V blížícím se dušičkovém čase jsem hledal nějaké nepříliš smutné, nekýčovité a neděsivé funerálie. Jednoznačně vedou Etruskové, jenže se v nich nevyznám, a to jejich zásvětní veselí mi přijde být moc jednoduše konzumní, možná jim křivdím. Trochu podobné náhrobky se najdou i v maloasijské Lýkii. Hned za nimi jsou v tomto parametru Minojci, navíc v podstatně starší době. (Řecké hřbitovní kvítí jsem už trochu ukazoval v článcích o athénském Kerameiku a jeho muzeu a o náhrobních sochách mladíků a dívek.)

Minojci své mrtvé často pohřbívali do terakotových rakví, kterým se říká larnaky (sg. larnax). Často bývají malované, muzea jich jsou plná. Mohou být také kamenné. Mezi nimi naprosto vyniká larnax z Agia Triady. Vystavuje jej Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleonu), jako položku Λ396. Patří k chloubám tohoto největšího a nejslavnějšího krétského muzea.

Sarkofág z Agia Triady, první (asi severní) strana. Délka 137,5 cm, výška 91 cm, šířka 45 cm. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tento larnax byl vytesán z vápence, pokryt tenkou vrstvou omítky a malován technikou fresky, a to v letech 1370 až 1320 před n. l., tedy v pozdní době bronzové, dokonce až v době post-palácové (pozdně minojská vrstva IIIA). Kréta už byla z valné části pod vládou mykénských Řeků (Achájců). Skoro všechny paláce vzaly za své už o století dříve, ale Knóssos přežíval, teď jako mykénské centrum, zatím dokonce i s palácem, a spolu s ním řada vil a městeček, což je také případ Agia Triady nedaleko jižního pobřeží. Prohlížíme si tedy památku minojské kultury, byť už ovlivněnou prvky mykénského stylu a také další vlnou vlivu Egypta.

Takto malovaný larnax je unikát. Navíc patří mezi nejlepší zdroje informací o pohřebních zvycích krétské šlechty pozdní doby bronzové. Vidíme pohřeb aristokrata, s řadou detailů probíhajících rituálů. Na rozdíl od řeckých (už i mykénských) pohřebních scén zde nejsou lamentující plačky. Pokud na pohřbu vůbec byly, tak nestály za zobrazení, zatímco v Řecku patří k podstatným složkám takového obřadu.

Začneme ze strany, která je bohužel poškozená, v novodobém značení je to první z delších stran. Fresky totiž vyprávějí děj, jehož sled se pokusíme respektovat. Dál to bude se zachováním lepší. Historici umění si všímají i toho, že na každé z delších stran jsou scény rozdělené na tři podle barvy pozadí, což dává dohromady šest polí. Kolem figurálních fresek jsou ornamenty z tradičních vzorů dvojitých spirál a roset.

Žehnající dáma, obětovaná zvířata a hráč na dvojitou flétnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obětovaná zvířata, příprava dalších obětin, insignie staveb. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V levé části malby vidíme na žlutém pozadí pět dam v bohatě zdobených dlouhých sukních. Čtyři z nich (podle počtu chodidel) se ovšem dochovaly jenom jako torza. Ta zachovaná, s korunou ozdobenou dlouhými péry, vztahuje ruce k býčkovi. Možná žehná oběti, možná se ho tím snaží ukonejšit.

Uprostřed vidíme na bílém pozadí obětovaného býčka, leží přivázaný na stole, krev prýští do nádoby vpravo dole. Vázání do kříže má kromě spoutání také symbolický význam, bývá to znak oddanosti božstvu nebo přímo určení k oběti. Dole jsou nejméně dvě menší zvířata, bývají různě určovaná, ale nejspíš to jsou kozy. Možná také čekají na obětování. Za nimi hraje bezvousý muž na aulos, dvojitou flétnu. Podle minojské konvence je namalovaný červenou barvou, na rozdíl od bíle provedených žen.

V pravé části tohoto obrazu (na šedivě modrém pozadí) probíhá bohoslužba před venkovní svatyní. Žena se sukní nebo zástěrou z kožešiny připravuje oběť na oltáři. Oběma rukama žehná obětní míse nebo úvodním obětinám. Kromě krve býčka je k oběti připraveno také ovoce v košíku nebo míse a ve váze tvaru úzkého džbánu jsou květiny.

Druhá (asi jižní) strana sarkofágu. Kredit: Deyan Vasilev, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

U oltáře stojí sloup s dvojitou sekerou (labrys) na vrcholu, což je znak minojské moci světské i sakrální. Sedí na něm větší černý pták, což u Minojců většinou značí božskou přítomnost. Podstavec sloupu je asi také stupněm (možná i součástí schodiště) k další stavbě, pravděpodobně hrobce. Ta je zdobena malbami spirál a nahoře zakončena „rohy zasvěcení“, které dávají vědět, že jde o sakrální prostor. Důležitý je i strom, rostoucí hned vedle, je analogií posvátných stromů v ohrádkách v minojských temenech, svatyních pod širým nebem.

Přistupujeme teď ke straně dvě v novodobém značení, zatím vynecháváme boční strany, dostaneme se k nim později.

Po exaltované části obřadu s obětí býčka po uložení mrtvého do hrobu nyní následuje zobrazením nekrvavých obětí. Zesnulý je přijímá už spíše v symbolické rovině. S tímto pořadím děje snad souvisí akceptované značení stran.

Scéna je opět členěna třemi barevnými poli. Kožešinový oděv většiny postav evidentně nemá důvody teplotní, nýbrž znakové. Značí stav, asi ne primárně sociální stav, spíše funkční roli v daném ději, což ale nějak souvisí. Obětní stůl (na předchozí straně stál uprostřed) ani další oltář vedle něj už nyní nejsou potřeba, děj je směřován k oběma okrajům malby.

Ženy míchají obětní tekutiny mezi obřadními sloupy, hráč na lyru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Znakové dary zesnulému, stojícímu vpravo u stromu před hrobkou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo kněžka míchá obětní tekutiny, nejspíš ve velkém kovovém kotli, snad na trojnožce. Možná přidává i krev ze zvířecí oběti. Asi jde o vzývání duše zemřelého a o jeho symbolické zpřítomnění. Děje se tak mezi obřadními sloupy, nesoucími dvojice dvojitých seker; na nich sedí ptáci, což je znak přítomnosti bohyně. Druhá žena, s korunou na hlavě, přináší na vahadle přes rameno další dvě nádoby. Třetí postava je také v oděvu, který vypadá jako ženský, ale prý je to muž, soudě dle tmavého provedení tváře i chodidel. Podstatné je, že hraje na lyru. Prý jde o nejstarší zobrazení lyry v prostoru dnešního Řecka.

Uprostřed přinášejí tři mladí muži znakové obětiny zesnulému, stojícímu vpravo. Na sobě mají kožešinové zástěry nebo kilty a nesou maketu lodi a malované makety obětních zvířat, nejspíš terakoty býků. Podle některých výkladů ta loď může souviset s cestou do záhrobí. Nebožtík stojí u stromu před svou hrobkou, obrácený k přicházejícím mužům. Působí staticky a nejsou mu vidět ruce, protože je oděn v čemsi na způsob dlouhé kožešinové tuniky se zlatým lemováním a bez rukávů, ruce zůstávají uvnitř oděvu.

Boční strana (asi východní). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Boční strana (asi západní). Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zbývají nám boční strany. I ty jsou zdobené. Na jedné byly hnedle dvě menší figurální fresky nad sebou, oddělené horizontální pásem roset. Z průvodu mužů nahoře se skoro nic nezachovalo, zato dolní část je čitelná. Dvě postavy, nejspíše bohyně, sedí na voze taženém párem zvířat. Někdo v nich vidí koně, někdo divoké kozy, to podle toho, zda vidí dva páry uší nebo pár rohů a pár uší. (Při zobrazení v profilu vypadají málem jako jedno zvíře s divně širokýma nohama, leč opratí jsou dva páry.)

Na druhé boční straně je jediná figurální freska uprostřed. Dvě dámy, nejspíše dvě bohyně, sedí na voze taženém gryfem, asi spíše párem gryfů. Nad bájnou zvěří se vznáší velký zdobně vypadající pták, orientovaný v protisměru jízdy.

Na rozdíl od ostatních larnaků nemá tento sarkofág víko a zřejmě ani nebylo zamýšleno.

Archeologický areál v Agia Triadě, pohled směrem k agoře z konce minojské doby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Archeologický areál v Agia Triadě na Krétě. Průchod tam je nízký, zato bytelný. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Popisovaný sarkofág našel roku 1903 italský archeolog Roberto Paribeni (1876-1956), a to v hrobce postavené na návrší kousek severovýchodně od minojské vily v Agia Triadě. Lokalita zdědila jméno po kostelu zaniklé novověké vesnice. Leží na jižní Krétě, vzdušnou čarou 4 km od pobřeží, 2 km na západ až severozápad od Faistu (skoro 4 km po příjemné silničce), 8 km na sever až SV od Mataly. Docela těsná blízkost Faistu skoro vylučuje, že by mohlo jít o samostatné centrum. Přitom jde o místo s dávným osídlením, na němž bylo v raném 16. století před n. l., tedy v době nových paláců, postaveno něco, co je dnes střídavě označováno jako menší minojský palác nebo důkladná vila, „královská vila“. Jasným se to stává v post-palácovém období. Nejprve byla obě místa zničena, ale na rozdíl od Faistu, který už nebyl nikdy obnoven, byla „vila“ v Ag. Triada znovu obydlena a opravena, kolem opět vzniklo město, přinejmenším obchodní středisko s tržištěm. To se už dělo za nadvlády mykénských Řeků, Achájců. Zdejší vilu (megaron) si necháme na jindy, neboť v jejím bezprostředním okolí je velice dobře zachováno zajímavé řešení regulace dešťové a odpadní vody. Je to architektonická památka umělecká i technická.

Raně minojský larnax, lov jelena a kozorožec. Archeologické museum v Rethymnu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Larnax z postpalácové doby, lilie a gryfón. Archeologické muzeum v Irakliu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pro porovnání s unikátním larnakem si můžeme ukázat dva hezké kousky vybrané z řad běžných terakotových minojských larnaků. Tyhle dva dělí skoro tisíc let, ten vpravo s liliemi a gryfem je z podobné doby jako popisovaný sarkofág.

Nejraději bych ukázal larnaky s malbami poskakujících kůzlat, aby to skončilo nějak přívětivě. Jenže v Archeologickém muzeu v Ierapetře (Hierapetra na jihovýchodě Kréty) se bohužel nesmělo fotografovat, dokonce ani kreslit.

Kuželovitý pohár s reliéfem dvou postav. Dva mladíci odění jako důstojník (s mečem) a princ (s žezlem). Kréta, LM IA, 1550-1500 před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu 341. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Detail prince na poháru s reliéfem. Hadec (serpentinit), výška poháru 11,5 cm, průměr okraje 9,9 cm. Z vily v Aagia Triadě, ale výroba asi v Knóssu. Archeologické muzeum v Irakliu, 341. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vraťme se ještě k pohřbu v Agia Triadě. Ten larnax byl bezpochyby určený pro aristokrata. Valná část literatury dokonce tvrdí, že šlo o pohřeb prince. Netuším, jestli k tomu má nějaký jiný důvod než navýšení romantiky. Jak takový minojský princ bronzové doby vypadal? Nabízí se slavná freska Princ z Knóssu, jenže ta je špatně zachovaná a notně restaurovaná. Tak si ukážeme mladičkého prince z reliéfu na poháru vyřezaném z hadce. Našel se ve vile v Agia Triadě, ale vyrobený byl nejspíš v Knóssu. Oproti larnaku je starší o nejméně 150 let, což ale při minojském konzervatismu nemusí až tak vadit.

Výklad tohoto reliéfu není jednoznačný. Muzejní popiska se omezuje na podrobný popis reálií a pouze upozorňuje na spor o to, zda máme co do činění s iniciačním rituálem. Při něm by dorůstající princ a dorůstající příslušník vojenského stavu byli poprvé obdařeni všemi insigniemi svých rolí. Liší se nejen insigniemi v rukou, ale i všemi detaily účesu, oblečení a obuvi. Argumentem pro může být, že jde o reliéf na velice pracně vyrobeném kamenném obřadním rhytu, nádobě na úlitby. Nechybí ovšem ani domněnka, že vidíme dětskou hru, chlapci si hrají na prince a důstojníka. Hru, ať už dětskou nebo dospělou, třeba divadelní, od rituálu těžko rozlišíme, pokud neznáme kontext. Rozdíl mezi nimi je taky ve způsobu společenské akceptace, mají různé následky. U larnaku je kontext jasný a výsledek taky, patří k závěrečnému přechodovému rituálu.

Literatura

Popis na stránkách muzea, on line

Článek Hagia Triada Sarcophagus na anglické Wikipedii

Fotoalbum Archaeological Museum of Heraklion v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons (je poněkud rozsáhlé, ale má navigaci)