Despotiko  
Památky neobydleného kykladského ostrova, malého, ale docela slavného. Díla z rané doby bronzové a pak hlavně z řecké antiky. A nakonec zbytky Apollónova chrámu na místě samém.

Jihozápadně od Antiparu leží ostrůvek Despotiko, oddělený mělkou úžinou širokou asi 1 km. V antice se ostrovu říkalo spíše Moschos, případně Prepesinthos. V dávnějších dobách asi tvořil s Antiparem souvislý celek. Dnes zde žije jen osádka archeologů, pokud tam zrovna pracují. V řecké antice i mnohem dříve tu byla posvátná místa, některá docela významná. Nálezy odtud se vystavují na Paru, v Athénách i jinde ve světě.

 

Plocha necelých 8 km2 se zdá být málo, jenže je to pořád víc než dvojnásobek plochy, jakou má věhlasný posvátný ostrov Délos, a ten ani nebyl v dohledné minulosti spojen s jinými ostrovy. A je to mnohonásobek plochy, jakou má přirozená pyramida Daskalion (Daktylion) u Keru, hlavní poutní místo starokykladské civilizace rané doby bronzové. Kyklady jsou prostě titěrné, což je podtrženo důsledně fraktální strukturou tamní krajiny.

Skříň s pohřebními dary z Antiparu a Despotiku. EC I, 3200 až 2800 před n. l. Idoly, nádoby, šperky, nářadí, kovové předměty. Národní archeologické museum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Skříň s pohřebními dary z Antiparu a Despotiku. EC I, 3200 až 2800 před n. l. Idoly, nádoby, šperky, nářadí, kovové předměty. Národní archeologické museum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mušle, opracované mramory a nádoby, raně kykladské. Drios na Paru a ostrov Despotikon (Moschos), EC I/II, 3200 až 2400 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mušle, opracované mramory a nádoby, raně kykladské. Drios na Paru a ostrov Despotikon (Moschos), EC I/II, 3200 až 2400 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K zájmu o Despotiko, ba dokonce k choutce tento ostrov navštívit, ponouká už jedna z vitrín v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Obsahuje nálezy pohřebních darů ze začátku rané doby bronzové, tedy z první fáze starokykladské civilizace na ostrovech Antiparos a Despotiko. Ve společné vitríně se neocitají proto, že v té době asi byly oba ostrovy spojené, nýbrž proto, že jen u části nálezů je pořádněji známé místo jejich původu. Zaujmou zde hlavně kykladské idoly tvaru violy a velké nádoby, kamenné i keramické. Část toho, co je tu výslovně označeno jako nálezy z Antiparu, jsem už ukazoval v minulém článku.

 

Zajímavě působí i část vitríny v Archeologickém muzeu na Paru. Ta zase shrnuje nálezy z lokality Drios na Paru a z Despotika. Nelze se na muzejníky zlobit, možná už dávno nikdo neví přesnou lokalizaci, zvlášť pokud to pochází z původně ilegálních nálezů. Navíc je Paros okres, Drios na Paru je jeho obec, Antiparos taky, i když za vodou, a Despotiko je úředně součástí obce Antiparos.

Torzo ženské postavy, spirály ve vlasech. Daidalská drobná terakota s prvky geometrického stylu. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Torzo ženské postavy, spirály ve vlasech. Daidalská drobná terakota s prvky geometrického stylu. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Fragment keramické nádoby s vyrytým nápisem, pravděpodobně jmen Apollóna a Artemidy. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Fragment keramické nádoby s vyrytým nápisem, pravděpodobně jmen Apollóna a Artemidy. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jistotu o místě původu konečně získáváme u nálezů z dob řecké antiky. Tahle drobná terakota na obrázku vlevo se našla ve svatyni Apollóna a Artemidy na Despotiku. Malovaná figurka možná představuje přímo Artemidu. Mohl to být drobný dárek pro ni od poutníka nebo poutnice, místo velké sochy, nejspíš někdy v raném 7. století před n. l. Stylizace figury i tvary malby totiž ještě zračí tradici „geometrického“ stylu (9. až 7. století před n. l.), ale současně už jsou blízké kánonu takzvaných daidalských soch, tedy prvních pokusů o realističtější zpodobnění postav v průběhu 7. století před n. l. Spirály na čele a vlnky ve vlasech asi nejen zdůrazňují vlasy, ale také odkazují na kolotání života, jehož je tato panenská matka přírody znakem.

(fotka Despoi_05. Popis: Část pravoúhlého oltáře (eschara) s nápisem ESTIAS ISTHMIAS, 5. až 4. století před n. l. Mramor. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Část pravoúhlého oltáře (eschara) s nápisem ESTIAS ISTHMIAS, 5. až 4. století před n. l. Mramor. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na obrázku vpravo je střep s čitelnými písmeny LLO, patrně střední část Apollónova jména. Někdo mu sem v této nádobě nejspíš přinesl oběť, asi tak v 6. století před n. l.

 

Památkou na řecký rituál je část mramorového oltáře, zasvěceného Héře. Buď tam také měla svůj chrám, nebo byl oltář součástí okrsku svatyně Apollóna a Artemidy. To bývalo. Nápis „Isthmijská“ prý bohyni tituluje podle šíje mezi ostrovem Despotiko a ostrůvkem Tsimintiri (Tsiméntéri), ležícím severně od Despotika, v úžině s Antiparem. Nikoli tedy podle mnohem slavnější a podstatně větší šíje u Peloponésu. Alespoň to praví muzejní popiska, a na ty bývá na Paru většinou spolehnutí. Dnes je na místě této šíje mělčina široká 150 metrů, místy hluboká prý asi tak po prsa. Z opačné strany, z Antiparu, prý ještě v 19. století viděl Robert Swan (důlní expert na Antiparu) na dně torza jakýchsi domů.

 

(Jméno onoho přilehlého ostrůvku by se dalo novořecky pochopit jako cementárna, ale snad jde jen o nějakou jazykovou hříčku.)

V článku Archeologické muzeum na Paru, viz link dole, jsme nenápadně přeskočili místnost B. Ne proto, že je malá a bohužel dost temná, ale že v ní je soustředěna většina tamních antických exponátů z Despotika. Tak se do ní teď podíváme.

Apollónova svatyně ostrova Despotiko, popis a hlavy soch. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Apollónova svatyně ostrova Despotiko, popis a hlavy soch. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověná deska k usnadnění pevného umístění sochy na podstavec. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověná deska k usnadnění pevného umístění sochy na podstavec. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

U vstupu do místnosti je naučná cedule s popisem Apollónova chrámu. Jeho hlavní část pochází z doby kolem roku 550 před n. l., ale našly se tam také stavby o něco starší i pozdější. Dole jsou vystaveny hlavy pozdně archaických soch z této svatyně, ta vpravo patří nějakému kúrovi, pokud ne přímo Apollónovi.

Na obrázku vpravo je technická zajímavost, která se jen tak někde nevidí. Problém, jak větší sochu připevnit k jejímu podstavci, byl řešen olověnou deskou ve tvaru půdorysu chodidla. Ta se pak mohla zatemovat. (Nad takové problémy byli v oné době občas povýšeni naxijští sochaři, když některé kolosální sochy vytvářeli v jednom kuse i s podstavcem. Bylo to z frajeřiny, pardon, z posvátné úcty k Apollónovi.)

Nálezy z ostrova Despotiko. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Nálezy z ostrova Despotiko. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Pečetní razítko, 7. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Pečetní razítko, 7. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme část jedné z vitrín v místnosti B. Vpravo je droboučké pečetní razítko ze steatitu. Tento materiál, tedy ušlechtilá forma mastku, je v egejském prostoru velmi oblíbený od začátku doby bronzové do novověku. Vyskytuje se v různých barevných odstínech (světlá až tmavší šeď, zelený, namodralý až modrý) a snadno se opracovává. Je však jen o málo tvrdší než běžný mastek, takže se nehodí na výrazněji namáhané předměty, ty brousili z tvrdých polodrahokamů. Motiv kozla „kri-kri“ a z druhé strany lva patří mezi typické od staré doby po středověk.

Korintské alabastron, 630-620 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Korintské alabastron, 630-620 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Rhodský aryballos, 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Rhodský aryballos, 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na rozloučenou s památkami z Despotika tu máme dvě importované nádobky na kosmetický olej nebo léčivou tinkturu. Vlevo je korintské alabastron, malba býků na něm je připisována malíři dnes zvanému Ardena.

Vpravo je rhodský aryballos z doby o něco málo pozdější. Prostě „orientalizující“ keramika.

 

Antická svatyně na Despotiku. Apollónův chrám v pohledu z vnitrozemí ostrova. Kredit: Christophe.anagno, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Antická svatyně na Despotiku. Apollónův chrám v pohledu z vnitrozemí ostrova. Kredit: Christophe.anagno, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám na Despotiku našel J.T. Brent roku 1884, jak to potvrzuje i deník jeho ženy Mabel. Vykopávky tu začaly až v druhé polovině 20. století a trvají doposud. Alespoň část areálu je prý už přístupná, dokonce v částečně rekonstruované podobě. Otázkou ovšem je, komu to je přístupné, když sem nejezdí veřejná doprava. Na síti lze najít, že ze vsi Agios Georgios na jihu Antiparu sem v létě pravidelně zajíždí jistý kapitán s malou lodí, často ovšem vozí spíše koupače na tamní pláže.

Přikládám jedinou volně použitelnou fotku chrámu, kterou jsem našel.

 

Samozřejmě jsem pojal úmysl se tam vypravit. Nejen k tomuto chrámu, ale i k několika starokykladským místům v jeho širším okolí. Jenže za určitých okolností může být jediný kilometr zatraceně velká vzdálenost. Například když v cestě stojí mořská úžina, loďka přes ni odjela, člověk nechce plýtvat penězi příliš divoce a má krvavé koleno nezpůsobilé pro pobyt v mořské vodě a jemném písku, k tomu foťák, jehož limitace jsou podobné. Možná jsem měl napřed schovat foťák víc než jenom do průhledného igelitu. Ten dobrý muž zastupující kapitána mě s ním mohl považovat za bohatého západního turistu, i když zrovna ve zpustlém stavu. Kousek od maličkého mola stálo několik aut z půjčovny.

 

Despotiko z ferry (trajektu) z Paru na Íós. Archeologické naleziště. V pozadí a vlevo je Antiparos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Despotiko z ferry (trajektu) z Paru na Íós. Archeologické naleziště. V pozadí a vlevo je Antiparos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dotyčný kapitán (prý si říká Captain Sargos) mezitím patrně zpychnul, asi ho zkazili bohatí koupači, taky se už tituluje anglicky. Místo normální loďky, jakou mívají rybáři, si pořídil „luxusní výletní jachtu“ pro 12 osob, se kterou tam jezdí za 60 eur na osobu. To sice není míněno jako cena za 1 km plavby v jednom směru a druhý zpátky, ale jako půldenní koupací výlet s jakousi svačinou, jenže o to zrovna nestojím. A ještě by se momentálně muselo jet z městečka taxíkem, aby se ta úžasná loď stihla. Tak jsem to vzdal. Posledním hřebíčkem bylo, že není jisté, jestli většina výletníků bude chtít zajíždět aspoň na chvíli k chrámu, když na místech dost vzdálených od něho jsou tak úžasné pláže, a pobyt na nich by se tím zkrátil. Za jiných okolností by asi bylo možné se ve vsi na pár hodin utábořit v obyčejné hospodě, ne v té turistické, časem prohodit slovo s nějakým rybářem, a nejspíš by to vyšlo nejen mnohem levněji, ale hlavně příjemněji. Asi jsem jenom měl smůlu, bylo zrovna moc horko a všichni byli zalezlí. Pokud to ovšem ti sluhové bohatších a cákavějších nemají vyjednané jako monopol.

 

V září jsme pak v úplně jiné souvislosti, po cestě z Paru na ostrov Íós (a potom na Sikinos), pluli normálním ferry (trajektem) kus západně od Despotika, a na chvíli spatřili svatyni z opačného směru, od moře. Stačil jsem ji vyfotit, čekal jsem na ni na horní palubě. Kvalita není z nejlepších, neboť je to důkladný výřez, aby na tu dálku bylo z chrámu aspoň něco vidět.

 

Literatura

Marisa Marthari, Colin Renfrew, Michael J. Boyd: Early Cycladic Sculpture in Context. Oxbow Books 2017.

Alan King: Of Crows and Swans and Calamine – the Archaeology Theatre of Antiparos

Datum: 23.07.2025
Tisk článku

Související články:

Theórie     Autor: Zdeněk Kratochvíl (18.09.2019)
Daidalské sochy     Autor: Zdeněk Kratochvíl (23.03.2022)
Archeologické muzeum na Paru     Autor: Zdeněk Kratochvíl (04.06.2025)
Antiparos     Autor: Zdeněk Kratochvíl (29.06.2025)



Diskuze:

Strabon a numuliti

Tomáš Novák,2025-07-23 10:53:32

O tomto ostrově psal již Strabón a Plinius Starší. Ke Strabonovi jedna paleontologická zajímavost - dobře si všiml "čočkovitých" schránek numulitů v pískovcích, z nichž byly stavěny pyramidy. Strabón si také všímá, že podle legendy to byla čočka, kterou byli krmeni otroci, stavící pyramidy. Tuto myšlenku ale sám zavrhuje s tím, že také v Řecku se dají podobné kamenné útvary v okolí řek najít. Strabon sám neví, jak vznikají, ale domnívá se, že jejich vznik může souviset se silou a pohybem říčních toků.

Pane docente, je pravda, že "evoluční myšlenka" Anaximandra, Empedokla ad. byla v podstatě neutralizována představami vlivnějších figur, jako byl Platón, Aristotelés a zástupci stoické školy, podle kterých byl svět stvořen v podstatě ve své fixní podobě božským zásahem (a to živé i neživé formy) a již se tedy v čase nemění? Souvisí to jistě i s esencialismem, který v podstatě možnost biologické evoluce rovněž vylučuje? Nebo tomu nerozumím správně? Děkuji!

Odpovědět


Re: Strabon a numuliti

Zdeněk Kratochvíl,2025-07-23 13:20:50

Tahle zmínka u Plinia je zajímavá, jiná než řada jeho podivností. Děkuju za připomenutí.
Pokud jde o protoevoluční myšlení v Řecku, tak je to v zásadě tak, jak píšete, ale s jednou korekturou.

Platón, Aristotelés to zatrhli tím "esencialismem", v reálu tedy konceptem taxonů jako idejí (Platón) a neměnných podstat (Aristotelés). U stoiků je to složitější, neboť taxony jsou u nich jenom "jména", existují tedy pouze v jazyce, ale takovým nelibovolným způsobem, že je to užitečné pro popis. Spíš se stoici zoologií málo zabývali.
Korektura spočívá v tom, že Řecko nezná pojem stvoření, to je až jeho židovská, křesťanská a muslimská reinterpretace. Platón je jediný, kdo mluví o výrobě nebo spíše konstrukci světa, a to ze základních geometrických objektů, ale nemá to moc spojitostí s živáčky a ani to není tak úplně stvoření. Pro Aristotela je svět věčný, jenže často používá metaforu řemeslnné tvorby v příkladech na působení účelové příčiny. U stoiků je svět výronem božského ohně (Diova, jako reprezentanta božství). Dominantním motivem potlačení evoluce se stala platonská vize věčných idejí a zvláště Aristotelův koncept podstat.

Odpovědět


Re: Re: Strabon a numuliti

Tomáš Novák,2025-07-23 15:33:00

Děkuji - ještě mě k tomu napadá: Pokud si tedy Aristotelés a další mysleli, že svět je věčný (a vypadal tedy víceméně stejně "odjakživa"), jak to tedy bylo s Demiurgem u Platóna? Pokud vím, byly tři fáze řecké mytologie, vysvětlující vznik světa - věk bohů jakožto nadpozemských a nedotknutelných primordiálních bytostí, dále věk, kdy se bohové volně prolínali (i pohlavně?) s lidmi a poslední věk héróů. Kreační a kosmogonické mýty jsou jedna věc, ale nevěřím, že by bystrá mysl starých Řeků tak nějak nepřežvýkávala otázku, zda to nemohlo být přece jenom jinak. Znali už dobře fosilie, horniny a vrstvy usazených i sopečných sedimentů, pozorovali a vysvětlovali přírodní úkazy od hnízdní predace kukaček až po příliv a odliv...hergot, to někdo nemohl přijít s nějakou "teorií kosmického vejce" už tehdy? :-)

Odpovědět


Re: Re: Re: Strabon a numuliti

Zdeněk Kratochvíl,2025-07-23 16:52:04

Moc se omlouvám, ale nechci to teď natahovat nad míru, když to sem tak moc nepatří, o tom ještě bude příležitost. Takže jen předběžně:
"Odjakživa" neznamná, že svět byl vždycky úplně stejný. A ty tři mytologické fáze jsou zčásti jen osnovou Hésiodova převyprávění mýtů, aby z nich udělal mytologii, zčásti až pozdně antickou a novovobou interpretací. Neobráží historický vývoj řeckého náboženství. A kosmické vejce tam taky bylo, i když nějak záhaně, nemáme dost okntextu. A s představou vzniku a vývoje života přišel Anaximandros, asi ji rozvíjel Hérakleitos, pregnantně pak Empedoklés, včetně role náhodných proměn a přírodního výběru z nich. Pak se spíš teoretizovalo o jazykových formách nebo o účelovosti a morálních principech. (Privátně si představuvju, že kdyby se od předsokratiků skočilo ke Galileimu nebo v biologii k Darwinovi, s přeskočením sofistů, Sókrata a jejich následovníků, tak jsme se mohli mít... Ale to je brutální zjednodušení.)

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni



Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz