Egejský neolit  
Spíše jen představení pohlednějších nebo jinak zajímavých památečností z dob neolitu v egejském prostoru, převážně v dnešním Řecku.

Bez mučení se přiznávám, že neolitu nerozumím. Chci se jenom podělit o fotky zajímavých a někdy i hodně pěkných neolitických artefaktů, které potkávám, když kvůli památkám z pozdějších epoch prolézám řecká muzea. To málo, co o egejském neolitu vím, jsem už spotřeboval v článku Obsidián – dávná materiálová inovace, který se ovšem týkal hlavně vzácného egejského mezolitu. Když teď zreferuji faktografii z muzejních popisek a dodám pár asociací, tak snad nemůžu nic pokazit.

Pro souvislost dlužno zmínit, že mohutný neolit je k vidění v Muzeu anatolských kultur v Ankaře a také v Archeologickém muzeu ve Varně. (Na předměty z těchto muzeí jsem už odkazoval v článku Od neolitických zlatých prezervativů k železné dýce z doby bronzové.) Pozoruhodný neolit máme i ve střední Evropě. Není divu, tenkrát bylo výrazně tepleji a vlhčeji než dneska, říká se tomu (klimatické) období Atlantiku.

 

Figurky

Ženská postava nalezená blízko pozdější Sparty, 6500 až 5800 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 3928. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
Ženská postava nalezená blízko pozdější Sparty, 6500 až 5800 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 3928. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Specifická síla egejského neolitu, alespoň v pohledu laického diváka, je v zajímavě pojednaných mramorových i keramických figurkách. Většinou představují ženy, ale někdy také muže. Nevíme, kdy jde o bohyně, resp. bohy – a kdy o kněžky nebo kněze, případně lokální vládce. Neznáme ani jejich pravděpodobnou roli v náboženském kultu. Výklady se neshodnou a opatrní akademici tyto problémy obejdou popiskou „Figurka ženské postavy“.

 

Očividné jsou velice různé typy stylizace. Našinec by je nejraději vyložil navlečením na časovou osu, tedy jako postupný vývoj stylu zobrazování. Takhle jednoduché to však není, spíš máme tu čest s různými kulturami, i když nějaký evoluční gradient se taky najde. Doba je to dlouhá (zhruba 6500 až 3200 před n. l.) a prostor strakatý.

Nejčastěji potkáváme „baculky“, alias „Venuše“. Známe je i z našeho prostředí. Odborněji se tento typ zobrazení nazývá steatopygous, což lze přeložit i slušně, totiž „s tlustými stehny“. Podobnost této výtvarné stylizace s paleolitickými figurami je nasnadě, ale zpracování je nyní detailnější a mnohdy rafinovaněji stylizované. (Na Oslu už byla paleolitickým i neolitickým „Venuším“ věnována řada článků, např. Venuše z Renancourt – objev století pravěkého umění a Dvě Afrodity a jedna „baculka“.)

Mramorová soška stojícího muže. Ztvárnění je pro toto období neobvyklé. Knóssos, neolit, 6500 až 5900 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleion na Krétě), skříň 4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Mramorová soška stojícího muže. Ztvárnění je pro toto období neobvyklé. Knóssos, neolit, 6500 až 5900 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Hérakleion na Krétě), skříň 4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Z egejského prostoru stojí za pozornost především raně neolitická mramorová figurka ženské postavy nalezená na Peloponésu, nedaleko pozdější Sparty. Jejím jediným oděvem je jakási dost vysoká čepice (pokud to ovšem není účes), která trochu připomíná vysoké čelenky (nebo vyčesané vlasy) některých kykladských „idolů“ rané doby bronzové i podobný atribut (tzv. polos) řady velkých bohyň Malé Asie a nakonec i Řecka.

 

Nejen kvůli genderové spravedlnosti, ale hlavně kvůli ukázce naprosto odlišné stylizace ve stejné epoše, je na místě ukázat torzo mramorové figurky muže. Pochází z Knóssu na Krétě, ale z raného neolitu, tedy z mnohem starší vrstvy než slavné nálezy mínójské kultury. Kdyby nebyla opatřena údajně spolehlivou popiskou, myslel bych si, že pochází z doby bronzové, tedy o 3 až 4 tisíce let později. Vypadá tak, a to jak pokud jde o jemnou stylizaci a dokonalé zpracování povrchu, tak svým postojem a pozicí rukou, velice typickou pro mnohem pozdější krétské plastiky.

: Figurka typu Kilia. Pozdní neolit, 4360-3500 před. Goulandrisovo Museum kykladského umění v Athénách, zapůjčila Americká škola klasických studií v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
: Figurka typu Kilia. Pozdní neolit, 4360-3500 před. Goulandrisovo Museum kykladského umění v Athénách, zapůjčila Americká škola klasických studií v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Vraťme se však k ženám, spíše asi k bohyni, i když kvůli tomu na chvíli skočíme do pozdního neolitu. Naprosto specifickou stylizací se vyznačují krásné figurky typu Kilia. Jmenují se podle svého úhlavního (eponymického) naleziště na poloostrově Kallipoli na jihu Východní Thrákie, což je nyní v Turecku, na egejském pobřeží, blízko hranic s Řeckem. Našinec by v ní málem viděl anděla, ale v turistické hantýrce se jí říká „Hvězdář“. Ani v paleolitu nebyl steatopygous jediným stylem formování figury, ale tohle je už hodně dobré.

(Rozličně stylizované neolitické figurky, tedy i jinak než steatopygous, máme i v Čechách. Např. „Vochovskou Venuši“, kterou vystavuje Západočeské muzeum v Plzni. Víc by se jich asi našlo v Národním muzeu v Praze, které se však teprve zotavuje z rekonstrukce; nebo v Moravském zemském muzeu v Brně, ale tam se archeologická expozice bohužel nesmí fotografovat.)

 

Keramika kultury Sesklo, raný a střední neolit, 6500 až 5300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Keramika kultury Sesklo, raný a střední neolit, 6500 až 5300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Neolit na řecké pevnině

Po dosavadním skákání sem a tam v prostoru i čase bych do toho měl zkusit vnést nějaký řád. Archeologové popisují dvě hlavní neolitické kultury řecké pevniny: Sesklo a Dimini. Obě se jmenují podle blízkých vesnic, ležících v okolí města Volos v Thesálii.

 

Starší z nich je kultura Sesklo, dominuje ranému a střednímu neolitu, 6200 až 4400 před n. l. Starší nálezy z této lokality, snad už od 7200 před n. l., se označují jako pre-Sesklo, jeden z kandidátů na nejstarší evropský neolit. Pozoruhodné je, že v době středního neolitu prý toto sídlo mělo několik tisíc obyvatel, zatímco nynější nedaleká eponymická vesnice jich má sotva tisícovku. Nedaleko je ovšem stotisícový Volos.

Figurky z kamene (většinou mramoru) i pálené hlíny. Neolit, 6500 až 3300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Figurky z kamene (většinou mramoru) i pálené hlíny. Neolit, 6500 až 3300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V pozdnímu neolitu dominuje středu řecké pevniny kultura Dimini, 5300 až 3200 před n. l. Ta prý někdy kolem roku 5 tisíc před n. l. nejspíš pohltila a překryla Sesklo.

 

 

Ženská postava, mramor, Thessalie, 5300 až 3300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 8772. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Ženská postava, mramor, Thessalie, 5300 až 3300 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 8772. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Ze středního nebo pozdního neolitu (5300 až 3300 před n. l.) pochází mramorová figurka ženské postavy, která se, ač vlastně steatopygous, vyznačuje výrazně plošnou a mírně geometrickou stylizací, takže maně připomíná pozdější kykladské idoly.

 

Zcela odlišné povahy je figurka z malované pálené hlíny, nalezená v pozdější vrstvě (4800 až 4500 před n. l.) v Sesklu. Docela realisticky 3D představuje ženu, která sedí na trůně a kojí nebo spíše chová trochu povyrostlé dítě. Trůnící bohyně je jedním ze standardních zobrazení, zvláště v Malé Asii. Pro ženu (alias bohyni) kojící dítě se běžně užívá řecký výraz Kúrotrofos (alias kourotrophos), i když v tomto případě jde o dílo z doby nejméně o 3 tisíciletí starší než první řecká kultura.

 

Ženská postava chová malé dítě, torzo, drobná malovaná terakota. „Kúrotrofos“, ale už z pozdního neolitu, 4800 až 4500 před n. l. Místo nálezu: Sesklo. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 5937. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Ženská postava chová malé dítě, torzo, drobná malovaná terakota. „Kúrotrofos“, ale už z pozdního neolitu, 4800 až 4500 před n. l. Místo nálezu: Sesklo. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 5937. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V Malé Asii může Velká bohyně kojit nejen dítě, ale třeba i mládě pantera. Na řecké půdě se kúrotrofos zobrazuje nečekaně realisticky, napříč všemi epochami, až po Artemis a Panenku Marii s Ježíškem. Dala by se z toho sestavit pěkná evoluční řada, reflektující spíš proměny náboženství, v rámci kterých se toto zpodobení uplatní, ale to snad někdy jindy.

 

Keramika pozdního neolitu je velice rozmanitá. Už zde začíná zvyk, který pak často vidíme v řecké antice, totiž že držadlo nádoby není vždycky jen tak ledajaké, ale že alespoň některé má způsobit nějak nesamozřejmý pocit při uchopení.

 

Keramika z Thesálie, pozdní neolit, 4800 až 4500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Keramika z Thesálie, pozdní neolit, 4800 až 4500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Zatím jde o jednoduché znaky fertility, o 4 tisíciletí později to budou dokonale provedené postavy nahých chlapců i dívek, nebo zase hadů, ať už půjde o nádoby keramické nebo bronzové.

 

S thesalským neolitem se rozloučíme větší keramickou figurkou muže, která se v muzeu kupodivu jmenuje „Myslitel“, ač by člověka napadlo i zcela odlišná označení. Před poškozením byla určitě ithyfalická.

 

Keramické držáky naběraček ve tvaru falů. Sesklo. Pozdní neolit II, 4800-4500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 12493, 15948. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Keramické držáky naběraček ve tvaru falů. Sesklo. Pozdní neolit II, 4800-4500 před n. l.
Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 12493, 15948.
Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Větší terakota zvaná „Myslitel“, pozdní neolit, 4500 až 3300 před n. l. Karditsa, Thessalie. Národní archeologické muzeum v Athénách, č.  5894. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Větší terakota zvaná „Myslitel“, pozdní neolit, 4500 až 3300 před n. l. Karditsa, Thessalie. Národní archeologické muzeum v Athénách, č. 5894. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.


Neolit na Kykladách

Steatopygous na kykladský způsob, mramor, 4500 až 4000 př. n. l. Kredit: Metropolitan Museum of Art, New York City, Wikimedia Commons
Steatopygous na kykladský způsob, mramor, 4500 až 4000 př. n. l. Kredit: Metropolitan Museum of Art, New York City, Wikimedia Commons.

Svéráz souostroví Kyklad se pořádně projeví až s počátkem doby bronzové. Přesto je zde už pozdní neolit co do zobrazení figur velice pestrý, od baculek po plošné a geometrické stylizace. Jedna baculka se odtud zatoulala až do New Yorku; jiná, roztomile drobná, zůstala na Naxu.

 

 

Maličká figurka ženské postavy typu steatopygous, mramor, pozdní neolit, asi 4000 až 3200 př. n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Maličká figurka ženské postavy typu steatopygous, mramor, pozdní neolit, asi 4000 až 3200 př. n. l. Archeologické muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

 

Slávu kykladských „idolů“ rané doby bronzové předznamenává figurka ženské postavy stylizovaná do „tvaru violy“. Pochází nejspíš z ostrova Amorgu, kde bude tento typ pokračovat ještě v době bronzové – a v průběhu 3. tisíciletí před n. l. zde vznikne hned několik dalších variet kykladských „idolů“.

 

Na rozloučenou s kykladským neolitem si ukážeme zlatý plíšek z Naxu a obsidián nalezený v neolitickém sídle na ostrůvku Saliagos nedaleko ostrova Paru.

 

Bohatství Naxu bývalo příslovečné, v 1. tisíciletí n. l. se jeho hlavní město často nazývalo Chrýsopolis, Zlaté město. Přitom se zde zlato netěžilo.

 

Obsidián pochází nejspíš z ostrova Mélu, ale možná je i parský. Je to jedna ze specialit Kyklad.

 

 

 

Kykladský „idol“ tvaru violy, prý z Amorgu, pozdní neolit, 5300 až 3200 př. n. l. Ashmolean muzeum v Oxfordu, AE175. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Kykladský „idol“ tvaru violy, prý z Amorgu, pozdní neolit, 5300 až 3200 př. n. l. Ashmolean muzeum v Oxfordu, AE175. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Zlatý plíšek s dírkami, nalezený v jeskyni Zás na Naxu, pozdní neolit, 4300 až 3200 před n. l. (podle jiných údajů 5300 až 3200 před n. l.). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Zlatý plíšek s dírkami, nalezený v jeskyni Zás na Naxu, pozdní neolit, 4300 až 3200 před n. l. (podle jiných údajů 5300 až 3200 před n. l.). Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Obsidiánová jádra a ostří z neolitického sídla na ostrůvku Saliagos u Paru, 4000 až 3000 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
Obsidiánová jádra a ostří z neolitického sídla na ostrůvku Saliagos u Paru, 4000 až 3000 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons

 

Literatura

Fotogalerie Neolit v Národním archeologickém muzeu v Athénách v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Neolithic of Greece, kategorie ve Wikimedia Commons.

Z. Kratochvíl: Památky kykladského neolitu v Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Datum: 22.02.2020
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 333 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio

Diskuze:

Barbie a Kent

Martin Prokš,2020-03-03 16:16:10

Dobrý den

Představuji si, jak za takové 4 000 let budou archeologové po celém světě objevovat unifikované plastové figurky Barbie a Kent. Jakému božstvu je asi připíší?

Při pohledu na ty hlavně jednoduché a schematizované sošky z pálené hlíny mi to nedá, než si tak představit jak děti si vázají panenky z klacíků, trávy a kůží. A nějaký rodič, hrnčíř, prostě udělá jednoduchou stylizovanou sošku pro děti. Nebo torzo sošky s tím, že se pak na to ušije z veverčí kůže obleček s rukávy a nohavicemi. Kůže, dřevo a tráva samozřejmě nevydrží staletí, to přežije jen to kamenné či hliněnné jádro.

Někdo jiný to zase umí s kamenem, nebo klem a nožem. Ono za dlouhých zimních večerů u ohně toho extra moc jiného dělat nejde. Času je dost.

Ale kdo ví, přes ty propasti času se to už nikdy nedovíme jak to bylo...

Odpovědět


Re: Barbie a Kent

Zdeněk Kratochvíl,2020-03-11 23:25:51

Rozlišit mezi hračkou, náboženskýcm předmětem (a někdy i předmětem denní potřeby) často bývá zatracené obtížné až nemožné, když jdeme přes větší kulturní rozdíl. V hlubším časovém horizontu to možná ani nemusí být adekvátní rozlišování, zvlášť rozdíl mezi šperkem a talismanem, ale i mezi hračkou a kultovním předmětem, může být jedním ze specifik skupiny kultur našeho typu.

To, co dál představujete, bych si laicky přestavoval spíš v paleolitu, i když tam bez toho hrnčíře. Neolit je už dost podobný tomu, co ještě někteří z nás zažili zamlada na zapadlé vsi, pokud si tedy odmyslíme pár technických výdobytků. Ale i tam je pro něco podobného prostor. Jenom si myslím, že vrcholné věci z těchto epoch souvisí spíš s něčím, čemu se přikládal zatraceně velký význam. Občas bývají na hraně technologických možností. Ale nevím.

Odpovědět


Re: Re: Barbie a Kent

Martin Prokš,2020-03-12 14:49:18

Dobrý den,

Prosím neberte mě moc vážně, já o historii nic nevím, jsem strojař. Prostě jsem si jen tak pobaveně zafantazíroval při pohledu na ty sošky.

Díky za články, tu dobu, nebo spíše její pozůstatky, popisujete docela poutavě a rád to čtu.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace