Vrozený morální kompas v nás  
Máme schopnost nejen posoudit, ale i odsoudit asociální chování již v raném dětství? Je tedy pravděpodobně vrozená? Japonští vědci svou studií prokazují, že ano.

 

Směřujeme k sociálnímu chování již od narození? Dokážeme ho asociální chování vnímat a odsoudit již v kojeneckém věku? Kredit: Osel,volné dílo.
Směřujeme k sociálnímu chování již od narození? Dokážeme ho asociální chování vnímat a odsoudit již v kojeneckém věku? Kredit: Osel, volné dílo.

Dokáže malé dítě, které se ještě neumí domluvit verbálně, vnímat rozdíl mezi sociálně správným a nesprávným chováním? A dokonce i svým způsobem odsoudit ty, kteří se dopouštějí agresivního konání vůči někomu cizímu? Kam sahají kořeny našeho odsuzování a trestání asociálně konajících provinilců? Nad těmito otázkami se zamysleli japonští psychologové povětšinou z univerzitních pracovišť v Ósace, Kjótu i Tokiu. Výsledky výzkumu, v němž hlavní roli hrálo 24 kojenců, zveřejnil 9. června odborný časopis Nature Human Behaviour.

 

Již celá řada studií výzkumů potvrdila schopnost zdravých batolat (1. a 2. rok života) rozlišit sociálně dobré a špatné skutky. Například po shlédnutí jednoduché scénky s maňásky, kde jeden ochotně spolupracuje a pomáhá, zatímco jiný koná výrazně sobecky, odměňují „hodného“ maňáska imitací cukrátka, kterou tomu „špatnému“ odeberou. A také se již snaží „oběti“ pomoci, dokonce jsou ochotna ji obdarovat z vlastního. Již kojenci (do 1 roku) po takovém krátkém představení, když pak dostanou možnost výběru, sáhnou přednostně po „hodné“ postavičce. Japonští vědci hledali kořeny morálky asi u těch nejmladších, které lze v tomhle ohledu nějak zkoumat – u asi osmiměsíčních kojenců – 12 kluků a 12 holčiček, kteří v době testů ještě verbálně nekomunikovali. Co je ale podstatné, vědci svůj výzkumný cíl rozšířili o otázku trestu. V úvodě své práce vysvětlují její hlavní záměr takto: „Trestáni antisociálně konajících jedinců třetí stranou je pro lidi jedinečné a zdá se, že je univerzální napříč kulturami. Jeho vznik v ontogenezi však zůstává neznámý.“

 

Vědci v jiných, starších studiích kojencům a batolatům předváděli scénky, kde jeden z maňásků byl vystaven asociálnímu chování jiného maňáska, přičemž ten třetí se ukázal být hodným kamarádem, ochotným pomáhat Kredit: Canada Foundation for Innovation
Vědci v jiných, starších studiích kojencům a batolatům předváděli scénky, kde jeden z maňásků byl vystaven asociálnímu chování jiného maňáska, přičemž ten třetí se ukázal být hodným kamarádem, ochotným pomáhat Kredit: Canada Foundation for Innovation

Přibližme si problém na jednoduchém příkladu: Sedíte v parku v klidu zahlouben do vlastních myšlenek, přičemž jen nezaujatě sledujete okolí, kde je i pískoviště s dětmi, které neznáte. Jedno z nich začne v afektu hněvu házet písek na jiné dítě, které se rozpláče. Velmi pravděpodobně vás to odpoutá od rozjímání a neubráníte se automatickému pocitu, že je potřebné zakročit. Možná si něco nelichotivé pomyslíte o rodičích a výchově, nebo si řeknete, že by si ten spratek zasloužil i pár na zadek. I když neuděláte nic, protože očekáváte, že děti mají poblíž někoho, kdo je hlídá a do konfliktu zasáhne, emocionálně na tuto drobnou epizodu nějak zareagujete. Nejen rozumově, ale i pocitově „víte“, že malý nezbeda si zaslouží alespoň přísnější domluvu, určitě však ne pochvalu. Víte to, když jste dospělý, věděl jste to jako teenager a pravděpodobně již ve věku staršího dítěte. I mladší dítě bude scénku sledovat s rozrušením a možná se i samo rozpláče, i když jemu nikdo neubližuje. Jednoduše empatie. Kdy a jak vzniká tento pocit odsouzení asociálního chování, kterého nejsme sami obětí? Můžeme se s touto daností již narodit? Jak hledat odpověď u kojenců, kteří vám to nedokážou sdělit? Jedinou možností je monitorovat jejich reakce.

 

Vědci vyvinuli metodiku založenou na jednoduchých krátkých scénkách probíhajících na monitoru. V prvním kroku kojencům promítaly jen dva barevně odlišené čtverce s nakreslenýma očima a učili je pochopit souvislost, že když na jistou dobu zaměří pohled na některý z nich, způsobí tím jeho destrukci seshora padajícím šedým čtvercem bez očí (kamenem). Když dítka jakž-takž pochopila, že pohledem mohou rozhodnout o osudu obrazce, byly jim přehrávány jednoduché scénky, v nichž jeden čtverec s očima ubližoval druhému tak, že do něj silně narážel, až ho deformoval. Když scénka skončila, čtverce se přesunuly do středu obrazovky, kde čekaly na „rozsudek“. Aby vyloučili možné alternativní interpretace, vědci svá pozorování v prvním základním experimentu ověřovali třemi odlišnými kontrolními experimenty a pak ten první ještě jednou zopakovali (orig. článek - Methods; krátká videa zde).


Jakými kojenci byli soudci, prozrazují slova hlavního autora studie Yasuhira Kanakogiho "Výsledky byly překvapivé. Zjistili jsme, že děti preverbálního věku se rozhodly potrestat antisociálního agresora tím, že na něj zaměřili svůj pohled."

K interpretaci výsledků se Kanakogi vyjádřil: "Pozorování tohoto chování u velmi malých dětí naznačuje, že tendence k morálnímu konání mohli lidé získat v průběhu evoluce. Konkrétně trestání asociálního chování se mohlo vyvinout jako důležitý prvek lidské spolupráce."

 

Ve většině videí, které kojenci v japonské studii sledovali, byl oranžový čtverec pronásledován a nárazy deformován zlým“ zeleným čtvercem Kredit: Kanakogi, Y. et al. Nat Hum Behav (2022)
Ve většině videí, které kojenci v japonské studii sledovali, byl oranžový čtverec pronásledován a nárazy deformován zlým“ zeleným čtvercem Kredit: Kanakogi, Y. et al. Nat Hum Behav (2022)

Zdá se tedy, že se – až na výjimky s autismem – již rodíme s daností vcítit se do pocitů jiných jenom sledováním situace, která se nás přímo netýká. Možná tím nejranějším projevem je novorozenec, kterého rozplakalo naříkání jiného mrňouse. Vyvolá v něm strach před hrozbou neznámého nebezpečí, které postihlo někoho nablízku. Bezpochyby vrozenou predispozici k empatii pak dále rozvíjí nebo potlačuje výchova do níž se promítá i kultura, a pak i různé sociální interakce mimo vlivu vychovatelů.

 

Současní etologové, zabývající se chováním zvířat, behaviorální psychologové případně i mnozí filozofové se kloní k názoru, že morálka pramení z podstaty naší evolučně zakódované sociální povahy, kterou sdílíme s ostatními inteligentními primáty. Je tedy hluboce zakořeněna v naší přirozenosti. Primatologové – a asi nejen oni, by jistě dokázali zpochybnit i tvrzení japonských vědců, že „trestání antisociálně konajících jednotlivců třetí, nepostiženou stranou je pro lidi jedinečné.“ Jane Goodallová, kterou není nutné představovat, nebo známý nizozemský primatolog a etolog Frans de Waal by ze svého rozsáhlého výzkumu našich genetických blízkých příbuzných dokázali uvést dost příkladů, které uvedený předpoklad zpochybňují. Pro ty, koho původ sociálního chování zajímá, jsou popularizační knížky Franse de Waala inspirativní studnicí zajímavých informací. V roce 2020 vyšla v českém překladu knížka (i v audioverzi) Mámino poslední objetí. Tento emocionálně podbarvený název vychází ze skutečné scény, která se odehrála mezi umírající, již zcela netečnou 59letou gorilou jménem Mama a jejím dlouholetým lidským přítelem, Janem van Hooffem, profesorem behaviorální biologie na Ultrechtské univerzitě.

 

Video z tohoto setkání, které se odehrálo týden před úmrtím Mamy, vyvolává silné emoce (kredit: Jan A R A M van Hooff):

Frans de Waal - Mama's Last Hug: Animal Emotions and What They Tell Us about Ourselves (Full Audio) (celá audiokniha Frans de Waal - Mámino poslední objetí. V angličtině.)

 

Video: Starší, ale stále inspirativní, navíc zábavná přednáška Franse de Waala s profesionálními českými titulky. V popisu videa stojí:“ Empatie, spolupráce, spravedlnost a spolupatřičnost – péče o blaho druhých se zdají být výrazně lidskými vlastnostmi. Frans de Waal se však podělil o několik překvapivých videí behaviorálních testů na primátech a dalších savcích, které ukazují, kolik těchto morálních vlastností máme všichni společných.

 

 

 

Literatura: Nature Human Behaviour, Neuroscience

Datum: 21.06.2022
Tisk článku

Související články:

Dělá náboženství z dětí sobce?     Autor: Josef Pazdera (06.11.2015)
Nečekejte, že psychopaté se věkem změní k lepšímu     Autor: Dagmar Gregorová (25.05.2022)



Diskuze:

Emoce nejsou ještě morálka

Ondřej Glac,2022-06-26 21:46:14

Domnívám se, že experiment pracuje s chováním, které přináší velkou míru pozitivních emocí - jednak možnost posoudit chování druhého, potom nezištná pomoc a nakonec potrestání. Všechny tyto jevy se vyskytují i u morálně velmi pokleslých jedinců (stačí se podívat na nějaký projev toho člověka, co se rozhodl očistit od nacismu celý sousední národ; máme to ale i u vězňů, kde zloději strašně odsuzují vrahy a vrazi zase chtějí zabít toho, kdo ublížil dítěti... prostě možnost soudit nám přináší morální nadřazenost, což je dost příjemná emoce).
Za morálkou bych šel radši ještě dál. Ale určitě tam bude, už jenom proto, že dítě spolu s matkou před porodem řešilo celou řadu morálních otázek - něco jako spolujezdec na motorce, co sice neumí řadit, ale cítí, kdy už si o to motor otáčkami říká, pak vypne spojka a co to udělá potom.

Odpovědět

Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

Jan Novák9,2022-06-22 21:01:33

A tohle je přesně tento případ. Už to že jsou důkazy pro obě strany ukazuje že to nebude tak jednoduché jako rozdělení na vrozené/získané výchovou. Něco vrozené je a něco je získané a liší se to i u jednovaječných dvojčat. DNA určitě neobsahuje přesný plán neuronů a jejich propojení. Jak už to v přírodě bývá nejspíš se to řídí nějakým fraktálovým vzorcem se ztrátovou kompresí a zpětnou vazbou aby to aspoň nějak fungovalo když už každé zapojení je po rozbalení a aplikaci více nebo méně vadné. Část je fixovaná, na nízké úrovni a na začátku jako třeba sací reflex, jiná část není. Mozek má několik různých úrovní s různým stupněm složitosti, navíc se dynamicky vyvíjí a mění. Dvěma dětem nedokáže nikdo zaručit přesně stejné prostředí ani když jsou jednovaječná dvojčata.

Odpovědět


Re: Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-22 21:17:29

Výstižné

Odpovědět


Re: Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

Florian Stanislav,2022-06-22 21:48:48

Vrozené dispozice k dobrému vztahu k člověku mají i zvířata. Třeba delfín. Rozdílné dispozice psů k (cizímu) člověku jsou také hodně vrozené.

Odpovědět


Re: Re: Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

Eva M,2022-06-23 07:55:55

dle mála známého mně z dějepisu a růrných cestopisných zdrojů mám dojem, že definice "dobrého vztahu", "dobra" atd. je také trošku kulturně podmíněná.

Odpovědět


Re: Re: Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

Jan Novák9,2022-06-23 17:06:02

Vztah k člověku se dá snadno šlechtit, stejně tak vztah člověka k jiným lidem. Pokud jakékoliv stádní zvíře (včetně člověka) škodí stádu (je příliš antisociální) snižuje to pravděpodobnost že se rozmnoží.
To platilo celou historii až dodnes kdy už to u lidí neplatí (Kájínek je celebritou, WTF? Různé omluvy pro zločince, trest jen symbolický místo vyřazení z reprodukce)

https://www.scienceworld.cz/biologie/slechteni-postupuje-neuveritelne-rychle-5156/

Odpovědět


Re: Re: Re: Každý složitý problém má jednoduché ale špatné řešení

Eva M,2022-06-25 13:51:39

jaký je rozdíl mezi pirátem a privatýrem?

možná, že předmětem "šlechtění" je ten "odhad na druhé lidi" ve smyslu pragmatickém, nikoli ty "morální vlastnosti" (ať už tedy "morální" znamená cokoli; (nejen) ručičky se sekají v mnoha kulturách, od Afriky přes Blízký Východ až po budhistický Tibet etc., okolnosti a důvody často nejasné a zfalšovatelné.... i to "neškodění stádu" je často otázka úhlu pohledu, od úrovně vyšších správních celků až po rodinu...)

Nemohu říct, že by mi toto konstatování přinášelo zvláštní radost....

Odpovědět

závislost na kultuře?

Eva M,2022-06-22 10:44:59

to by mne zajímalo, co by na to např. p. Kratochvíl, který se zabývá starými Řeky.

resp. možná ještě více, co na to ti, kdo se zabývají kulturami mnohem vzdálenějšími....cosi mi říká, že u lidožroutů, starých indiánských civilizací, atd atd.atd. bude ledasco jinak.

Odpovědět


Re: závislost na kultuře?

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-22 11:29:53

Pro exotické etnikum, které má hodně morálních hodnot nastavených jinak, než je v naší kultuře běžné, nemusíte vůbec opouštět ČR.

Odpovědět


Re: Re: závislost na kultuře?

Bohumír Tichánek,2022-06-22 12:51:37

Dál je možné hledat, jakým postupem to které etnikum vzniklo, jak to, že se udrželo. Co jeho existencí Osud sleduje. Jaký mělo vztah k nacismu, který dali jiní. Které jeho vlastnosti jsou dobré. Proč jejich jedinci nechtějí vyniknout - např. profi sportem se dostat nahoru.

Odpovědět


Re: Re: závislost na kultuře?

Marek Holub,2022-06-22 13:07:46

Asi by experiment měl obsahovat hodné, zlé a také vyčurané digitální maňásky, případně klasickou logickou čtveřici ++,+-,-+,-- ve smyslu přináší/škodí sobě/druhým. Dalším problémem je kmenové myšlení kdy "sobě" je snadno v případě potřeby zaměnitelné za "nám" a druhým za jim, co nepatří mezi nás. Tento mechanismus byl na západě potlačen či vytlačen na fotbalové stadiony a jeho kolektivistické projevy pro nás mohou být překvapující a nepochopitelné.

Odpovědět


Re: Re: Re: závislost na kultuře?

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-22 13:41:35

Dobrá poznámka o klanové mentalitě: "My versus cizí". Vyspělé civilizace se od tohoto uvažování musely oprostit (případně ho posunuly na úroveň celých národů), protože to společnosti škodí. A jedince, kteří to přesto mají zapotřebí, naše společnost vytlačila na fotbalové stadiony, ať si svoje sklony ventilují tam. A potom tady máte etnikum, jehož členy nesmíte na pískovišti nebo na koupališti vyzvat k ohleduplnému chování, abyste se vyhnul fyzickému napadení celým klanem.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

Max Karas,2022-06-23 11:11:45

Důležitá je to slovo "musely". V lidech to pořád je, jen pouze je to násilně potlačované. Jakmile by tlak povolil, nebo se naskytla nějaká jiná příležitost, jak se chovat přirozeně, asi by se vyspělé civilizace nestačily divit.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-23 11:46:32

Musely ty civilizace, ne ti jedinci. Jinak by se nestaly civilizacemi. Normální evoluční tlak. Kultury, které jsou schopné spolupracovat a zavádět pravidla pouze na klanové úrovni, zůstanou trvale zaostalé. A jestli to je v těch jedincích? No v některých víc, v některých méně. A někteří se toho nedokážou zbavit ani přes civilizační diktát.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

Max Karas,2022-06-23 14:42:11

Ano, s tím souhlasím. Ale nic to nemění na tom, že ta civilizace je pak jen přetvářka, společnost natlakovaný hrnec a nějaký malý spouštěč a vše je jinak. Lidé se chovají civilizovaně proto, že je to pro ně výhodné, ne že by to byla jejich podstata. A kam celá ta civilizovanost vede se můžeme podívat v historii. Vyspělých civilizací na různých úrovní tu už pár bylo. A kde jsou teď? A kde my budeme s naší civilizovaností za 500-1000 let? Já jsem naprosto přesvědčen, že to, co okolo sebe vidím, dobře nedopadne.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-23 16:04:21

Když to berete takhle, tak nejdéle tu jsou bakterie a nic nenasvědčuje, že by měly vyhynout. V jednoduchosti je občas síla.

Pokud ale nějaké Zemské bakterie budou existovat za několik miliard let, tak jen díjy tomu, že je nějaká inteligentní civilizace přenese na jinou planetu.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

Max Karas,2022-06-23 19:08:32

To bychom se ale pak už obloukem dostali ke smyslu života :-) A smyslu dalšího vývoje/rozvoje lidstva. Já občas naprosto nechápu, kam se to vlastně civilizace ubírá a jaký je smysl dalšího rozvoje. Z hlediska spokojeného života je celá civilizace více méně nesmysl.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

D@1imi1 Hrušk@,2022-06-23 19:49:26

Jistě. Filosofické otázky o smyslu života tady nevyřešíme :-) Zůstává ale rozhodnutí pro každého, jestli v tom vlaku chce jet také, jestli chce být na straně živých. A pokud žít chce, je pro něj nezbytné, "aby to fungovalo". Bez civilizace to rozhodně pro většinu lidí fungovat nemůže. Při návratu do doby kamenné by pro 9/10 lidí nebylo dost zdrojů pro přežití. Civilizace nemá význam z hlediska spokojeného života, ale z hlediska života obecně.

Vy věříte, že domorodci žijí v průměru spokojeněji, než lidé v civlizaci? Já ani ne.

Pro mě osobně má civilizace ještě další význam - bez ní by nešlo prohlubovat lidské poznání. Chápu, že chleba kvůli tomu levnější nebude, ale teď třeba jsem natěšený, jaké nové poznatky o vesmíru a fyzice se dozvíme díky Webbovu teleskopu ;-)

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: závislost na kultuře?

Max Karas,2022-06-23 22:08:54

Ono právě na rozhodnutí ani tak moc nezávisí, člověk nemá na výběr. Počínaje prací a volným časem (i v přírodě všude davy lidí, není jak se separovat), až po stát, kde prostě třeba počítače a IT musíte, protože datová schránka. Asi jsem stará škola, ale nechápu, proč v autech musí být tolik elektroniky a čipů, když nejsou potřeba, ale zkuste si koupit obyč auto jako byla Škoda 120... Nejde to. Pračky, myčky lednice se dožadují připojení k internetu? Proč?? To jen pár příkladů, tenhle život je nesmyslný, krysí závody. Ale pokud je nechcete, nemáte na výběr.

Odpovědět

Morální kompas

Bohuslav Rameš,2022-06-21 15:25:45

Zajímavý experiment. Zajímalo by mě, jestli se našlo nějaké batole fandící zlým čtvercům? Na nějaké vývody ohledně morálního kompasu bych byl ale opatrný. Zcela prostě: pokud bychom měli v sobě takové udělátko od Pána Boha a Matky Přírody, kde by se vzali všichni ti "zlouni"? Teorie lízaných a nelízaných myší (nebo to byli potkani?) sice hezky zní, ale je prokázané, že i z milovaných dětí vyrostli pěkní gauneři... Evoluční teorie "holubic" a "jestřábů" - taky pěkný, ale kde se berou jestřábi i ve společnostech, kde je všeho dostatek a nějaký evoluční tlak nevidět? Začínám mít takové podezření, že mozek programuje sám sebe, chcete-li vytváří vzorce chování na základě předchozích zkušeností (no, to není zrovna objev Ameriky, pravda). Tedy: ukradnu jinému děcku bombón a projde mi to bez povšimnutí. Jasná výhra, mám chutné cukrle navíc. Ukradnu bombón, ale je to odhaleno. Pak záleží na reakci okolí - buď nějaké to "tytyty, to se nedělá" (smůla, hehe, cukrle jsem už spořádal, to je dobré), nebo zabavení všech mých bonbónů ve prospěch okradeného (a sakra, to se nepovedlo!). Nu a podle toho vyhodnotím, jestli je pro mně dobré krást bonbóny (učeněji zda výše získaného benefitu převažuje nad pravděpodobností odhalení a bolestivostí trestu) a pak vzorec opakuji. Časem se vzorec zažere tak hluboko, že už ho nejsem schopný změnit, ani když dopady převáží nad benefity (jízdní dráha vlaku je nastavená už tak dlouho, že výhybky zarezly a nejde je přehodit).
Ale ďasové vědí, mozek je pěkná potvora a dokáže si zdůvodnit ledasco, stačí se rozhlédnout.

Odpovědět

Marek Holub,2022-06-21 11:35:58

Biologicky orientovaní psychologové by měli být alespoň trochu ochotni sledovat i opačnou stranu, a možná by se dozvěděli odpovědi na spoustu otázek. A například by se taky dozvěděli, že je zcestná představa, že když se nějak projevuje osmiměsíční dítě, má to vrozené. Viz teorie atachmentu, bonding. Dále v mozku existuje oblast tzv. zrcadlových neuronů jejímž účelem je "simulace" psychiky druhého ve vlastní hlavě, tedy zejména vcítění. Je propojena s amygdalou prostřednictvím struktury Uncinátní fascikulus, zmíněné v předchozím článku autorky. Toto spojení zajišťuje právě to vciťování. Slouží primárně již ke vzniku vazby s matkou krátce po narození. Používání této oblasti je vrozená schopnost, ale je ji třeba strukturovat a trénovat, sama o sobě žádný zakódovaný morální kodex nemá. Ten vzniká na základě vcítění, což není jen schopnost vnímat emoce druhého, ale též je jakýmsi odrazem sám pociťovat. Tento mechanismus umožňuje vnímat též důvod emoce, do které se dítě vciťuje samozřejmě v závislosti na vývoji myšlení, dítě chápe zdroj negativních emocí, do kterých se vciťuje a vytváří to v něm odpovídající averzivní reakci, "dá si na něj pozor", potrestá ho. Nerozumím potřebě autorky neustále vnucovat vrozenost morálně hodnotitelných vlastností člověka. Je to jakýsi psychologický determinismus, vyvázání rodiče a společnosti ze zodpovědnosti za vývoj dětí a jeho důsledky.

Odpovědět


Re:

Dagmar Gregorová,2022-06-21 13:32:08

To, co píšete, zní hodně přesvědčivé. Nicméně představte si jedináčka, který má to štěstí, že se narodí do rodiny, kde se první měsíce na něj každý usmívá a kromě vlastního pláče, kvůli tomu, že ho něco bolí, jiných naříkat ani nemá jako vidět. Nikdo mu neubližuje, spíše naopak. A ve věku, kdy se dělaly zmíněné testy (nejen ten japonský), jak posoudí situaci, v níž někdo někomu ubližuje? A co inteligentní zvířata? Třeba osiřelé mládě šimpanze vychovávané člověkem? I pes je do jisté míry schopný dokonce mezidruhové empatie (a nejen on), i když je od štěněte vychováván lidmi a nejednou se s jinými psy potkává jen náhodně.
Jestli jsou některé základní emoce vrozené, což vlastně jsou? Nemůže "hodnocení" asociálního chování pramenit právě z nich? A nemůžete říct, že se rodíme emocionálne prázdní. Co mají jinak psychopaté? Je to vždy jen špatné zacházení matkou? Nemyslím. I z dětí velice zlých matek mohou vyrůst emocionálně vyspělí, empatičtí lidé. A naopak? (znám příklad) Proč se liší povaha dvou stejně, stejnými lidmi vychovávaných dětí? Co věčná debata Nature versus Nurture?
How the Nature/Nurture Debate is Changing https://youtu.be/LWixXFB9l6c

(Vpečetění hraje velice důležitou roli, nakonec viz práce Konrada Lorenze... )

Odpovědět


Re: Re:

Max Karas,2022-06-21 14:10:21

Jak já chápu ten příspěvek výše, tak se týká hlavně morálky, to slovo tam zní každou chvíli. A od toho se to vše odvíjí. Jedná se o umělý konstrukt, subjektivní a vnucený okolím. Tam nic vrozeného být nemůže, jedna a ta samá věc může být dobrá i špatná zároveň. Instinkty a vrozené reakce jsou něco jiného. Dítě nemůže poznat, zda je něco dobré, nebo špatné, ale může reagovat na něco, co ho na podvědomé úrovni ohrožuje.

Odpovědět


Re: Re:

Marek Holub,2022-06-21 18:53:42

Omlouvám se, pokud jsem se nesrozumitelně vyjádřil, ale rozhodně si nemyslím, že by emoce jako takové nebyly vrozené. Nepochybně je vrozené prožívání emocí alespoň základních a příslušná vazba na mimiku a chování (pláč, smích, hněv). Tyto projevy jsou i částečně mezidruhově srozumitelné, v tomto smyslu abstrahovatelné již ve velmi raném věku a patrně mimo jiné díky tomu jsou i velmi malé děti schopné vnímat emoce digitálního maňáska.
"Nemůže "hodnocení" asociálního chování pramenit právě z nich?" Myslím, že to nestačí, dítě hodnotí chování, ne jen emoce, vlastně srovnává, zda emoce a chování jsou v souladu s jeho obecným očekáváním, pramenícím z předchozích zkušeností, zejména z raných interakcí s matkou.
Nejde až tak o to, zda je matka "hodná" či "zlá", jde o to, jak zachází s emocemi dítěte, zda umí dítě účině zklidnit a utišit, zda a jak moc používá odvádění pozornosti, zda je dítě přijímáno nepodmíněně či jen když vykazuje nějaké chování např. matka se k němu pozitivně vztahuje převážně když je veselé, když není tak ne, či naopak matka věnuje pozornost dítěti jen když pláče atd. Podle toho pak dítě zachází samo se svými emocemi, z toho je nejdůležitější zacházení z úzkostí. Pokud matka nezachází účinně s úzkostí dítěte či ji dokonce pozitivně zpětnovazebně posiluje, dítě se s ní nenaučí správně zacházet a vyhýbá se prožívání této emoce i za cenu překračování mezilidských hranic.
Dvě děti nemohou být vychovávány stejně, protože nejsou stejné, vytvářejí a vstupují do pro ně specifických situací, dokonce ani jednovaječná dvojčata se nechovají stejně, už jen proto, aby to nedělala.

Odpovědět


Re: Re: Re:

Bohuslav Rameš,2022-06-21 19:32:27

"Dvě děti nemohou být vychovávány stejně, protože nejsou stejné"
Tím jste možná udeřil na hlavičku (hřebíku, nikoli dítěte). Věda obvykle očekává, že za stejných podmínek by se dva stejné subjekty měly chovat stejně, to je základní podmínka opakovatelnosti experimentu. Zajímavé by bylo podrobit takovému experimentu dva shodné klony. Tedy asi ne děti, ale třeba ty geneticky totožné potkany lízané a nelízané.

Odpovědět


Re:

Dagmar Gregorová,2022-06-21 14:33:39

Dr. Nancy Segalová - známá americká evoluční psycholožka a behaviorální genetička - je z dvojvaječných dvojčat. Vychovávaných stejně, ve stejné rodině. Přesto říká, že ke studiu nature vs nurture ji motivovaly překvapivé rozdíly (ne ve vizáži), které se mezi ní a sestrou od dětství projevovaly - a to maji ca 50 % stejných genů! (začátek videa https://youtu.be/JMlJcOSRX-8) Naznačuje to, že máme vrozené něco víc, nežli jen genetické (případně neurální) predispozice. Alespoň mám ten pocit
I Robert Plomin, behaviorální genetik z King's College, tvrdí, že rozdíly ve výchově nemají na vývoj dítěte zásadní vliv. Tedy podle něho se také rodíme s predispozicemi, které jsou již nějak zakotvené a výchovou je ovlivníme méně, než jsme přesvědčeni. Proč bychom neměli mít empatii vrozenou - a společnou s našimi genetickými příbuznými? Jako základní předpoklad pro sociální způsob života, který vedeme - počítaje i naše genetické předky minimálně desítky milionů let. Potřebu žít sociálním životem máme podle mně evolučně zakotvenou a myslím si, že s ní i empatii, nebo minimálne velmi stabilní predispozice.

Odpovědět


Re: Re:

Max Karas,2022-06-21 15:39:16

Empatie je hezká ale mělo by se přesně specifikovat, co podle Vás znamená a v jakém kontextu ji používáte. Empatie neznamená vůbec nic, sama o sobě je k ničemu. Mám to podle sebe. Dovolím si tvrdit, že schopnost vcítit se do druhých, vědět, co zažívají a jak se cítí, mám na velmi vysoké úrovni. Takže pokud má někdo problém, zažívá neštěstí, něco ho trápí nebo tak podobně, poznám to okamžitě, ať už na základě neverbálních projevů, tak i podle stylu řeči, intonace, psaného projevu, volby slov. A víte co? Stav druhých je mi úplně jedno. Řeším to, nebo zabývám se tím, pouze pokud to má přímý dopad na mě nebo pokud z toho něco mohu mít. Nemusí jít zrovna o peníze, stačí vztahy, kde víte, že budete od ostatních něco potřebovat, tak vztahy udržuji vřelé. Ale jinak, pokud to přeženu, kdyby sousedovic rodina vymřela, je mi to fuk. Ano, pokud někde bude někdo někoho ohrožovat, tak zasáhnu, ale je to rozumová volba, zasahuji proto, že příště mohu být postiženým já a také bych pomoc uvítal, a zároveň je v mém zájmu prostředí, kde se podobné věci nedějí. V genocidě na druhém konci světa bych se neangažoval je mi fakt jedno, že se tam střílí a zabíjí včetně žen a dětí. Takže ano, schopnost vcítění se, vnímání druhých, empatie... to vše může být vrozené a můžeme to vnímat, ale pak ještě záleží na tom, jak s tím naložíme.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace