V důsledném vyvracení pomluvy žalobců o jeho bezbožnosti! Jenže ta vychvalovaná Sókratova zbožnost má vedle tradičních rysů taky povážlivě novotářské složky. Poměrně tradiční je kritika bezbožnosti, naprostou novinkou je koncept božsky založeného účelu ve světě, podivný je i zásvětní moment.

 

Xenofón. Kredit: Wikimedia Commons.
Xenofón. Kredit: Wikimedia Commons.

Představa globální účelnosti ve světě prostoupí (s výjimkou skeptiků a epikurejců) náboženství i filosofii na tisíciletí. U myslitelů v dobách před Sókratem opravdu nebyla, nenajdeme ji v žádném jejich dochovaném textu. Místy potkáváme přímo opačnou představu, třeba u Hérakleita: „Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.“ Místy to na ni málem vypadá, ale máme dostatek jasných dokladů, že tam o účelné uspořádání světa nejde, například Platónovo (alias Sókratovo) nebo Aristotelovo zklamání z takových textů.

 

Platón a Xenofón se v základním konceptu účelnosti a božského uspořádání světa shodují. Xenofón (Vzpomínky I,4; IV,3) Sókratovi připisuje přímo „teleologický argument“, tedy málem důkaz božské existence z účelnosti ve světě: „Co by nám byly platné vůně, kdyby nám nebyl dán nos?“ Jde o „díla úmyslná“. „A navíc, nemáš dojem, že vypadá jako působení prozřetelnosti, že oči, tak citlivý orgán, jsou opatřeny víčky jako dveřmi…? Lidem k tomu (bohové) přidali ruce, které vyrábějí většinu toho, co nás činí šťastnějšími, než jsou zvířata… Požitky lásky dali i ostatním tvorům, omezili je však na určitou roční dobu, kdežto nám je dopřáli nepřetržitě, a to až do stáří... Poznala snad duše některého jiného tvora jsoucnost bohů, kteří uspořádali věci tak veliké a krásné?“ Ostatní živočichové „existují a rostou kvůli lidem“. Příkladem jsou domácí zvířata. Je tedy jasné, že člověk je vrcholem božské péče.


Patrně stojíme u zrodu globální teleologie, latinsky řečeno finality. Z řádu a účelnosti ve světě Sókratés (u Xenofónta) usuzuje na božskou péči. Na uvedený příklad uspořádání smyslových orgánů naváže Aristotelés a později i Heidegger: Živočich má oči proto, že k jeho povaze patří schopnost vidění. Totéž bývalo chápáno i jako argument proti evoluci.

 

Co vlastně vedlo Sókrata, Platóna a Aristotela k zavedení konceptu účelnosti ve světě? Krom vrozené pořádkumilovnosti to byla snaha vyrovnat se s nouzí (améchaneiá). Všichni smrtelní živočichové jsou koneční a také všelijak jinak limitovaní, leč aby na to nedojeli nejpozději nejbližší zimu, tak dokážou občas jednat účelově. Představa účelného světa je zoomorfismem, který se pokouší vymanit z konečného údělu smrtelníků. Proti takovému vymaňování pak vystupuje Nietzsche a existencialisté, ba můžu chvalně zmínit i Heideggerovo určení autentické existence, které spočívá v přijetí konečnosti. Strach ze světa bez celkového účelu probudil u všech dědiců scholastiky už Charles Darwin a před ním Galilei. Galileiho fyzika nepracuje s pojmem účelu, není divu, že je trnem v oku mnoha filosofů rozličných škol. A jedním z Darwinových problémů přece bylo, jak vyložit účelně fungující uspořádání v přírodě bez předpokladu globální účelovosti.


Příklon k účelu jde ruku v ruce také se strachem z náhody, přinejmenším s nedoceněním náhody. Pro Aristotela je náhoda jen souhrou neznámých příčin. Někdy to tak je, ale to není pořádná náhoda, tu každý metafyzik zametá pod koberec. I sám Einstein říkal, že „Bůh nehraje v kostky“. Je zajímavé, že takové pojetí je v obecném povědomí rozšířené natolik, že i v kvantové fyzice narážel rozumný popis nelokality na pokusy, jak ho nějak obejít, ať už „skrytými parametry“, nebo nějakým vědomím, které s tím opravdu nemá co dělat.

Oproti Sókratovi však scholastici pozdní antiky, středověku i novověku nemluví o bozích v plurálu, nýbrž o jakémsi metafyzickém Bohu, a z argumentace vynechávají lidskou výsadu sexu po celý rok a ne jenom v době říje. Pro Sókrata, Platóna a Xenofónta bylo teleologické myšlení pokusem o novou intelektuální zbožnost, z níž se stala past na zbožnost i myšlení. Pokus udržet svět neodkouzlený skončil odkouzlením božství, ze zbožnosti se stala divná nápodoba racionality! Ještě frapantnější to bude s dalšími novinkami, s transcendencí a zásvětím, tedy s posunem těžiště významů mimo svět, přinejmenším mimo jevovou stránku světa. Nietzsche to vtipně nazve „zásvětnictví“.

 

Druhy bezbožnosti podle Sókrata

Podoby bezbožnosti charakterizují Platón (Ústava 365d–e, Zákony 885b) a Xenofón (I, 4) velice podobně:

1. Nerespektování a nedostatek úcty k bohům.

2. Představa, že bohové se o lidi nestarají.

3. Představa, že bohy lze ovlivnit oběťmi a modlitbami.

Tato Sókratova charakteristika bezbožnosti nebyla dlouhodobě úspěšná. V prostoru řeckého náboženství se většina lidí přidala k třetí položce tohoto výčtu a křesťané je v tom následovali, zatímco ateisté se přiklonili k prvním dvěma položkám.

 

Zásvětí?

U předsokratiků nenajdeme žádnou transcendenci. Vše se odehrává v jednom rámci, ve světě. Transcendenci zavede nejspíš až Platón. Následuje ho Aristotelés a většina metafyziky. Kupodivu se bez ní obešli i stoici, nejen epikurejci a skeptici. Samo slovo transcendence se stane téměř synonymem pro „duchovní rozměr“ naší kultury. Je to takové intelektuálské zásvětnictví. Jak tomu mohlo být u Sókrata?

V Platónově Obraně (29d, 40c–41c) Sókratés tváří v tvář rozsudku smrti líčí posmrtné očekávání jako bezesný spánek nebo jako pobývání se spravedlivými – a neumí mezi těmito možnostmi rozhodnout. Tento Sókratův popis odpovídá tzv. otevřené eschatologii, tedy vyvarování se jakýchkoli popsatelných posmrtných očekávání. S tím ovšem důkaz nesmrtelnosti duše v Platonovu dialogu Faidón do souladu nedostaneme! Že by Sókratés během čekání na popravu přišel ve vězení ke křížku, třeba pod vlivem rozmluv s pythagorejci? To spíš Platón dopřává prostor dvěma zcela odlišným koncepcím, z nichž první (v Obraně) by snad mohla být kandidátem na Sókratovu, zatímco druhá (v dialogu Faidón) je zjevně pythagorejská.

 

Sókratés byl úspěšný právě v tom, co filosofii na velice dlouho těžce poznamenalo: globální účelnost a obrat k jazyku. Se zásvětím je v tom nejspíš nevinně. Totální úspěch jeho neúspěšnosti ocení málokdo, zvlášť když jej Platón a Xenofón otočili v posmrtný úspěch.

Důvody justiční vraždy

 

Sókratés rozmlouval s bohatými lidmi, kteří se považovali za moudré, takovým způsobem, že se sami ukázali jako pitomci. Athénská zlatá mládež v jeho doprovodu se tím bavila. V době ekonomického i mocenského úpadku Athén si mnozí řekli: Za časů našich dědů byly Athény slavné, mocné a bohaté. Naši dědové byli zbožní. Buďme zbožní a sláva, moc i bohatství se zase dostaví. Takováto zbožnost se nejlépe utvrdí odsouzením nějakého bezbožníka.

 

Cílem procesu neměla být poprava, ale zostuzení. Sókratés si měl navrhnout pokutu a bylo jasné, že ji za něho ochotně zaplatí kterýkoli z jeho bohatých mladých přátel, třeba Platón. Jenže místo pokuty si navrhnul pobyt a stravu v Prytaneiu, tedy ve vládní budově. Z práva zasloužilých občanů na tuto poctu se mezitím stala politická trafika – a při přestavbě budovy nějak podivně zmizela značná část obsahu státní kasy. Tímto návrhem Sókratés naštval většinu soudců nad míru.

Sókratův pobyt ve vězení, spíše vazbě, protože Athény neznaly trest vězení v našem slova smyslu (tresty byly: veřejné práce, pokuta, vyhnání, smrt), se protáhl kvůli čekání na návrat teorie, tedy lodi s poutníky z posvátného ostrova Délu. Určitě měl možnost utéct, ale nevyužil ji.

 

Literatura

Aristofanés: Oblaky, přel. Jan Šprincl. Praha: Petr Rezek 1996.

Platón: Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, přel. František Novotný. Praha: Oikúmené 1994.

Platón, Ústava, přel. František Novotný. Praha: Laichter 1922.

Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, přel. V. Bahník. Praha: Svoboda 1972.

V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013.

Andreas Graeser: Řecká filosofie klasického období, přel. Miroslav Petříček. Praha: Oikoymenh 2000. – Scholastičtěji laděný výklad.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim).



Datum: 06.09.2019
Tisk článku

Fyzika 6 s nadhledem - Randa Miroslav, Havel Václav, Höfer Gerhard, Kepka Josef, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Petřík Josef, Prokšová Jitka, Rauner Karel
 
 
cena původní: 89 Kč
cena: 85 Kč
Fyzika 6 s nadhledem
Randa Miroslav, Havel Václav, Höfer Gerhard, Kepka Josef, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Petřík Josef, Prokšová Jitka, Rauner Karel
Související články:

Chrámy v roli muzeí     Autor: Zdeněk Kratochvíl (26.07.2019)
Hippokratés: Raději šťávy než filosofii     Autor: Zdeněk Kratochvíl (05.08.2019)
Použité mýty     Autor: Zdeněk Kratochvíl (15.08.2019)



Diskuze:

Účel světa

Pavel Pesek,2019-09-12 17:58:59

Ale právě v úvahách o účelu světa tkví mizérie všech ateistů. A docela dobře to dokumentuje i tento článek. Je docela dlouhý a podrobný, autor musel určitě dlouho studovat a zřejmě má filozofické vzdělání. Ale pokud se domnívá, že svět nemá žádný účel, pak to znamená, že nic na světě nemá žádný účel (ani smysl). Proč tedy psal tento článek? Je to zřejmě kvůli zábavě, protože ani tento článek nemá žádný smysl. A celkem vzato, může nám být všem ukradený. Negace tvrzení je: "Pokud by cokoliv na světě, třeba tento článek, mělo smysl, pak by to dokazovalo smysl světa (a boží účel)". Ač to není dokázané exaktní vědou, já chci věřit, že svět i já má smysl. A asi tomu věřil i Sokrates. A v tomto smyslu to skutečně je první globální teolog.

Odpovědět


Re: Účel světa

Zdeněk Kratochvíl,2019-09-13 13:03:41

Mizérie to opravdu je, ale zdaleka nejen ateistů. Ani řada náboženství o nějakém globálním účelu světa nemluví, například řecké.
Autor kupodivu není ateista, určitě ne víc než asi tak z třetiny. Dokonce ani netvrdí, že svět nemá žádný účel. Jenom tvrdí, že my o tom nemáme mluvit, protože o tom nemůžeme nic vědět. A když řekneme, že svět má účel, tak k tomtu dodáme jaký, a hned jsme v ještě mnohem horší mizérii, protože tato naše (nejspíš podivná) domněnka se stává jakoby pánem světa a světaběhu.
Aristotelská "příčina účelová" byla z vědy vyřazena ne proto, že by ji někdo zcenzuroval, nebo že bychom věděli, že svět smysl nemá, nýbrž proto, že otázky celkového smyslu nelze kriticky aergumentovat.
Pro život lidí i ostatních živočichů stačí lokální účely, ale i s těmi se musí opatrně, abychom si z nich neudělali past. Stejně se jimi blbě argumentuje.
K neoscholastickému sofismatu:
Z toho, že něco (ať už článek nebo houska) je nebo není k ničemu, neplyne nic o o tom, zda něco jiného je nebo není k čemu. A už vůbec ne o světě.
Věřit globálnímu smyslu vám nikdo nebrání, můžete klidně být věrný sókratik, navíc to už skoro tisíc let část lidí považuje za interpretaci křesťanství.
Sókratés byl nejspíš první globální teleolog, ale mnoho teologie z té teleologie naštěstí nezaložil. Teologie zůstala dlouho dost svobodná, definitivně ji pod jho účelu dostali až středověcí aristotelici (nechci jmenovat, abych někoho neurazil).

Odpovědět

Dobrý den

Martin basil pavel prokop Pavlíček,2019-09-07 14:33:04

Dobrý den, mimochodem až teď jsem si všiml kdo je autorem článku. :) Zdravím Vás.

Odpovědět

Obrat k jazyku

Martin basil pavel prokop Pavlíček,2019-09-07 14:31:02

Účelnost a zásvětnictví může přinášet mnoho problémů, co se ale týče obratu k jazyků, neviděl bych tam takový problém. Nejsem si sice jistý, zda by celá filosofie měla dělat takový obrat, minimálně ale je filosofie zaobírající se jazykem důležitou částí filosofie. Vezměte si analytické filosofi a Wittgensteina, ty byste asi nepovažoval nutně za teleology a zásvětníky nebo ano?

Odpovědět


Re: Obrat k jazyku

Zdeněk Kratochvíl,2019-09-07 16:42:51

Zásvětnictví (včetně globální účelovosti) a obrat k jazyku jsou opravdu dve různé věci, které ovšem spojil nejspíš právě Sókratés, určitě pak jeho následovníci, počinaje Platónem. V tomto spojení pak pokračuje většina metafyzické filosofie.
Wittgenstein se obrací k jazyku mimo jiné proto, aby ukázal, že metafyzické výpovědi nemají povahu vypovědí o faktech, že jsou převážně tautologiemi. Obrat k jazyku může být použit pro i proti globální teleologii (účelovosti).
Až potud to považřuji za co možná nestranný referát. Privátně si navíc myslím, že nadvláda důvěry v jazyk nad myšlením je problémem naší doby, zatímco problemem minulých dob byla nadvláda globální účelovosti a transcendence nad myšlením.

Odpovědět


Re: Re: Obrat k jazyku

Martin basil pavel prokop Pavlíček,2019-09-08 03:55:21

Musím se Vás ale zeptat, jak přesně vlastně chápete pojem jazyka v kontextu v jakém se o něm bavíme. Jinak myslím, že by bylo možné říci že do oblasti myšlení patří také pozorování okolí, provádění pokusů, interakce se světem, skoro až život sám který konstituuje náš pojem o světě a jeho obraz, přinejmenším je to součást učení. Nejsem si ale jistý jestli třeba vágní způsob jakým Witgenstein používá pojem jazyka, by nedokázal v sobě zahrnout i tento rozměr, nakonec Wittgenstein sám přešel od apriorního chápání jazyka k antropologickému, takže aposteriornímu, světskému. Takže mým cílem teď je objasnění toho, co se vlastně myslí pod floskulí obrat k jazyku. Náš jazyk by už měl obsahovat naší zkušenost se světem, je tomu tak? Obrat k jazyku je jakési tříbení toho co už známe,zda způsob jakým jsme věci urovnaly dává smysl. Pokuď je ale jazyk proměnlivý, nastává pak problém, budeme-li se snažit spornost našich vyjádření řešit zavržením či přijetím těch či oněch tezí na základě jazyka, může to vést k tomu že si dogmaticky vybereme jeden pojem a jeho způsob používání a naše další myšlení znásilníme tak, aby mu odpovídalo místo aby se náš jazyk vyvíjel s naším poznáním. Přesto myslím že pozornost k jazyku je důležitá je jednou ze stran myšlení, není snad naše myšlení způsob, jak si tvoříme celistvý a koherentní obraz světa. Obrat k jazyku pak právě pomáhá ujasnit si i to, na jaké otázky se má smysl ptát a na jaké ne. Je mi sympatický právě ten Wittgenstainovský přístup mentálního zeměpisu který prostě odhaluje to, jak myslíme a co říkáme tak, že otázky beze smyslu sami mizí. Řekl bych že bez soustředění na jazyk by myšlení možno nebylo, tak či onak jazyk v našem myšlení má místo a hraje roli. Nevím, jaký je v myšlení vztah jazyka a světa, co myslíte vy? Jak byste propojil naše zkoumán> se světem. A jinak opravdu si myslíte, ulže je takový problém v obratu filozofie k jazyku? Od určité doby existují specializované obory a myšlení se zabývá světem, akorát ne ve filosofii, ta se věnuje jazyku. Nebo snad myslíte že specializací myšlení nesvědčí, že by si filosofie měla najít cestu k vědám a vědy k filosofii aby vědci získali kritický filosofický přístup a filosofové materiál?

Jinak co se té teleologie a zásvětnictví týče, co si myslíte o pojmu fyzikálních zákonů? Mám za to, že ten pojem vynalezl nebo zpropagoval Descartes jako konkurenci k aristotelské teleologii. Problém je, že já tedy s tím konceptem nejsem vůbec spokojen. Descartes byl racionalista, metafyzik,měl představu apriorních fyzikálních zákonů. Problém je, že nevidím způsob jak by nějaké zákony mohly být apriorní, leda bychom se bavili spíše o metafyzických možnostech zákonů. Myslím že metafyzicky je možné odvodit jaké zákony by byly smysluplné ale stěží by se dal odvodit jediný zákon. Částečně studium možností zákonů provádí matematiky a geometrie ale nejspíš nedělá vše. Navazuji zde na Humovu kritiku pojmu kauzality. Většina dnešních vědců při zkoumání fyzikálních zákonů nehledá apriorní metafyzické výpovědi ale spokojí se s apriorními výpověďmi o světě jejichž studium se rozvádí testováním v realitě. Problém je, že pojem fyzikálního zákona je zakořeněn v civilizaci doslova jako pojem zákona. V myslích lidí pak vznikají otázky sporu zákonů a svobodné vůle. Přitom právě tento spor se dá odmítnout jako nesmyslný, podíváme li se, jak skutečně používáme pojem fyzikálního zákona. Pokuď je zákon apriorní nahodilost, stěží mohu říci, že mě ovládá prostě proto že s pojmem fyzikálního zákona zacházím tak, že pokuď nějaký experiment neodpovídá zákonům, pak prostě změním zákony. Co je tohle za zákony? Pak ale nastává situace, kdy realita nutně odpovídá fyzikálním zákonům prostě proto, že fyzikální zákony jsou pravidelností, které jsem právě z oné reality vyčetl. Jakým má smysl tvrdit že realita je nucena pravidelnost i, které v ní pozoruji, být taková jaká je? Jaký má smysl tvrdit že člověk žije pod diktátem fyzikálních zákonů? Můžu stejně tvrdit, že člověk určuje fyzikální zákony, evidentně pravidelnost a povaha realita je závislá na povaze svých konstituentů, jsou jedno. Upřímně si myslím, že spousta sporů klasické a kvantové mechaniky by se mohlo vyřešit přehodnocením pojmu fyzikálních zákonů. Je tu ale problém, i kdybychom takhle mluvili o světě, vždy se budeme ptát na otázku proč. Teleologie i pojem fyzikálních zákonů nám nabízeli odpověď. Jenže otázka proč je problematická. Je to otázka s předpokladem. Když se ptáme proč, rovnou tím říkáme, že věci nejsou jen tak a že si dožadují důvodu. Ale to je tvrzení které by bylo dobré, kdybychom uměli opodstatnit. Možná by bylo dobré, kdybychom se nejdříve ptali pouze jaký je svět a až poté dodali otázku proč, proč takový a makový, pakliže uvidíme, že to povaha světa vyžaduje. Zatím nevím, proč otázku proč klademe, co přesně jí myslíme.

Odpovědět


Re: Re: Re: Obrat k jazyku

Martin basil pavel prokop Pavlíček,2019-09-08 04:01:53

Oprava: Vědci se spokojí s aposteriorním zkoumáním fyzikálního zákona

A jinak pokud se netýká přírodních věd ale humanitních, myslím že filosofie by si nemusela hledat cestu jenom k nim ale i ke každodennímu život a každodenní život k ní.

Odpovědět


Re: Re: Re: Obrat k jazyku

Martin basil pavel prokop Pavlíček,2019-09-08 04:04:02

Oprava 2: "Pokuď je zákon aposteriorní nahodilost" Nevím proč se mi tam všude připletlo slovo apriorní, jestli autokorekt nebo co.

Odpovědět


Re: Re: Re: Obrat k jazyku

Zdeněk Kratochvíl,2019-09-08 12:51:16

To je přehršel otázek a problémů, takže vyberu jenom některé a jiné nechám k jiným tématům - nebo vůbec bez opovědi, protože odpověď neznám, jako ostatně nikdo, kdo je aspoň trochu při smyslech. Právě o takovýchto otázkách jsem napsal knížku "Alternativy (dějin) filosofie", momentálně je ve fázi sazby, ale většinu filosofů nepotěší.

Sám obrat k jazyku by nebyl problémem, naopak by otevřel nová a velice zásadní témata, kdyby nebyl provázen odvratem od přírody, přirozenosti a světa.
Moudře píšete, že "myšlení se zabývá světem, akorát ne ve filosofii, ta se věnuje jazyku. Nebo snad myslíte že specializací myšlení nesvědčí, že by si filosofie měla najít cestu k vědám a vědy k filosofii aby vědci získali kritický filosofický přístup a filosofové materiál?"
Soukromně si myslím právě to, že od 17. století se zásadní filosofická témata odehrávají pod hlavičku vědy, ponejvíce fyziky a biologie. Nemyslím to v pozitivistickém stylu nějakého zobecňování výsledků jednotlivých věd, ale tak, že filosofie se z větší části stáhla do svých vlastních problémů, zatímco to, čím se zabývala v dobách před sofisty a Sókratem, se nyní traktuje u příložitosti vědeckých problémů. Např. Galileiho fyzika jednotného světa, Darwinovo znovuzařazení člověka do přírody, kvantový ráj nelokality...
Většina lidí od fochu (filosofie) by s tím ovšem nesouhlasila. Právě proto je mi líp na Přírodovědě.
Bohužel zatím pořád ještě podceňujeme rizika zneužití humanitních věd, i když v takto ovlivněném prostředí žijeme. Humanitní vědy nejsou horší než přírodní, ale jsou zneužitelné stejně razantně a mnohem nenápadněji, nic nebouchá a krev neteče, "jenom" se všechno pokrotí.

Pokud jde o statut přírodních zákonů: V 17. století byl (ve srovnání s Descartem) mnohem perspektivnější Pierre Gassendi, pokračovatel Gelilea. Descarta protlačili bohužel právě filosofové.
V naší době to chápu tak, že stávající verze přírodních zákonů jsou nejjednodušším známým a momentálně nejlepším výkladem pozorovaných jevů. Každý z oněch přírodních zákonů je snad hrou na to, že to nějak takhle je, totiž do té doby, než se ukáže, že je to složitější.
Omlouvám se, že tyto odpovědi jsou spíše soukromé než znalecké, ale jak pravil Martin Luther: "Zde stojím a nemohu jinak."

Odpovědět

Fosilie

Tomáš Novák,2019-09-06 09:35:47

Dobrý den, obligátní dotaz - znal Sókrates zkameněliny? Jak si vysvětloval jejich původ - víme o tom něco? Děkuji!

Odpovědět


Re: Fosilie

Zdeněk Kratochvíl,2019-09-06 17:28:17

O tom, zda Sókratés znal zkameněliny, natož o nějakých jeho výkladech zkamenělin, nevíme vůbec nic. Vzhledem k tomu, jak žalostně málo toho o Sókratovi víme, to nijak nepřekvapuje.
Hypoteticky:
Sókratés byl poměrně vzdělaný (i když prý rád předstíral opak), takže o existeni zkamenělin asi věděl. Je však pravděpodobné, že ho nezajímaly, ptotože se (prý) věnoval "věcem lidským" a ne přírodě.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace