Po mnoha odkladech ta knížka konečně vyšla! Nejvíc jsem ji zdržoval já, asi patnáct let. To je totiž tak: Kdysi jsem v dobré vůli leč bez dostatku kritických ohledů spáchal knížečku Filosofie živé přírody (1996), zčásti navazující na mé nepublikované práce z 70. a 80. let. Kupodivu měla velice příznivý ohlas, asi že rezonovala s určitými touhami českého prostřední oné doby, i když to nebyl záměr. Tím byla inspirace myšlením předsokratiků, zvláště Hérakleita, a pokus o jeho převedení do současné problematiky. Tedy pokus o uchování smyslu pro přirozenost (fysis, natura), ať už vlastní nebo čehokoli, o ochranu před její denaturací (slovní hříčka vypůjčená od Zdeňka Neubauera). Sklenutí přes 25 století vyžadovalo další nástroje. Tehdy to byla sázka na fenomenologii jako na přemosťující výkladovou metodu. Tak se ke slovu dostal nejen Jan Patočka, ale i Martin Heidegger.

Po několika letech jsem se nabažil pochval a začal se za onu knížečku čím dál tím víc stydět. Například jsem tam slíbil předvést dekonstrukci, ale nedošlo na ni. Horší bylo, že jsem se mimoděk ocitl v blízkosti Heideggerova výkřiku „Věda nemyslí!“ A ještě hůř: Marně jsem zkoušel spojit důvěru v přirozenost s představou sokratovského globálního účelu a zvláštní role člověka v kosmu. Postupně mi docházelo, že autoři jako Platón, Aristotelés nebo Patočka sice mohou člověka o lecčems poučit a je proč si jich vážit, ale že cesta k pochopení přírody (resp. přirozenosti) vede daleko od nich. Pracoval jsem na nové verzi, i když první byla jen revizí z nejhoršího (2006), Václav Paris ji skvěle přeložil do angličtiny, ale vyšla bohužel opožděně (2016).

Dlouho jsem pracoval na úplně novém textu. Napřed se problémy točily kolem překlenutí od předsokratiků k nám. Došlo mi, že nelze sdílet cestu s dědici a ctiteli Sókrata. (V mých očích se Athéňané vůči Sókratovi provinili hned dvakrát: justiční vraždou a pak tím, že nespravedlivě popraveného těžko kritizovat, zvlášť když jeho myšlenky známe jen prostřednictvím jiných autorů.) Potud k odvratu od představy globálního účelu. Souvisí to ovšem i s mým odvratem od člověkostředného hlediska ve filosofii, vždyť Sókratovi se připisuje také „obrat k věcem lidským“, i když je otázka, nakolik právem. V novodobé filosofii bylo ono lidské hledisko ještě posíleno, napřed pojetím subjektu, pak také existenciální frustrací, která „ztrátu smyslu“ zjednodušeně připsala vědě, zvláště přírodovědě a technice. Husserlův pojem Lebenswelt znamená svět, jak jej prožíváme, jenže v Heideggerově výkladu a v jeho Patočkově překladu „přirozený svět“ vidím jen odkaz na obvyklost, antropologický termín pro určitou kulturní fázi, nikoli nějaký skutečně přirozený svět. Důkladnou revizi řady důležitých dílčích témat z některých období dějin filosofie jsem mezitím představil v tlustospisu Alternativy (dějin) filosofie (2020). Řadu monografií o předsokraticích jsem postupně publikoval zvlášť.

Obálka knihy. (K sehnání například ZDE). Kredit: autor článku.

Základní myšlenka zůstala: Jak chápat přírodu, resp. přirozenost. Zůstal i koncept uchopování přirozenosti, stejně tak i spolehnutí se na Hérakleitovo a Hippokratovo pojmosloví, v němž přirozenost není synonymem pro druhové určení, i když i tento význam může občas mít; zvláště však není synonymem pro podstatu, dokonce neměnnou. K tomu poznámka: řecky je pro přírodu i přirozenost totéž slovo, fysis (latinsky natura). Slovem příroda je překládáme tehdy, když v kontextu neumožňuje plurál.

Mnozí filosofové v 20. století vyčítali vědě reduktivní poznávací přístup. Nějak zapomněli, že redukce na podstaty a na jsoucno je ještě mnohem tvrdší, přitom ji provádějí právě filosofové, a ještě k tomu navádějí ostatní. Každé poznání je nějak reduktivní, také filosofické poznání, dokonce už smyslové vnímání. Jde spíš o to, používat různé redukce na míru problému a přiznávat si je, nezapomínat na provedené redukce. Proto raději mluvím o „uchopování přirozeností“. Vždy uchopíme jenom něco, zato způsobem, o kterém snad víme.

Jde ovšem o oboustranný děj: Když zkusím uchopit horká kamna nebo vosu, nesu viditelné následky také já. Naštěstí svět nabízí i šťastnější případy obapolného uchopování. Vždy se při něm prolíná moment aktivního uchopování s odevzdáním se.

Filosofické chápání přírody má rezonovat s jejím vědeckým poznáváním. Ne však tak jednoduše, že bychom se pokoušeli filosoficky zobecnit výsledky přírodních věd, s tím není dobrá zkušenost. Spíše jde o pochopení postupu přírodovědy, téměř metody, sourodnost s ní a občas i poučení z jejích proměn a problémů.

Květ ibišku jako už tradiční symbol krásné plýtvavosti jindy docela úsporně optimalizující přírody. Kredit: autor článku.)

Květ kapari je doslova k sežrání, pokud to člověku nepřijde líto. V Řecku je kapari dobyvatel ruin. Kredit: autor článku.)

Původní pokus o pochopení přirozenosti (přírody) přerostl do snahy představit celý určitý způsob filosofie. Mnohokrát jsem slyšel o hledání „nepředmětného myšlení“, dokonce „nesubstanční ontologie“. Míním, že ji netřeba vymýšlet na zelené louce, že tady v dobách před Sókratem a scholastiky byla, stačí ji oprášit a dohnat ztracený čas jejího rozvoje, přitom také obejít roli subjektu. (Kdysi jsem se o tom dohadoval s Ladislavem Hejdánkem, teď na něho vzpomínám jako na téměř prorockého ducha, i když to myslel trochu jinak.)

Kvůli této nové ambici se práce protahovala a knížka se rozrostla. Doufám, že nabízí také možnost myslet bez novověké duality subjektu a objektu. Vím, že to jsou slova do pranice, která by si žádala delší výklad.

Ze záložky a podobných textíků:

Tato kniha chce přispět k uchování smyslu pro naši vlastní přirozenost a pro dění v přírodě. Není enviromentalistickou studií ani návodem na záchranu planety, ani pokračováním romantické naturfilosofie. Úvodní kapitoly mapují archaický význam výrazu fysis, také v distanci od aristotelské proměny tohoto pojmu, tedy v distanci od redukce fysis na podstatu.

Už přitom je nutno budovat pojmosloví k pokusu o náhradu tradiční ontologie. Záměrem je vyhnout se ontologii jako takové, tedy vyhnout se „vědění o jsoucnu“, nejtvrdší a nejméně užitečné z možných poznávacích redukcí.

Autor nesdílí představu řady filosofů, že novověká věda, zvláště přírodní, je zodpovědná za jakousi ztrátu smyslu. Vždyť jí vyčítají právě to, co vzniklo ve filosofii. Kromě zděděných podstat a jsoucen například také novověké pojetí subjektu a objektu. A fatální spojení svobody s lidskou vůlí! Místo toho autor nabízí empirické a evoluční pojetí.

Pomyslným vrcholem práce je kapitola „Co je skutečné?“ Ukazuje skutečnost jako nezávislou na existenci takzvaného subjektu. Kdybych tu nebyl, projevila by se ta změna jenom v mém blízkém okolí a na nějakou dobu, z globálního hlediska je to naprosto okrajové až nicotné.

Závěrečné kapitoly zmiňují roli různých žánrů našich reprezentací přirozenosti, ale také místo člověka v přírodě, roli virtuálních objektů a cykly iluzí a deziluzí.

Někomu se představené pojetí může zdát příliš chladné a nemystické. To bychom ovšem museli zapomenout na to, že na světě nejsou jen lidé a jimi vyrobené objekty! Ostatní si žijí po svém, ve vzájemných propojeních, jimiž ovlivňují i nás, takže je můžeme zakoušet a občas i poznávat. „Naivní realismus“ není jen pokusem, jak se obejít bez subjektu, ale také pokusem o nepříliš emočně nabitou formulaci přesvědčení, že příroda nás nejen obklopuje, ale taky námi vládne, zvenku i zevnitř, a to nezávisle na míře rozvoje našich technologií. Má být takovým ne příliš náboženským vyznáním naší závislosti na nadlidské dimenzi světa. A komu by zde chyběla lidská dimenze, najde její slasti a strasti v rámci tématu vzájemného uchopování.

Co je skutečné?

Předběžně aspoň k pojetí skutečnosti. Pomohu si textem, který působí jako pochvalná recenze na knížku už před jejím vydáním. Předloni mě totiž Robert Kanócz požádal o pracovní verzi kapitoly k předběžné publikaci, aby k ní mohl napsat odpověď (viz odkazy dole v literatuře). Raději teď ocituji jeho pohled, včetně jím citovaných pasáží z mé knihy:

Uvědomil (jsem) si, jak nesmírnou proměnou Zdeňkovo myšlení – povětšinou po nenápadných krůčcích – za posledních třicet let prošlo a s jakou silou se dosud proměňuje. Ač se drží stále týchž témat, autorů a klíčových slov, neumím momentálně jmenovat jiného českého filosofa, který se za posledních třicet let proměnil tolik. A přiznávám, že nejnovější výboje jeho úvah mi vzaly půdu pod nohama. (…)

(Kdysi chtěl) Zdeněk Kratochvíl navázat na tradici především převzetím tématu lidství jako osy vývoje vesmíru, Miroslav Petříček to v recensi vyzdvihoval jako cennou intervenci do současné filosofické diskuse. V první versi Filosofie živé přírody vydané roku 1994 byl člověk „bytostí světa a ne pouze bytostí svého okolí“ a Kratochvíl uvažoval o tom, že antropologická problematika „by se mohla stát prostorem obnovy filosofie“. Radim Palouš v nadšené recensi vyzdvihoval, že Kratochvíl důrazně odmítá uzavřít, „že svět nesměřuje k ničemu“, a sám za sebe dodával: „takže přece jen asi stojí za to bádat a vytušovat směřování světa k cíli, zvláště když bez tohoto tušení nelze skutečně lidsky žít.“

Zdeněk Kratochvíl v dalších letech a dekádách stále více nacházel radost v odkládání antropocentrismu a představy účelu světa – účely zavádějí lokálně jen (přinejmenším některé) přírodniny ve snaze moc nestrádat, nezajít zbytečně brzo, případně nenudit se. Svou vizi globálně bezúčelného světa Kratochvíl typicky spojuje s pasážemi Nietzschova Zarathustry o světě osvobozeném od účelu, o světě jako hře. (…)

Vzájemnost jižanského sukulentu a české vosičky. Kredit: autor článku.

Krásný výsledek vzájemného omílání se válí na Naxu. Kredit: autor článku.

Mluví o „vzájemném uchopování přirozeností“, zdůrazňuje, že uchopováním dospějeme vždy jen k různým dílčím uchopením, plná povaha přírody ve všech jejích podobách zůstává vždy nevyčerpána. Svět nás pořád překvapuje, děje a příběhy se překvapivě proplétají. (Tento můj přístup pak Robert srovnává s „objektově orientovanou filosofií“, populární ve světě v posledních dvou dekádách.) (…)

Naivní realismus je nyní koncepce, která netvrdí jen, že svět je skutečný a byl by tu i beze mě, ale že skutečné je – definičně – to, co by tu bylo i beze mě. (…) Zvažuje i alternativní označení „realismus daleko ode mne“ a v Přírodě a věcech přímo „externismus“ (to ale pro cimrmanovské konotace zavrhuje, otázka je, jestli ne zbytečně). A myslím, že i když možná není třeba brát tuto koncepci zcela doslova jako ontologickou teorii, intenci v ní přítomnou, ba snad zárodečně v ní přítomný étos stojí za to (velmi) vážně brát. Je tím dáno jakési měřítko toho, co je podstatnější a méně podstatné, je v tom chuť vnímat právě to, co by se naší neexistencí v zásadě nezměnilo, jako hodně podstatný kontext všeho. Kratochvíl nás nenechává na pochybách – paradigmatem takových částí světa jsou hvězdy a jiná vzdálená kosmická tělesa. Připomeňme si ty řádky Realismu (z článku Z. K. Naivní realismus?):

„Vím, že řada věcí a poměrů v mém okolí je silně či nepatrně ovlivněna tím, že tady jsem. Ale tuším, že čím dále ode mě, tím je toto poznamenání světa mnou slabší. Ta vzdálenost nemusí být vždy poměřitelná délkovými jednotkami, přesto si dovoluju tvrdit, že hvězdným dějům ve vzdálených galaxiích je moje existence celkem šuma fuk. Právě ten vzdálený vesmír, jehož nezávislost na lidských starostech budí u některých lidí hrůzu nebo znevážení (‚jako kus lávy na Měsíci‘, jak říkal Patočka), může být silným hlasem světa jakožto skutečnosti.“

A v Přírodě a věcech si přečteme:

„Hvězdy jsou specifické tím, že si na ně nesáhneme, nemůžeme je uchopovat přímo a doslova. Jsou nepředstavitelně daleko, navíc bychom se v jejich těsné blízkosti rychle vypařili. (...) Přesto si na hvězdné produkty můžeme doslova sáhnout, dokonce jsme jimi. My sami i všechno kolem nás na matičce Zemi sestává z ‚popela‘ hvězd. Jinak by takové prvky jako třeba uhlík, kyslík nebo železo nevznikly. Oproti nim je vodík ve vodě v nás i v okolí památkou na primordiální stav vesmíru, i když jeho značná část byla v minulosti součástí nyní už neexistujících hvězd, a nějaká část vznikla také ze zachycených protonů hvězdného větru. Toto vědomí je odvozené z teoretického uchopení hvězdného vývoje, nicméně skvěle ilustruje pocit kosmické jednoty, podobně jako evoluční teorie nabízí poznávací uchopení pocitu sounáležitosti všeho živého.“ (Dodávám, že některé analogie co do měřítkové vzdálenosti by se daly ukazovat také v mikrosvětě.)

„Hvězdy stejně dál svítí, nesmírně vysoko nad našimi hlavami, ba i Slunce příslovečně ‚svítí na dobré i zlé‘, nerozlišuje to. ‚Do nebe vysoko.‘ Přitom bez hvězd, nejen bez Slunce, bychom tady nebyli. Mají nás v hrsti, mohly by nás kdykoli zničit, ale běžně to nedělají. Při pohledu na hvězdné nebe, ať už prostým okem nebo sebemohutnějším dalekohledem, se vybavují slova hymnu tragédie Odipús král: ‚Člověk je nic, člověk je nic…‘ Současně se však o slovo hlásí i opačný pól hvězdné zkušenosti. Hrdost na to, že hvězdy vidíme, taky že máme ten dalekohled, a že o hvězdách máme velice propracované vědění. Neprobouzí pyšnou představu o naší vládě nad světem, neboť k onomu velkolepému vědění patří právě poznání naší nicotnosti vůči obrovskému a nevyčerpatelnému kosmu. Hrdí můžeme být na to, že jsme jeho součástí, byť zcela nepatrnou, a že svým poznáváním zakoušíme alespoň některé aspekty jeho řádu.“

Jistě, Kratochvíl záhy upřesňuje, že hvězdy nejsou to jediné, v čem mluví skutečnost nepoznamenaná lidmi. Způsob upnutí na hvězdy jako na skutečnost nepoznamenanou lidmi se mi zdá v současné filosofii dosti originální. Jde tu o upnutí, kterým se dostává do lidského života nějaký étos, jde o specifické znovupropojení „etiky“ a kosmologie. (…) Získat způsobem, jakým to provedl Kratochvíl, pro svou věc ten slavný Fichtův kus lávy na Měsíci, jejž u nás proslavil Patočka, to je u mě s odpuštěním „majstrštyk“. Kratochvíl se se zalíbením jako na poslední rámec dívá na nesmírné bloudivé dění bez cíle, jež rozhodně není prosto různých pravidelností, jež se nám zčásti daří poznávat, na dění často nesrovnatelně pomalejší, méně upocené než naše životy, jindy nesrovnatelně prudší, a naše okolí a trable vidí jako jeho lokální trochu netypickou, ale plně do něj integrovanou podobu. (…) Nu a za druhé je potřeba alespoň zkusmo odložit nutkání vyhlížet přece jen nějaký poslední cíl, základ, podstatu. Rozpoznání, že nám v takto viděném bloudícím vesmíru může být dobře bez řečí o nějaké další sféře subjektivity, zjevnosti, hodnot, idejí apod., je pro nás, (aspoň některé) dnešní Evropany dosti překvapivé až fascinující. (…)

Zdá se mi, jako by se Kratochvíl v posledních dekádách snažil uchovat skutečné okouzlení světem, krásou světa, tj. odkládat už neokouzlující balast, „ať to stojí, co to stojí“ (…). Důsledkem asi je, že se mi stává velmi zřídka, abych cítil, že mi nějaká filosofická kniha nabízí skutečné osvobození od tak podstatných samozřejmostí – takových, které pro mě skutečně jsou či byly samozřejmé, třeba aniž bych si to uvědomoval, ne takových, o kterých předem napůl vím, že jsou to jen povrchní „samozřejmosti“. (…) Myslím, že Kratochvílova perspektiva může být obzvlášť fascinující v situaci kultury už dlouho posedlé subjektivitou, osobností, výkonností, případně „prací na sobě“ apod.

Abych předešel nedorozumění, dodávám, že hodnoty jsou v našem životě moc důležité, alespoň ty z nich, co nejsou jen bublinami pokrytectví. K podobným výsledkům by se dalo dojít i z druhé strany kritickou analýzou hodnot, třeba po vzoru biblické knihy Kazatel.

P. S. Kniha bude představena 6. listopadu 2025 v 19 hodin v Kampusu Hybernská v Praze.

Literatura

Z. Kratochvíl: Příroda a věci. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2025.

Z. Kratochvíl: The Philosophy of Living Nature. Přeložil Václav Paris. Praha: Karolinum 2016.

Z. Kratochvíl: Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.

Z. Kratochvíl: Anaxagorás. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2014.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově Řeči. Praha: Herrmann & synové 2006.

Z. Kratochvíl: Naivní realismus? Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum 2024, sv. XIV, s. 105–115.

Robert Kanócz: Kratochvílův okouzlující realismus. Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum 2024, sv. XIV, s. 117–136.

Z. Kratochvíl: Vzájemné uchopování přirozeností.pdf – z prezenťáku k přednášce na téma části knihy (katedrový seminář 23. 2. 2024).

Z. Kratochvíl: Přirozenost se ráda skrývá – záznam přednášky pro Biologické čtvrtky ve Viničné (10. 10. 2024).

Sofoklés: Král Oidipús. Přeložili Matyáš Havrda a Petr Borkovec. Brno: Větrné mlýny a HaDivadlo 1999.