Vzhůru do hlubin!  
Ryby se mohou potopit do hloubek kolem osmi kilometrů. Možnosti savců včetně člověka jsou omezenější. Přesto představují ponory do hlubin jeden z nejúžasnějších výkonů, jakých se můžeme stát v živočišné říši svědky.
Vorvaňovec (Ziphius cavirostris). Jeden z nejlepších potápěčů zvířecí říše.  Kredit: Jörg Mazur, Wikimedia Commons CC BY-SA 4.0
Vorvaňovec (Ziphius cavirostris). Jeden z nejlepších potápěčů zvířecí říše. Kredit: Jörg Mazur, Wikimedia Commons CC BY-SA 4.0

Dlouhé minuty bez nádechu, černočerná tma, do morku kostí pronikající chlad, drtivý tlak a nesnesitelná bolest. Takové jsou pocity vyznavačů volného potápění, když se zadrženým dechem klesají do mořské hlubiny. Ti nejlepší mezi muži se ponoří do hloubky 250 metrů, ženy se při špičkových výkonech dostávají do hloubek kolem 160 metrů. Pod hladinou obvykle setrvají tři až pět minut. Trénovaní lidé ale vydrží pod vodou podstatně déle. Vzduch z jednoho nádechu vystačí nejlepším ženám na devět minut, mužům dokonce ještě o dvě a půl minuty déle. V hloubkách odpovídajících těm nejlepším lidským výkonům čelí potápěč obrovskému tlaku. Ten roste s každými deseti metry o jednu atmosféru. Pevné tkáně ani tělní tekutiny se v těle stlačit nedají, plíce naplněné vzduchem ale narůstající tlak nakonec smáčkne tak, že by se vešly do plechovky od kokakoly. Pod enormním tlakem zkolabují cévy a krev se natlačí do hrudníku.

 

Tepová frekvence klesne za těchto podmínek z obvyklých šedesáti na deset úderů za minutu, srdce tak potápěči pracuje třikrát pomaleji než člověku v kómatu. Za normálních okolností by s tak pomalou tepovou frekvencí upadl do bezvědomí, při ponoru je ale značná část krevního oběhu mimo provoz. Krev se dostává ve větším množství jen do mozku a do srdce, které by i kratší výpadek v zásobování kyslíkem vážně poškodil. Pomalý tep k jejich zásobení stačí i proto, že se ze sleziny uvolní velké množství rezervních červených krvinek a schopnost krve přenášet kyslík významně vzroste. Zkušenosti extrémních potápěčů názorně dokládají, jak je průnik do vodních hlubin pro suchozemské tvory náročný. Přesto se pestrá škála živočichů s touto výzvou zdárně vypořádala a proměnila se v potápěče, nad jejichž výkony zůstává rozum stát.

 

Anotace z nakladatelství
Letícího racka, běžící srnu nebo lososa proplouvajícího peřejemi bereme často jako naprostou samozřejmost. Pohyby zvířat ale patří k tomu nejúžasnějšímu, co se v přírodě odehrává, a nejednou nad tím zůstává rozum stát i odborníkům. Vážky létají přes oceán z Indie do Mosambiku, i když jejich tělo disponuje zásobou energie na čtyři hodiny nonstop letu. Velryby vorvaňovci se potápějí do tříkilometrových hloubek a pod hladinou stráví skoro čtyři hodiny. Z toho, co o jejich organismu víme, ale vyplývá, že by jim už po hodině ponoru mělo hrozit utonutí. Had bojga šplhá po hladkých sloupech díky tomu, že na sobě uváže uzel. Pavouci křižáčci používají svou síť jako prak a nechávají se z ní vystřelit na kořist. Drobným roztočům slouží k dopravě na květy vybraných druhů rostlin kolibříci v roli živých aerotaxi. Mořští ptáci terejové loví ryby střemhlavým pádem z výšky sedmdesát metrů. Do vody dopadají rychlostí kolem sta kilometrů v hodině, a přesto si nesrazí vaz.

Kniha odhaluje, jak příroda živočichy pro jejich výkony vybavila a co všechno se v organismu pohybujících se tvorů odehrává. Všímá si i toho, že člověk svými aktivitami staví zvířatům do cesty stále více neprostupných bariér a smrtících past
Anotace z nakladatelství
Letícího racka, běžící srnu nebo lososa proplouvajícího peřejemi bereme často jako naprostou samozřejmost. Pohyby zvířat ale patří k tomu nejúžasnějšímu, co se v přírodě odehrává, a nejednou nad tím zůstává rozum stát i odborníkům. Vážky létají přes oceán z Indie do Mosambiku, i když jejich tělo disponuje zásobou energie na čtyři hodiny nonstop letu. Velryby vorvaňovci se potápějí do tříkilometrových hloubek a pod hladinou stráví skoro čtyři hodiny. Z toho, co o jejich organismu víme, ale vyplývá, že by jim už po hodině ponoru mělo hrozit utonutí. Had bojga šplhá po hladkých sloupech díky tomu, že na sobě uváže uzel. Pavouci křižáčci používají svou síť jako prak a nechávají se z ní vystřelit na kořist. Drobným roztočům slouží k dopravě na květy vybraných druhů rostlin kolibříci v roli živých aerotaxi. Mořští ptáci terejové loví ryby střemhlavým pádem z výšky sedmdesát metrů. Do vody dopadají rychlostí kolem sta kilometrů v hodině, a přesto si nesrazí vaz. Kniha odhaluje, jak příroda živočichy pro jejich výkony vybavila a co všechno se v organismu pohybujících se tvorů odehrává. Všímá si i toho, že člověk svými aktivitami staví zvířatům do cesty stále více neprostupných bariér a smrtících pastí.

Koncem 40. let minulého století byli lékaři skálopevně přesvědčeni, že se člověk může ponořit nejvýše do hloubky třiceti metrů. V 60. letech už posunuli hranici možného na padesát metrů a dnes berou špičkoví potápěči ponor do těchto hloubek jako rozcvičku a údajnou hranici lidských možností prolamují denně i mořští nomádi Bajauové, kteří kočují na lodích mezi Filipínami a ostrovy Borneo, Celebes, Nová Guinea a Flores a potápějí se do hloubek kolem 70 metrů. Všechny podobné výkony však blednou ve srovnání s tím, co dokážou při ponorech do hlubin zvířata. Tučňáci císařští se potápějí do hloubek přes 500 metrů, mořská želva kožatka velká hledá potravu až 1 300 metrů pod hladinou a rypouši sloní (Mirounga leonina) vydrží pod vodou sto minut a dosáhnou hloubky 2 400 metrů. K nejlepším potápěčům zvířecí říše se řadí vorvaňovec zobatý (Ziphius cavirostris). Tento kytovec dorůstá délky šesti metrů a hmotnosti kolem tří tun. Běžně se potápí do hloubky kolem 400 metrů, kde vydrží kolem 60 minut. Zvládá však i ponory do tříkilometrových hloubek a ty mu zaberou až tři a tři čtvrtě hodiny. Není jasné, co vorvaňovce k tak extrémním sestupům pod hladinu žene; snad se jen zapomene při lovu sépií, které tvoří základ jeho jídelníčku, nebo se možná v hlubině schovává před ataky kosatek či žraloků.

 

Když vědci propočítali, jak dlouho by mohl vydržet kytovec velikosti vorvaňovce pod vodou, vyšla jim hodina a čtvrt. Jak zvíře zvládá třikrát delší ponory, zůstává tajemstvím. Drtivá většina zvířecích potápěčů se při ponorech nepřibližuje hranicím svých možností. Možná to platí i pro vorvaňovce zobaté, protože ti ani po extrémně dlouhém ponoru do velkých hloubek nejeví známky vyčerpání a nepotřebují se zotavit delším pobytem na hladině. Někdy se doslova po několika nadechnutích opět potápějí a zvládnou další hluboký ponor. Zcela jistě jim pomáhá dokonalá obměna vzduchu v plicích, které jsou extrémně pružné. Při výdechu se zvíře zbaví drtivé většiny vzduchu s nahromaděným oxidem uhličitým a při nádechu si naplní plíce z 95 % čerstvým vzduchem (člověk vymění při hlubokém výdechu a nádechu přinejlepším dvě třetiny vzduchu). Vorvaňovci mají navíc plíce v poměru k tělu malé, což má své plusy. Po kolapsu plic v hloubce se jim v hrudníku neuvolní velký prostor, cévy nejsou tolik namáhány a nehrozí jim poškození. Dostatečnou zásobu kyslíku pro ponory si nenesou v plicích, ale ve svalech, ve kterých se tento plyn váže na bílkovinu myoglobin. Velryby jí mají svaly doslova nacpané. Jiným tvorům by myoglobin v takovém množství vytvářel nefunkční sraženinu, molekuly velrybího myoglobinu jsou ale elektricky nabité, navzájem se odpuzují a nesrážejí se.

 

Právě jste dočetli ukázku z knížky Desatero pohybů, která vychází 16. dubna v edici Zip ve spolupráci nakladatelství Dokořán a Argo. Jak napovídá název, můžete se v ní seznámit s desítkou pohybů lidí i zvířat. Kniha se věnuje chůzi a běhu, letu, plavání a potápění, šplhání a skokům i pohybu pod zemí. Svou kapitolu dostali živočichové, kteří se vozí na jiných živočiších, a závěrečná kapitola je věnována pohybu některých částí těla, jako je výpad chřestýše, pohyb sosáku komára sajícího krev nebo pohyb sloního chobotu a ramen chobotnice.

 

Inspirací ke knize bylo dlouhodobé rozčarování z učebnic anatomie a fyziologie zvířat. Dozvíte se z nich, kde má která kost příslušné „jamky a hrbolky“, vyvalí se na vás mraky čísel o teplotě těla, tepové a dechové frekvenci nebo počtu červených krvinek, ale nikde se nedočtete to, co by vás asi zajímalo mnohem víc: jak to všechno funguje a k čemu je to dobré. Proč může saňový pes běžet skoro dva týdny mrazivou pustinou Aljašky jako o život a nezabije ho to. Dokonce si přitom ani nepoškodí svaly, a to startuje na úrovni mořské hladiny a překoná horské průsmyky ve výšce kolem 1000 metrů nad mořem. Samička lumka se provrtá pět centimetrů dlouhým kladélkem přes kompaktní dřevo k larvě pilořitky a naklade do ní vajíčka. Jak to, že se přitom tenké kladélko nezlomí? Podobných otázek se nabízí mnohem víc. Knížka Desatero pohybů by měla aspoň některé odpovědi přinést. A tam, kde věda tápe, jako třeba v případě potápění vorvaňovců, to otevřeně přiznává a říká: „Nevíme.“

Datum: 13.04.2024
Tisk článku

Související články:

Shakespeare v karanténě     Autor: Jaroslav Petr (04.04.2021)
Skrytý talent genetického nešiky     Autor: Jaroslav Petr (21.06.2021)
Etruskové stále záhadní     Autor: Jaroslav Petr (26.09.2021)
Našli genetici konečně „chybějící dědičnost“?     Autor: Jaroslav Petr (29.09.2021)
Osel - jen jednou a dost     Autor: Jaroslav Petr (09.09.2022)



Diskuze:

Ty hloubky úplně nesedí

Aleš Procháska,2024-04-14 23:20:05

Zajímavé, dík za upozornění na knihu. Jen mi tam trochu nesedí ten údaj, že koncem 40. let se považovalo za maximum 30 metrů. Lidi se běžně už dřív potápěli hlouběji a lékaři to věděli, například J. S. Haldane v článku "Prevention of Compressed-Air Illness" (Journal of Hygiene, Cambridge University Press, 1908) popisuje fyziologii ponorů do hloubky 200 stop. Mimo vědecké publikace existují zprávy o ponorech do hloubek kolem 100 m už z 19. století.

Odpovědět


Re: Ty hloubky úplně nesedí

D@1imi1 Hrušk@,2024-04-15 10:06:05

Těch údajů zřejmě nesedí mnohem víc. Jde patrně o příslovečné míchání jablek s hruškami. Nejprve jsem si po přečtení článku myslel, že v posledních pár letech muselo dojít k velkým průlomům ve freedivingu, protože jsem si matně pamatoval hodnotu rekordu hodně zhruba kolem 150m, zatímco článek uvádí 250m. Teď jsem rychlým googlováním našel hodnotu čerstvého rekordu jako 136m
https://divernet.com/scuba-news/freediving/absolute-freediving-world-records-set-in-roatan/

Hodnota 250m je chybná. Jde o přibližnou hloubku, kam se nejlepší potapěči zvládnou potopit s dýchacím přístrojem (ale ještě bez přetlakového skafandru). Při těchto ponorech potapěči dýchají směs vzduchu s heliem kvůli snížení problémů s dekompresí. Ponor dolů bývá velmi rychlý - zhruba deset minut. Cesta nahoru ale trvá velmi dlouho - řádově deset hodin kvůli bezpečné dekompresi.

Je podstatné zmínit, že při ponorech s dýchacím přístrojem nedochází ke stlačení plic, o kterém se píše zde v článku. To je problém jen ve freedivingu.

Píšete, že už na přelomu 19. a 20. století se lidé potápěli mnohem hlouběji než 30 metrů. To sice ano, ale k ponorům se tenkrát využívaly hlavně skafandry a kesony. Hodnotu 30m jsem chápal jako tehdejší představu o fyziologickém limitu ve freedivingu.

Odpovědět

Nepřesnost na závěr

Ondrej111 Ondrej111,2024-04-13 23:19:25

Zajímavý a poutavý článek, autor ale na závěr argumentuje velice nepřesně až nesmyslně, když popisuje to, že se nic nedozví o funkci z učebnice anatomie. :-D To ani není možné . Anatomie je obor, který se zabývá studiem stavby organismů a jejich částí. O funkci je jiný obor - fyziologie, o patologických stavech v této oblasti patofyziologie. mezidruhové rozdíly popisuje srovnávací fyzilogie.
Chtít , abych se z učebnice anatomie dozvěděl o funkci je stejné, jako žehrat na to, že zmrzlinář nemá v pultu horký kebab. Je to sice drobnost, ale zbytečně to kazí jinak velice dobrý dojem z článku

Odpovědět


Re: Nepřesnost na závěr

Igor Druhý,2024-04-14 09:24:00

Záver článku chápem tak, že sa rozhodol napísať popularizačnú knihu, aká podľa neho chýbala.
A aj odborná literatúra, najmä učebnice, by mali obsahovať dostatok vecí z iných oblastí, aby bola látka logicky pochopiteľná, nejaké prepojenie s inými oblasťami, do "väčšieho celku".

Odpovědět


Re: Re: Nepřesnost na závěr

D@1imi1 Hrušk@,2024-04-14 13:41:46

Navíc středoškolský student to rozčarování z učebnice anatomie může cítit oprávněně a logicky. On si tu učebnici nevybral, on ji dostal od svojí školy, aby se podle ní učil a ta učebnice je plná nezajímavých anatomických detailů, které po písemce zapomene. Pokud nestuduje specializovaný obor, mělo by mu studium biologie hlavně zlepšit všeobecný rozhled a k tomu ty funkční zajímavosti poslouží lépe, protože si je lépe zapamatuje.

Učebnice anatomie za to nemůže, můžou za to osnovy, ale to nijak nevyřeší studentovo rozčarování. Tu analogii bych opravil - je to jako rozčarování z toho, že místo zdravé školní jídelny je jen stánek s kebaby, ve kterém si trvale můžete vybrat jen ze dvou příchutí.

Mě třeba ve středoškolské biologii deptalo, když jsme se učili taxonomii nějakých mořských živočichů, které jsem v životě neviděl ani na obrázku, ani nám k nim nikdo neřekl žádné zajímavé detaily, takže jejich názvy pro mě byly jen vyprázdněnými slovy.

Každopádně upoutávka na knihu mě zaujala a možná si ji pořídím :-)

Odpovědět

Pepa Wohnout,2024-04-13 20:58:12

Děkuji za hezký článek

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz