Obálka knihy Oldřicha Fejfara. Kredit: Autor článku.

Oldřich Fejfar (1931-2023) patří mezi české paleontology světového věhlasu. Laické veřejnosti jej trochu zastiňuje postava a dílo jeho učitele Josefa Augusty (1903-1967), který krom jiného poskytoval konzultace Zdeňkovi Burianovi k jeho skvělým obrazům pravěké fauny. Fejfar napsal kvantum vědeckých publikací, také několik popularizujících přehledů, a mnoho článků pro časopis Živa. Tato kniha je ovšem speciální případ. Pan profesor ji napsal německy a jejímu úplnému dokončení se postavilo do cesty stáří a pak kovidová doba, chtěl ještě doplnit řadu detailů a fotografií. Díla se naštěstí ujali pečliví editoři z Muzea Karlovy Vary (tam proběhl v říjnu křest knihy) a z pražských akademických institucí. Výsledkem je důkladně vypravená dvojjazyčná publikace.

Kniha nás zve na „cestu do pravěku“ trochu jinak, dobrodružství je to spíše intelektuální. Mamutů a mastodontů potkáme jenom okrajové stopy, vlastně jenom zub, z dinosaurů vůbec nic, ale bude tam plch. Spíše si počteme o slavné české sopce a její roli při vývoji geologie, k tomu něco poezie i faktografie, něco z vědy 20. století, ale hlavně z vědy v době před trochu více než dvěma stoletími, kdy probíhaly zásadní spory o koncepci geologie a paleontologie.

Oldřich Fejfar roku 1990. Kredit: PePeEfe, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Oldřich Fejfar nejprve pracoval na čtvrtohorních nálezech z nově objevených (1950) Koněpruských jeskyní. Tyto výzkumy formovaly významnou generaci začínajících geologů a paleontologů, jakými byli například Ivo Chlupáč (1931-2002) a Vojen Ložek (1925-2020).

Roku 1954 navštívil v Budapešti Miklóse Kretzoie (1907-2005), a ten jej nasměroval na paleontologii drobných obratlovců v třetihorách, neboť od toho očekával návaznosti na geologickou stratifikaci. V západních Čechách k tomu bude mít ideální prostor. Pro vývoj vědy to bylo zásadní, ale laická veřejnost ty fosilní hlodavce ocení méně než megafaunu.

V roce 1957 byl Oldřich Fejfar pozván do Františkových Lázní kvůli identifikaci fosilních kostí nalezených při stavbě nové školy v Lomanech. Pozvaly si ho třetihory! „Díval se na mě vysněný terciér.“ Ocitl se „v paleontologickém nebi“, na zdejší nálezy zubů třetihorních savců prý nezapomněl ani na exotických nalezištích v Mongolsku a v Andách. Prvním nálezem byla spodní čelist miocenního plcha.

Tím také začaly goethovské souvislosti. Materiál z výkopu v Lomanech proplachoval na statku v Dolnicích u Chebu. Odtud pocházel už nález stoličky mastodonta, který Goethe popsal roku 1822, a doporučil zdejšímu podnikateli obezřetnost při těžbě vápence v okolí, neboť očekával další nálezy. Starší literatura o nálezech v této oblasti se z valné části točila kolem lidí z Goetheho okruhu, a Fejfar byl jeho myšlením fascinován neméně než nalezenými fosiliemi. V souvislosti s velkou goethovskou výstavou roku 2002 byl Oldřich Fejfar pověřen Humboldtovou nadací a přírodovědným muzeem ve Frankfurtu nad Mohanem, aby zpracoval část o Goetheových pobytech v Čechách.

Goethe výjimečně až v Adršpachu (1790). Kredit: Jacek Halicki, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832) je obecně známý jako básník, zvláště jako autor Fausta. Méně lidí ví o jeho biologických objevech a o diskuzích stran dobových geologických teorií, asi ještě méně lidí o jeho významu pro filosofii. (Ve své knize Příroda a věci jsem to zmínil jen provizorně, spíše jako pobídku k dalším výkladům. Je to práce pro někoho, kdo se vyzná v dobových souvislostech a čte dvě století starou němčinu plynule.)

V Čechách Goethe pobýval celkem tři roky a měsíc, při sedmnácti cestách v letech 1785 až 1823. Většinou v západočeské lázeňské oblasti (Karlovy Vary, Františkovy lázně) a jejím okolí. Karlovy Vary nejprve vnímal jako „velký hostinec a chorobinec“, ale pak si oblíbil mezinárodní společnost, jaká tehdy byla s lázeňským životem spojená. Aristokracie a bohatí měšťané, mezi nimi také učenci různých oborů, k tomu zdejší důlní a lázeňští podnikatelé, brusiči kamenů, lékaři a lékárníci, kteří s učenci diskutovali praktické problémy. A výlety do okolí, někdy i poměrně vzdáleného. Tento dobový fenomén lze charakterizovat slovy „lázeňská geologie“. V dobové terminologii raději geognosie, neboť tito terénní geologové, výletníci a důlní znalci označovali slovem geologie spíše prázdné teoretické spekulace a sami se považovali za geognostiky. Významy slov se mění, například výraz fosilie zahrnoval také minerály, zvláště sbírkové, tedy přírodní hmotné památky. Tehdy se také zakládala „vlastenská muzea“, do jednoho poslal Goethe nalezenou stoličku chobotnatce z Dolnic. Původní název se týkal vlasti, nikoli politického vlastenectví; v daném případě odkazoval k regionu, ne k nacionalitě, ať už německé nebo české.

Goethe propojoval intuitivní vnímání krajiny s pohledem přírodovědce, a obojí dokázal výstižně popsat. Prostě rozený básník i vědec. Příkladem je třeba jeho fascinace žulou, kterou téměř uctíval. Poetický zážitek chůze po něčem, čeho spodní konec je kdesi strašlivě hluboko, spojuje s přibližně správným geologickým výkladem, což v té době vůbec není samozřejmé. K tomu fascinace zřídly.

Komorní hůrka, s nápisem GOETHE DEM ERFORSCHER DES KAMMERBÜHLS, 1808, 1820, 1822. Goethovi, badateli Komorní Hůrky. Kredit: Lubor Ferenc, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Komorní hůrka, ústí štoly, kterou na Goetheho návrh nechal prorazit hrabě Kašpar Šternberk, a „věnoval přátelům přírody“, 1837. Kredit: Lubor Ferenc, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Problém byl s čedičem. Goethe oproti většině mínil, že pochází ze žhavých hlubin. Většina se přikláněla k jeho vzniku ve vodním prostřední, argumentem byly velké krystaly četných čedičových „varhan“. Goethe poněkud ironicky napsal, že bohužel nikdo nebyl svědkem toho, jak se čedič rodí v ohni.

Tehdy ještě probíhal spor mezi „neptunismem“ a „plutonismem“. Jedni vysvětlovali geologické útvary postupnou formací ve vodním prostředí, druzí katastrofickým vznikem působením zemského ohně. Souvisely s tím i pokusy o výklad zdroje tepla lázeňských pramenů. Podzemní požár samovzníceného uhlí to není. Navíc to mohlo mít i politické souvislosti: Postupný vodní vznik byl dáván do souvislosti s humanismem, výbušný oheň s revolucemi. Dávný objev filosofů a přírodovědců rané řecké antiky, zvláště Xenofana a Anaxagory, že k výkladu stavu přírody stačí, aby nyní pozorované síly působily velice dlouho, byl po dvoutisíciletém zapomenutí znovu aktualizován v dílech skotských geologů Jamese Huttona (1726-1797) a Charlese Lyellyho (1797-1895).

Goethe byl moudře zdrženlivý, čímž se do dějin geologie zapsal pozitivně. Pro podporu obou stran sporu cituje i různé fragmenty dávných předsokratiků. Vlastně ukazuje, že „neptunismus“ a „plutonismus“ jsou dvě různé prastaré formy výkladu, pro které je ale potřeba najít nové přesvědčivé argumenty, a ty se v různých případech nebo na různých lokalitách mohou přimlouvat za různá řešení.

V případě čediče dával přednost „plutonskému“ výkladu. Argumentem měla být Komorní hůrka. Už před její první návštěvou studoval pojednání o ní a přiklonil se k tezi, že jde o sopku. K úplnému potvrzení by ovšem bylo potřeba ji prokopat. Správně identifikoval zdejší sopečné horniny i celkové uspořádání sopky, přesto končí popis opatrně a nabádá, aby si každý „na tomto předmětu procvičil svůj vlastní důvtip“. Naposledy Komorní hůrku navštívil ve společnosti hraběte Šternberka, švédského chemika Jönse J. Berzelia a jednoho chebského radního. Tahle malá a mladá česká sopka se pak stala věhlasnou.

Řadu dalších zajímavostí najdeme v přílohách.

Literatura

Oldřich Fejfar: Lázeňský host, geolog a výletník. Johann Wolfgang von Goethe v Čechách. Přeložila Veronika Dudková. Brunnengast, Geolog und Spaziergänger. Johann Wolfgang von Goethe in Böhmen. Přeložila Marika Eska Jakeš; ed. Michaela Nohejlová Zemková aj. Vydalo Muzeum Karlovy, 2025, s podporou Česko-německého fondu budoucnosti a společnosti Svoboda&Williams.

Michaela Nohejlová Zemková: Goethe - lázeňský host, geolog a výletník (záznam přednášky na semináři katedry).

Oldřich Fejfar: Zkamenělá minulost. Praha: Albatros 1990.

Oldřich Fejfar, P. Major: Zaniklá sláva savců. Praha: Academia 2005