Jihozápadně od Antiparu leží ostrůvek Despotiko, oddělený mělkou úžinou širokou asi 1 km. V antice se ostrovu říkalo spíše Moschos, případně Prepesinthos. V dávnějších dobách asi tvořil s Antiparem souvislý celek. Dnes zde žije jen osádka archeologů, pokud tam zrovna pracují. V řecké antice i mnohem dříve tu byla posvátná místa, některá docela významná. Nálezy odtud se vystavují na Paru, v Athénách i jinde ve světě.

Plocha necelých 8 km² se zdá být málo, jenže je to pořád víc než dvojnásobek plochy, jakou má věhlasný posvátný ostrov Délos, a ten ani nebyl v dohledné minulosti spojen s jinými ostrovy. A je to mnohonásobek plochy, jakou má přirozená pyramida Daskalion (Daktylion) u Keru, hlavní poutní místo starokykladské civilizace rané doby bronzové. Kyklady jsou prostě titěrné, což je podtrženo důsledně fraktální strukturou tamní krajiny.

Skříň s pohřebními dary z Antiparu a Despotiku. EC I, 3200 až 2800 před n. l. Idoly, nádoby, šperky, nářadí, kovové předměty. Národní archeologické museum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mušle, opracované mramory a nádoby, raně kykladské. Drios na Paru a ostrov Despotikon (Moschos), EC I/II, 3200 až 2400 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K zájmu o Despotiko, ba dokonce k choutce tento ostrov navštívit, ponouká už jedna z vitrín v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Obsahuje nálezy pohřebních darů ze začátku rané doby bronzové, tedy z první fáze starokykladské civilizace na ostrovech Antiparos a Despotiko. Ve společné vitríně se neocitají proto, že v té době asi byly oba ostrovy spojené, nýbrž proto, že jen u části nálezů je pořádněji známé místo jejich původu. Zaujmou zde hlavně kykladské idoly tvaru violy a velké nádoby, kamenné i keramické. Část toho, co je tu výslovně označeno jako nálezy z Antiparu, jsem už ukazoval v minulém článku.

Zajímavě působí i část vitríny v Archeologickém muzeu na Paru. Ta zase shrnuje nálezy z lokality Drios na Paru a z Despotika. Nelze se na muzejníky zlobit, možná už dávno nikdo neví přesnou lokalizaci, zvlášť pokud to pochází z původně ilegálních nálezů. Navíc je Paros okres, Drios na Paru je jeho obec, Antiparos taky, i když za vodou, a Despotiko je úředně součástí obce Antiparos.

Torzo ženské postavy, spirály ve vlasech. Daidalská drobná terakota s prvky geometrického stylu. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fragment keramické nádoby s vyrytým nápisem, pravděpodobně jmen Apollóna a Artemidy. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jistotu o místě původu konečně získáváme u nálezů z dob řecké antiky. Tahle drobná terakota na obrázku vlevo se našla ve svatyni Apollóna a Artemidy na Despotiku. Malovaná figurka možná představuje přímo Artemidu. Mohl to být drobný dárek pro ni od poutníka nebo poutnice, místo velké sochy, nejspíš někdy v raném 7. století před n. l. Stylizace figury i tvary malby totiž ještě zračí tradici „geometrického“ stylu (9. až 7. století před n. l.), ale současně už jsou blízké kánonu takzvaných daidalských soch, tedy prvních pokusů o realističtější zpodobnění postav v průběhu 7. století před n. l. Spirály na čele a vlnky ve vlasech asi nejen zdůrazňují vlasy, ale také odkazují na kolotání života, jehož je tato panenská matka přírody znakem.

Část pravoúhlého oltáře (eschara) s nápisem ESTIAS ISTHMIAS, 5. až 4. století před n. l. Mramor. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na obrázku vpravo je střep s čitelnými písmeny LLO, patrně střední část Apollónova jména. Někdo mu sem v této nádobě nejspíš přinesl oběť, asi tak v 6. století před n. l.

Památkou na řecký rituál je část mramorového oltáře, zasvěceného Héře. Buď tam také měla svůj chrám, nebo byl oltář součástí okrsku svatyně Apollóna a Artemidy. To bývalo. Nápis „Isthmijská“ prý bohyni tituluje podle šíje mezi ostrovem Despotiko a ostrůvkem Tsimintiri (Tsiméntéri), ležícím severně od Despotika, v úžině s Antiparem. Nikoli tedy podle mnohem slavnější a podstatně větší šíje u Peloponésu. Alespoň to praví muzejní popiska, a na ty bývá na Paru většinou spolehnutí. Dnes je na místě této šíje mělčina široká 150 metrů, místy hluboká prý asi tak po prsa. Z opačné strany, z Antiparu, prý ještě v 19. století viděl Robert Swan (důlní expert na Antiparu) na dně torza jakýchsi domů.

(Jméno onoho přilehlého ostrůvku by se dalo novořecky pochopit jako cementárna, ale snad jde jen o nějakou jazykovou hříčku.)

V článku Archeologické muzeum na Paru, viz link dole, jsme nenápadně přeskočili místnost B. Ne proto, že je malá a bohužel dost temná, ale že v ní je soustředěna většina tamních antických exponátů z Despotika. Tak se do ní teď podíváme.

Apollónova svatyně ostrova Despotiko, popis a hlavy soch. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Olověná deska k usnadnění pevného umístění sochy na podstavec. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

U vstupu do místnosti je naučná cedule s popisem Apollónova chrámu. Jeho hlavní část pochází z doby kolem roku 550 před n. l., ale našly se tam také stavby o něco starší i pozdější. Dole jsou vystaveny hlavy pozdně archaických soch z této svatyně, ta vpravo patří nějakému kúrovi, pokud ne přímo Apollónovi.

Na obrázku vpravo je technická zajímavost, která se jen tak někde nevidí. Problém, jak větší sochu připevnit k jejímu podstavci, byl řešen olověnou deskou ve tvaru půdorysu chodidla. Ta se pak mohla zatemovat. (Nad takové problémy byli v oné době občas povýšeni naxijští sochaři, když některé kolosální sochy vytvářeli v jednom kuse i s podstavcem. Bylo to z frajeřiny, pardon, z posvátné úcty k Apollónovi.)

Nálezy z ostrova Despotiko. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pečetní razítko, 7. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme část jedné z vitrín v místnosti B. Vpravo je droboučké pečetní razítko ze steatitu. Tento materiál, tedy ušlechtilá forma mastku, je v egejském prostoru velmi oblíbený od začátku doby bronzové do novověku. Vyskytuje se v různých barevných odstínech (světlá až tmavší šeď, zelený, namodralý až modrý) a snadno se opracovává. Je však jen o málo tvrdší než běžný mastek, takže se nehodí na výrazněji namáhané předměty, ty brousili z tvrdých polodrahokamů. Motiv kozla „kri-kri“ a z druhé strany lva patří mezi typické od staré doby po středověk.

Korintské alabastron, 630-620 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Rhodský aryballos, 6. století před n. l. Archeologické muzeum na Paru, místnost B. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na rozloučenou s památkami z Despotika tu máme dvě importované nádobky na kosmetický olej nebo léčivou tinkturu. Vlevo je korintské alabastron, malba býků na něm je připisována malíři dnes zvanému Ardena.

Vpravo je rhodský aryballos z doby o něco málo pozdější. Prostě „orientalizující“ keramika.

Antická svatyně na Despotiku. Apollónův chrám v pohledu z vnitrozemí ostrova. Kredit: Christophe.anagno, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám na Despotiku našel J.T. Brent roku 1884, jak to potvrzuje i deník jeho ženy Mabel. Vykopávky tu začaly až v druhé polovině 20. století a trvají doposud. Alespoň část areálu je prý už přístupná, dokonce v částečně rekonstruované podobě. Otázkou ovšem je, komu to je přístupné, když sem nejezdí veřejná doprava. Na síti lze najít, že ze vsi Agios Georgios na jihu Antiparu sem v létě pravidelně zajíždí jistý kapitán s malou lodí, často ovšem vozí spíše koupače na tamní pláže.

Přikládám jedinou volně použitelnou fotku chrámu, kterou jsem našel.

Samozřejmě jsem pojal úmysl se tam vypravit. Nejen k tomuto chrámu, ale i k několika starokykladským místům v jeho širším okolí. Jenže za určitých okolností může být jediný kilometr zatraceně velká vzdálenost. Například když v cestě stojí mořská úžina, loďka přes ni odjela, člověk nechce plýtvat penězi příliš divoce a má krvavé koleno nezpůsobilé pro pobyt v mořské vodě a jemném písku, k tomu foťák, jehož limitace jsou podobné. Možná jsem měl napřed schovat foťák víc než jenom do průhledného igelitu. Ten dobrý muž zastupující kapitána mě s ním mohl považovat za bohatého západního turistu, i když zrovna ve zpustlém stavu. Kousek od maličkého mola stálo několik aut z půjčovny.

Despotiko z ferry (trajektu) z Paru na Íós. Archeologické naleziště. V pozadí a vlevo je Antiparos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dotyčný kapitán (prý si říká Captain Sargos) mezitím patrně zpychnul, asi ho zkazili bohatí koupači, taky se už tituluje anglicky. Místo normální loďky, jakou mívají rybáři, si pořídil „luxusní výletní jachtu“ pro 12 osob, se kterou tam jezdí za 60 eur na osobu. To sice není míněno jako cena za 1 km plavby v jednom směru a druhý zpátky, ale jako půldenní koupací výlet s jakousi svačinou, jenže o to zrovna nestojím. A ještě by se momentálně muselo jet z městečka taxíkem, aby se ta úžasná loď stihla. Tak jsem to vzdal. Posledním hřebíčkem bylo, že není jisté, jestli většina výletníků bude chtít zajíždět aspoň na chvíli k chrámu, když na místech dost vzdálených od něho jsou tak úžasné pláže, a pobyt na nich by se tím zkrátil. Za jiných okolností by asi bylo možné se ve vsi na pár hodin utábořit v obyčejné hospodě, ne v té turistické, časem prohodit slovo s nějakým rybářem, a nejspíš by to vyšlo nejen mnohem levněji, ale hlavně příjemněji. Asi jsem jenom měl smůlu, bylo zrovna moc horko a všichni byli zalezlí. Pokud to ovšem ti sluhové bohatších a cákavějších nemají vyjednané jako monopol.

V září jsme pak v úplně jiné souvislosti, po cestě z Paru na ostrov Íós (a potom na Sikinos), pluli normálním ferry (trajektem) kus západně od Despotika, a na chvíli spatřili svatyni z opačného směru, od moře. Stačil jsem ji vyfotit, čekal jsem na ni na horní palubě. Kvalita není z nejlepších, neboť je to důkladný výřez, aby na tu dálku bylo z chrámu aspoň něco vidět.

Literatura

Marisa Marthari, Colin Renfrew, Michael J. Boyd: Early Cycladic Sculpture in Context. Oxbow Books 2017.

Alan King: Of Crows and Swans and Calamine – the Archaeology Theatre of Antiparos