Vzpomínka na Josefa Kleibla  
V noci 3. září 2022 zemřel ve spánku ve věku 91 let významný český popularizátor vědy PhDr. Josef Kleibl.

Josef Kleibl patřil kromě jiného k zakladatelům populárněvědeckého rozhlasového pořadu Meteor, který vysílá Český rozhlas Dvojka pravidelně od roku 1963. Na vlnách Českého rozhlasu se déle než Meteor udržely už jen večerní pohádky Hajaja. Protože se na dnešní podobě Meteoru tak trochu podílím a protože jsem pana doktora Kleibla znal a moc jsem si ho vážil, dovolím si osobní vzpomínku na tohoto výjimečného, neuvěřitelně laskavého člověka. Zhruba toto zaznělo na jeho adresu v pořadu Knižní pól na stanici Vltava:

 

Josef Kleibl je spojen zejména s rozhlasovým pořadem Meteor, jehož založení v šedesátých letech nejen inicioval, ale který později též dlouhodobě autorsky připravoval a moderoval. Kredit:  Archiv Českého rozhlasu, foto František Toth..
Josef Kleibl je spojen zejména s rozhlasovým pořadem Meteor, jehož založení v šedesátých letech nejen inicioval, ale který později též dlouhodobě autorsky připravoval a moderoval. Kredit:  Archiv Českého rozhlasu, foto František Toth.

Rád bych zmínil jednu knížku. Jmenuje se Cesta za Adamem, napsal ji Josef Kleibl a ilustroval fenomenální Zdeněk Burian. Vyšla už v roce 1969, takže patří do počátků mého čtenářského života ale provází mě už půl století.

Tuhle knížku jsem si jako kluk opakovaně půjčoval v obecní knihovně. Obvykle o prázdninách jsem ji zhltnul, jako kdybych se potřeboval ubezpečit, že ty nádherné objevy nezmizely ze světa. Že Louis Leakey opravdu našel v Olduvajské rokli ostatky paranthropa, že Eugéne Dubois vykopal na Jávě kosti Homo erectus, Raymond Dart nepropásl jihoafrický objev australopiteka a že piltdownský člověk nebyl opravdu nic jiného než důmyslný vědecký podvrh.

 

Pak se mi Cesta za Adamem na nějaký čas vytratila ze života. Znovu jsem se s ní potkal jako voják základní služby. Jel jsem domů na opušťák a v nádražním knihkupectví na mne vykoukla z výlohy ve slovenském vydání. Bral jsem tehdy pár korun „žoldu“, ale neváhal jsem ani vteřinu. Tuhle knížku jsem prostě musel mít.

Uvědomoval jsem si, že za těch patnáct let její obsah zestárnul, ale z nějakého důvodu mi to nevadilo. Proč? To jsem pochopil až později, když jsem se sám pokoušel o popularizaci vědy.

 

 

Josef Kleibl a Dagmar Sedláčková u mikrofonu Meteoru. Osmdesátá léta.  Foto František Toth, volné dílo.
Josef Kleibl a Dagmar Sedláčková u mikrofonu Meteoru. Osmdesátá léta. Foto František Toth, volné dílo.

Kleiblovu Cestu za Adamem nelze dneska číst jako knížku o evoluci člověka. To by bylo směšné a sám pan Kleibl vždycky důrazně upozorňoval, že za víc než půlstoletí je v téhle branži všechno jinak. Molekulární biologie, nové datovací metody, nové objevy – třeba objev trpasličích pravěkých lidí na ostrově Flores – to vše nenechalo v tomto oboru kámen na kameni.
Co na Cestě za Adamem nezestárlo ani o sekundu, to je autorova práce s textem. Pan Kleibl byl mistrný vypravěč, přeborník krátkých příběhů. Právě ty dělají z dobrých populárně naučných knížek knížky vynikající. Mistrně z nich těží ve svých knížkách třeba i David Attenborough. Když Josef Kleibl líčí objev pravěkých maleb ve španělské jeskyni Altamiře, jste s amatérským archeologem Marcelinem Sautuolou a jeho osmiletou dcerkou Marií u toho. Prožijete si to s nimi a nic už vás o tenhle zážitek nemůže připravit.

 

 

Věda nabízí úžasné příběhy a je jedno, jestli je to z archeologie nebo z astronomie. Dobrodružné bývají události provázející samotný objev. Hrdiny těchto příběhů jsou vědci, výzkumníci, badatelé. Archimedes ve vaně, Newton pod jabloní nebo Marie Curie-Skłodowská nad kotlem plným smolince. A pak jsou tu dobrodružství nově odhalených faktů. Jejich hrdiny jsou v případě Kleiblovy knížky pravěcí lidé.

 

Ale v jiných vědních disciplínách mohou jako aktéři vystupovat galaxie, velryby, nebo elementární částice. Obou typů příběhů nabízí Cesta za Adamem nepřeberné množství, navíc - jak už jsem řekl – v mistrném provedení pana Josefa Kleibla.

Cestu za Adamem i s laskavým věnováním autora mám doma v knihovně založenou tak, abych na ni viděl od svého psacího stolu. Je to pro mne důrazná připomínka: „Až budeš něco psát, nezapomeň na příběhy!“

 

Příběh má magickou moc. Je to lék. To je vědecky dokázáno. Když vědci dávali dětským pacientům hospitalizovaným na jednotce intenzivní péče půl hodiny hádanky nebo když jim stejně dlouho četli příběhy, ustupovala dětem bolest, klesaly hladiny stresových hormonů a stoupaly hladiny oxytocinu označovaného někdy jako „hormon lásky“. Efekt příběhů byl dvakrát silnější než účinek hádanek. Když měly děti vysvětlit, co je nemocnice, pak po hádankách ji definovaly jako „místo, kam se chodí, když jsme nemocní“. Po četbě příběhů ji líčily jako „místo, kde se uzdravujeme“. Příběh tedy neuzdravuje pouze tělo, ale i mysl, duši.

Datum: 10.09.2022
Tisk článku

Související články:

Národní hrdina neupadl v nemilost     Autor: Jaroslav Petr (29.11.2005)
Mario Capecchi     Autor: Jaroslav Petr (10.10.2007)
Je James Watson méně inteligentní?     Autor: Jaroslav Petr (12.12.2007)
Je tragédie nedostat Nobelovu cenu?     Autor: Jaroslav Petr (19.10.2012)
Epimenidés z Knóssu – muž boží, věštec, mytograf a astronom     Autor: Zdeněk Kratochvíl (09.07.2022)



Diskuze:

Také jsem při něm vyrůstal

Vojta Brinner,2022-09-11 12:04:25

a za mnohé mu vděčím. Do teď mne nenapadlo mu poděkovat. Stydím se.

Odpovědět

Správnej chlap

Martin Klebr,2022-09-10 09:35:34

Moc rád jsem ho poslouchal. Dá se říci, že i nasměroval moje nynější povolání a vlastně i cestu životem.

Odpovědět


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku








Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace