Makrofág infikovaný parazitem Toxoplasma (červeně). Povrch buňky je zbarven zeleně a jádro buňky modře (Obrázek: Antonio Barragan). Kredit: Antonio Barragan

Zloduchů chamtivých se přiživit na náš účet je celá řada. K těm nejmenším patří viry, větší jsou bakterie a ty ještě větší náleží do řádu prvoků. Před jejich řáděním nás chrání imunitní systém. Je to armáda buněk se svými produkty, a jako každá armáda i tato má specializované složky s přísně regulovanou hierarchií. Jednou z nich jsou buňky zvané makrofágy. Hodně jich je ve stěně střev. Je to praktické, neboť stěna střeva musí být co nejtenčí, aby skrze ní snadno prostupovaly živiny a s potravou se neplýtvalo. Druhou stranou mince takového řešení je snadný prostup infekčních agens. Proto je ve střevě makrofágů třeba a rozhodně se tu nenudí. Ty zdejší mají povahu starousedlíků. Poté, co něco pozřou, zůstávají na místě a v poklidu svou kořist svými enzymy destruují.

V případě Toxoplasmy gondii to přestává platit. Poté, co makrofág parazita zhltne, ten mu do buněčného jádra natlačí protein iniciující expresi transkripčních faktorů zvyšujících expresi CCR7. V překladu do lidštiny to znamená, že některé z genů, které měl náš usedlý strážce uspané, se (přeorganizováním chromatinu) probudí a začnou produkovat povrchové struktury typické pro zcela jiný typ buněk. A kdyby jen to. Spolu s tím se mění chování napadené buňky.

Skupina infikovaných imunitních buněk infikovaných parazitem. Toxoplasma (červená). Povrch buňky je zbarven zeleně a jádro buňky modře (obrázek: Antonio Barragan). Kredit: Antonio Barragan

S klidným svědomím změnu můžeme nazvat ukradenou identitou, neboť spolu s novými značkami na svém povrchu se makrofág svému okolí začne jevit jako by byl buňkou dendritickou a také se tak začne chovat. Z pecivála je rázem velký cestovatel, což je charakteristická vlastnost buněk dendritických.

Náš původem střevní makrofág tak s nově nabytými schopnostmi a vybavený patřičným pasem (povrchovými membránovými značkami), přestává mít problém se prodrat hemato-encefalickou bariérou, která má za úkol chránit to nejcennější - odděluje pracovní prostředí neuronů (mozkomíšní tekutinu) od krve. V cévách totiž kromě živin, koluje i spousta balastu, který by mozek poškozoval.

Povoleno procházet barierou a přicházet do kontaktu s neurony, mají jen privilegované dendritické buňky. Tím, že se náš makrofág prezentuje kradenou identitou, začne původně imunitní buňka určená k ochraně před infekcí, dělat svému tělu medvědí službu – pašuje parazita až do mozku. K čemu taková infekce vede a co všechno infikovaný mozek začne vymýšlet, jsme se na Oslu věnovali v článcích „Toxoplasma vládcem lidských myslí“, Kočkám by se o pelíšky měli starat muži, Parazit toxoplazma nadržuje klukům, Tenhle parazit z vás udělá podnikatele a dalších.

Závažné důsledky má toxoplazmóza u plodů, novorozenců a imunokompromitovaných pacientů. Řada prací tvrdí, že je rizikovým faktorem i pro nás, kteří ani netušíme, že si parazita v mozku hýčkáme. A takových nás je! Světová zdravotnické organizace uvádí, že infikováno je 30 % světové lidské populace. Odhalení triku s krádeží buněčné identity by nás v soupeření s touto zoonózou mohlo posunout o krok vpřed.

Literatura

Antonio Barragan, The Toxoplasma effector GRA28 promotes parasite dissemination by inducing dendritic cell-like migratory properties in infected macrophages, Cell Host & Microbe (2022). DOI: 10.1016/j.chom.2022.10.001. www.cell.com/cell-host-microbe … 1931-3128(22)00512-1