Jaká je realita okolo nového bloku v Dukovanech?  
V posledních dnech se nejen na Ekolistu, objevila celá řada příspěvků napadajících výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech. Je v nich celá řada nepravd a účelových manipulací, a proto jsem se rozhodl alespoň některé z nich uvést na pravou míru.

Článek je reakcí na texty Ivana Gabala, Jana Palaščáka, Evarda Sequense, Marka Hilšera Jan Čížinského a vyhlášení Think tanku Evropské hodnoty zaměřené proti současné snaze vlády připravit podmínky pro výstavbu jednoho jaderného bloku v elektrárně Dukovany.


Opravdu jaderný blok nepotřebujeme, je možné počkat?

V řadě z těchto příspěvků se tvrdí, že žádné nové jaderné bloky nepotřebujeme. Jan Palaščák píše, že díky poklesu spotřeby kvůli epidemii COVID-19 vlastně není třeba spěchat a je dost času na čekání. Není tak třeba rozhodovat výstavbu nového jaderného bloku nyní a je možné několik let počkat. V tom ovšem pravdu nemá. Energetika je běh na dlouhou trať, investice do ní jsou dlouhodobé, a i vytváření a přebudování energetického systému trvá řadu let a spíše i desetiletí. Od našich předků jsme zdědili poměrně robustní a kvalitní energetický systém, což nám dovolilo řadu let váhat a zůstávat v nečinnosti. To se však už nyní mění. Naše energetické zdroje stárnou a bude je třeba nahradit. Během následujících 20 až 30 let nám z těch stávajících zůstane minimum, z těch nízkomemisních jde hlavně o jadernou elektrárnu Temelín a vodní elektrárny. Pokud chceme snížit emise CO2, musíme postupně uzavřít všechny uhelné bloky. Životnost skončí nejen u jaderné elektrárny Dukovany, ale také u existujících větrných a fotovoltaických zdrojů.

Je tak třeba postavit náhradu všech těchto zdrojů. Pokud se chceme obejít bez uhelných zdrojů, máme dvě možnosti. Buď se vydáme cestou mixu zdrojů plynových a obnovitelných nebo vytvoříme mix zdrojů jaderných a obnovitelných. Každá z těchto cest má svá rizika i pozitiva.

Především je třeba zmínit, že plynové zdroje jsou fosilní. Pokud se započítají i emise skleníkových plynů při těžbě a dopravě zemního plynu, tak není z hlediska emisí o moc lepší, než je tomu u uhlí. A opravdu to není zdroj, se kterým lze dosáhnout uhlíkovou neutralitu. A právě na dosažení uhlíkové neutrality tlačí Evropská unie. Může se tak stát, že postavíme nové paroplynové bloky a velice brzy je budeme muset kvůli tlaku Evropské unie a cenám emisních povolenek zavřít. Podobně to dopadlo s novými moderními uhelnými bloky v Německu.

Někteří ze zmíněných autorů, při obhajobě možnosti bezjaderné cesty, odkazují na studii Ember a další podobné, které tvrdí, že do roku 2030 bude možné odstavit většinu či dokonce všechny uhelné bloky. Podívejme se však na energetický mix, který tyto studie předpokládají. Všechny počítají s fungováním současných Dukovan. Studie Ember předpokládá přes 4 GW plynových bloků, 10 GW fotovoltaiky a 4 GW větrných zdrojů.

Připomeňme, že u nás máme zatím pouze necelé 0,4 GW výkonu ve větrných zdrojích. Studie Ember počítá s daleko vyšší efektivitou nových větrných turbín, než je u těch našich současných. Znamená to, že předpokládá velké turbíny s výkonem 3 MW v dobrých lokalitách. To znamená, že za deset let by se mělo u nás postavit více než 1300 větrných turbín, a to většinou na ekologicky cenných územích. Pro srovnání lze uvést, že v Německu v sousedním Bavorsku, kde je extrémní podpora Energiewende, se podařilo vybudovat pouze něco málo přes 2 GW větrníků a výstavba dalších se právě kvůli odporu obyvatelstva téměř zastavila.

Pokud si představíme odpor obyvatel i proti jednotlivým větrným turbínám v krajině, tak si nedovedu představit, že se podaří najít dostatek vhodných míst, překonat zmíněný odpor obyvatel, získat stavební povolení a potřebné stovky větrníků a vedení k nim postavit. Připomeňme, že v případě jaderných bloků v Dukovanech i v Temelíně jsou místa stavby vybrána, připravena, stavba má podporu místních obyvatel a řada potřebných dokumentů pro stavbu i posouzení dopadů na životní prostředí byla už schválena.

To je jen jeden aspekt problémů, které tyto studie přehlíží. Velmi kritické je také zanedbání problému s regulací a spoléhání na import elektřiny v době bez větru a slunce v regionu, kdy bude elektřina chybět i u našich sousedů. Představy studií jsou tak nerealistické a čistě papírové.

I z jen zmíněného je vidět, že nelze dále čekat a je třeba nové zdroje začít konečně budovat. On totiž výběr místa, návrh projektu, získání stavebního povolení a realizace stavby trvá několik let i u plynových a obnovitelných zdrojů. Pokud chceme mít tyto a jaderné zdroje, byť třeba jen ty, které nahradí Dukovany, musíme začít s jejich realizací už nyní. Na tom žádná nová aktualizace státní energetické koncepce nic nezmění.

Na závěr bych připomenul, že naše země má z geografických hledisek omezené možnosti využití obnovitelných zdrojů. Možné cesty k nízkoemisní energetice a jejich úspěšnost lze posoudit podle dosavadních zkušeností a lze z nich vyvodit i možné scénáře a rizika energetického přechodu v České republice.

 

Měli bychom si rozmyslet, zda i v takových místech chceme lesy větrníků. Krajina na Šumavě. (Foto Vladimír Wagner).
Měli bychom si rozmyslet, zda i v takových místech chceme lesy větrníků. Krajina na Šumavě. (Foto Vladimír Wagner).

Velký reaktor nebo malé modulární reaktory?

Většina zmíněných autorů příspěvků je podobně jako Edvard Sequens a priory proti využívání jaderné energetiky, jiní jsou proti stavbě velkého bloku III. generace a navrhují počkat na malé modulární reaktory. Jestliže stejní lidé píši, že nevýhodou výstavby jaderného bloku je to, že bude jeho výstavba trvat delší dobu a nebude dokončen před rokem 2036, tak je třeba připomenout, že první prototypy malých modulárních reaktorů a zkušenosti s nimi budou až v třicátých letech. Teprve potom budeme moci uvažovat, který bychom mohli využít. Prozatím se realizují tyto typy reaktorů pouze pro specifické aplikace. Jako příklad může sloužit například plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov, která začala dodávat elektřinu a teplo na Čukotce. Specifický vysokoteplotní plynem chlazený malý modulární reaktor se uvádí do provozu v Číně. V těchto případech však jde o modely, které se pro naše účely nehodí. U nás uplatnitelné modely jsou zatím pouze na papíře. K těm, které jsou nejblíže realizaci, patří NuScale. Ten v letošním roce dostal všeobecnou licenci amerického úřadu pro jadernou bezpečnost. To však zatím není licence pro konkrétní projekt. Stále se tak neví, kde a kdy se první projekt realizuje. Podrobnější rozbor současného stavu v oblasti malých modulárních reaktorů lze nalézt v přehledu na serveru oEnergetice.

Důležitou skutečností, kterou je však třeba zdůraznit, je, že malé modulární reaktory nenahradí nebo nevytlačí velké reaktory III. generace. Malé reaktory se budovaly na počátku využívání jaderné energetiky. To, že se postupně přecházelo ke stále větším modelům, nebylo samoúčelné. Větší blok je ekonomičtější a náklady na jednotku vyrobené elektřiny jsou u něj nižší. Výhodou malých modulárních reaktorů by mělo být využití finančního modelu s postupnou výstavbou většího zdroje z menších modulů, který snižuje investorské riziko a také cenu potřebných peněz díky rozložení investice. K dopadům použitého finančního modelu se ještě vrátíme. Pokud však potřebujeme velký zdroj a finanční model počítá s dlouhodobou životností a návratností a zajistí nízké úroky úvěrů, pak bude velký reaktor vhodnější i levnější než odpovídající počet malých modulárních reaktorů.

V každém případě však malé modulární reaktory umožní proniknout jaderné energetice do oblasti decentralizované výroby elektřiny a tepla a mohou být velmi užitečné v budoucí fázi přechodu k nízkoemisní energetice. Nejbližší desetiletí však neřeší.

 

Vliv finančního modelu na cenu

Velká dlouhodobá investice je velmi silně ovlivněna použitým finančním modelem. Pokud se zvolí investorský model, kdy musí být návratnost i pro zařízení s životností přesahující 60 let velmi rychlá a je nutné využít komerční úvěry s vysokými úroky, musí být cena elektřiny relativně vysoká. To je třeba situace s finančním modelem využitým v případě stavby jaderné elektrárny Hinkley Point C. Naopak, pokud jde o státní investici pro získání stabilní dlouhodobé dodávky levné elektřiny, pak návratnost nemusí být rychlá a financování je zajištěno úvěry s nízkými úroky. V tomto případě pak může být cena elektřiny relativně velmi nízká. Pan Edvard Sequens velice dobře ví, že právě to je ten rozdíl mezi cenou z investorského finančního modelu bez zapojení státu a finančním modelem se zapojením státu v jim uvedené tabulce. Takže jeho naznačování, že ten rozdíl budou hradit spotřebitelé je od něj čistá účelová manipulace. Podrobněji o srovnání cen jaderných projektů a projektů fotovoltaiky a větrných turbín je ve dvou článcích (zde a zde).

 

Je zákon nastaven pro Rosatom?

Začíná s tím Jan Gabal a opakuje to nejen Marek Hilšer, že podmínka na maximální výkon reaktoru 1200 MWe je nastavena kvůli tomu, aby v soutěži zvítězil Rosatom. Což ovšem není pravda. Při velikosti naší energetiky se bloky s větším výkonem stávají už značným problémem. V případě většího reaktoru jsou pak reaktorová nádoba a některé další komponenty také větší a při vnitrozemské poloze, kdy se nedá využít lodní doprava, může pak být doprava těchto komponent do areálu elektrárny velmi náročným úkolem.

Pan senátor Hilšer přímo píše: „… tendr je navíc v tuhle chvíli přímo šitý na míru Rosatomu – ten jediný dodává reaktory o výkonu, který Havlíčkovo ministerstvo pro tendr zvolilo (!)“. To ovšem není pravda. Výkon do 1200 MWe nabízí i firma Westinghouse, jejíž reaktor AP1000 má výkon 1000 MWe, podobný výkon má i čínsky reaktor AP1000. I jihokorejský dodavatel bude nabízet zmenšenou variantu svého modelu APR1400, která by měla výkon 1000 MWe. V tomto případě vychází i ze zkušeností s modelem reaktoru II. generace OPR1000, který má také tento výkon. Jeho evolucí větší varianta III. generace vznikla. A předpokládá se, že i francouzská firma se přihlásí do tendru se zmenšenou variantou EPR 2 s výkonem okolo 1200 MWe.

Jak je vidět, požadavek na výkon bloku do 1200 MWe je oprávněný a všichni potenciální dodavatelé jsou schopni tomuto požadavku vyjít vstříc. Jinou věcí je, jak úspěšní jednotliví dodavatele v budování reaktorů III. generace zatím jsou. S tím ovšem nastavení tendru těžko může něco udělat. Podrobný přehled situace s reaktory III. generace, kterých je v provozu už 18, je v přehledovém článku. Největší počet dokončených a rozestavěných bloků III. generace mají Rusové a Číňané, kteří mají zároveň zajištěnu kontinuální výstavbu bloků a potřebné řetězce dodavatelů. Dokáží vybudovat jednotlivé bloky standardně mezi pěti až sedmi lety. Následují Korejci a teprve pak jsou Francouzi a Westinghouse. Právě v tomto roce spouští Rusko a Jižní Korea své první reaktory v zahraničí. Jejich výstavba trvala sedm a osum let. Podrobný přehled současné situace v jaderné energetice je v souhrnném ročním přehledu. Podrobný přehled korejské jaderné energetiky pak zde.

 

Jak je to s bezpečností a spolehlivostí ruských reaktorů?

Pan senátor Hilšer zpochybňuje bezpečnost ruských bloků VVER1200 a staví je na úroveň Černobylu, cituji: „Stojí za to ale připomenout, že blok v Dukovanech postavený Rusy není jen rizikem geopolitickým a korupčním, jde také o riziko čistě fyzické – Rosatom letos dostavěl jadernou elektrárnu v Bělorusku. Nejenže jim při výstavbě reaktor upadl a ten náhradní zase při přesunu odřeli o sloup, ale především celou elektrárnu tři dny po slavnostním spuštění museli odstavit – prý tam vybuchly transformátory. Nedávno vznikl působivý seriál, který dobře dokumentuje problémy ruské bezpečnosti práce, jmenuje se Černobyl. Možná by se na něj měl ministr Havlíček podívat. A přestat svým konáním ohrožovat bezpečnost této země.

Blok VVER1200, který nabízí Rosatom vznikl evolucí bloku VVER1000, který máme v Temelíně a jeho menší verzi VVER440 máme v Dukovanech. Stejné bloky jsou v řadě států, včetně těch evropských. V Evropské unii to nejsou jen bývalé státy východního bloku, jako jsou Maďarsko, Bulharsko a Slovensko, ale také Finsko. Jak v Rusku, tak i mimo něj, tyto bloky fungují velice spolehlivě. Jestliže tedy pan Hilšer zpochybňuje jejich bezpečnost, tak patrně volá po okamžitém odstavení nejen Temelínu a Dukovan.

V provozu už jsou čtyři reaktory VVER1200, jde o dva bloky druhé fáze Novovoroněžské jaderné elektrárny a dva bloky druhé fáze Leningradské jaderné elektrárny. V té druhé nahrazují postupně právě bloky RBMK, které byly i v Černobylu. První z nich, reaktor Novovoroněž II-2, se do provozu dostal na konci roku 2016 a v letech 2017 až 2019 měl postupně roční koeficient využití výkonu 60,9 %, 79,4 % a 74,6 %. To není u prvního bloku úplně nového reaktoru vůbec špatné.

Ještě je třeba opravit nesmysly, které pan Hilšer píše o prvním bloku v běloruské jaderné elektrárně Ostrovec. Tam sice opravdu došlo k tomu, že při kontrole nádoby reaktoru prudce dosedla na podlahu. Při této události nedošlo k žádnému jejímu poškození. Přesto dodavatel, právě proto, aby nemohla být událost zneužita ke kampani proti elektrárně, nádobu vyměnil a původní použije na domácím projektu. Stejně absurdní je argumentace vyhořelým transformátorem měření proudu v Ostrovci. Transformátorů je v řadě podniků obrovská škála, od těch velkých vývodových na 400kV, až po velké množství malých přístrojových traf pro měření elektrických veličin. A právě toto malé trafo italské výroby, které měřilo proud na výstupu z bloku do sítě shořelo. Namontovali je Bělorusové sami, nemělo nic společného s jadernou částí a už vůbec ne s Rosatomem. Takové události se nejen při zprovozňování řady podniků libovolným dodavatelem stávají, zařízení či komponenta se vymění a bez problémů se pokračuje. Také blok Ostrovec 1 opět pokračuje v uvádění do provozu a začal opět dodávat elektřinu.

 

Dodávka jaderného bloku z Ruska je problém, dodávka plynu problém není?

Všichni autoři se ohánějí bezpečnostními riziky při využití ruského jaderného bloku. Jak už bylo zmíněno, využívá ruské reaktory celá řada států v Evropské unii i mimo ni. Nikdy se s tímto využíváním neobjevily žádné problémy takového typu, který zmiňují daní autoři. Palivo pro tyto bloky je schopen dodávat například i Westinghouse, i když z cenových důvodů se častěji využívá palivo ruské. Dále je třeba připomenout, že české firmy jsou intenzivně zapojeny do dodávek pro tyto reaktory, dodávaly tak například armatury i pro běloruský Ostrovec. Tento typ reaktoru mají naši odborníci asi nejvíce osahaný a byl by asi spojen s největším podílem našich dodávek a našeho zařízení. Zároveň i servis a následná údržba by byla v největší míře domácí. Jak už bylo řečeno, staví Rosatom velký počet nových bloků v zahraničí, jmenujme kromě Běloruska třeba Turecko, Egypt, Bangladéš, Uzbekistán, Indii nebo Čínu. A to ve spolupráci s francouzskými, americkými i dalšími firmami.

Staví je však i ve státech Evropské unie. V Maďarsku byla letos podána žádost o licenci na zahájení stavby, která by měla být udělena v příštím roce, kdy se tak rozběhne výstavba samotného bloku. Zatím se pracuje na přípravě staveniště a stavbu servisních zařízení. Je třeba připomenout, že největší část zdržení jde na bedra jednání právě o finančním modelu s orgány Evropské unie a obstrukcemi Rakouska při tomto procesu. V příštím roce by měla obdržet licenci také výstavba tohoto reaktoru v nové finské jaderné elektrárně Hanhikivi. Zde už je staveniště v pokročilém stádiu připravenosti a stavbu bude možné po obdržení licence rychle odstartovat. Rosatom staví více bloků v zahraničí než doma, je tak opravdu těžké si představit, že by se odvážil nějak ohrozit svou důvěryhodnost obstrukcemi při výstavbě.

Měli bychom si dát pozor, abychom kvůli snižování emisí CO2 nepoškodili své životní prostředí. Okolí šumavské Kvildy. (Foto Vladimír Wagner).
Měli bychom si dát pozor, abychom kvůli snižování emisí CO2 nepoškodili své životní prostředí. Okolí šumavské Kvildy. (Foto Vladimír Wagner).

Dost absurdní je, že titíž autoři, kteří straší závislosti na Rusku při využití ruského reaktoru jsou často proti jaderné energetice. To, že bez jejího využití bude třeba využít paroplynové bloky a plyn pro ně bude právě z Ruska, už ale neřeší. Jako kluk, který se zajímal o vědu, techniku, kosmonautiku a astronomii, jsem nedokázal pochopit, jak mohli kovaní komunističtí ideologové prohlašovat kybernetiku, genetiku či teorii Velkého třesku za buržoazní pavědy a za každou cenu plivat extrémně primitivním způsobem bez jakýchkoliv jejich znalostí na vědecké a technické úspěchy západních států jen proto, že je dosáhl ideologický soupeř. Nikdy mě nenapadlo, že se stejnými manýry se setkám i po listopadu 1989. Ale pan senátor Hilšer, Ivan Gabal a další ve svých odkazovaných příspěvcích bohužel dosahují jejich úrovně.

 

Zákon na podporu nízkoemisních zdrojů

V současné době neexistuje v oblasti energetiky v Evropské unii tržní prostředí. Systém dotací a penalizací, stejně jako různé ideologické a politické tlaky je dramaticky pokřivily. To je důvod, proč se i u nás v současné době téměř žádné zdroje bez podpory nebo dotací nebudují. Nejhorší je pochopitelně situace u velkých dlouhodobých investic. Investice s životností a návratností v řádu desetiletí, která je navíc vystavena riziku, že bude kdykoliv čistě z politických či ideologických důvodů uzavřena, se bez jistých státních garancí postavit nedá.

Je pochopitelně řada možností, jak realizovat podporu takové investice a jakým způsobem její realizaci uskutečnit. Zkušenosti s provozem jaderných bloků, příslušné odborníky a připravené pozemky i rozpracované projekty má u nás společnost ČEZ. Je pochopitelně možné nějakým způsobem realizovat nové bloky i v režii státu, ovšem v takovém případě to bude nejen po právní stránce mnohem náročnější. Společnost ČEZ byla částečně privatizována a není čistě státní firmou, jeho vlastníky jsou i minoritní akcionáři. Proto je potřeba najít řešení, které by jim garantovalo, že projekt výstavby nového bloku neohrozí společnost ČEZ a jejich akcionářská práva. Proto bylo potřeba vytvořit systém zákonů a smluv, které i tomuto investorovi umožní realizovat finanční model s dlouhodobou návratností a nízkými náklady na financování. A to tak, aby to bylo přijatelné pro orgány Evropské unie. A součástí tohoto komplexu smluv a zákonů je i zákon na podporu nízkoemisních zdrojů, který nyní projednává sněmovna. Pochopitelně existují různé možné varianty tohoto systému zákonů a smluv. Žádná z nich nebude ideální a bez problematických míst. Ani jedna tak nebude vyhovovat všem a vždy půjde o určitý kompromis.

Nejsem právník a ani ekonom, nebudu tak pochopitelně rozebírat současný návrh a model. Je pravda, že současný zákon je zaměřen na podporu jaderného bloku. Ovšem zákony na spíše větší podporu obnovitelných zdrojů jsou nebo se připravují v současné době také. A i okolo nich je podobně vyhrocená a často velmi manipulativní kampaň.

Jen bych chtěl připomenout několik už zmíněných skutečností. Česká republika má energetickou koncepci, která předpokládá její přechod k nízkoemisní energetice. Při něm se neobejdeme bez nových jaderných i obnovitelných zdrojů. Důvodem, proč jsme za poslední desetiletí nedosáhli žádného pokroku je právě i neschopnost se dohodnout na racionálním kompromisu a zneužití tématu k politickému a ideologickému boji. Pokud jde někomu opravdu o snížení emisí, ochranu životního prostředí a zajištění životní úrovně a rozvoje naší společnosti, měl by zvážit, zda k tomu manipulativní kampaň za každou cenu přispěje. A zda to nedává politikům pouze prostor k zneužití tématu k politickému boji. Jaká by mohla být shoda v prvních krocích, které ukáží, co je v jednotlivých oblastech možné, je popsána v nedávném článku.

Pokud se nám nepodaří efektivní náhradu odstavovaných zdrojů vybudovat, můžeme se dostat v době, kdy budou tyto zdroje pro dobu, kdy nesvítí a nefouká, chybět všude v Evropě, do daleko většího průšvihu, než nám přinesla dnešní epidemie koronaviru. Mám však obavy, že ani to nepřiměje politiky k tomu, aby téma nezneužívali k politickému boji. Ty dopady nezvládnutí energetiky jsou zdánlivě ještě daleko. Dnes vidíme, že ani mrtví, přetížené nemocnice a lékaři i sestřičky ve skafandrech nepřimějí politiky k přerušení politického boje a házení vidlí do všeho za každou cenu a nevedou u nich ke snaze o racionální společnou cestu k překonání problémů.

Psáno pro OSEL a Ekolist

Datum: 22.11.2020
Tisk článku

Štatistická ročenka Slovenskej republiky 2017 + CD - kolektív autorov
 
 
cena původní: 1620 Kč
cena: 1507 Kč
Štatistická ročenka Slovenskej republiky 2017 + CD
kolektív autorov
Související články:

Kam se má ubírat snaha o snížení emisí     Autor: Vladimír Wagner (10.11.2019)
Jaderná energetika v roce 2019     Autor: Vladimír Wagner (14.02.2020)
Jak daleko jsme pokročili k jaderné fúzi?     Autor: Vladimír Wagner (17.05.2020)
Významné úspěchy České republiky v oblasti bezpečnosti jaderných elektráren     Autor: Libor Urbančík (06.06.2020)
Může být shoda na energetické koncepci v Česku?     Autor: Vladimír Wagner (06.07.2020)



Diskuze:



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace