Kykladská civilizace rané doby bronzové  
Po úvodu o tom, co jsou Kyklady zač, zkusím letmo představit velice dávnou a nečekaně rozvinutou titěrnou civilizaci, po které nám zůstala řada velice pohledných artefaktů. Sice jim skoro nerozumíme, ale to nevadí. Jako zdroj výtvarné inspirace (přímo i nepřímo) i poetické inspirace (samozřejmě jen nepřímo) fungují. Silnému umění se nemusí teoreticky rozumět.

Kyklady jsou červeně, Dodekanés okrově, ostatní Řecko světle žlutě. Kredit: Pitichinaccio, Wikimedia Commons.
Kyklady jsou červeně, Dodekanés okrově, ostatní Řecko světle žlutě. Kredit: Pitichinaccio, Wikimedia Commons.

Kyklady najdeme v Egejském moři jihovýchodně od Athén. Je to mimořádně pohledné souostroví, takže není divu, že je už po desetiletí devastované turistickým průmyslem. Napřed sem jezdili romantičtí „lordi“, dokonce už před vznikem novořeckého státu v 20. letech 19. století (např. Byron bydlel i na Naxu), pak přišli avantgardní umělci a salónní měšťanstvo, v dalších generacích novodobí zbohlatlíci, nakonec davy koupačů a čumilů. Někde to propuklo na těžko už před 50 lety (Mykonos, Théra alias Santorini), jinde až v tomto století. Abych však o současných zvycích nemluvil jenom špatně, tak upozorním, že většina z těch tzv. turistů vlastně podstupuje asketické cvičení podle novoplatónského filosofa Prokla (410–485 n. l.). Namáčejí se do mořské vody a pak se vystavují slunečním paprskům, což činí opakovaně a s neuvěřitelnou výdrží. Mnozí z nich se poté shromažďují na vyhlídkách u Apollónových chrámů, jak prý už v dávných dobách činili poutníci z řad Hyperborejců, mytických obyvatel dalekého severu. A někteří dokonce plují s theórií na posvátný ostrov Délos. Jenom je škoda, když právě na Kyklady jede někdo, kdo vlastně ani tak moc neví, kde zrovna je. Válení u vody a další turistické aktivity mohl jinde pořídit levněji a nemusel přispívat k likvidaci tak vzácných míst.

 

Zbytky starokykladského sídla z 3. tisíciletí před n. l. Korfari ton Amygdalon (Mandlové návrší) nad zálivem Panormos na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Zbytky starokykladského sídla z 3. tisíciletí před n. l. Korfari ton Amygdalon (Mandlové návrší) nad zálivem Panormos na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Některá kykladská městečka mají sídelní kontinuitu po 5 až 7 tisíciletí, s památkami na každou z těch mnoha epoch až do současnosti. Jinde jsou občas ještě skoro liduprázdné přírodní rezervace a v nich zbytky sídel z rané doby bronzové, obývané spíš kozami a pastýři.

 

Ostrovy v kruhu

Podle antické představy je toto souostroví uspořádané do kruhu, proto se jmenuje Kyklades. Sám bych zdejší „cykličnost“ viděl spíš v přímo fraktální struktuře krajiny, až po extrémně malé měřítko: Jednotlivá souostrovíčka, poloostrovy, zálivy v zálivech; horských pásem víc, než by člověk čekal, že se na ostrov může vejít. Prostě je to pestré, místy až neuvěřitelně.

Kyklady jsou pestré v lecjakém smyslu slova, např. geologicky: vápence až mramory, ale i diority až žuly, amfibolické břidlice, místy sopečné horniny, včetně činného vulkánu a něco vulkánků. K tomu samozřejmě kvanta endemitů a vystupňované insulární efekty, což se týká i lidí. Jsou to samozřejmě Řekové, ale namíchaní z velice starých řeckých kmenů, z něco Kréťanů, z příchozích „Benátčanů“ – a z dávných předřeckých obyvatel Kyklad. (Na rozdíl od jiných krajů se tu moc nechytili Turci, Normani, Arabové a Slované, ani Germáni a Kelti předtím.) K tomu cokoli středomořského, protože to jsou odedávna přestupní štace námořních linek. Na Naxu jsem byl poučen, že Kyklaďané na Kyklady nepřicházejí, ale rodí se na nich. Přesto zde prý už 10 tisíc let vypadají lidi přibližně stejně.

Hlava muže z ostrova Amorgu, 2800 až 2300 př. n. l. Torzo mramorové figury vysoké původně asi 45 cm. Ashmolean Museum v Oxfordu, AE 147. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Hlava muže z ostrova Amorgu, 2800 až 2300 př. n. l. Torzo mramorové figury vysoké původně asi 45 cm. Ashmolean Museum v Oxfordu, AE 147. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Odkud připluli první obyvatelé Kyklad, místy už v paleolitu a mezolitu, ale hlavně v neolitu a v rané době bronzové, nikdo neví. Spekuluje se o řecké pevnině a o Malé Asii. Na přelomu rané a střední doby bronzové (kolem 2000 před n. l.) se tu objevili minojští Kréťané; v pozdní době bronzové (15. až 12. století před n. l.) řečtí Achájci, kteří si přinesli mykénskou kulturu. Na začátku doby železné sem od 11. století před n. l. připlouvaly další řecké kmeny, hlavně Iónové, po cestě z Attiky na maloasijské pobřeží. V archaické době (7. a 6. století před n. l.) aspirovaly některé ostrovní státy málem na velmoci, zakládaly kolonie a vedly války i ve vzdálených končinách Středomoří. Jenže perský útok na Řecko začal roku 500 před n. l. přepadením Naxu. Ten se napoprvé překvapivě ubránil, ale konce byly fatální. Podobně skončilo i válčení kykladských ostrovů s Athénami (viz Mélský dialog), prostě přišla doba klasická. V helénistické době byly Kyklady formálně součástí ptolemaiovské říše, řeckého Egypta. Pak římská okupace, christianizace, Byzantská říše. Ve středověku dominovalo egejskému prostoru Naxijské arcivévodství (správně: Vévodství Archipelagu), vedené helenizovanými francouzskými křižáky, formálně Benátčany. Pak už osmanská okupace, ukončená řeckým povstáním a začleněním do novodobého Řecka. Současný řecký stát zde dokonce má jeden ze svých počátků, viz Velitelky a povstalkyně u zrodu novořecké státnosti.

 

Co daly Kyklady Evropě a lidstvu

Takový tradiční titulek, obvyklý v řadě starších kulturně historických pojednání, může vzhledem k velikosti tohoto souostroví působit spíše komicky. Posměch však člověka přejde, když si uvědomí, že Kyklady opravdu jsou jedním ze zdrojů evropské lyrické poezie i evropského sochařství, možná dokonce jedním z hlavních. To se ovšem týká řecké archaické doby, tedy před perskou a athénskou devastací.

Možná je to prý kultovní socha, vysoká 1,40 m. EC II, kultura Keros-Syros. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 724. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Možná je to prý kultovní socha, vysoká 1,40 m. EC II, kultura Keros-Syros. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 724. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Archaická doba byla hvězdnou hodinou souostroví, pak následuje úpadek klasické doby. Je to zde přesně naopak, než jak se obvykle líčí dějiny řeckého výtvarného umění, totiž podle jiného výběru příkladných lokalit. (Právě toto prohození mě tolik okouzlilo, protože konvenuje mému pohledu na dějiny filosofie i výtvarnému vkusu.)

 

Kyklady zažily vícero šťastných období – a teď se konečně dostaneme k tomu prvnímu z nich. Je jím raná doba bronzová, 3200 až 2000 před n. l. Po celkem nanicovatém mezolitu a docela zajímavém neolitu se zde zformovala svérázná civilizace, po které zůstaly velice pohledné památky. Například o tzv. kykladských idolech slyšel i leckdo, kdo o době bronzové, natož rané, neví vůbec nic. Tyto krásné figurky, většinou z bílého mramoru, totiž silně přitahovaly a inspirovaly řadu výtvarníků i literátů z řad evropské avantgardy raného 20. století. Začaly se objevovat při výkopech v posledních letech 19. století, napřed hlavně na Syru. Pak se ukázalo, že se nacházejí na většině těchto ostrovů, nejnovější nálezy jsou z Keru. Sochaři, malíři i básníci táhli na Kyklady jak do zaslíbené země abstrakce a imaginace, jim v patách hledači pokladů a ilegální obchodníci. Nejedno kykladské muzeum má část svých exponátů z položek, které se takovým individuím podařilo na místě zabavit – a nejedno světové muzeum koupilo na aukcích plody jejich práce. Nějakou část naštěstí odkryli archeologové, takže občas známe nálezové okolnosti.

 

Kykladská „pánvička“ z Naxu, EC I / II, kultura Kampos, asi 2800-2700 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách, 6140.4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Kykladská „pánvička“ z Naxu, EC I / II, kultura Kampos, asi 2800-2700 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách, 6140.4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

A nejde jenom o tyto krásné figurky. Dávní Kyklaďáci byli skutečnými mistry výroby kamenných nádob a měli také zajímavou keramiku, včetně tzv. kykladských pánviček, které probouzejí občas až mystické vytržení, možná se s nimi čarovalo. Určitě se na nich nesmažilo, jenom se tak jmenují podle svého tvaru a velikosti. K tomu skalní rytiny, ale i šperky z polodrahokamů nebo stříbra, někdy i zlata – a samozřejmě obsidiánové a bronzové nářadí. To všechno by stálo za samostatná pojednání.

 

Muž s pohárkem, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 286. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Muž s pohárkem, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 286. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Život na dávných Kykladách

Nejspíš to kdysi začalo využitím místního obsidiánu, ale až v rané době bronzové se stabilizoval specifický životní i výtvarný styl. Je to taková drsně něžná kamenná a ostnatá idyla, pod prudkým sluncem a v silném větru. Ve Středomoří bývalo do nedávné doby obvyklé, že lokální správa je důležitější než vzdálená centra moci, že místní kultura tvořivě navazuje na dávné tradice, že náboženství je velice prožívané, ale „po našem“; že ne vždy je co jíst, ale když zrovna je, tak to bývají prvotřídní lahůdky. A Kyklady představují extrém této obecně mediteránní charakteristiky.

O jejich náboženství ani společenském uspořádání nevíme skoro nic. Usuzujeme jen ze zbytků sídel, případně svatyní, a z dochovaných artefaktů, nalezených převážně v hrobech. (Už proto se i člověk z jiného oboru po pročtení několika knih, prolezení asi třicítky muzeí a podobného počtu terénních lokalit liší od odborníka hlavně tím, že nezná všechny důmyslné metodické postupy a spekulativní hypotetické výklady. Kvůli své vášni přiřazovat fotky muzejních exponátů k fotkám lokalit jsem se málem dostal do nepěkných podezření.)

 

Těhotná, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 309. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Těhotná, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, 309. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V náboženství určitě hrála roli bohyně, patrně i nějaký její syn a snad taky dcera. Přitom se hojně muzicírovalo. Vedle toho lovecké kulty a kulty hospodářských zvířat. Nedávno jsem se neudržel a zmínil na Oslu kykladský kult prasátka, včetně zmínek o lovu tuňáků a pěstování obilí, čočky, oliv a vína. Hospodářství bylo nejspíš „palácově centralizované“, tedy s centrálním skladováním a rozdělováním základních komodit (v jednotlivých lokalitách, ne úplně centrálně), jak to známe o málo později z Kréty a mnohem později z Mykén. Jenže v titěrných kykladských poměrech a v takto staré době těžko mluvit o palácích a ani dojem centralismu není až takový. Populace nebyla početná, navíc rozdělená mezi ostrovy, na mnohých z nich ještě pohořími, takže jiná část ostrova se chovala jako vzdálený ostrov. Pro Naxos, největší z kykladských ostrovů, je odhad nanejvýš několik málo tisíc lidí, zatímco v řecké archaické době skoro 100 tisíc a nyní necelých 20 tisíc. Na většině ostrovů je to spíš desetkrát méně. Dala by se z toho vyvodit oslava malých poměrů, když takto nicotné populace daly vznik řadě výtvarných stylů. Divíme se, co všechno vzniklo v Athénách klasické doby, kdy byly počtem obyvatel srovnatelné s naším okresním městem, ale většinou pomíjíme naprostý extrém, když třeba populace několika set lidí na Amorgu daly v rané době bronzové vznik několika výtvarným stylům, dva z nich se dnes jmenují podle eponymických nalezišť na tomto zapadlém hornatém ostrově.

Kupodivu je v rané době bronzové kykladská civilizace ostrůvkovitě přítomná také za mořem, i když jen na okolních pobřežích Egejského moře, od Atiky přes Peloponés po Dodekanés a Malou Asii.

 

Daskalio vpravo, Keros vlevo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons .
Daskalio vpravo, Keros vlevo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Posvátná místa

Typická starokykladská lokalita leží na chráněném kopečku nad mořem, s horami za zády. Jasně se tu uplatňuje princip vidět a nebýt viděn. Na návrší mohla být svatyně, v několika případech se opravdu našla. Občas jsou to tak pěkná a přímo strategická místa, že se na nich vystřídal kult několika náboženství: krétského (minojského), řeckého (pohanského), křesťanství, turistického ruchu. Jindy jde o místa nádherně zapadlá, která se najdou tak nejspíš podle podobné krajinářské záliby koz. Kozí rodinka odpočívající ve skryté úžlabince pod vrcholkem, přitom s úžasným výhledem, skýtá naději, že jsme na správné adrese.

Ideální možností je ovšem malý strmý ostrůvek těsně u pobřeží většího ostrova. Takovou polohu má např. Daskalio (alias Daktylion) u Keru. Tam byla hlavní starokykladská svatyně, snad celé této civilizace. Na vrcholku tam postavili budovu z dovezeného naxijského mramoru a kousek naproti na Keru rituálně pohřbívali polámané idoly. O tom však taky někdy jindy.

Zajímavé je, že jedna z řady starokykladských svatyní byla i na ostrově Délu, který se pak od pozdní doby bronzové stal jedním z hlavním poutních míst Řeků, cílem theórií.

 

Takové předměty mohly u Řeků klasické doby vzbuzovat dojem barbarství. Tenhle náramek je ovšem z Naxu, 3200-2300 před n.l., vystavuje ho Archeologické muzeum v Naxijské Chóře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Takové předměty mohly u Řeků klasické doby vzbuzovat dojem barbarství. Tenhle náramek je ovšem z Naxu, 3200-2300 před n.l., vystavuje ho Archeologické muzeum v Naxijské Chóře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Nebyli to piráti?

Řekové o dávných Kyklaďácích navzdory obrovské časové propasti kupodivu věděli, ale nerozuměli jim. Řečtí historici klasické doby popisují, jak byla při athénském „očišťování Délu“ od hrobů vykopána také řada hrobů dávných obyvatel ostrova. Předměty v nich popisují jako barbarské a dávný lid sice správně identifikují jako starší než minojský, ale nedoceňují časovou hloubku a pletou si jej s maloasijskými Káry.

Řekové taky referují, že minojští Kréťané díky mohutnosti svého loďstva konečně zavedli na Kykladách pořádek, když je zbavili od pirátů. To je typický konec malých a poražených, jejich ponížení je vítěznou mocností vyloženo jako pokrok a poraženým se navíc připíšou kriminální atributy. Dokonce i původně nepřátelská minojská Kréta poskytla dávno po svém pořečtění řeckým historikům obraz kulturního pokroku expandující mocnosti, asi jako předobraz athénské hegemonie nad Kykladami. V dobách po krétském (ale taky athénském, římském a tureckém) záboru Kyklad tam ovšem o piráty nouze opravdu nebyla.

 

Chronologie a klasifikace kykladských kultur pro systematiky

(Komplikace vznikají tím, že když se archeologové v něčem začínají orientovat, tak to tradičně dělí chronologicky furt natřikrát, naštěstí ne rovnoměrně na třetiny. Když se v tom pak zorientují, tak navíc zavedou organičtější členění, které zohledňuje i různost lokalit. Koho by všechny ty datumy a názvy lekaly, může si raději prohlížet obrázky v níže odkazovaných fotogaleriích za literaturou.)

Omezím se teď na ranou dobu bronzovou. Spisovně je to starší doba bronzová, jenže se mi vždycky plete směr pohledu na „starší“ a „mladší“, takže dávám přednost jednoznačnosti té „rané“, prostě Early Bronze Age. A protože jsme na Kykladách, tak Early Cycladic Bronze Age, zkráceně Early Cycladic, raně kykladská, zkratka EC. Ta se dále dělí na tři vrstvy:

Mramorová kandila, EC I, kultura Grotta-Pelos. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, SP 148. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Mramorová kandila, EC I, kultura Grotta-Pelos. Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, SP 148. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

EC I – v letech 3200 až 2800 před n. l. Má občas ještě rysy eneolitu (chalkolitu), na některých místech tady plynule navazuje na pozdní neolit a bohatě využívá obsidián.

 

EC II – v letech 2800 až 2300 před n. l. Nejslavnější éra Kyklad, na některých místech navazuje na předchozí.

EC III – v letech 2300 až 2000 před n. l. Místy pokračování, většinou však jen doznívání. Někde lokální změny stylu, někde už začátek minojského vlivu, někde konec a nic.

Není shoda o tom, v jakém smyslu jde o jednu civilizaci, které rozdíly připsat změnám etnika, které jinému prostředí jiného ostrova, které změně módy, které dějům souvisejícím s nástupem Minojců. Archeologové to řeší tak, že v rámci dávných Kyklad rozlišují různé kultury, alias skupiny (groups), a uvnitř nich pak rozličné specializované styly (alias variety), třeba zpracování figur nebo keramiky. Názvy jsou voleny podle eponymických nalezišť.

Začíná se kulturou (skupinou) Grotta–Pelos, která na většině kykladských ostrovů zahrnuje nejstarší vrstvu rané doby bronzové, tedy EC I.

Vzácnou přechodovou formu mezi EC I a EC II představuje místy kultura Kampos.

Většinu nejslavnějšího období dávných Kyklad, tedy EC II, reprezentuje kultura Keros–Syros, ale v závěru EC II se místy potká i skupina Kastri, která pokračuje až někam do EC III (podobně i kultura Fylakopi I).

 

Literatura

Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Z. Kratochvíl: Památky kykladské rané doby bronzové v Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Fotogalerie nejvýznamnějších sbírek starokykladského umění podle muzeí, v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Národní archeologické muzeum v Athénách

Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách

Archeologické muzeum na Naxu (v Naxijské Chóře)

Archeologické muzeum v Apeiranthu na Naxu

Archeologické muzeum na Syru

Britské muzeum

Ashmolean Museum v Oxfordu

Rozcestníky fotogalerií:

Lokalit starokykladské kultury

Muzeí na Kykladách

Starokykladských sbírek mimo Kyklady

Datum: 10.03.2020
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 333 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio

Diskuze:

Řek a Kylaďanka

Tomáš Novák,2020-03-16 07:23:03

Existovaly případy sňatku (resp. fyzického spojení) mezi oběma národy/etniky? Tedy jakési kompletní míšení kultur? :-) Děkuji!

Odpovědět


Re: Řek a Kylaďanka

Zdeněk Kratochvíl,2020-03-16 12:14:58

Takhle bezprostředně je to hodně málo pravděpodobné, ale co my víme. Formální odpověď je NE, protože ta etnika se míjela, dokonce ještě přes jedno na střídačku, přees Minojce. Všechno ale závisí na tom, jak moc čistokrevná by ta Kyklaďanka měla být.
Určitě docházelo k sňatkům (plus míšení bez sňatku) mezi Minojci a Kyklaďankami, ale taky jak kde. Po vpádu Minojců na Kyklady (přelom rané a střední doby bronzové) na některých ostrovech populace drasticky poklesla (Naxos, Keros), i když asi ne na nulu (to možná na Keru), zatímco na jiných naopak a vznikla tam smíšená kykladsko-minojská kultura (Théra alias Santorini, Mélos alias Milos). Zvlášť Akrotiri na Théře bylo něco jako Singapur, jen si nutno místo Angličanů představit Minojce, místo Malajců Kyklaďáky a místo Číňanů vše ostatní z Egeidy a Mediteránu. Něco podobného je na Mélu kultura Fylakopi. Krom toho byly ostrůvky kykladské civilizace i na severním pobřeží Kréty, které Minojci nejspíš rychle překryli. A byli taky místy na pobřeží Attiky a okolních ostrovech (Aigina alias Ejina).
Achájci (první Řekové) přišli do tohoto prostoru až v průběhu pozdní doby bronzové, masivně až před jejím koncem. Takže logicky potkali ty formálně vzato Minojce, ať už opravdu, nebo jejich směs s Kyklaďáky. Samozřejmě nelze vyloučit, že někde malé populace Kyklaďáků přečkávaly dost netknutě, ale do takových končin Řekové zamířili spíš až později (jihovýchodní Naxos za horami, ostrovy Koufonisia). A Akrotiri zaniklo už před příchodem Achájců, protože Théra bouchla. Kandidáty na takové míšení jsou Mélos a Iós, možná i Naxijská Chóra a její okolí, možná i Aigina nebo dnešní Laurion (Lavrio) na jihovýchodním pobřeží Attiky.

Odpovědět


Re: Řek a Kylaďanka

Zdeněk Kratochvíl,2020-03-16 12:23:43

Ještě, protože mám dlouhéé vedení:
V Archeologickém muzeu v Mykénách vystavují i kykladskou keramiku z hrobů Kyklaďáků, kteří vzali svůj konec v Mykénách. Kontakty byly. Podobně i na attickém pobřeží. Jenže je to až pozdní doba bronzová, takže jde o tu z velké části už spíš minojskou kulturu na Kykladách, i když pořád s velice specificky kykladskými rysy. (Ale řadu jiných formálních analogií mezi starokykladským a řeckým kykladským výtvarnem antické doby bych v souladu s jinými vykládal spíš jako analogii než homologii, tedy dojmem přírodního prostředí Kyklad.)
https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/AM_of_Mycenae#Late_Cycladic_pottery

Odpovědět

Zajímavě podané souvislosti

Viktor Ondrak,2020-03-12 06:29:06

S Vámi mne baví svět (dějepisu)

Odpovědět

Moc hezké

Tibor Kalčák,2020-03-10 21:35:11

Jako ostatně vždy. Nehrozí teď tamní komunitě poislámštění se vším ničením zbytků památek?

Odpovědět


Re: Moc hezké

Zdeněk Kratochvíl,2020-03-11 00:43:23

Děkuju. Ale problémy tam mají úplně jiné. Ono i za osmanské nadvlády tam bylo Turků jen minimum a dávno se odstěhovali. Mezi turisty odhaduju muslimů tak procento: bohatší Turci a arabská honorace, chovají se naprosto korektně. Pokud myslíte migranty, tak ti na Kykladách nejsou, krom malinké skupinky na Paru, o kterou dojemně pečuje tamní pravoslavná charita. Ty šílené tábory jsou úplně jinde, na Sporadách, hlavně na Lesbu, a v menší míře taky na ostrovech Dodekanésu. Ani tam si toho ale člověk při běžném provozu skoro nevšimne.

Pokud jsem na Kykladách vůbec viděl škody na památkách, pocházely od italských sprejerů a od totálně sjetých skandinávských bankovních úřeníků.

Na Kykladách mají starosti s vodou, protože když se kvantum hostů víckrát denně sprchuje (a taky místní už dřív přešli na evropský standard), tak se leckam musí voda dovážet.
Ostatní je různé ostrov od ostrova. Někde jsou tradičně docela bohatí nebo hrdí a turisty mají jen k tomu navíc. Na jednom nejmenovaném ostrově ale turistický velkoprovoz ovládla mafie, napřed italská, pak ruská. Na některých malých a donedávna chudých ostrovech se místní stali prakticky jen vazaly athénských a zahraničních bank a cestovek, které jim "půjčily" na přestavbu domku na penzion, ale vozí si tam na léto vlastní levnou pracovní sílu, většinou z Balkánu... Ale nechci to teď tady moc probírat, to by bylo jiné téma, jak turistický průmysl ohrožuje krajinu i lidi mnohem víc než chemický a jaderný dohromady.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace