"Factis ut credam facis" je latinská fráze, která v překladu znamená "Činy, aby se jim dalo věřit, konáš." V lidštině "Činy mluví hlasitěji než slova", „Získej mou důvěru svými činy“ nebo "Místo slov, věř skutkům."  Anglický ekvivalent tohoto moudra je: "Actions speak louder than words".  Kredit: Osel

Analytické myšlení spojené s vyhodnocováním dat a zvažováním věrohodnosti alternativních hypotéz je velmi energeticky náročný proces. Není proto divu, že se k němu uchylujeme jen velmi neradi a nejraděj se k němu neuchylujeme vůbec. Jako organismus, který se vyvíjel v prostředí s kritickým nedostatkem energetických zdrojů jsme se prostě naučili nevydávat energii zbytečně. Naše rozhodování je tak povětšinou založeno na více či méně sofistikovaných heuristikách, tedy ne mentálních strategiích, které nám umožňují rychle se rozhodovat na základě typických znaků situace vycházející ze zkušeností, kontextu nebo kulturních očekávání. Jednou z běžně využívaných heuristik, je důvěra v experty.

Michael Siegrist. „Akademické tituly a formální kvalifikace fungují jako společensky uznávané signály odbornosti.“ (Kredit foto: ETH Zürich)

Švýcarský psycholog Michael Siegrist došel k závěru, že i pasování někoho na experta v problematice, v níž se hodláme spolehnout na expertní stanovisko, se rovněž neobejde bez aplikace heuristického přístupu. Klíčovým vodítkem je vnímaná kompetence – tedy známky toho, že odborník má relevantní úroveň znalosti, dovednosti a zkušenosti. Důležitou roli zde hrají akademické tituly a formální kvalifikace, které fungují jako společensky uznávané signály odbornosti (sic). K dalším důležitým vodítkům pak patří vnímaná integrita, tedy důraz na etické jednání a otevřenost ohledně nejistot a odborných limitů a také vnímaná starost o veřejné blaho (angl. benevolence). Nezanedbatelný vliv mají též vnímaný průnik hodnot, tedy sdílené společenské a kulturní postoje (např. v USA bude republikán obtížněji vnímat jako experta demokrata a naopak) a transparentnost ohledně metod, zdrojů financování a omezení výzkumu.

V roce 2025 byla v časopise Nature Human Behaviour publikována studie, která se zabývala důvěrou veřejnosti ve vědce. Průzkumu se zúčastnilo přes 71 000 lidí ze 68 zemí světa. Šlo o dotazníkové šetření. Dvanáct otázek sloužilo k vyhodnocení úrovně čtyř klíčových dimenzí důvěryhodnosti: vnímaná kompetence, integrita, prosociální motivace (ang. benevolence) a otevřenost. Podobnost s výše zmíněnými heuristikami definovanými Siegristem rozhodně není náhodná. Odpovědi byly zaznamenávány pomocí pětibodové Likertovy škály, která umožňuje vyjádřit míru souhlasu nebo důvěry od nízké po vysokou. U každé otázky mohli tedy účastníci volit mezi hodnotami od 1 („zcela nekompetentní“ nebo „rozhodně nesouhlasím“) až po 5 („zcela kompetentní“ nebo „rozhodně souhlasím“).

Globální průměr celkového skóre důvěry byl poměrně vysoký – 3,62 z 5 bodů. Nejlépe byli vědci hodnoceni v oblasti kompetence (průměr 4,02), což naznačuje široce rozšířené přesvědčení o jejich odbornosti a kvalifikaci. Skóre popisující integritu a prosociální motivaci dosáhly středních hodnot kolem 3,5 až 3,6, což podle autorů studie odráží vnímání vědců jako čestných a skutečně pečujících o veřejné blaho. Nejnižší skóre získala dimenze otevřenosti (průměr 3,33), což ukazuje na určitou skepsi veřejnosti vůči ochotě vědců být transparentní (zejména v oblasti zdrojů financování a vlivu těchto zdrojů na obsah a výsledky výzkumu) a naslouchat zpětné vazbě. V České republice byla důvěra ve vědce mírně pod globálním i evropským průměrem (ČR 3.4; EU 3.7). Výsledky naznačují opatrnější postoj veřejnosti ve srovnání s mnoha západoevropskými zeměmi. Zejména dimenze jako otevřenost a sladění s veřejnými prioritami byly hodnoceny níže. Pro ilustraci rozdílů: nejvyšší celkové skóre důvěry získal Egypt (4,30), následovaný Indií (4,26), Nigérií (3,98) a Keni (3,95). Na opačném konci žebříčku se umístily Albánie (3,05), Rusko (3,23) a Kazachstán (3,13). Mezi evropskými zeměmi dosáhlo vysokého skóre například Španělsko, které se umístilo na 7. místě celosvětově.

Dan Kahan „Lidé často zapojují své analytické schopnosti ne proto, aby našli pravdu, ale aby obhájili svou identitu nebo ideologii.“  (Kredit foto: Yale Law School)

Podle autorů studie nemají na důvěru ve vědce vliv jen znalosti nebo dosažené vzdělání, ale složitá kombinace demografických, ideologických a postojových faktorů. Z demografického hlediska mají tendenci více důvěřovat vědě ženy, starší lidé, obyvatelé měst, lidé s vyššími příjmy a nábožensky založení jedinci. Zde je poměrně zajímavě debatován rozdíl mezi muslimskou populací, která údajně nepovažuje vědecký přístup za odporující Koránu (dokonce se ve studii tvrdí, že Korán některé prvky vědecké metody přímo obsahuje) a křesťanskou populací, jejíž víra naopak prý často k nedůvěře ve vědu přispívá (sic). Poměrně překvapivě se ukázalo, že formální vzdělání má na důvěru ve vědce jen malý a nekonzistentní vliv napříč zeměmi – více let školní docházky tedy automaticky neznamená vyšší důvěru. Mnohem silnější roli hraje ideologie: konzervativní politické postoje a preference společenské hierarchie (měřené jako tzv. sociální dominance) jsou systematicky spojeny s nižší důvěrou. Výrazně důvěru podkopávají také populistické postoje vůči vědě, které staví „zdravý selský rozum“ proti odbornosti a vykreslují vědce jako odtržené elity, jež nerozumí běžným lidem. Výsledky tak ukazují, že důvěra ve vědu je hluboce zakořeněná v osobní identitě a pohledu na svět – nejde jen o přístup k informacím nebo úroveň gramotnosti.

Necítím se být nijak zvlášť kompetentní v oblasti humanitních věd (tímto sdělením naplňuji kritérium otevřenosti ohledně nejistot a odborných limitů) a Nature je objektivně první liga (heuristika?), takže bych se asi k danému článku moc vyjadřovat neměl. Ale přesto si dovolím pár poznámek. Klíčoví autoři výše uvedeného článku působí na univerzitách Břečťanové ligy (Harvard, Columbia, UPenn), což jsou instituce známé výraznou převahou liberálně smýšlejících vědců, a to zejména na humanitních oborech. V souladu se Siegristovým postulátem o vyšší důvěře v odborníky s podobným hodnotovým rámcem tedy asi nebude nijak od věci předpokládat, že mnohé závěry studie a komentáře k získaným datům se budou jevit důvěryhodnější mým liberálnějším kolegům než mě zavilému konzervativci. Není to náhodou slabina studie? Pokud bylo v rámci dané studie zjištěno, že nejnižším skóre respondenti hodnotí otevřenost vědců, nebylo by v rámci komentářů týkajících se hodnotové orientace jako významného parametru ovlivňujícího důvěru ve vědu vhodné nějak komentovat možný vliv hodnotového rámce autorů na formulované závěry? Již v roce 2012 formuloval Dan Kahan z Yaleovy univerzity koncept tzv. motivovaného vyhodnocování dat (ang. motivated numeracy). Daný koncept popisuje jev, kdy lidé s vyšší schopností pracovat s čísly využívají tuto dovednost selektivně – tedy tak, aby podpořili své již existující instinktivní postoje, zejména v politicky citlivých tématech.

V rámci experimentů prováděných Kahanem se ukázal jako neplatný předpoklad, že čím lépe jedinec ovládá matematické postupy a rozumí struktuře dat, tím lépe by měl být schopen tato data interpretovat. Naopak se ukázalo, že lidé často zapojují své analytické schopnosti ne proto, aby našli pravdu, ale aby obhájili svou identitu nebo ideologii. Jde o formu tzv. motivovaného uvažování, kdy rozum slouží emocím a loajalitě ke skupině. Tento jev byl zkoumán například pomocí úloh, kde účastníci interpretovali tabulky s daty o kontroverzních tématech jako je kontrola držení zbraní atp.

Poznámka redakce:

Kontakt na autora zde. Kredit. UPCE.

Výsledky ukazují, že i velmi numericky zdatní lidé mohou chybovat – pokud mají silnou motivaci chránit svou skupinovou identitu. Jinými slovy, schopnost počítat sama o sobě nezaručuje objektivní myšlení. Nemohl se tento jev výrazněji projevit i při zpracování tématu důvěry ve vědce? No a poslední poznámka – nejvyšší skóre získali vědci v oblasti kompetence. Běžná veřejnost má tedy víru v to, že vědci vědí, co dělají, aniž přesně rozumí konceptům, jako je vědecká metoda. Základní představa o vědecké metodě mezi ne-vědci je založena na představě lineární (nikoli iterativní) přísně logické strategie řešení problémů, která je založena na empirických důkazech. Koncepty jako falsifikovatelnost a testovatelnost hypotéz, stochastický charakter pozorovaných jevů nebo vliv různých typů zkreslení (ang. bias) jsou veřejností obvykle chápány velmi nedostatečně. Takže je pravděpodobné, že laici věří v určitý typ vědeckého zasvěcení, jehož podstatu dostatečně nechápou. Pokud je to pravda, pak má ovšem korelace mezi náboženskou vírou a důvěrou ve vědce, zjištěná ve výše uvedené studii, poněkud znepokojivý charakter…..

Literatura:

1. Siegrist M. Trust and Risk Perception: A Critical Review of the Literature. Risk Anal. 2021 Mar;41(3):480-490. doi: 10.1111/risa.13325. Epub 2019 May 2. PMID: 31046144

2. Cologna, V., Mede, N.G., Berger, S., Besley, J., Brick, C., Joubert, M., Maibach, E.W., Mihelj, S., Oreskes, N., Schäfer, M.S. and Van Der Linden, S., 2025. Trust in scientists and their role in society across 68 countries. Nature Human Behaviour, 9(4), pp.713-730.

3. Kahan, D.M., Peters, E., Dawson, E.C. and Slovic, P., 2017. Motivated numeracy and enlightened self-government. Behavioural public policy, 1(1), pp.54-86.

4. Montuschi, E. and Bedessem, B., 2024. Understanding What in Public Understanding of Science. Perspectives on Science, 32(2), pp.207-229.