Ten člověk byl vyložený nadšenec. S jiskrou v oku líčil, jak nám umělá inteligence pomůže: se zpracováním prezentací do výuky, formulací testových otázek i úkolů, a dokonce i s jejich opravováním.

„Pokud studentovi nenabídnu nic navíc oproti AI (která i pro něho bude skvělým mentorem, konzultantem či sekretářkou), nejsem vlastně potřeba. A pokud za studenta na zadaných úkolech pracuje AI, pak on sám přestává být studentem — protože vlastně nic nestuduje.“ (Miloslav Pouzar). Kredit: OSEL.

„A když nebudete vědět, jak přesně položit umělé inteligenci dotaz, zeptejte se jí. Když si nebude vědět rady s obsahem učiva, znovu – poraďte se s ní. Zvládne prakticky všechno. Bude to váš kolega, váš konzultant, sekretářka i výkonný rešeršní systém v jednom.“

Nadšení lektora se rychle přeneslo i na frekventanty kurzu. Pilně si zapisovali všechny rady a optimisticky vyhlíželi krásný nový svět — svět zbavený rutiny, otravného papírování, čtení závěrečných prací a psaní posudků, pročítání hald článků a vypisování poznámek, vyplňování grantových přihlášek. Krásný nový svět, kde se bude jen... co vlastně?

Položil jsem otázku. Už jsem prostě takový.

„Když podle mých pokynů vypracuje umělá inteligence test, který pak pošlu studentům, co asi tak udělá student?“

No a jak je mým otravným zvykem, hned jsem si také odpověděl. Na své rýpavé otázky si totiž nejraději odpovídám sám. Zatím alespoň tohle umím lépe, než AI:
„Student použije umělou inteligenci k vypracování odpovědí. Ty mi pošle, a já – v souladu s radami z kurzu – použiji AI k jejich opravení a vygenerování zpětné vazby. Tu pak opět pošlu studentovi.“

Logicky mi z toho vyplynulo, že se v tomhle ping-pongu mezi dvěma algoritmy nějak vytrácí role učitele i studenta. Pokud studentovi nenabídnu nic navíc oproti AI (která i pro něho bude skvělým mentorem, konzultantem či sekretářkou), nejsem vlastně potřeba. A pokud za studenta na zadaných úkolech pracuje AI, pak on sám přestává být studentem — protože vlastně nic nestuduje.

Kolegové se naštěstí nenechali mými zpátečnickými poznámkami vykolejit. Lektor tak mohl dál nerušeně pokračovat ve sdílení praktických návodů, jak zapřáhnout algoritmy do chomoutu a ulehčit dělníkům na poli vzdělávání jejich nelehký úděl.

Ale v letošním roce mi umělá inteligence úspěšně a kompletně sabotovala systém průběžné kontroly studia. Z testů, které byly studentům zasílány domů v elektronické podobě a které měly prověřit tvůrčí aplikaci principů probíraných na přednáškách, měli letos studenti poprvé téměř 100% bodů. Vymyslet otázku, na kterou by AI neodpověděla správně a která by zároveň odpovídala osnově základního kurzu, se ukázalo jako prakticky nemožné. Výsledek? Bohužel, u zkoušky byly znalosti studentů výrazně horší než v předchozích letech, kdy byl průměr v průběžných testech někde mezi 60–70 %.

Poznámka redakce:

Kontakt na autora zde. Kredit. UPCE.

Školu 21. století chápu jako posilovnu mozku. Ale teď jsme se dostali do stavu, kdy v té posilovně zvedá činky stroj. Výsledkem je, že převážně virtuálně namáhaný orgán v reálu moc nesílí. A není to vlastně nic překvapivého — v minulosti byla podstatou našeho evolučního úspěchu schopnost šetřit energií a vynakládat ji jen tehdy, když je to opravdu nutné k přežití. Na rozdíl od posilovny, kam se převážně chodí pro zesílení svalů de-facto, totiž podstatná část studentů chodí do školy pro vzdělanost de-iure. Nejde jim ani tak o silný mozek, jako spíš o potvrzení skutečnosti, že předepsanou dobu posilovali. A to při současném nastavení systému leckdy dostanou, i když za ně práci odvede stroj. A v uspořádání, kdy i za učitele odvede práci stroj to vlastně bude snazší, nikoli obtížnější.

Předpokládá se, že umělá inteligence nahradí lidskou pracovní sílu v celé řadě profesí, a jak budou vypadat ty nové, to nikdo neví. I v tomto kontextu je asi funkčnější považovat školu budoucnosti za analogii posilovny či fitcentra než za profesní přípravku. Podobně jako odstranila technická revoluce minulého století většinu úmorné fyzické práce, odstraní ta současná spoustu práce duševní. Daný proces vedl v minulém století k rozvoji obezity a poklesu fyzické kondice a kdo chce být zdráv musí se fyzicky namáhat, i když to k obživě nepotřebuje. V příštích letech nám tedy navíc hrozí obezita duševní – otázkou je, zda se s touto výzvou dokážeme vypořádat lépe, než s tou minulou?