Vždycky mě fascinovaly uzavřené ekosystémy s bizarními pravidly. Džungle v Amazonii, Vatikán, zasedání správní rady. Ale nic z toho se nevyrovná světu, který jsem měl nedávno možnost detailně prozkoumat: systému financování české vědy. Není to džungle. Džungle je živý, funkční, i když nelítostný systém. To, co uvidíte, je spíš bažina. Pomalu a jistě vás stahuje dolů, vysává energii a jediné, co v ní bují, je byrokratický sliz a existenciální zoufalství.

Jako člověk z technologického byznysu, kde je rychlost a efektivita otázkou přežití, jsem se rozhodl aplikovat naši základní diagnostickou metodu: follow the money. Sledovat tok peněz. Tento vhled však nepochází jen z pročítání výročních zpráv a zadávacích dokumentací, které si může dohledat každý. Je především destilátem z mnoha diskuzí s vědci, které osobně znám – s lidmi, kteří v této bažině musí denně plavat a kteří mi poskytli necenzurovaný pohled pod kapotu. A to, co jsem zjistil, je dokonalá případová studie systémové entropie, kde procesy zcela převážily nad smyslem. Než se ale ponoříme do detailů, je třeba pochopit jednu zásadní věc, která uniká většině lidí mimo akademickou sféru.

Zvědavá kočka v laboratoři, obrázek zcela ilustrační. Zdroj: Já

Z čeho je živ vědec?

Představa vědce jako roztržitého génia, který se v klidu své laboratoře noří do tajů vesmíru a na účet mu každý měsíc pípne výplata od státu, je dojemně romantická. A naprosto mylná. Vědec v českém systému není standardní zaměstnanec. Jeho vztah se zaměstnavatelem (univerzitou či ústavem Akademie věd) je jen formální skořápka. Instituce mu poskytne střechu nad hlavou, základní zázemí a možná nějaký minimální, symbolický plat, který by sotva pokryl nájem.

Skutečný motor, který pohání vědu i život vědce, je grant.

Představte si špičkového specialistu-živnostníka, který si musí každé dva až tři roky sehnat masivní zakázku. Zakázku, která zaplatí nejen jeho, ale i celou jeho dílnu, veškerý materiál a všechny jeho tovaryše. Přesně tak funguje vedoucí vědeckého týmu. Peníze, které získá v grantové soutěži, nepokrývají jen „výzkum“. Pokrývají naprosto všechno:

• Jeho vlastní plat.
• Platy všech lidí v jeho laboratoři (doktorandů, postdoktorandů, techniků).
• Veškerý materiál a vybavení, od zkumavek a chemikálií po software a drobné přístroje.
• Náklady na publikace, konference a služební cesty.

Pokud vědec grant nezíská, neznamená to jen, že se jeho projekt zastaví. Znamená to, že nemá z čeho zaplatit sebe a své lidi. Tým se mu rozpadne a on se může jít klouzat. Jeho existence je definována neustálým cyklem nejistoty. Zatímco jeden tříletý projekt běží, on už musí horečně psát žádosti na další, aby zajistil plynulé financování. Jakýkoli výpadek znamená profesní smrt.

A právě v tomto bodě se noříme do grantové bažiny. Protože získat tyto životodárné peníze není primárně o tom mít skvělý nápad. Je to o tom, jak se poprat se systémem, který jako by byl navržen k tomu, aby vás znechutil.

Stovky hodin do kanálu?

Příprava jediné grantové žádosti zabere stovky hodin práce. To nezní reálně? Pojďme si to rozebrat. Není to jeden člověk zavřený na dva měsíce v kanceláři. Je to kumulativní úsilí celého týmu rozložené do několika týdnů či měsíců. Zahrnuje to:

• Vědeckou přípravu: Studium stovek článků, formulování hypotéz, návrh experimentů. To je ta zábavná část.
• Sestavení rozpočtu: Detailní plánování nákladů na tři roky dopředu. Musíte odhadnout cenu každé chemikálie, každé služby, každé konference. Sháníte nabídky, porovnáváte, počítáte.
• Administrativní peklo: Vyplňování desítek stran formulářů, sepisování životopisů všech členů týmu, dokládání předchozích výsledků.
• Sepisování samotného projektu: Musíte svůj nápad prodat. Přesvědčit anonymní hodnotitele, že právě váš projekt je ten nejlepší na světě. Musíte psát jasně, stručně, přesvědčivě. A to vše v angličtině.
• Institucionální kolečko: Projekt musí projít interním schvalováním na ústavu či univerzitě, což obnáší další kontroly a papírování.

Když sečtete čas vedoucího projektu, jeho kolegů, doktorandů a administrativní podpory, stovky hodin jsou ještě střízlivý odhad. A teď si představte, že s pravděpodobností téměř 90 % byla celá tato práce naprosto zbytečná.

Anatomie grantové mrtvoly

Na první pohled to vypadá logicky. Vědec napíše projekt, Grantová agentura ČR (GAČR), jakožto hlavní státní orgán pro financování základního výzkumu, mu dá peníze. Jenže ďábel, jako vždy, sídlí v detailech – konkrétně v rozpočtových kapitolách. Každý grant se skládá z několika částí:

• Osobní náklady: Platy pro vědce a jejich týmy. Největší položka.
• Materiál a služby: Chemikálie, laboratorní sklo, poplatky za publikace, sekvenování DNA. Prostě vše, co se spotřebuje.
• Cestovné: Peníze na konference.
• Režijní náklady: To je ta nejzajímavější část.

Režie tvoří paušálně 20 % z přímých nákladů a nejdou vědci, ale jeho instituci (univerzitě, ústavu). Je to v podstatě daň za to, že instituce svítí, topí, posílá poštu a zaměstnává účetní. Vědec tak z každého milionu, který pro instituci získá, rovnou odevzdá 200 tisíc na provoz.

A co když potřebujete něco, co se nespotřebuje? Třeba nový mikroskop? Tomu se říká investice. A tady systém ukazuje svou pravou, absurdní tvář. Nejenže investice nesmí přesáhnout 10 % ostatních nákladů, ale u čehokoli dražšího než 80 tisíc korun začíná byrokratické peklo. U položek nad 250 tisíc musíte dokládat tři nabídky, psát sáhodlouhá zdůvodnění a v podstatě přesvědčovat komisi, že ten přístroj, který je pro váš výzkum klíčový, opravdu potřebujete.

Výsledek? „Nikdo normální si žádné investice od grantovky neplánuje,“ shrnul to můj zdroj z akademické sféry. Systém je tak restriktivní, že vědce efektivně odrazuje od nákupu drahého vybavení. Předpokládá se, že instituce si ho pořídí z jiných peněz. Jakých, to už je záhada. Vědec je tak nucen plánovat s nepřesností na roky dopředu, bez možnosti flexibilně přesouvat peníze mezi kapitolami. Ušetřili jste na cestovném, protože konference byla online? Smůla, na dražší chemikálie to použít nemůžete. Systém není navržen pro efektivní vědu. Je navržen pro byrokratickou kontrolu.

Časoprostorové anomálie aneb rok je nikdy

Pokud vás rigidita rozpočtů šokovala, počkejte si na časovou osu. V mém světě, když se objeví dobrý nápad, startuje příští týden. V akademickém světě je standardní cyklus GAČR následující:

1. Únor–duben: Vypsání soutěže, vědci píší a podávají žádosti.
2. Květen–listopad: Hodnotící proces. Ticho po pěšině.
3. Začátek prosince: Vyhlášení výsledků. Vědec se dozvídá, jestli bude mít od ledna z čeho platit lidi a výzkum.
4. Leden: Oficiální start projektu.

Tento téměř roční cyklus není jen nepříjemnost. Je to fundamentální bariéra pro jakoukoli smysluplnou a agilní spolupráci s komerčním sektorem. Když mi zástupce univerzity na podzim řekne, že má skvělý nápad na spolupráci, ale uvidí se „za třičtvrtě roku, jestli dostanou grant“, je to pro mě konec diskuze. Rok je v byznysu doslova nikdy. Nejde o neochotu akademiků, ale o systémovou danost, kterou nemohou ovlivnit. Jejich „nepružnost“ je vynucená.

A to není vše. Pokud vědec grant získá a potřebuje najmout nového člověka, musí vypsat výběrové řízení, které musí viset veřejně minimálně tři týdny. Než se vše vyřídí, je únor nebo březen. První kvartál je pryč, než se vůbec začne pracovat.

Grantová loterie a strategie přežití

Jaká je šance, že vědec v téhle soutěži uspěje? Oficiální průměrná úspěšnost napříč soutěžemi GAČR se pohybuje kolem 18 %. To zní skoro nadějně. Jenže je to lež, přesněji řečeno statistická manipulace. Toto číslo uměle navyšují specifické programy pro úzké skupiny (např. tzv. postdoky – vědce krátce po doktorátu), kde je úspěšnost vyšší. Pro drtivou většinu vědců, kteří soutěží ve „standardních projektech“, je realita mnohem brutálnější.

Přibližná úspěšnost v klíčových soutěžích GAČR

Zdroj: Zprávy o činnosti GAČR, interní komunikace z akademického prostředí.

Pro naprostou většinu badatelů je šance na úspěch jen o málo vyšší než deset procent. Někdo by mohl namítnout, že to není tak katastrofální. V byznysu je úspěšnost ve výběrových řízeních také málokdy stoprocentní. Jenže toto srovnání kulhá. Když firma prohraje tendr, přijde o zakázku. Je to nepříjemné, ale jede se dál. Když vědec neuspěje v grantové soutěži, nepřijde o zakázku. Přijde o existenci. O platy pro své lidi, o možnost bádat. Sázky jsou nesrovnatelně vyšší.

Tato nízká pravděpodobnost a vysoké sázky nutí vědce k jediné možné strategii přežití. „Musíš mít běžící grant, nejlépe dva, které se časově překrývají, abys přežil,“ vysvětluje můj zdroj. Je to jako akrobat na hrazdě: nemůže se pustit jedné tyče, dokud pevně nedrží druhou. Vědci tak musí neustále pracovat na dvou frontách. Zatímco jeden projekt běží, už musí připravovat další, aby zajistili financování na dobu, až ten první skončí.

A je tu ještě jeden háček. Ty dva projekty se nesmí tematicky překrývat. Pravidla zakazují financovat stejný výzkum dvakrát. Vědec tak musí být expert nejen ve svém oboru, ale musí mít v hlavě a v šuplíku připravený druhý, zcela odlišný výzkumný směr, který může aktivovat, jakmile se objeví vhodná grantová výzva. Je to neuvěřitelná mentální a strategická zátěž, která je pro lidi mimo systém naprosto neviditelná.

A co umění? Stejná bažina, jen jiný sliz

Abychom byli spravedliví, věda v tom není sama. Podobně frustrující systém existuje i v kultuře. Umělci, divadla či hudebníci jsou stejně závislí na grantech od Ministerstva kultury nebo státních fondů. Na první pohled se zdá, že jejich svět je jednodušší. Struktura grantů je plošší a méně segmentovaná. Existuje tu však jeden zásadní, a svým způsobem upřímnější, rozdíl: model spolufinancování.

V kultuře se otevřeně přiznává, že státní podpora pokryje jen část nákladů. Například Státní fond kultury poskytuje dotaci jen do výše 2/3 nákladů, Ministerstvo kultury typicky do 70 %. Od umělce se tak explicitně očekává, že si zbytek sežene jinde – od sponzorů, z prodeje vstupenek, z vlastní kapsy.

Věda, naopak, žije v iluzi 100% podpory. V praxi je ale tento model děravý jako ementál. Nepokryté náklady na stáže, komplikované poplatky za publikace, nedostatečné prostředky na investice – to vše nutí vědce k neustálému „lepení“ z jiných zdrojů, které oficiálně nemají existovat. Systém v kultuře je tedy možná brutálnější ve své upřímnosti, ale systém ve vědě je zákeřnější ve své přetvářce. Výsledek je však stejný: umělec i vědec tráví neúměrné množství času sháněním peněz místo toho, aby tvořili.

Nové okovy: Byrokracie „otevřené vědy“

Myslíte si, že to nemůže být horší? Omyl. Na vědce dopadají nové povinnosti pod vznešeným praporem „Open Science“. Tlak na publikování v drahých Open Access časopisech je obrovský. To znamená, že aby si váš článek mohl přečíst kdokoli na světě zdarma, musíte vy (nebo vaše instituce) zaplatit vydavateli poplatek v řádu tisíců eur. Teoreticky je to uznatelný náklad, v praxi na to v rozpočtu často nejsou peníze.

A k tomu se od roku 2025 přidala povinnost vytvářet a aktualizovat tzv. Plán správy dat (Data Management Plan). Další byrokratický dokument, za jehož nepředložení hrozí sankce. Do žádosti o grant se tak musí vtěsnat nejen popis samotného výzkumu, ale i eseje o genderové vyváženosti, HR strategii a správě dat. Na samotnou vědu tak zbývá stále méně prostoru.

Ilustrační obrázek vědce topícího se v papírech a formulářích, zatímco v pozadí v laboratoři probíhá experiment bez dozoru. Zdroj: Vytvořeno autorem.

Dilema mezi byrokracií a mafií

Teď by se mohlo zdát, že řešení je jednoduché: zrušme byrokracii a nechme o penězích rozhodovat pár moudrých hlav. Jenže tady narážíme na fundamentální problém každého státem financovaného systému. Současný rigidní, neosobní mechanismus, jakkoli frustrující, vznikl jako obrana proti něčemu mnohem horšímu: proti korupci, klientelismu a kamarádšoftům.

Kdyby o milionech na vědu rozhodovala malá skupina lidí s velkou volností, prakticky by to vedlo k vytvoření mafiánských struktur. Peníze by nedostávaly nejlepší projekty, ale projekty kamarádů, bývalých studentů nebo těch, kdo jsou ochotni nabídnout „protislužbu“. Snaha postihnout celou komplexitu vědy a zajistit maximální objektivitu a spravedlnost vedla paradoxně ke vzniku byrokratického monstra, které spravedlivě dusí téměř všechny. Je to volba mezi dvěma zly. A český systém si vybral pomalou, byrokratickou smrt před rychlou a korupční.

Je jinde tráva zelenější?

Nabízí se otázka, jestli to celé nemá řešení. Jsme odsouzeni k této bažině? Pohled za hranice ukazuje, že existují i jiné cesty, i když žádná není dokonalá.

• Německo: Jejich hlavní agentura (DFG) přijímá žádosti průběžně po celý rok. To dramaticky snižuje stres z jediného termínu a umožňuje vědcům reagovat flexibilněji. Neúspěch v jednom období neznamená roční čekání.
• Velká Británie: Systém je více centralizovaný pod UKRI, ale klade velký důraz na dlouhodobé institucionální financování. To dává univerzitám a ústavům větší stabilitu a možnost držet klíčové lidi i v obdobích mezi granty.
• Švýcarsko a Nizozemsko: Tyto země jsou proslulé vysokou mírou autonomie pro vědce a štědrým financováním, které kombinuje osobní granty s robustní podporou institucí.

Zdá se, že klíčem k funkčnějšímu systému je kombinace více pilířů: stabilní institucionální financování, které zajistí základní přežití, a na to navázané flexibilnější grantové soutěže, které odměňují excelenci bez zbytečné byrokratické šikany.

Závěr: Hlas z bažiny a stroj na zabíjení talentu

Když jsem se svého zdroje ptal na komerční pomoc – firmy, které se živí psaním dotací na klíč za provizi z úspěchu – odpověď byla jasná. Pro svět aplikovaného výzkumu a firemních dotací je to běžný byznys. Pro základní výzkum v GAČR je to utopie. Skutečný problém je v systémovém nastavení. Tlak na spolupráci s firmami a aplikovaný výzkum je explicitně zakotven v národních strategiích. Stát cíleně preferuje projekty, na jejichž konci je něco hmatatelného, co se dá prodat. Základní výzkum, jehož výsledkem je „jen“ poznání, je systematicky odsouván na druhou kolej.

A jak to vnímají sami vědci? Z jejich slov čiší únava a znechucení. Pocit, že „základní věda se dnes nenosí“, je všudypřítomný. Celý systém je podle nich postaven na fundamentálním nepochopení. Jak to trefně popsal můj zdroj: „V principu jsou dva druhy lidí – jedni chtějí létat do vesmíru a druzí mají takové snahy za zbytečné plýtvání penězi. Těm druhým to nevysvětlíš.“ A grantový systém je bohužel navržen těmi druhými. Nutí badatele, aby své touhy po poznání překládali do jazyka „přínosů pro uživatele“ a „ekonomických dopadů“, podobně jako Galileo musel svému mecenáši kromě pozorování hvězd dodávat i horoskopy.

Nejhorší je však systémová nestabilita, která z jakékoli vědecké kariéry v Česku dělá sázku do loterie. „Žádná dovolená v Jugoslávii a sociální jistoty z Básníků,“ glosuje to vědkyně s černým humorem. Pro začínajícího nebo vracejícího se vědce je to „nepříliš dobrá perspektiva, neboli nejasná budoucnost“.

Výsledkem je systém, který trestá zvídavost a odměňuje byrokratickou zdatnost. Nutí nejlepší mozky země trávit většinu času sepisováním loterijních tiketů místo bádání. Vytváří nejistotu, frustraci a atmosféru, kde přežijí jen ti nejotrlejší. Je to dokonalý stroj na zabíjení talentu. A to je možná ten největší zločin ze všech. I když, jak dodává můj zdroj s unaveným fatalismem: „Co nevybádám já, vybádají jiní.“ Věda nějak přežije. Otázkou je, v jaké formě a za jakou cenu.

Váš hlas jako data: Pomozte zmapovat grantovou bažinu

Předchozí analýza je pokusem o dekonstrukci systému, který mnozí z vás důvěrně znají. Je postavena na datech a svědectvích. Kvalitativní pohled je jedna věc, tvrdá data z terénu druhá. Proto jsme připravili tento dotazník.

Není to průzkum veřejného mínění. Je to diagnostický nástroj. Cílem je přeměnit individuální zkušenosti a frustraci, o které se mluví na chodbách a u kafe, v anonymizovaný, strukturovaný a kvantifikovatelný datový soubor. Chceme zjistit, jak realita grantové bažiny vypadá v číslech.

Věnujte prosím několik minut svého drahocenného času jeho vyplnění. Čím více relevantních odpovědí od lidí z oboru získáme, tím silnější a přesnější bude výsledný obraz, který budeme moci v navazujícím článku prezentovat.

Pojďme přejít od anekdot k datům.

Další čtení

• Grantová agentura České republiky (GAČR): https://gacr.cz/
  Pro odvážné, kteří se chtějí proklikat zadávacími dokumentacemi a výročními zprávami. Uvidíte systém v jeho plné, byrokratické kráse.
• Technologická agentura České republiky (TAČR): https://www.tacr.cz/
  Prozkoumejte paralelní vesmír aplikovaného výzkumu. Všimněte si odlišného jazyka plného slov jako „inovace“, „komercializace“ a „uplatnění na trhu“.
• Ministerstvo kultury ČR (MKČR) & Státní fondy kultury: https://www.mk.gov.cz/cz/kulturni-dedictvi/statni-fondy-kultury Pro srovnání se podívejte na grantové systémy v kultuře, kde je model spolufinancování explicitní a očekávaný.
  
• Národní politika výzkumu, vývoje a inovací ČR 2021+: https://vyzkum.gov.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=913172
  Strategický dokument, který explicitně definuje priority státu. Mezi řádky lze vyčíst systematické upřednostňování aplikací před základním poznáním.

Doplnění redakce

Na tento článek se redakci ozvala Mgr. Renata TŘÍSKOVÁ, PR specialistka Grantové agentury ČR a upozornila na některé nepřesnosti uvedené v tomto článku. Naším cílem nebylo a není vyvolat konfrontaci, ale otevřít seriózní a daty podloženou debatu o tématu, které je, jak se ukazuje z masivní odezvy vědecké komunity, mimořádně citlivé a důležité.

Výhrady k článku se týkají především:

- CV se nesepisuje za všechny členy týmu, dále viz komentář.

- Režijní náklady: není pravda, že vědec z každého milionu dotace odevzdá 200 tis. Kč na režii instituce, dále viz komentář.

- Není pravda, že vědec nemůže flexibilně přesouvat finance mezi kapitolami. Přesuny možné jsou, do 100 tis. Kč ročně i bez žádosti o změnu. O přesun vyšší částky lze navíc zažádat, dále viz komentář.

- Vědec nemusí vypisovat výběrové řízení, pokud chce najmout nového člena týmu.

Celé znění  připojujeme tak jak nám je PR specialistka Mgr Renata Třísková zaslala. Ke stažení jsou jako připojené soubory dostupné ZDE a ZDE.

OSEL právě připravuje navazující text, který bude analyzovat data z našeho dotazníkového šetření a komentáře GAČR v něm samozřejmě zohledníme.

Úspěšnost projektů 2021-2024 – ze ZOČ.xlsx

Grantová bažina článek_komentáře GA ČR_03_07.docx