Prase ve filosofii a náboženství  
Titulek není míněný jako provokace. Napřed to bude o prasatech podle Hérakleita, pak o jejich roli v řeckém náboženství a nakonec o kultu prasátka na Kykladách i jiných místech Egeidy v rané době bronzové. Vždyť prasátko je často přímo k sežrání.

Když jsem v článku Oslova sláva představil význam osla, tak proč by nemělo dostat příležitost i prase. Už pseudo-aristotelské „zoologické“ spisy nastolují otázku, zda liška zajíce miluje nebo nenávidí. Podobně je tomu s lidmi a prasaty, milují je až k sežrání, i když jim taky všelijak hrubě nadávají. Bohužel se k tomu přidali i někteří z filosofů. Například (novo)platonici, pohané i křesťané, častovali epikúrejce přídomkem „prasata ze zahrad Epikúrových. Možná si mylně mysleli, že se v té škole děje to, po čem nepřiznaně touží, spíš to ale byla pomsta za absenci teleologie (finality, účelu světa), prostě nějakého toho „inteligentního designu“.

Škoda, že filosofové netraktovali tak vyloženě filosofická zvířata, jakými jsou kozy nebo kočky.

 

Mramorové prasátko z římské doby z Eleusiny, asi 1. století n. l. Eleusis Museum. Kredit: Davide Mauro, Wikimedia Commons.
Mramorové prasátko z římské doby z Eleusiny, asi 1. století n. l. Eleusis Museum. Kredit: Davide Mauro, Wikimedia Commons.

Libosti a způsoby prasat

Hérakleitos napsal, že „prasata si libují v bahně“. Alespoň Bollack a Wismann tak rekonstruují zlomek B 13.

Kléméns Alexandrijský to koncem 2. století n. l. citoval v širší verzi: „Prasata si libují v bahně spíše než v čisté vodě.“

Alexandrijský rabín Filón o dvě století dříve, inspirován Hérakleitem, o komsi napsal: „A na způsob prasete se s oblibou povaluje v bahně.“

 

Vidíte, co dovedou lidé natropit. U Hérakleita šlo o to, že každý má své libosti a své způsoby, podobně jako když se třeba „drůbež popelí v prachu“ (B 37). Kdybychom se tak pucovali my, byli bychom směšní a nechutní, ale těm zmíněným tvorům to svědčí. Prasata jsou prý nečekaně čistotná, jenomže o dost jiným způsobem než my.

Divoké prase, drobná terakota, obětina nebo hračka. Boiótie, začátek 5. století př. n. l. Ze sbírek Národní muzea v Praze, nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Divoké prase, drobná terakota, obětina nebo hračka. Boiótie, začátek 5. století př. n. l. Ze sbírek Národní muzea v Praze, nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

V kazatelštěji zaměřeném díle Protreptikos (92,4) šel Kléméns (jindy moudrý a nečekaně svobodomyslný křesťan) v odporu k prasatům mnohem dál, když o prostopášných lidech napsal: „Oni se ale na způsob červů povalují v okolí bažin a bláta, výtoků slasti, a tupě se vykrmují bezcennými požitky; jako prasata jsou někteří lidé ... a po hnoji přímo šílí.“ Vždycky si na to vzpomenu ve škole na chodbě ve frontě u automatu na kafe. Jako hérakleitovská kritika konzumní společnosti by to snad šlo, bohužel však jde o hlubší problém. Kdyby napsal, že prasata leckdy nepěkně smrdí, to bych chápal, jenže ono jde o tu mokrost. Většina křesťanů, a kupodivu i pohanských filosofů, má odpor nejen vůči prasatům, ale taky vůči každému bahníčku. Freud by se o tom zajisté trefně vyjádřil. Víc už je děsí jenom proudění. Svatý Grégorios z Nazianzu, křesťanský novoplatonik, to ve 4. století spojí, když esteticky zcela nevinné Hérakleitovo podobenství o říčním proudu parafrázuje slovy: „Jsem proudem špinavé řeky, ... nemám v sobě nic ustaveného.“ Byl to jinak chytrý člověk, ale nešťastný typ introverta, prý teoretik niternosti, navíc hypochondr. Slova „v bahně hříchu“ najdeme i v dekretech efeského koncilu roku 431, málem jako metaforu těla. Ještě Descartes bude usilovat o konstrukci strojů hlavně proto, aby se mohly vysušit nezdravé bažiny. Moralisté i intelektuálové tuší, že se v nich skrývá život, který nemají vždy pod kontrolou. To Athénaios (přibližně současník Klémentův, pohan, zábavný literát a ne filosof) byl jinačí pašák. Do svých Hovorů při symposiích (viz článek Symposium) zařadil poučení, které paroduje Hérakleita předestřením úplně jiného kontextu: „Vždyť je třeba, aby miláček nebyl ani ušmudlaný, ani špinavý, ani si neliboval v bahně (nebo hnoji), podle Hérakleita.“

 

Théseus, mladý hrdina, se chystá udolat obzvláště divokou Krommyonskou svini, 460-450 před n. l. Louvre Museum. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons .
Théseus, mladý hrdina, se chystá udolat obzvláště divokou Krommyonskou svini, 460-450 před n. l. Louvre Museum. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons .

Ošemetnosti kolem prasat

Divoké prase bylo považované za nebezpečné a škodlivé, ale k jídlu velice dobré. Jako téma hrdinských bájí i jako realita patřil jejich lov hned za lov lvů nebo divokých býků. Ještě i Bivoj se opičí po Hérakleovi, resp. české středověké a renesanční legendy svou rétorikou zprostředkovaně navazují na tento antický literární motiv.


Domácí prase bylo naráz opovrhované i ceněné, nechutné i velmi chutné, odporné i roztomilé. Tahle podvojnost nejspíš souvisí s tím, že je nám překvapivě podobné, aspoň jsme si je tak vypěstovali. Boj o koryto, smrad, výrazný sex a občasný kanibalismus se staly příslovečnými. Zato růžovoučké prasátko je málem k zulíbání, i když v jiných končinách se preferuje taky jiná barva, dost analogicky k převládající barvě lidské kůže.

 

Pořádné prase vedené k oběti. Nástěnná malba z ostrova Délu, 100 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Pořádné prase vedené k oběti. Nástěnná malba z ostrova Délu, 100 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Prase v řeckém náboženství

Odysseia líčí, jakou radu dostal Odysseus od věštce Teirésia:

Zaraz do země veslo a v oběť skol mocnému vládci Poseidónovi,

berana, býka a kance, tři ploditele.“

 

Apollón očišťuje Orestea krví selete, 380 až 370 před n. l. Louvre Museum. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.
Apollón očišťuje Orestea krví selete, 380 až 370 před n. l. Louvre Museum. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

Úcta ke kanci jako jednomu ze symbolů plození se časem proměnila spíš v kulinářské ocenění pečených žláz mladého kance, zatímco samo slovo kanec se proměnilo v nadávku, protože plodnost se už cení míň než ctnost.

 

Nutno připomenout, že vepřová krev byla jedním z nástrojů rituálního očištění od lidské krve, takovou mívala moc! Sám Apollón v Delfách očistil Orestea ze zabití matky (k němuž ho ponoukl kvůli tomu, že úkladně zamordovala jeho tátu) právě vepřovou krví.

 

Selata nebo prasátka se obětovala taky Hermovi, když mu lidé chtěli nabídnout něco onačejšího než obligátní kůzlata. Nutno vědět, že bohové se většinou spokojují spíše s vůní oběti a se spálením zbytků, zatímco řádnější sousta snědí lidé, na znamení pospolitosti s nimi i vzájemné pospolitosti.


Mladý pastýř přináší prasátko Hermovi, asi v horách, 470 až 460 před n. l. Altes museum Berlin. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.
Mladý pastýř přináší prasátko Hermovi, asi v horách, 470 až 460 před n. l. Altes museum Berlin. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons.

Bohyni Démétér se obětovala spíš vzrostlá svině, vždyť její doménou bylo zemědělství, je jednou z dědiček neolitických bohyň plodnosti polí a všech živočichů. Při eleusinských obřadech to prý mohlo mít i hodně neobvyklou podobu: Místo toho, aby se urožněná prasnička pěkně společně snědla, tak se březí svině podřízla a zakopala. Po delším čase se vykopala a nad nevábnými zbytky byla zvlášť dobře možná meditace o pomíjivosti života a zdrojích úrodnosti půdy. To je ale extrém, v převážně estetické řecké kultuře ojedinělý, pokud to není jen pomluva mystérií nebo nedorozumění.

Oběť prasete, nejspíš se bude péct na oltáři, asi rané 5. století před n. l. Kredit: DaphneBreemen, Wikimedia Commons.
Oběť prasete, nejspíš se bude péct na oltáři, asi rané 5. století před n. l. Kredit: DaphneBreemen, Wikimedia Commons.

 

Normální způsob oběti prasete je jedním z dost častých motivů antického vázového malířství, připojené obrázky představují jen malý výběr. Díky tomu je možné sledovat i variabilitu napříč regiony a časem. Někde se prasátko peče vcelku (samozřejmě po vyvrhnutí a dalších úpravách), jinde se před chrámem napřed porcuje...

 

Oběti zvířat jsou krom jiných aspektů, zvláště sociálních, také jakýmsi usmířením za to, že je zabíjíme a jíme. Přinejmenším do toho zatáhneme i bohy, a ti už si snad nějak poradí. Nejlepší obětí je mladý býk nebo jalovice, protože Řekové považovali hovězí za nejlepší, nejspíš proto, že normálním lidem bylo mimo obětní rituál málo dostupné. Homérští hrdinové se jím přežírají nevídaným způsobem, „když dojedli volskou kýtu a opět prolili hrdlo“, zatímco v krajní nouzi války jsou připraveni jíst snad i ryby. Obojí je spíš literární nadsázka hrdinského eposu. Pečeným prasátkem ovšem nepohrdnou.

Příprava oběti prasete před chrámem, 360 až 340 před n. l. National Archaeological Museum of Spain, Madrid. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons.
Příprava oběti prasete před chrámem, 360 až 340 před n. l. National Archaeological Museum of Spain, Madrid. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons.

 

V civilní oblasti, tedy mimo explicitní náboženský kult, vypadala venkovská zabijačka velice podobně jako u nás, tedy jako trochu zjednodušená verze náboženského úkonu; s vynecháním explicitní oběti bohům, zpěvů (nebo s jinými zpěvy) a mimo okolí chrámu. Ve městech se dobře uživili i specializovaní uzenáři a jitrničkáři, přestože podíl vepřového v jídelníčku byl menší. Jitrničkář je také jednou z oblíbených figur klasické athénské komedie.

 

Prase starokykladské a podobné

Roztomilou podobu má úcta k prasátkům na Kykladách i některých jiných egejských ostrovech v rané době bronzové, tedy dávno před Řeky.

Obětní nádoba tvaru prasátka, mramor, asi z Naxu, 3200 -2300 před n. l. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Obětní nádoba tvaru prasátka, mramor, asi z Naxu, 3200 -2300 před n. l. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

 

Z Kyklad rané doby bronzové pochází například obětní nádobka ve tvaru prasátka. Možná sloužila k nějakému identifikačnímu rituálu. Na to, aby to byla jen tak ozdoba, dalo tehdy broušení mramoru moc práce. Takové věci ovšem uměli dělat i z tvrdších materiálů nebo naopak z pálené hlíny. (Podobně provedený se našel i beránek a z keramiky zase medvídek, dokonce snad se zbytky medu).

Hustota lidské populace nebyla velká a k povaze oněch míst patří samozřejmá dostupnost lahůdek (a vzácných materiálů), ale špatná dostupnost základních potravin (i běžných materiálů). Vždycky tu byla zvláštní kombinace div ne bídy s noblesou, rafinovanými lahůdkami a pokročilými technologiemi, zvláště pokud jde o práci s kamenem (viz také článek Obsidián). Navíc tady dost větších zvířat stačilo vyhynout asi ještě před příchodem lidí, například malí ostrovní sloni (Palaeoloxodon lomolinoi). V případě zvláštního druhu mediteránního jelena, který vypadal trochu jako proužkatý daněk, to není jednoznačné, možná ho prý vyžrali až lidé. Oligotrofní vody okolního moře nabízí ryby a jiné havěti v nejlepší kvalitě, ale v o to menší kvantitě.

 

Málem obří prasečinec nad obcí Tholária na Amorgu, roku 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Málem obří prasečinec nad obcí Tholária na Amorgu, roku 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Jednou z vybraných lahůdek bylo prasátko. Prasátka asi chovali už v neolitu, přinejmenším v pozdním, ale přesvědčivé doklady najdeme až v rané době bronzové. Srovnatelný zájem věnovali jen organizovanému lovu tuňáků. Jinak pěstovali kozy, ovce a všechno možné, lovili ryby i zvěř, ale prasátko nebo zase tuňák, to bylo nejspíš něco svátečního. K tomu si dali lecjaké obiloviny (nejvíc z ječmene, ale i z pšenice jednozrnky a dvouzrnky), čočku, nějakou spíš divokou zeleninu a hlavně víno, to se podávalo v keramice. Navrch byly fíky, všelijaké oříšky i leccos dalšího. Olivy pěstovali pro kuchyni i svícení. Podle toho, jak velkou část malinkatých kamenných domů s množstvím schodů zabíralo kuchyňské zařízení, tak to byli pěkní mlsalové; asi k tomu však neměli příležitost moc často, nejspíš se tam v zimě spíš tulili před deštěm a větrem. Velkou péči věnovali také hudbě, kosmetice, loveckým rituálům, nebožtíkům – a největší samozřejmě bohyni.

Nádoba z pálené hlíny ve tvaru prasátka. Lémnos, 3. tisíciletí před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons
Nádoba z pálené hlíny ve tvaru prasátka. Lémnos, 3. tisíciletí před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons

 

 

Ještě nyní se na Kykladách najdou místa, kde se prasata chovají tradičním způsobem. Zčásti se pasou v horách a neuvěřitelně šikovně šplhají. Pro pastýře to jsou mnohem cennější zvířata než kozy (i když zase až tak mimořádně nešplhají). Tahle prasátka jsou dost malá a barevná, vždyť je to ostrovní forma, nejčastěji žluto-hnědě strakatá, a vzhledem ke své malé velikosti mají dost dlouhé nohy. Kupodivu nejsou moc cítit. Horší je, když tady někdo jde s dobou, propadne hamižnosti a pořídí si z pevniny „pořádné prase“. Prý potřebuje moc vody, strašně smrdí (to můžu potvrdit), v nížině trpí horkem a po horách moc neleze.

V rané době bronzové nebyla úcta k prasátkům omezená jen na Kyklady, místy se objevovala i v okolním egejském prostoru. Z podobné doby jako na Kykladách, asi jen o pár set let později, pochází taky terakotová nádobka tvaru prasátka z ostrova Lémnu (Limnosu). Ten najdeme v severovýchodní Egeidě a tehdy patřil spíš k trojskému kulturnímu okruhu.

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006.

Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Článek Domácí zvířectvo Kyklad v: Pouť na Kyklady na doméně http://www.keros.cz http://www.keros.cz.

Datum: 01.02.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace