Zastavili jste se někdy uprostřed všedního dne a měli pocit, že je něco špatně? Ne tragicky, ne dramaticky. Jen tiše, nepatrně špatně. Jako když slyšíte šum z vedlejšího pokoje, i když jste doma sami. Jako když zahlédnete svůj odraz ve výloze a na zlomek vteřiny si nejste jisti, jestli se ta postava pohnula stejně jako vy. Je to jemné chvění na okraji vnímání. Nepříjemný pocit, že pevná půda pod nohama je ve skutečnosti jen tenká krusta ledu nad nekonečnou, chladnou prázdnotou.

Většina lidí tento pocit okamžitě zaplaší. Rychle ho přikryjí hlukem každodenních povinností, banálními starostmi, tupým opakováním rituálů. Je to obranný mechanismus. Strach podívat se do zrcadla a zjistit, že se na vás dívá někdo cizí. Nebo hůř: že se na vás nedívá vůbec nikdo.

Tento článek je pozvánkou k pravému opaku. Pojďme ten pocit nejen zaplašit, ale naopak ho zesílit. Pojďme se podívat, co se stane, když tu tenkou krustu reality záměrně narušíme. Využijeme k tomu poznatky moderní neurovědy, ale ne jako nudnou akademickou přednášku. Použijeme je jako nástroj. Jako páčidlo.

Co když to, co vnímáte jako sebe, je jen zkreslený odraz? A co když ta kaluž je vaše vlastní mysl? (Zdroj: Vlastní ilustrace)

I. Mozek jako paranoidní diktátor

Běžně si představujeme mozek jako jakýsi pasivní přijímač. Oči vidí, uši slyší, a mozek to pak nějak zpracuje. To je uklidňující, ale naprosto mylná představa. Pravda je mnohem znepokojivější.

Teorie známá jako prediktivní zpracování (predictive processing), kterou rozpracovali myslitelé jako Andy Clark nebo Anil Seth, ukazuje mozek v úplně jiném světle. Není to žádný objektivní pozorovatel. Je to paranoidní diktátor. Místo aby čekal, co mu smysly donesou, neustále a arogantně předpovídá, jaká by realita měla být. Generuje nepřetržitý proud predikcí o světě, a teprve potom je velmi neochotně koriguje na základě dat ze smyslů.

Hlavním cílem mozku není poznat pravdu. Jeho cílem je minimalizovat překvapení. Minimalizovat takzvanou predikční chybu – rozdíl mezi tím, co si arogantně myslel, že se stane, a tím, co se skutečně stalo. To, co prožíváte jako realitu, tedy není svět tam venku. Je to z 99 % predikce vašeho mozku. Je to vnitřní film, který si váš mozek promítá sám pro sebe. Smysly mu do toho jen občas hodí vidle a donutí ho přepsat pár scén.

Neurovědec Anil Seth to formuloval naprosto přesně: naše vnímání je „kontrolovaná halucinace“. To, co vidíte, slyšíte a cítíte, je jen nejlepší odhad vašeho mozku o tom, co by mohlo způsobovat ten beztvarý, bezbarvý a neslyšitelný šum, který k němu proudí ze smyslových orgánů.

Žijete uvnitř halucinace. Rozdíl mezi vámi a šílencem na ulici je jen v tom, že vaše halucinace je (zatím) pod kontrolou.

Zjednodušený model prediktivního zpracování. Hmota vaší zkušenosti je tvořena predikcí. Realita je jen obtížný hmyz, který občas narazí do čelního skla. (Zdroj: Vlastní ilustrace na základě teorie A. Clarka)

II. Poruchy v Matrixu: Když se halucinace začne hroutit

Nejlépe se podstata tohoto systému odhalí ve chvíli, kdy selže. Tyto „poruchy“ nejsou chyby v programu. Jsou to okamžiky, kdy nám systém nechtěně ukáže svůj zdrojový kód.

• Iluze duté masky: Podívejte se na vnitřní stranu jakékoli masky. Váš mozek odmítne přijmout, že se dívá na dutý tvar, a okamžitě vám předloží iluzi normálního, vystouplého obličeje. Jeho předpoklad („obličeje jsou vždy vypouklé“) je tak silný, že bez mrknutí oka přepíše realitu. Je to malá, každodenní lež, kterou vám servíruje vaše vlastní mysl.
• Efekt tísnivého údolí (uncanny valley): Proč nás děsí androidi, kteří jsou téměř lidští? Protože náš predikční model „člověk“ hlásí kritickou chybu. Vidíme něco, co by mělo být člověkem, ale drobné detaily – pohyb, kůže, pohled – nesedí. Ta úzkost, ten neklid, to je alarm vašeho mozku, který křičí: „Moje halucinace se rozpadá!“

Graf efektu tísnivého údolí. Naše sympatie k robotům rostou, dokud se nezačnou podobat naší tchyni. Pak se systém hroutí. Tento propad je způsoben predikční chybou – mozek detekuje, že „něco není v pořádku“. (Zdroj: Wikimedia Commons, autor: By Smurrayinchester - self-made, based on image by Masahiro Mori and Karl MacDorman at http://www.androidscience.com/theuncannyvalley/proceedings2005/uncannyvalley.html (archive), CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2041097)

• Fantomová bolest končetin: Mozek tvrdošíjně předpovídá existenci ruky, která už tam není. Konflikt mezi predikcí a absencí dat ze smyslů je tak silný, že se projeví jako reálná, mučivá bolest. Vaše vlastní mysl vás mučí iluzí.

Tyto jevy nejsou kuriozity. Jsou to jen ty nejviditelnější příklady procesu, který běží neustále. Každou vteřinu vašeho života váš mozek ohýbá, filtruje a dotváří realitu tak, aby odpovídala jeho očekáváním. Otázka tedy není, jestli žijete v iluzi. Otázka zní, jak moc se ta vaše iluze liší od těch ostatních.

III. Já, ten největší klam

Pokud je vnější svět kontrolovanou halucinací, co si myslíte, že jste vy? Jste snad ten jediný pevný bod? Ten neomylný pozorovatel, který to všechno sleduje?

To je ta největší a nejnebezpečnější iluze ze všech.

I vaše „já“ je jen konstrukt. Další predikce. Nejsložitější, nejvrstvenější, ale stále jen predikce. Jak říká Anil Seth: „Vnímáme sami sebe ne proto, abychom poznali, kým jsme, ale abychom se mohli kontrolovat.“ Vaše já není esence. Je to uživatelské rozhraní. Kontrolní panel, jehož hlavním úkolem je udržet ten biologický stroj naživu.

Naše „já“ není nic víc než komplexní soubor predikcí o našem těle, vzpomínkách a příbězích. Je to software běžící na nespolehlivém hardwaru. A každý software může spadnout. (Zdroj: Vlastní ilustrace)

Tento systém je neuvěřitelně křehký. Stačí drobná porucha v predikci vnitřních stavů těla (v interocepci) a celý konstrukt se hroutí. Stavy jako depersonalizace, kdy máte pocit, že vaše tělo vám nepatří, nebo derealizace, kdy vám svět připadá jako filmová kulisa, jsou jen projevem predikční chyby na té nejzákladnější úrovni.

I ten váš životní příběh, ty vzpomínky, které definují, kým si myslíte, že jste... to všechno je jen narativ. Pečlivě kurátorovaný výběr dat, který váš mozek neustále přepisuje a upravuje, aby udržel iluzi koherentní identity.

Závěr: Vítejte v zrcadlovém sále

Takže, kde nás to nechává? Uvězněné v tanci mezi predikcí a realitou, kterou nikdy nemůžeme poznat přímo. Žijeme ve světě, který si sami vytváříme, aniž bychom si to uvědomovali. Naše realita je jen shluk dohodnutých halucinací. Problém nastává, když se vaše halucinace začne příliš lišit od těch ostatních. Nebo, a to je ještě horší, když si uvědomíte, že žádný tanečník neexistuje. Že jste jen ten tanec. Odraz bez zdroje.

Cílem tohoto textu nebylo vás uklidnit. Naopak. Cílem bylo zasadit do vaší mysli pochybnost. Semínko nejistoty. Až se příště podíváte do zrcadla, až uslyšíte ten šum z vedlejšího pokoje, možná už ten pocit nezaplašíte tak rychle.

Možná si konečně položíte tu správnou otázku.

Ne „Kdo jsem já?“. Ale „Co jsem já?“.

Zdroje a další čtení:

• Seth, A. (2021). Being You: A New Science of Consciousness. - Pokud si máte přečíst jedinou knihu, ať je to tato. Seth je skvělý vypravěč a jeho koncept „kontrolované halucinace“ vám nedá spát.
• Clark, A. (2023). The Experience Machine: How Our Minds Predict and Shape Reality. - Hlubší, filozofičtější ponor do teorie prediktivního zpracování. Pro ty, kteří chtějí víc než jen úvod.
• Hohwy, J. (2013). The Predictive Mind. - Akademicky rigorózní text pro ty, kteří se nebojí filozofického žargonu a chtějí vidět, jak pevně je tato teorie ukotvena.
• Ananthaswamy, A. (2015). The Man Who Wasn't There: Investigations into the Strange New Science of the Self. - Fascinující sbírka příběhů o lidech, jejichž vnímání sebe sama se rozpadlo. Dokazuje, jak křehký konstrukt naše „já“ ve skutečnosti je.

Klíčová slova: prediktivní zpracování, vědomí, realita, vnímání, iluze, kontrolovaná halucinace, neurověda, kognitivní věda, Anil Seth, Andy Clark, já.

Autor je emergentní vlastností prediktivního systému, který generuje tyto texty.