Díky jedinému zubu například dnes víme, že existoval největší lidoop všech dob - gigantopitékus. A také, že v jídelníčku měl hodně tvrdé rostlinné potravy a byl příbuzný dnešním orangutanům.

Důkaz boje se zubním kazem v době pozdního paleolitu. Až elektronový skenovací mikroskop odhalil na sklovině stoličky v okolí otvoru po zubním kazu typické a pravidelné stopy po tehdejší vrtací technice. Obrázek ve větším rozlišení a celou řadou detailů, je zde. Kredit: Gregorio Oxilia.

Z jiného zkoumání zubů vyplynulo, že mezi australopitéky byli praváci. Důkazem jsou zachované škrábance, které si náš prapředek způsobil na zubech pravé části čelisti ostrým kamenem. Nejspíš totiž měl ve zvyku si levou rukou přidržovat u úst kus žvance a pravačkou si ostrou kamennou čepelí odřezával sousto, které se už dalo pozřít. Směr rýh ve sklovině ukazuje, jak mu občas ujela ruka.

Rumělka, složená ze sulfidu rtuťnatého, měla v mnoha starověkých společnostech zvláštní místo, přestože byla toxická. Autor: H. Zell , CC BY-SA 3.0

Pokud se na zubu kromě škrábanců zachová i zubní kámen, tak to je potom teprve terno. Ze zachovaných molekul DNA se dá zjistit, čím se dotyčná osoba živila. Tak třeba zatímco „belgičtí“ neandrtálci s oblibou hodovali na mase srstnatých nosorožců, jejich španělští kolegové tíhli spíše k vegetariánství.

Z jiného výzkumu zubního povlaku zase vyplynulo, že před padesáti tisíci lety se naši nemocní příbuzní léčili přírodním acylpirinem. Přítomnost DNA houby z rodu Penicillium v mineralizované vrstvě na zubu zase ukazuje, že ani léčba antibiotikem nám tehdy nebyla cizí.

Zuby jsou něco jako knihy z nichž se dá ledasco vyčíst i o našich revolucích. V dobách, kdy jsme měli stravu pestrou a neznali jsme polutanty, zuby nás tolik netrápily. Teprve až se zelenou revolucí (tou první) to s námi začalo jít s kopce. Pestrost živobytí daná sběrem a lovem, byla ta tam. Nacpávání břich obilovinami a luštěninami nám činilo dobře, ale spolu s námi se měli fajn i souputníci. Třeba takový Streptococcus mutans. Tvor je to mírumilovný a v ústech nijak nepřekáží. Problémem nám jsou až jeho kyselé exkrementy. A když je něčeho moc, tak to většinou škodí. Za naší dobrotu se nám mikrob odvděčil demineralizací skloviny a otevíráním dveří celé hordě nenechavců. Dnes si dopřáváme sacharidů měrou ještě vrchovatější, a proto rotačním kartáčkům i všem dalším pokrokům medicíny navzdory, si zubní kaz v soutěži o nejčastější lidské onemocnění suverénně vybojoval první příčku.

Složky betelového „sousta“: List pepřovníku betelového, ořech palmy arekové, pasta drceného vápence ev. lastur, tabák a vlákna palmové kůry. Zdroj: Piyawit Moonkham.

Co se středověku týče, nedá se říci, že by byl na lékařské záznamy skoupý. Zajímavé je, že v případě úlevy od bolesti zubů spoléhal především na zaříkávání a bylinky. To Staří Řekové a Římané byli v péči o chrup větší machři. Zubní kaz odstraňovali vrtáním a cizí jim nebylo ani čištění infikované dutiny. Jazykozpytci z hieroglyfů vyčetli, že vrtáním zubů se dalo v Egyptě uživit už ve třetím   tisíciletí před Kristem.

Shannon Tushingham, vedoucí výzkumného týmu zabývající se mineralizovanými usazeninami na zubech z doby bronzové. Kredit: California Academy of Sciences San Francisco.

Vrtat do zkažených zubů díry a vyplňovat je tmelem (nejspíš i s nějakým rostlinným anestetikem) zvládali už ale i toskánští kromaňonci. A to už je dokonce řeč o době před zhruba třinácti tisíci lety. Ani asijští stomatologové se nemají za co stydět. Neolitický hřbitov v Pákistánu vydal svědectví, že i tam už před devíti tisíci lety vrtali zkažené stoličky. Nejspíš technikou „vrtacího luku“.

Když to shrneme, tak díky elektronovému skenovacímu mikroskopu vděčíme za zvětšení škrábanců na sklovině a zubovině do té míry, že je na nich patrná specifičnost opravňující tvrdit, že zubní vrtačku jsme znali dávno před malou dobou ledovou. Začátky stomatologie pak vědci zasazují do doby přechodu z poslední doby ledové do našeho současného interglaciálu, konkrétně mladšího dryasu. Přeloženo do lidštiny, zubaře nesnášíme už nějakých třináct tisíc let.

Zajímavý je i nedávný poznatek čínsko-amerického týmu zkoumajícího červené zuby z hřbitova Shengjindian. Konkrétně jde o chrup mladé ženy z doby železné, na němž Ramanova spektroskopie potvrdila přítomnost sulfidu rtuťnatého (cinabarit). Rentgenovou fluorescenční analýzou se podařilo vyloučit, že by mohlo jít kontaminaci z životního prostředí. A protože další metoda (infračervená spektroskopie) v povlaku zubů prokázala i proteinové sloučeniny, vede to vědce k závěru, že červený pigment byl na zuby ženy fixován lepidlem.

Lidskou oblibu psychoaktivních látek, konkrétně žvýkání betelu prokázala přítomnost arekolinu a arekaidinu v zubním kameni. Snímek archeologického nálezu v Nong Ratchawat z doby před 4 000 lety. Kredit: Piyawit Moonkham.

Nález zapadá do šamanských tradic regionu. Červený pigment v nich je spojován s rituály a duchovním přesvědčením o ochraně a propůjčení nesmrtelnosti. Zdá se, že tu máme co do činění s tím, jak už to u rituálů často bývá - jak náboženské funkce postupně přesahují a prosazují se do kosmetických a zkrášlujících funkcí. Vědci se kloní názoru, že mohlo jít o výstřední parádnici a že žena patřila k nejvyšší kastě. V Turpanské pánvi se totiž přírodní ložiska cinabaritu nenacházejí. Kromě jiného nález vypovídá o tehdejším propojení Číny, Blízkého východu a Evropy. Jinak řečeno - co se v nynější době plastové snaží Čína obnovit, tu fungovalo už v době zvané železná. Už tehdy obchod umožňoval se výstředně parádit, a i proto vědci ve své studii o ženě píší jako o „Rudé princezně Hedvábné stezky“.

Do doby železné spadá i poznatek z masového hrobu v lokalitě Bayanbulag v Mongolsku. Izotopová analýza stroncia v zubní sklovině vypověděla, že pohřbení jedinci se tam nenarodili a ani tam nevyrůstali. Šlo o přivandrovalce na Mongolskou náhorní plošinu. Analýza DNA vyjevila další fakta – ve všech případech šlo pouze o muže. A že geneticky jsou konzistentní s populacemi Chanů. Pravděpodobně tedy jde o pozůstatky vojáků tehdy se rozpínající říše z doby 104 př. n. l.

Za letošním, a zatím nejnovějším poznatkem dentálních paleontologů, se vypravíme do jihovýchodní Asie, kde australsko – americko – thajský tým se věnoval archeologickému nalezišti Nong Ratchawat. Ukázalo se, že nálezy spadají do doby bronzové. U koster nebožtíků se zaměřili na zuby. Vlastně ani ne tak na zuby, jako jejich povlak. V těch odhalili stopy arekolinu a arekaidinu, což jsou látky oblíbené drogy tradičně aplikované žvýkáním takzvaných betelových soust. Jejich základem jsou ořechy palmy arekové a pepřovníku betelového. Výzkumníkům se tak trochu nechtěně podařilo poukázat, jak hluboko sahají snahy zvyšovat si bdělost, energii a euforii. Jak tyto relaxace máme zakořeněny v sociálních a kulturních tradicích. A kdo ví, možná by se dala najít i nějaká souvislost s pojmenováním biblického města Bét-el, což v překladu znamená "Dům Boží".

Závěr

Zuby jsou prevít. Nejen, že nabonzují jak jsme nešikovní, zda mlsáme, z jakých živočichů maso jíme, případně jsme vegany. Ani institut promlčení jim není svatý. Napráskají i to, pokud jsme si dopřávali rauše. Už proto lidé bděte a zuby si čistěte, čistěte, čistěte!

Literatura

Sen You et al, Red princess of the Silk Road - the first-and-only known case of cinnabar-stained teeth in antiquity from the Iron Age Western Regions (202BCE − 8CE), Archaeological and Anthropological Sciences (2025). DOI: 10.1007/s12520-025-02188-5

Pengcheng Ma et al, Bioarchaeological perspectives on the ancient Han-Xiongnu war: Insights from the Iron Age site of Bayanbulag, Journal of Archaeological Science (2025). DOI: 10.1016/j.jas.2025.106184

Earliest Direct Evidence of Bronze Age Betel Nut Use: Biomolecular Analysis of Dental Calculus from Nong Ratchawat, Thailand, Frontiers in Environmental Archaeology (2025). DOI: 10.3389/fearc.2025.1622935

Georgio Oxilia, et al.: Earliest evidence of dental caries manipulation in the Late Upper Palaeolithic. Scientific Reports https://doi.org/10.1038/srep12150