P. Josef Slavíček a jeho práce z let 1901 – 1911  
Objevení nových a znovunalezení zapomenutých prací badatele, který byl činný před více než 100 lety, by se hodilo do nějakého vymyšleného příběhu. V případě pátera Josefa Slavíčka se však taková neuvěřitelná věc stala. Lze ji využít k připomenutí přírodovědce, který na počátku 20. století svými geologicko-paleontologickými výzkumy souvků získal prvenství v Rakousko-Uhersku.

P. Josef Slavíček, kolem r. 1930. Ateliér Jan Lochman ve Frenštátě p. R. Archiv Muzea Novojičínska.
P. Josef Slavíček, kolem r. 1930. Ateliér Jan Lochman ve Frenštátě p. R. Archiv Muzea Novojičínska.

Josef Slavíček (* 3. 1. 1866 Milkov, okr. Prostějov; † 6. 11. 1944 Frenštát pod Radhoštěm) byl český katolický farář, přírodovědec, archeolog, národopisec, muzeolog a kurátor muzea v Prostějově. V okruhu jeho širokých zájmů byla mimo jiné také botanika, numismatika a hodinářství. Pamětní deska na budově fary v obci Libhošť připomíná, že zde v letech 1901-1930 působil P. Josef Slavíček, archeolog, geolog, národopisec. Jako národopisec a muzeolog Slavíček nasbíral za svůj život tisíce předmětů. Geologii a paleontologii se věnoval pouze v letech 1901 – 1911, publikoval dvě práce a z jeho geologicko-paleontologických sbírek se u nás dochovala jen malá část. Tyto Slavíčkovy aktivity byly na počátku 20. století ojedinělé v rámci celého Rakousko-Uherska. V té době se Slavíček svým výzkumem souvků, jejich původu a fosilního obsahu, zařadil na přední místo v celoevropském kontextu (pozn.: souvek lze definovat jako horninovou částici (klast) transportovanou činností ledovce).

 

S výzkumem paleontologického obsahu souvků na Novojičínsku Slavíčka o dva roky předešel MUDr. et RNDr. h. c. Mauric Remeš (* 21. 7. 1867 Příbor; † 19. 7. 1959 Dvorce, okr. Bruntál). Remeš, který se později stal významným paleontologem, se výzkumu souvků věnoval od roku 1898 do roku 1907.

 

Slavíček sbíral od roku 1901 v okolí Libhoště pazourky a studoval v nich fosilie. Za tři roky měl sbírku 2 500 pazourků. V seznamu zkamenělin byly zastoupeny téměř všechny skupiny mořské křídové fauny, např. mechovky, koráli, živočišné houby, ostnokožci, ramenonožci, lilijice, červi, korýši, měkkýši a dokonce obratlovci. Slavíček si byl vědom mimořádné vzácnosti této sbírky, neboť – jak napsal v roce 1905 – má „…po úmorné tříleté práci…sbírku, která jest vzácností v Rakousku.“ V roce 1905 daroval sbírku pazourků Moravskému zemskému muzeu v Brně. Dnes je sbírka považována za ztracenou. Dochovala se pouze zpráva o věnování v muzejním časopise z roku 1905.

Fara v Libhošti. Foto: Miroslava Uhlířová, 2020.
Fara v Libhošti. Foto: Miroslava Uhlířová, 2020.
Pamětní tabule na budově libhošťské fary. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Pamětní tabule na budově libhošťské fary. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Slavíček správně určil severský původ zkamenělin v pazourkových souvcích (nazýval je eratické pazourkové valouny) a způsob, jak se k nám pazourky dostaly. Slavíček zastával dnes obecně přijímanou ledovcovou teorii o působení kontinentálního ledovce v dobách pleistocenních (v tehdejší terminologii diluviálních) zalednění. Tehdy to nebylo zcela obvyklé. Řada vědců zastávala driftovou teorii, podle níž byly kdysi severní a střední Evropa i severní Amerika zatopeny mořem, z ledovců v polární oblasti se odlamovaly velké kry, které s sebou přinášely souvky a velké bludné balvany a po roztátí je zanechaly na mořském dně. Driftové teorii dávali ještě na počátku 20. století mnozí geologové přednost. Jejím zastáncem byl zpočátku také Remeš.

 

Kromě fosilií v pazourcích nacházel Slavíček v okolí Libhoště odlišné fosilie zkřemenělých korálů a hub. Předpokládal, že jsou jiného než severského původu. Tím se dostal do vědeckého sporu s Remešem, který se těmito fosiliemi zabýval již dříve a předpokládal jejich severský původ. Později, když v severním Německu nebyl výskyt těchto fosilií srovnatelnými nálezy potvrzen, uvažoval Remeš o jejich původu v Horním Slezsku v oblasti kolem Opolí (tehdy německé Oppeln, dnes Opole v Polsku).

 

Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Slavíček dokázal odlišit křídové fosilie korálů, hub aj. v pazourkových souvcích, které správně považoval za souvky nordického původu, od rovněž křídových fosilií zkřemenělých korálů a hub. Slavíček v roce 1906 Remešův názor o jejich vzdáleném původu vyvrátil tím, že objevil místo jejich původního výskytu. Šlo o dnes již neexistující lomy v Klokočově. Remeš v roce 1907 uznal správnost Slavíčkova názoru. Slavíček se tak v tehdejším Rakousko-Uhersku dostal na přední místo výzkumu fosilního obsahu souvků na Moravě. Má prvenství v rozlišení různých druhů souvků podle jejich vzdáleného či lokálního původu.

 

Jako vesnický farář byl Slavíček zatížen každodenními povinnostmi. Se skromnými prostředky, které měl pro své výzkumy k dispozici, vykonal obdivuhodné dílo. Z jeho sběrů v roce 1911 určil Friedrich Trauth 32 druhů korálů, z toho 14 druhů dosud nepopsaných. Slavíčkova sbírka, zejména zkřemenělých korálů, je v Přírodně-historickém muzeu ve Vídni. Malá část sbírky je rozptýlena v českých muzeích.

 

Dalo by se očekávat, že po více než 110 letech od ukončení Slavíčkových geologicko-paleontologických výzkumů nelze o těchto mnohokrát popsaných věcech nalézt nic nového. Přesto se tak stalo. Počátkem roku 2020 upozornil autora dnes již nežijící pan Oldřich Sobek z Libhoště na fotografie pořízené Josefem Slavíčkem, které objevil na libhošťské faře. Fotografie pocházejí z let cca 1905 – 1911. Nacházejí se v Pamětní knize farnosti Libhoště založené v roce 1883 farářem Ondrouškem.

 

Jedná se o 18 fotografií velikosti 9 x 9 cm. Fotografie jsou nalepeny po šesti na třech stranách. Je to 10 fotografií pískoven, v nichž Slavíček sbíral pazourkové zkameněliny, 6 fotografií lomu v Klokočově (naleziště zkřemenělých hub a korálů) a 2 fotografie zkřemenělých korálů z Klokočova. Fotografie dokumentující Slavíčkovy výzkumy jsou opatřeny Slavíčkovými poznámkami. Jsou cenné zejména tím, že zobrazují dnes již neexistující pískovny a lomy. Pořízení fotografií bylo autorovi umožněno díky vstřícnosti duchovního správce římskokatolické farnosti v Libhošti P. Mgr. Dušana Zeliny.

Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Slavíčkovy fotografie v Pamětní knize farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852) mají lomy v Klokočově název Lomniska a na svém východním a západním okraji jsou označeny jako SandsteinBr. – Sandsteinbruch, pískovcový lom. Dnes je v prostoru zaniklých lomů pastvisko. Prolákliny, trávou zarostlé kameny a různé odstíny vegetace jsou patrnými pozůstatky po těžbě kamene.

Pískovcové lomy v Klokočově na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852). Zobrazeno cca 2,8 x 1,2 km. WWW oldmaps.geolab.cz
Pískovcové lomy v Klokočově na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852). Zobrazeno cca 2,8 x 1,2 km. WWW oldmaps.geolab.cz
Pohled od kóty 354 ve směru na jihozápad, v němž se v délce jednoho kilometru rozkládaly klokočovské lomy. V pozadí uprostřed Libhošťská hůrka. Foto A. Uhlíř, 2021.
Pohled od kóty 354 ve směru na jihozápad, v němž se v délce jednoho kilometru rozkládaly klokočovské lomy. V pozadí uprostřed Libhošťská hůrka. Foto A. Uhlíř, 2021.

Mezi fotografiemi lomů je jeden snímek označen jako „část lomu v Klokočově“ s detaily, které umožňují nalézt místo pořízení fotografie. Západní okraj klokočovských lomů byl poblíž kóty 348, asi 250 m ve směru na severozápad od sochy Jana Sarkandera. Odtud se lomy původně táhly v délce cca 1000 metrů směrem na severovýchod až k nejvyššímu bodu, ke kótě 354. Počátkem 20. století byla v provozu jen část lomů. V roce 1907 započalo jejich zasypávání. Na Slavíčkově fotografii, pořízené pravděpodobně kolem roku 1905, jsou nad stěnou lomu v pozadí vlevo na poli snopy a vpravo je dřevěná konstrukce měřičské věže (triangulační věž) označující geodetický bod. Podle svazků obilí fotografie vznikla v létě, v době žní. Geodetickým bodem je nadmořská výška, tedy kóta 354. Osvětlení lomu a stíny odpovídají slunečnému dni a vysokému postavení Slunce na obloze. Fotografie představuje pohled ve směru na severozápad na kótu 354.

Části lomu v Klokočově. Na levé fotografii v pozadí vlevo snopy, vpravo dřevěná konstrukce měřičské věže (kóta 354). Pod fotografiemi Slavíčkův výčet nových druhů klokočovských korálů. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Části lomu v Klokočově. Na levé fotografii v pozadí vlevo snopy, vpravo dřevěná konstrukce měřičské věže (kóta 354). Pod fotografiemi Slavíčkův výčet nových druhů klokočovských korálů. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Zkřemenělé korály z Klokočova na Slavíčkových fotografiích. Pod fotografiemi Slavíčkovy poznámky. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.
Zkřemenělé korály z Klokočova na Slavíčkových fotografiích. Pod fotografiemi Slavíčkovy poznámky. Pamětní kniha farnosti Libhoště. Foto: A. Uhlíř, 2020.

První strana Slavíčkovy rukopisné studie o pazourku. Archiv Muzea ve Frenštátě p. R. Foto: A. Uhlíř, 2020.
První strana Slavíčkovy rukopisné studie o pazourku. Archiv Muzea ve Frenštátě p. R. Foto: A. Uhlíř, 2020.

Dosud takřka neznámá byla Slavíčkova práce o pazourku, jeho vzniku a vzniku fosilií v pazourku. Práce vznikla kolem roku 1909. O její existenci se vědělo. V roce 1993 ji zmínil Oldřich Tabášek v publikaci o paleontologické sbírce P. Josefa Slavíčka. Nikdo se však Slavíčkovou prací o pazourku blíže nezabýval. Nepředpokládalo se, že by taková práce faráře, který byl v regionu známý především jako národopisec, mohla mít nějaký význam. Slavíčkův rukopis se nachází v Muzeu ve Frenštátě p. R. jako položka 10 fondu Páter J. Slavíček (inv. č. 2835) pod názvem Rukopis studie p. Slavíčka o vzniku pazourkových zkamenělin. Torso. 21 listů formátu A5. Původně bylo v názvu ještě uvedeno a později přeškrtnuto S věnováním své sestře Františce Slavíčkové. Autor rukopis v Muzeu ve Frenštátě p. R. v lednu 2020 ofotografoval. Slavíčkovu studii o pazourku zřejmě poprvé uveřejnily jako faksimilii rukopisu Souvky Plus, nepravidelně vycházející e-zpravodaj určený pro kruh zájemců o souvkovou tematiku v moravskoslezské oblasti. Čtyřiceti dvou stránková studie vyšla rozdělena na tři části po 14 stranách ve vydáních Souvků Plus z dubna, června a prosince 2021. Spolu se závěrečnou částí byl uveřejněn komentář Slavíčkovy práce, její kritické zhodnocení z dnešního pohledu od RNDr. Z. Gáby.

 

 

Slavíčkův přehled v problematice je obdivuhodný. Ještě dnes je geneze pazourku známa spíše v hrubých rysech a průběh všech fyzikálních a chemických procesů známe jen málo. Mnohé otázky se řeší jen na úrovni hypotéz. Význam Slavíčkovy práce je hlavně v tom, že shrnuje názory na pazourek a jeho vznik známé na začátku 20. století. Kromě toho zmiňuje vývoj těchto názorů v 19. století. Do problematiky geneze pazourku vnikl Slavíček ve své době u nás nejhlouběji. Pazourkovou problematiku popsal důkladněji, než např. práce o pazourku Otto Wetzela publikovaná více než půl století od Slavíčkovy studie.

 

Slavíčkův rukopis nemá titul ani závěr. Práce je nedokončena, ale přesto unikátní. Slavíčkovým záměrem jistě bylo studii publikovat. O důvodech, proč se tak nestalo a proč text není dokončen, se dnes lze jen dohadovat.

 

Literatura

GÁBA, Z. – PEK I. (1999): Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti, Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku, Šumperk.

GÁBA, Z. (2021): Komentář k rukopisu P. Josefa Slavíčka o genezi pazourků, Souvky Plus prosinec 2021, s. 37-40 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20211201065533/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_13.pdf&original=souvky_2021_12_plus.pdf (stav k 1. 12. 2021).

REMEŠ, M. (1899): O zkamenělinách bludných balvanů z okolí Příbora, První výroční zpráva Klubu přírodovědeckého za správní rok 1898, Prostějov, s. 5-10.

REMEŠ, M. (1904): Zkameněliny bludných balvanů z okolí Příbora, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1903, ročník VI., Prostějov, s. 107-116.
REMEŠ, M. (1907): Erraticum a jeho zkameněliny v poříčí Odry na Moravě, Zvláštní otisk z Věstníku přírodovědeckého v Prostějově za rok 1907, ročník X., Prostějov.

SLAVÍČEK, J. (1905): Zkameněliny bludných pazourkových valounů od Libhoště u Příbora, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1904, ročník VII., Prostějov, s. 79-84.

SLAVÍČEK, J. (1906): Starší třetihory na Novojicku, Zvláštní otisk z Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově, ročník IX., Prostějov, s. 3-12.

SLAVÍČEK, J. (kolem 1909): Vlastnoruční rukopis bez nadpisu o pazourku, procesu jeho vzniku a vzniku fosilií v pazourku, Archiv Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm, inv. č. 2835, 42 s., dostupné na:

Souvky Plus duben 2021, s. 11-34 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20210411074811/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_6.pdf&original=souvky_2021_04_zvlastni_vydani.pdf (stav k 11. 4. 2021).

Souvky Plus červen 2021, s. 9-22 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20210608104128/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_7.pdf&original=souvky_2021_06_plus.pdf (stav k 8. 6. 2021).

Souvky Plus prosinec 2021, s. 23-36 (WWW dokument),

https://web.archive.org/web/20211201065533/https://www.bolatice.cz/e_download.php?file=data/editor/292cs_13.pdf&original=souvky_2021_12_plus.pdf (stav k 1. 12. 2021).

SOBEK, O. (2001): Josef Slavíček – kněz, národopisec, paleontolog, geolog, archeolog, Poodří - časopis obyvatel horní Odry 2, Společnost přátel Poodří, Ostrava, s. 8-10.

SOBEK, O. a kol. (2001): Josef Slavíček – Život a dílo, Osvětová beseda v Libhošti, Libhošť.

TABÁŠEK, O. (1993): Paleontologická sbírka P. Josefa Slavíčka, Muzejní a vlastivědná společnost ve Frenštátě pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm.

TRAUTH, F. (1911): Die oberkretazische Korallenfauna von Klogsdorf in Mähren, Zeitschrift des Mährischen Landesmuseums, XI. Band, 1/2 Heft, Mährische Museumsgesellschaft, Brno, s. 85-192.

UHLÍŘ, A. (2019): Mauric Remeš a Josef Slavíček jako průkopníci výzkumu fosilií v souvcích z okolí Příbora, Měsíčník města Příbora 12, Příbor, s. 23-24.

UHLÍŘ, A. – FRYČ, D. (2021): Zaniklé lomy v Klokočově, Měsíčník města Příbora 5, Příbor, s. 19-20.

UHLÍŘ, A. (2021): Der Beginn der Forschung an Geschiebefossilien im ehemaligen Österreich-Ungarn, Geschiebekunde aktuell, Heft 3/2021, Gesellschaft für Geschiebekunde e. v., Hamburg, Hamburg/Greifswald, s. 96-99.

WETZEL, O. (1968): Feuerstein – der Stein der Steine, Wanderndes Museum Schleswig-Holstein, Heft 2, Neumünster.

Datum: 06.04.2022
Tisk článku

Související články:

Eratické balvany „in situ“ na uzemí města Frýdku-Místku     Autor: Aleš Uhlíř (03.03.2008)
Pazourek - nejstarší kulturní nerost     Autor: Aleš Uhlíř (27.06.2014)
Neobvyklý bludný balvan z Libhoště     Autor: Aleš Uhlíř (10.08.2020)



Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán

Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz